Svt. Caesarius Arelatský 

památka 27. srpna / 9. září

Svt. Caesarius Arelatský nebo Caesarius z Arles (470 - 543), byl metropolitou Arelatským¹, teologem, jedním ze zakladatelů mnišství na Západě.

Rodiče svt. Caesariuse, pocházeli z šlechtického rodu z města Chalon-sur-Saône v Burgundsku. Ve věku 17 let, budoucí světitel opustil dům svých rodičů a vstoupil do duchovenstva města, za dva roky přijal mnišský postřih v Lerinském monastýru v Jižní Gálii.

Když své zdravý až příliš oslabil asketickými zápasy, musel monastýr opustit a tak odešel do města Arelat, kde byl biskupem jeho krajan a vzdálený příbuzný Aeonius. Ten jej rukopoložil na diákona a potom i na kněze. V letech 898 – 899, byl představeným mužského monastýru v okolí Arelat, pro který později sestavil Pravidla pro mnichy.

Po zesnutí biskupa Aeoniuse, byl Caesarius nehledě na to, že sám tomu nechtěl, roku 502 vybrán a rukopoložen, dle přání Aenoiuse na biskupa Arelatského.

I když byl biskupem, nadále pokračoval v asketickém životě, slovem a skutky ukazoval své pastvě příklad v následování Krista. Konal mnoho milosrdenství, dokonce prodal církevní chrámové potřeby, aby mohl vykoupit zajaté křesťany.

V letech 505 – 506 bylo na něho předneseno udání vizigótskému králi Alarichu II., který jej dal do vězení v Bordo. Tam byl horlivým kazatelem proti ariánské herezi, která byla mezi Góty velmi rozšířená. Když se mohl vrátit zpět domů a byl zproštěn všech obvinění, která na něj byla v udání, byl na sněmu ve městě Agde, ustanoven metropolitou jižní Gálie (což bylo potvrzeno papežem Symmachusem). Světitel pak také založil v okolí Arelatu ženský monastýr, jehož představenou se stala jeho sestra Caesaria starší.

V roce 513, po novém udání, že prodal církevní chrámové stříbro, pro skutky milosrdenství, se svt. Caesarius ocitl před soudem Theodoricha Velikého, krále ostrogótského, krále italského a konzula římského. Přes zlé obvinění, však byl svt. Caesarius přijat Theodorichem velmi milostivě, který o něm řekl: spatřil jsem muže apoštolského a ten mu dokonce daroval drahý a velmi bohatě vyzdobený kalich, který však světitel později opět prodal, aby získal peníze na vykoupení zajatců, kteří byli zajati Ostrogóty, v jeho životě kromě mnohých a neustálých skutků milosrdenství, je popsáno i stejné množství zázračných uzdravení.

V roce 529, pod předsednictvím svt. Ceasariuse, byl sezván 2. Oranžský sněm, na kterém se sešlo 14 biskupů a bylo přijato na 25 pravidel.

Svt. Ceasarius, se odlišoval přísností svého asketického zápasu, byl následovníkem asketického učení svatého Faustuse z Riez², kterého nikdy nepřestával nazývat svatým, velmi ctil blaženého Augustýna. Světitel zesnul v Pánu 27. srpna / 9. září roku 542. Dle jeho přání, byl pochován v ženském monastýru poblíž Arlet, který založil.

______________________________________________________________________________

¹ Arelat nebo i Arelas. Dnes se toto město nazývá Arles, nachází se na řece Rhône, asi 25 km od mořského pobřeží.

² Svt. Faustus z Reiz (+490). Byl igumenem v Lerinském monastýru v Jižní Gálii. Následně byl biskupem v Riez. Svatý Faustus byl, spolu se ctih. Janem Kassiániem, jedním z otců zakladatelů Galského mnišství v pátem století. 

