Životy Svatých

Ctihodný starec Eumenios (Saridákis)

památka v den zesnutí († 1999), 10. / 23. května

Blahé paměti starec Eumenios, se narodil jako Konstantinos, 1. ledna roku 1931 ve vesnici Ethia na ostrově Kréta, zbožným rodičům Sofii a Georgiosovi Saridákis. Byl osmým a posledním dítětem v této chudé rodině, která záhy přišla o svého živitele a hlavu rodiny. Těžké podmínky v letech německé okupace Řecka nacisty, neumožnily, aby malý Konstantinos získal základní vzdělání.

Navzdory tomu, však chlapec vynikal nejen svým důvtipem a bystrým rozumem, ale především zbožností. Na volbu životní cesty budoucího starce, pak měla rozhodujícím vliv podivuhodná událost, která se udála na Nový rok, roku 1944. Při slavnostní večeři se objevila neobvyklá, oslnivá záře, která, jak řekl otec Eumenios, pronikla do hlubin jeho duše. Mladý chlapec, zcela ohromený a užaslý božským světlem, zvolal: "Stanu se mnichem!" Životní cesta Konstantina, tak byla předem rozhodnutá. Jak sám starec říkal: „Pokud má člověk povolání a přizvání od Boha k něčemu dobrému, pak Bůh činí, jedná a pomáhá mu".

V roce 1948, Konstantinos Saridákis, vstoupil do monastýru svatého Nikity. V monastýru, kromě igumena, byli ještě dva staří a už slepí mniši, o které se on jako mladý poslušník staral s velikou láskou. Po třech letech, v roce 1951, přijal mnišský postřih, se jménem Sofronios.

Za základ, svého mnišského života, si dal mírnost, poslušnost a pilnost. Přes den své tělo vyčerpával pracemi v monastýru (prorážel novou cestu do monastýru, pracoval také na zahradě, z daleka přinášel vodu…), v noci bděl a přebýval v modlitbě. Toto pravidlo, pak dodržoval až do konce svého života.

V roce 1954, byl mnich Sofronios, povolán do armády, protože tak to vyžadovaly tehdejší řecké zákony. A stejně jako v monastýru, tak i v armádě se mladý mnich nevyhýbal žádné práci, projevoval úctu a poslušnost představeným a spolu s tím, se staral plnit i své mnišské povinnosti. Přesto se však stalo a během služby v armádě, otce Sofronia, postihlo velké pokušení, které doprovázeli útoky nepřítele spasení, měl horečku, která přes veškerou snahu lékařů neustupovala. Otec Sofronios, tak musel být ve vážném stavu převezen do Soluně, kde potom odhalili strašlivou příčinu jeho nemoci, bylo to malomocenství!

Nemocného, který tento těžký kříž přijal od Pána s vděčností a pokorou, převezli do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu. Tam byl léčen a léčba se naštěstí ukázala jako úspěšná a otec Sofronios, se z nemoci zcela zotavil.

Když však zakusil hořkost této strašné a hrozné nemoci, rozhodl se v kolonii malomocných zůstat a sloužit těm, kdo trpěli stejně jako on touto hroznou nemocí. Po uzdravení se tak nevrátil do monastýru na Krétu, ale už zůstal v nemocnici, aby tam sloužil nemocným. Říkal: „Protože jsem okusil jak fyzickou, tak duševní a duchovní bolest, chodím k těmto nemocnými v Athénách, do nemocnice, abych jim sloužil“.

Denně se staral o nemocné, kteří byli nehybní a neměl jim kdo pomoci. V nemocnici pro infekční nemoci v Athénách bylo v té době asi tři sta malomocných. Otec Sofronios se staral, co mohl, služba to byla těžká přetěžká, nemocným obouval boty a oni, protože měli velké bolesti, mu často i nadávali. Neúnavně pracoval na údržbě a zkrášlování chrámu, dokonce se ujal role hlavního zpěváka sboru. Vyráběl kadidlo a rozdával je do kostelů a klášterů. Naplnil nemocniční pokoje ikonami a duchovními knihami. Strávil léto na Svaté Hoře a pobyl tam několik měsíců. Vedení stacionáře, mu dalo malou komůrku jako kelii, vedle chrámu svatý nezištníků Kosmy a Damiána, ve které poté strávil zbytek svého života. Každodenně se staral o nemocné, kteří se nemohli o sebe postarat a neměl jim kdo pomoci. V tomto Athénském nemocničním stacionáři, bylo v té době, okolo tři sta nemocných postižených malomocenstvím. Obouval nemocným i boty a oni mu nezřídka i nadávali, protože trpěli velkými bolestmi. Neúnavně pracoval na údržbě a zkrášlování nemocničního chrámu, ujal se úlohy hlavního zpěváka na chóru. Vyráběl kadidlo, které pak rozdával do chrámů a monastýrů. Nemocniční pokoje zaplnil ikonami a duchovními knihami. Léto pak trávil na Svaté Hoře, kde pobyl několik měsíců.