Ctihodný Nikiforos Malomocný, 

divotvůrce
(1890–1964)

památka 22. prosince / 4. ledna

Ctihodný otec Nikiforos se narodil jako Nikolaos Dzanakakis ve vesnici Sirikari, na západě ostrova Kréta. V dětství přišel o oba rodiče. O chlapce se pak staral a ve zbožnosti jej vychovával jeho dědeček Joannis. Když mu byl třináct let, tak jej dědeček vypravil, aby vypomáhal a pracoval v holičství města Chania. Zde si ho všichni zamilovali jako krásného, chytrého, přátelského a dobrého chlapce. Život mu však připravil těžký a bolestný zápas, když se na jeho těle projevily první příznaky nemoci známé jako malomocenství, tj. lepra.

Mladý Nikolaos dostal strach, velmi se vylekal a byl zděšený. Aby to nezjistili státní orgány a nezavřeli jej na ostrově Spinalonga, když se symptomy nemoci stanou zcela zjevnými, utekl ve věku 16 let do Alexandrie v Egyptě, kde byla ještě početná řecká komunita, která měla chlapce velmi ráda. Příznaky nemoci však začaly být stále více viditelnými, hlavně na tváři a na rukou. Za sedm let byly zcela zřetelnými a nedaly se již skrývat. Nikolaos měl znovu strach, aby jej nechytili a neodvezli na ostrov Spinalonga. Musel proto znovu odejít pryč a najít si nějaké jiné místo. Tehdy Nikolaa osvítil přeblahý Bůh a odkryl jeho hoře jednomu z archijerejů. Ten ho uklidnil, podpořil a obklopil ho péčí a porozuměním. Tento požehnaný archijerej spatřil, že má co do činění s duší čistou, neobyčejnou a svatou, přestože to byl nemocný člověk, byl současně osvícen hojností blahodati Svatého Ducha. Také proto se tento biskup rozhodl, že se spojí se ctih. Anthimem Vagianosem¹, kterého dobře znal jako kněze a který v té době sloužil jako kněz v leprosáriu na ostrově Chios. Krátce mu popsal Nikolaa, jeho nemoc, jeho povahu a roky života strávené v Alexandrii. Ctihodný Anthimos odpověděl, aby Nikolaa co nejrychleji poslal na Chios. A tak se i stalo.

Po třech letech na ostrově Chios postřihl ctihodný Anthimos mladíka na mnicha se jménem Nikiforos. V blízkosti svého duchovního otce mladý mnich Nikiforos dostihl veliké míry ctností.

Kdo by mohl spočítat duchovní zápasy nového života? Čím více, den ode dne, tlelo jeho tělo, tím více se tento člověk obnovoval Duchem. Nemoc mu brala části těla, oči, ruky, nohy a nakonec byl nemocí poražen celý. Avšak on, který je nyní opěvován mnohými, urputně přitom všem odsekával každou zhoubnou vášeň, všeliké zlo, až dostihl blažené bezvášnivost a dokonalé trpělivosti v souladu s Boží vůlí a vůlí duchovního otce. Na konci svého života se stal činitelem horlivé modlitby mysli.

V leprosáriu každý večer ctihodný Nikiforos zvonil na zvon chrámu spravedlivého Lazara. Ostatní nemocní přicházeli, odkládali nemoc, četli Povečeří s Akathistem Přesvaté Bohorodici. Za rozbřesku pak s pomocí jedné nemocné mnišky odsloužili jitřní bohoslužbu. V neděli a ve svátky se stával ctih. Nikiforos hlavním žalmistou a zpěvákem v místním chrámu. Blažený metropolita ostrova Chios, Pantelejmon Fostinis, který mnohokrát slyšel tyto bohoslužby, o něm říkal: Ten mnich zpíval jako Anděl.

Matka Veronika z monastýru Bohorodice Pomocnice jednou řekla: Při jedné z návštěv našeho monastýru, když ctih. Nikiforos doprovázel ctih. Anthimose, stál v chrámové předsíni. Přítomní věřící ho uprosili, aby zazpíval „Jest v pravdě důstojno“. Mnišky se začaly shromažďovat a jedna druhé se ptaly: Co je to za andělský hlas? Když však ctihodný pozvedl svojí hlavu, všechny rázem ztuhly, stály jako hromem zasažené, když spatřily jeho jizvy, které pokrývaly celou jeho tvář.

Tento nadpozemský anděl nesl na sobě ještě jednu tíhu kvůli své nemoci. Postupně ale jistě ztrácel zrak. O to více však z celého srdce zpíval množství troparů a četl Apoštol.

Když bylo leprosárium na ostrově Chios roku 1957 uzavřeno, byl ctih. Nikiforos odvezen spolu s dalšími do leprosária Svatá Barbora, na předměstí Athén v Aigaleu. Ctihodný otec Anthimos poslal své duchovní dítě do Athén s doporučujícím dopisem, ve kterém prosil otce Euménia (tehdy ještě mnicha Sofronia), který tam sloužil, aby věnoval velkou pozornost pokladu, který mu zasílá Přesvatá Bohorodice, neboť může získat mnoho duchovního užitku díky obecenství s ním. Na novém místě svého působení pak mnich Nikiforos strávil už zbytek svého života. Otec Euménios se o něho staral s velkou láskou a obracel se k němu jako ke svému duchovnímu otci. Následně kvůli své nemoci otec Nikiforos oslepl.

Na ctihodném byla i přes jeho lidským očím zjevnou nemoc vždy vidět zejména naprostá pokora, mírnost, poslušnost, nikdy nic po nikom nechtěl, nikdy nic nevyžadoval. Byl pilným v neustálé modlitbě, kterou se naučil od svého duchovní otce ctih. Anthimose, s dobrodušností snášel všechny těžkosti nemoci, kterou neskutečně trpěl. Za svoji nekonečnou trpělivost a lásku k bližním obdaroval Pán ctih. Nikifora darem prozřetelnosti a utěšení strádajících. Množství věřících za ním přicházelo odevšad, byli to především bezdomovci, lidé všemi opuštění, kteří strádali zoufalstvím, steskem, zlobou ostatních lidí. Všichni tito nešťastní lidé, všemi už opuštěni, přicházeli za ctihodným, aby v jeho přítomnosti nalezli pokoj a úlevu.

Ctihodný zesnul 4. ledna roku 1964 ve věku 74 let. Od jeho ostatků po zesnutí vanula přes jeho nemoc, která ho většinu jeho života trápila, blahá vůně. Zázraky se udály už tehdy, když odcházel z pozemského života, děly se i poté, co zesnul, což mnozí dosvědčili, když získali mnohá dobrodiní a uzdravení skrze jeho přímluvy. Všechny tyto zázraky pak byly zaznamenány otcem Euméniem a dalšími věřícími.

3. prosince roku 2012 byl sborovým rozhodnutím Ekumenického patriarchátu ctihodný Nikiforos připočten k zástupu svatých.

Jeho památka se připomíná v den jeho zesnutí.

Tropar hlas 4. podoben: Jenž povznesl ses

Těla svého malomocenství/ jsi s hrdinnou moudrostí jako Job přetrpěl, Nikifore, / řízu své duše jsi očistil světle, /v dokonalosti jsi vystoupil na žebřík ctností, / svým zápasem jsi dostihl příbytků andělských, / neustále zpívaje Bohu: // Tobě náleží Sláva, Trojice Jednobytná.

Ctihodný Anthimos Nový Chiosský a ctihodný Nikiforos Malomocný, divotvůrce

__________________________________________________________________________________

¹ Ctihodný Anthimos Nový Chiosský (1869–1960): památka 2. / 15. února a v den přenesení jeho ostatků 21. srpna / 3. září. Je to zakladatel a duchovník ženského monastýru Bohorodice Pomocnice na ostrově Chios.