V roce 1957, byli do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu, převezeni pacienti z ostrova Chios, kde tamější leprosárium bylo uzavřeno. Tehdy ctihodný starec Anthimos († 1960), který v leprosáriu na ostrově Chios sloužil jako duchovník, poslal k otci Sofroniovi, ctihodného Nikifora († 1964), své duchovní dítě, aby se o něj postaral. Ctihodný starec Anthimos poslal doporučující dopis, ve kterém prosil otce Sofronia, který tam sloužil, aby věnoval velkou pozornost pokladu, který mu zasílá Přesvatá Bohorodice, neboť skrze obecenství se ctihodným Nikiforem, může získat pro sebe mnoho duchovního užitku. Otec Sofronios se pak o otce Nikifora staral s velikou láskou a obracel se k němu jako ke svému duchovnímu otci. Otec Nikiforos postupně kvůli své nemoci  - malomocenství zcela oslepl. Na novém místě, pak ctihodný Nikiforos, už slepý a nemohoucí, strávil zbytek svého života. Přesto, se stal pro otce Sofronia, který se o něho staral až do jeho smrti v roce 1964, velikým požehnáním.

V roce 1964, pak přijal otec Sofronios velkou schimu. Občas ještě navštěvoval rodnou Krétu a na ní i místo svého prvotního pokání, monastýr svatého Nikity. Na Krétě navštívil také monastýr Přesvaté Bohorodice Kalyviani, kde se seznámil s jeho obnovitelem metropolitou Timoteosem (Papoutsakis), pozdějším arcibiskupem krétským, který byl duchovní žákem, ctihodného Amfilochia z Patmosu († 1970). Metropolita Timoteos, pak v roce 1975 mnicha Sofronia rukopoložil na jeromonacha, dal mu přitom nové jméno Eumenios a ustanovil ho duchovníkem.

Více jak půl století, prožil ctihodný Eumenios, v ubohém přístřešku na nemocničním dvoře. Neustále sloužil Bohu a lidem, přijímal zpovědi, sloužil u svatého prestolu, utěšoval, radil v těžkostech života, činil zázraky, uzdravoval duchovní a tělesné nemoci. Navzdory těžkým nemocem, které ho postihly, úsměv z tváře starce nezmizel, v očích mu zářila bezmezná láska k Bohu a ke všem lidem. Podle očitých svědků Bohem daná prozíravost, zázraky a vidění svatých, byla pro otce Euménia běžnou, samozřejmou věcí. Starec, štědře obdařený dary blahodati Svatého Ducha, se dobře skryl hluboko za zdmi nemocnice. Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita († 1991), který se někdy u starce zpovídal, nazval otce Euménia, skrytým svatým naší dní. Ke stáří, se u starce zhoršily jeho zdravotní problémy. Měl cukrovku, zhoršil se mu zrak, měl problémy s ledvinami a nohama, které mu lékaři navrhovali amputovat. Během tolika let, kdy starec zápasil doslova se smrtí, však nikdy nepřerušil službu pastýře a vždy se věnoval velkému zástupu věřících.

V roce 1992 byl otec Eumenios za svou službu církvi vyznamenán hodností archimandrity. V roce 1999, pak byl starec hospitalizován v nemocnici Evangelismos v Athénách, kde pak také 23. května odevzdal svou duši do rukou Božích.

Tělo blaženého starce, bylo pohřbeno v jeho rodné vesnici Ethia. A i dnes, koná Pán skrze modlitby a přímluvy blaženého starce Euménia, mnoho zázraků uzdravení a duchovní útěchy pro nemocné a trpící, kteří za ním přicházejí.

31. května 2021, na základě prosby podané metropolitou Gartyn a Arkádie, Makariosem (Dulufakisem), bylo Posvátným synodem Krétské Pravoslavné Církve, přijato rozhodnutí o svatořečení starce.

14. dubna roku 2022, vyslyšel hlas Krétské Pravoslavné Církve a spolu s ní i ostatního pravoslavného lidu, Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu, a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Euménia. Den památky ctihodného starce Euménia, byl stanoven na 23. května, v den jeho zesnutí.