https://www.mgarsky-monastery.org/kolokol/kratkoe-zhitie-prepodobnogo-nikifora-prokazhennogo

http://ermyinia.blogspot.com/2014/03/normal-0-false-false-false.html

Svatý Ahmed Kaligraf

památka 24. prosince / 6. ledna 

a v den mučednické smrti 3. / 16. května

Naše Církev se vždy bude krášlit svými svatými. Svědčí to o skutečnosti, že trpělivý, dlouho shovívavý a milostivý Bůh čili Jednobytná Trojice i Přesvatá Bohorodice nezanechávají svět bez útěchy. Takovýmto způsobem všichni proroci, spravedliví, apoštolové, evangelisté, mučedníci, hierarchové, ctihodní, světitelé, mučedníci i noví mučedníci přetvářejí do života dary Svatého Ducha, a při tom setrvávají živými členy Těla Kristova: Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. (1Kor 12,27)

Svatí se zjevují světu v odvislosti od jeho sociálních a historických podmínek. Takto v době pronásledování křesťanů existovalo velké množství mučedníků, zatímco v období svobodného vyznávání víry a rozkvětu vzdělanosti, literatury a písemnictví se rodili učenci, spisovatelé a velcí církevní hymnografové. Noví mučedníci se zjevovali v letech turecké nadvlády, a tehdy se zjevili jako udatní bojovníci za řecký národ, jako vzor a příklad víry, trpělivosti a vytrvalosti. A vytrvalost, tak jak poznamenává apoštol, se rodí ve zkouškách víry a je třeba ji zachovat až do samého konce: A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. (Jk 1,4)

Ctihodný Nikodém Svatohorec ve svém Novém Martyrologiu hovoří o tom, že Pán zjevuje světu nové mučedníky z pěti podstatných důvodů: neboť oni přispívají k obnovení pravoslavné víry; v den soudu neponechají žádné ospravedlnění jinověrcům; jsou slávou a pochvalou Východní Církve a pohanou jinověrců a také příkladem trpělivosti a vytrvalosti, příkladem k napodobení pro všechny křesťany.

Mezi životy nových mučedníků nacházíme i krátký život mučedníka Ahmeda¹ Kaligrafa, který se jako muslim stal pozoruhodným způsobem křesťanem a roku 1682 přijal nakonec mučednickou smrt. Jeho památka je ctěna 24. prosince / 6. ledna a také v den jeho mučednické smrti 3. / 16. května. Z Nového Martyrologia se dozvídáme, že tento svatý nový mučedník Ahmed nebyl ženatý, ale že si k sobě vzal ruskou otrokyni – konkubínu, což tehdy bylo v souladu s islámským zákoníkem i zvyky. Protože však byla tato jeho otrokyně velmi zbožná, Ahmed jí dovoloval, aby spolu s jednou starou otrokyní svobodně vyznávala pravoslavnou víru a aby navštěvovala i pravoslavný chrám. Jednou, když se tato otrokyně vrátila z chrámu, ucítil pojednou Ahmed od jejich úst blahou vůni. Zeptal se jí tedy na to, odkud pochází tato vůně, toto aroma.

Otrokyně odpověděla, že přijala do svých úst antidor¹ a napila se svaté vody. Když to Ahmed uslyšel, pozval kněze Velkého Chrámu (tj. Chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli) a řekl mu, že by chtěl přijít do chrámu na svátek, když bude sloužit patriarcha. Tak se i stalo. Když patriarcha dával požehnání věřícím v chrámu, stal se zázrak a Ahmed spatřil jak z trojsvícnu, ale i z prstů patriarchy vycházejí paprsky a dopadají na hlavy věřících v chrámu. Na Ahmeda však tyto paprsky nedopadaly, ale minuly ho stranou. Když tento zázrak spatřil, pozval si Ahmed znovu kněze a nechal se pokřtít. Ještě dlouho poté zůstával tajným křesťanem. Jednou však, na jednom setkání představitelů muslimské vyšší společnosti, začali návštěvníci tohoto setkání vést spor o tom, kdo je tím největším a co je vůbec tím největším na světě. Když se obrátili s touto otázkou k Ahmedovi, aby také on řekl, co si o tom myslí, ten zvolal, jak jen silně dokázal: Nejvyšší ze všeho jest křesťanská víra. Také všem přítomným potvrdil, že je křesťanem, a vyznal přede všemi podstatu blahého díla Boží spásy (tj. Boží péče o svět²), která je uskutečněním a naplněním Božího záměru a spásy člověka a lidstva, vykonané Bohočlověkem Kristem. Za tato svoje slova přijal mučednickou smrt stětím hlavy.

Ahmed byl člověkem s dobrou vůlí, a právě proto dovolil své společnici, aby chodila do chrámu. Soudě podle všeho, tato jeho otrokyně nesla na sobě epitimii, nepřijímala svaté dary, avšak přijímala antidor a pila svatou vodu. I tak byla její víra tak velká, že stačila osvítit Ahmeda natolik, aby procitl ve víře. Zde nalezla své zosobnění a vyjádření slova apoštolská: A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! (1Kor 7, 13-14)

Vzniká však otázka, jak může jinověrec, nacházející se osobně při božské liturgii, spatřit nestvořené Světlo, scházející z rukou patriarchy a vylévající se na křesťany? Na tuto otázku je velmi těžké odpovědět. Jsou případy, které jsou známy pouze Bohu, kdy z Jeho vůle i jinověrci získávají duchovní zkušenost. Tento na první pohled rozporuplný a protikladný příběh ze života svatého Ahmeda nám nicméně ukazuje, jak veliká je zodpovědnost křesťanů, neboť tato jejich zodpovědnost spočívá v tom, s jakými úmysly se sami účastní ve svatých tajinách naší Církve.

Protopresbyter Vasilios Kalliakmanis

 _____________________________________________________________________

¹ Ahmed: Arabsky أحمد – ten, kdo neustále děkuje Bohu, může být i Ahmat anebo Ahmet.

²Antidor: Z řečtiny άντί – namísto a δώρον dar, tj. namísto daru. Částečky z prosfory, ze které byl na proskomidii vyjmut beránek, rozdávané na konci svaté liturgii věřícím.

³ Řecky – οἰκονομία; csl. - Домостроительство Божественное. Blahé dílo Boží ikonomie spásy je uskutečněním, naplněním Božího záměru a spásy lidstva v dějinách světa. Z pohledu hříšného padnutí lidstva se cílem blahého díla Boží ikonomie spásy jeví spasení neboli vykoupení. Z pohledu konečného předurčení člověka to je zbožštění. Blahé dílo ikonomie naší spásy je uskutečňováno Pánem Ježíšem Kristem, milostivou přízní Boha Otce při obecenství Svatého Ducha. V Kristu se naplňuje úmysl Boží prozřetelnosti o celém světě, blahé Boží dílo spásy prostřednictvím Boží blahodati a její péče o všechno stvoření, zaměřené na spasení, posvěcení a zbožštění všech v Bohočlověku Kristu (viz Ef 1,3-14)

  

https://www.pemptousia.ru/2015/01/%d1%81%d0%b2%d1%8f%d1%82%d0%be%d0%b9-%d0%b0%d1%85%d0%bc%d0%b5%d0%b4-24-%d0%b4%d0%b5%d0%ba%d0%b0%d0%b1%d1%80%d1%8f6-%d1%8f%d0%bd%d0%b2%d0%b0%d1%80%d1%8f/

https://azbyka.ru/days/sv-ahmet-krasnopisec

https://sr.wikipedia.org/wiki/%D0%90%D1%85%D0%BC%D0%B5%D0%B4_%D0%9A%D0%B0%D0%BB%D0%B8%D0%B3%D1%80%D0%B0%D1%84

Ctihodný Eudokimos Vatopedský, Novozjevený

Památka 5. / 18. října

Jméno athoského světce: ctihodného Eudokima se stalo příkladem jednoho velikého zástupu svatých služebníků Božích, jejichž duchovní zápasy a dokonce i jména zůstala na dlouhou dobu skryta. Úcta k tomuto světci započala v okamžiku nalezení jeho blaze vonících ostatků, od nichž až do dnešních dní neustále pramení podivuhodná pomoc všem věřícím.

Roku 1840, za archimandrity Filareta, když se ve svatohorském monastýru Vatoped¹ opravovala zchátralá hrobka, kde spočívaly kosti do věčnosti se odebravších bratří monastýru, tak při této opravě se pojednou v prostoru hrobky začala linout silná, podivuhodná a blahá vůně. Když se začal rozebírat strop hrobky, tak pro neopatrnost jednoho z těch, kteří jí opravovali, se najednou část stropu zřítila. Takto byl zavalen celý jeden roh hrobky. Když bratři začali hrobku vyklízet, tak čím více odklízeli nepořádek ze zhrouceného stropu hrobky, tím více tato všudypřítomná blahá vůně sílila, až se nakonec našlo místo, odkud vůně pocházela. V jednom okamžiku spatřili bratři lidské kosterní ostatky, když ale přistoupili blíže, povšimli si, že kosterní ostatky člověka jsou v klečící poloze, levou stranou opřené o stěnu zdi hrobky. Ruce byly složeny na prsou do tvaru kříže a pod pravou rukou se nacházela nevelká ikona Přesvaté Bohorodice. Všechny kosti tohoto zesnulého byly spojeny mezi sebou suchými žilami a seschlou kůží. To se stalo ve středu 1. (14.) října.

O nalezení ostatků byla vyhotovena zpráva archimandritu Filaretovi a dvěma dalším hierarchům, kteří pobývali ve Vatopedském monastýru na odpočinku, konkrétně metropolitu Drinopolskému Grigoriosovi a arcibiskupu Smyrnskému Chrysantosovi. Při pohledu na kostru, od níž vycházela blahá vůně, přicházeli všichni k podivení a nikdo se neodvažoval narušit hluboké ticho. Nakonec se arcibiskup Chrysantos obrátil k metropolitu Grigoriosovi a ostatním bratřím, kteří se v hrobce sešli, a řekl:

Otcové svatí, bratři, proč tu stojíme a podivujeme se tomu, co vidíme a co cítíme! Buďme pozorní a zbožně se skloňme před Pravicí Nejvyššího, který dává ze suchých kostí svého služebníka vyvěrat nevyčerpatelnou rajskou vůni! Kdo jiný kromě našeho Boha je takto pomazal?! Od koho jiného je tato Božská blahá vůně?! Jak mohou kosti a zetlené tělo samo o sobě vyvěrat něco takového?! Z evangelia víme, že Lazar, pobývaje jen čtyři dny v hrobu, vydával zápach: „Pane, již smrdí, neboť čtyři dny v hrobě jest.“ (Jan 11, 39) Tak tomu má také být, neboť samy naše kosti dávají zemi po svém po pohřbení určitou daň zápachem, avšak tyto ostatky nám neznámého služebníka Božího vyvěrají rajskou blahou vůni. Zdali z toho není třeba usuzovat, že Duch Boží, který přebýval v tomto jeho služebníkovi jak za života, tak i po jeho smrti, ho neopustil. A tak, oslavme Boha, který je podivuhodný ve svých svatých a uctěme Jeho služebníka.

Poté byly ostatky svatého přeneseny do kaple svatých Apoštolů, která se nachází v hrobce. Na druhý den svolal archimandrita Filaret starší z Bratrstva monastýru a spolu s nimi rozmýšlel o jméně svatého a také o tom, jak se zjevily tyto svaté ostatky, které byly nalezeny v kryptě uprostřed mnohých dalších.

Když hledali vhodné jméno pro svatého, všichni si přáli, aby byl pojmenován jménem, které by vyjadřovalo právě ty specifické okolnosti, které vedly k jeho zjevení. Bratři nakonec vespolek dospěli ke společnému rozhodnutí nazvat světce jménem „Eudokimos“ (řec. Εὐδόκιμος), tj. slavný, proslavený, obklopený ctí. Jestliže si svatý služebník Boží nebude přát být proslaven pod tímto jménem, tak potom nechť sám zjeví své jméno. Tímto způsobem a tímto symbolickým jménem je svatý Eudokimos ctěn a oslavován jako Boží služebník dodnes.

Co se týče toho, jakým způsobem byly nalezeny a zjeveny jeho svaté ostatky v monastýrské kryptě, panovaly různé domněnky, z nichž nakonec převážil názor jednoho z bratří, muže učeného, mnicha Nikifora. A ten byl také přijat všemi bratřími:

Svatý služebník Boží předpověděl a vytušil čas svého konce a nikomu v monastýru o tom neřekl, vzal si do své náruče ikonu Matky Boží a tajně odešel z monastýru, odešel na temné místo krypty, kde si myslel, že bude nejlépe skryt. Tam, skloniv kolena, řekl: „V ruce Tvé, Pane, poroučím ducha svého!“ A tak odešel na věčný pokoj.

Tento názor byl učiněn v souladu s událostmi, které dosvědčují, že služebník Boží skutečně zesnul tak, jak řekl Nikiforos. Neboť kdyby byl svatý pohřben ponejprve mimo hrobku, tak už v době, kdy by vykopávali jeho ostatky ze země a přenášeli je do hrobky, už by pocítili onu blahou vůni. A když by jej spatřili oblečeného s ikonou v náruči, hned by to řekli představenému monastýru. A když bychom připustili, že svatý byl položen v temném koutě krypty, tak proč s ikonou a proč jen on sám, když všichni zesnulí se vždy zakopávají do země? V hrobce se uchovávají jen kosti zesnulých otců, které se vykopávají ze země poté, co uběhne doba tří let od pohřbení zesnulých. Avšak ze všeho toho, čeho jsme svědky, lze vytušit velikou pokoru svatého, který uskutečnil navýsost ctnostný život, nezjevujíce své ctnosti před lidmi. A proto si přál skrýt i své spravedlivé zesnutí. A málo na tom, vždyť on si ani po své smrti nepřál být uctíván lidmi. Avšak Všemohoucí Bůh, před Nímž bez odměny nezůstane ani sklenice chladné vody podaná žíznivému, nechtěl zanechat zcela neznámého a bez povšimnutí svého služebníka, který celý svůj život sloužil Bohu s bázní (Filip. 2, 12). Bůh ho tedy proslavil i proti jeho vůli a zjevil jeho ctnostný život k užitku mnohým.

Co se týče doby, kdy svatý zesnul, to jde s přesností určit jen velmi obtížně. Vezmeme-li však v úvahu množství kostí, které leželi okolo svatých ostatků, je třeba předpokládat, že tu ostatky svatého spočívali ne příliš dlouho, neboť množství nebylo velké. A také sama budova hrobky a spolu s ní i oděv svatého, usuzujíce podle materiálu a práce, jak byl zhotoven, svým stářím nejsou starší než první polovina 17. století.

Společnou radou pak bratři také rozhodli, že vykonají Všenoční bdění na počest „Nalezení“ těchto svatých ostatků, a takto vzdájí slávu Bohu, který se nám zjevil v tomto zázraku. A tak večer v sobotu 4. října (datum podle juliánského kalendáře) byly ostatky svatého Eudokima s patřičnou úctou, zbožností a příslušnými zpěvy žalmů přeneseny do hlavního chrámu monastýru a po všenoční bohoslužbě a liturgii se ctí uloženy ve svatém oltáři dne 5. října v den nedělní.

Takto krátce popsav nalezení svatých ostatků ctihodného Eudokima, nemůžeme pomlčet ani o jeho zázracích. Z velkého počtu mnohých, které se tradují, zmiňme alespoň dva z nich, které se udály v monastýru Vatoped a kterých jsme byli očitými svědky (tedy ti mniši, kteří sepsali tento zápis o svatém):

Jeden nemocný mnich, který trpěl tuberkulózou a jeho nemoc se rozvinula tak, že léky už neměly žádný účinek, se v důsledku toho obrátil s horlivou modlitbou ke ctihodnému Eudokimovi. Když zakončil modlitbu a na chvíli usnul, spatřil najednou ve snu, jak k němu přichází mnich velkolepého zjevu, ozdobený šedinami. Svatý mnich mu podal malou nádobu, naplněnou lékem, a nářídil mu, aby tento lék vypil. Když nemocný lék vypil, zjevený mnich mu ho nalil ještě podruhé, a když tak nemocný učinil, obrátil se ke svému nebeskému návštěvníkovi a řekl: „Děkuji, otče, za tvou starostlivost a lásku, kterou jsi mi projevil a že jsi uhasil žízeň toho, kdo žíznil.“

V tom okamžiku se probudil ze snu a cítil, jako by právě v tu chvíli vypil nějaký chladivý nápoj, skrze nějž získal úplné uzdravení. Mezitím znovu vzpomenul na svou modlitbu ke svatému, a protože připisoval své uzdravení tomuto ctihodnému mnichovi, vzdal mu důstojné díky a současně řekl o všem i vatopedským bratrům, aby se dozvěděli o divu, který se mu udál. Bratří, kteří když viděli svýma očima zdravého bratra, který byl před několika hodinami předurčen k jisté smrti, oslavovali nyní Boha a Jeho svatého služebníka.

Druhý div se udál s vatopedským mnichem Gabrielem, velmi zkušeným lékařem, který trpěl ischiasem. Bolest byla tak velká, že mnich nemohl sedět, a když ležel, tak musel ležet nehnutě, jinak byl stižen velikou bolestí. Byly přitom vyzkoušeny všechny léčebné prostředky, ale neměly už na stav nemocného žádný vliv. Když bratři viděli kruté bolesti a bezvýchodný stav nemocného, poradili mu, aby se s modlitbou obrátil ke ctihodnému Eudokimovi. S tím nemocný rád souhlasil a řekl:

Jestliže je pravda, že svatý Eudokimos je divotvůrce a uzdraví mě, já pro jeho posvěcenou hlavu nechám zhotovit stříbrnou schránu. Po této rozmluvě znaven bolestí mnich usnul. Tu spatřil důstojného starce, svým zevnějškem podobnému svatému Euthimiovi Velikému, který se svou rukou dotkl jeho beder a řekl mu: „Tvá nemoc není natolik vážná, a proto buď klidný, brzy odejde.“ Mnich na to odpověděl: „Proč si ze mne, starče, tropíš žerty, copak nevidíš, jak trpím a že jsem ve zcela bezvýchodném stavu?“ „Nu, buď od tohoto okamžiku zdráv,“ řekl starec a odešel od nemocného. Když se mnich Gabriel probudil, byl už zcela zdráv, ale nemohl pochopit, zdali se vše událo ve snu anebo ve skutečnosti, a tak se zeptal bratra, který se o něj jako o nemocného staral: „Odkud je ten starec, který tu teď se mnou mluvil?“ Když mu bratr řekl, že nikoho neviděl a že nikdo do kelije nevešel, tehdy si Gabriel vzpomenul, jak se s modlitbou obracel ke ctihodnému Eudokimovi, a rovněž si vzpomněl na svůj slib, který světci dal. A protože si přál okamžitě svůj slib z vděčnosti ke svatému splnit, zavolal jednoho mistra, který zhotovil stříbrnou schránu pro hlavu ctihodného. A aby se nezapomělo na památku tohoto podivuhodného uzdravení, byla na schráně vyryta tato slova: „Schrána tato byla zhotovena pro čestnou hlavu ctihodného Eudokima mnichem Gabrielem, kterého tento ctihodný uzdravil z těžké nemoci.“

Na přímluvy a modlitby ctihodného otce našeho Eudokima nechť budeme zbaveni i my všichni ode všech neduhů, které nás potkávají, duševních i tělesných, abychom byli dědici Království nebeského. Amen.

Hlava ctihodného  Eudokima

¹Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι – Vatoped je řecký pravoslavný mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, a je jedním z nejstarších, nejbohatších a nejrozsáhlejších svatohorských monastýrů, který se nachází na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator.