Životy Svatých

Ctihodný Eudokimos Vatopedský, Novozjevený

Památka 5. / 18. října

Jméno athoského světce: ctihodného Eudokima se stalo příkladem jednoho velikého zástupu svatých služebníků Božích, jejichž duchovní zápasy a dokonce i jména zůstala na dlouhou dobu skryta. Úcta k tomuto světci započala v okamžiku nalezení jeho blaze vonících ostatků, od nichž až do dnešních dní neustále pramení podivuhodná pomoc všem věřícím.

Roku 1840, za archimandrity Filareta, když se ve svatohorském monastýru Vatoped¹ opravovala zchátralá hrobka, kde spočívaly kosti do věčnosti se odebravších bratří monastýru, tak při této opravě se pojednou v prostoru hrobky začala linout silná, podivuhodná a blahá vůně. Když se začal rozebírat strop hrobky, tak pro neopatrnost jednoho z těch, kteří jí opravovali, se najednou část stropu zřítila. Takto byl zavalen celý jeden roh hrobky. Když bratři začali hrobku vyklízet, tak čím více odklízeli nepořádek ze zhrouceného stropu hrobky, tím více tato všudypřítomná blahá vůně sílila, až se nakonec našlo místo, odkud vůně pocházela. V jednom okamžiku spatřili bratři lidské kosterní ostatky, když ale přistoupili blíže, povšimli si, že kosterní ostatky člověka jsou v klečící poloze, levou stranou opřené o stěnu zdi hrobky. Ruce byly složeny na prsou do tvaru kříže a pod pravou rukou se nacházela nevelká ikona Přesvaté Bohorodice. Všechny kosti tohoto zesnulého byly spojeny mezi sebou suchými žilami a seschlou kůží. To se stalo ve středu 1. (14.) října.

O nalezení ostatků byla vyhotovena zpráva archimandritu Filaretovi a dvěma dalším hierarchům, kteří pobývali ve Vatopedském monastýru na odpočinku, konkrétně metropolitu Drinopolskému Grigoriosovi a arcibiskupu Smyrnskému Chrysantosovi. Při pohledu na kostru, od níž vycházela blahá vůně, přicházeli všichni k podivení a nikdo se neodvažoval narušit hluboké ticho. Nakonec se arcibiskup Chrysantos obrátil k metropolitu Grigoriosovi a ostatním bratřím, kteří se v hrobce sešli, a řekl:

Otcové svatí, bratři, proč tu stojíme a podivujeme se tomu, co vidíme a co cítíme! Buďme pozorní a zbožně se skloňme před Pravicí Nejvyššího, který dává ze suchých kostí svého služebníka vyvěrat nevyčerpatelnou rajskou vůni! Kdo jiný kromě našeho Boha je takto pomazal?! Od koho jiného je tato Božská blahá vůně?! Jak mohou kosti a zetlené tělo samo o sobě vyvěrat něco takového?! Z evangelia víme, že Lazar, pobývaje jen čtyři dny v hrobu, vydával zápach: „Pane, již smrdí, neboť čtyři dny v hrobě jest.“ (Jan 11, 39) Tak tomu má také být, neboť samy naše kosti dávají zemi po svém po pohřbení určitou daň zápachem, avšak tyto ostatky nám neznámého služebníka Božího vyvěrají rajskou blahou vůni. Zdali z toho není třeba usuzovat, že Duch Boží, který přebýval v tomto jeho služebníkovi jak za života, tak i po jeho smrti, ho neopustil. A tak, oslavme Boha, který je podivuhodný ve svých svatých a uctěme Jeho služebníka.

Poté byly ostatky svatého přeneseny do kaple svatých Apoštolů, která se nachází v hrobce. Na druhý den svolal archimandrita Filaret starší z Bratrstva monastýru a spolu s nimi rozmýšlel o jméně svatého a také o tom, jak se zjevily tyto svaté ostatky, které byly nalezeny v kryptě uprostřed mnohých dalších.

Když hledali vhodné jméno pro svatého, všichni si přáli, aby byl pojmenován jménem, které by vyjadřovalo právě ty specifické okolnosti, které vedly k jeho zjevení. Bratři nakonec vespolek dospěli ke společnému rozhodnutí nazvat světce jménem „Eudokimos“ (řec. Εὐδόκιμος), tj. slavný, proslavený, obklopený ctí. Jestliže si svatý služebník Boží nebude přát být proslaven pod tímto jménem, tak potom nechť sám zjeví své jméno. Tímto způsobem a tímto symbolickým jménem je svatý Eudokimos ctěn a oslavován jako Boží služebník dodnes.

Co se týče toho, jakým způsobem byly nalezeny a zjeveny jeho svaté ostatky v monastýrské kryptě, panovaly různé domněnky, z nichž nakonec převážil názor jednoho z bratří, muže učeného, mnicha Nikifora. A ten byl také přijat všemi bratřími:

Svatý služebník Boží předpověděl a vytušil čas svého konce a nikomu v monastýru o tom neřekl, vzal si do své náruče ikonu Matky Boží a tajně odešel z monastýru, odešel na temné místo krypty, kde si myslel, že bude nejlépe skryt. Tam, skloniv kolena, řekl: „V ruce Tvé, Pane, poroučím ducha svého!“ A tak odešel na věčný pokoj.

Tento názor byl učiněn v souladu s událostmi, které dosvědčují, že služebník Boží skutečně zesnul tak, jak řekl Nikiforos. Neboť kdyby byl svatý pohřben ponejprve mimo hrobku, tak už v době, kdy by vykopávali jeho ostatky ze země a přenášeli je do hrobky, už by pocítili onu blahou vůni. A když by jej spatřili oblečeného s ikonou v náruči, hned by to řekli představenému monastýru. A když bychom připustili, že svatý byl položen v temném koutě krypty, tak proč s ikonou a proč jen on sám, když všichni zesnulí se vždy zakopávají do země? V hrobce se uchovávají jen kosti zesnulých otců, které se vykopávají ze země poté, co uběhne doba tří let od pohřbení zesnulých. Avšak ze všeho toho, čeho jsme svědky, lze vytušit velikou pokoru svatého, který uskutečnil navýsost ctnostný život, nezjevujíce své ctnosti před lidmi. A proto si přál skrýt i své spravedlivé zesnutí. A málo na tom, vždyť on si ani po své smrti nepřál být uctíván lidmi. Avšak Všemohoucí Bůh, před Nímž bez odměny nezůstane ani sklenice chladné vody podaná žíznivému, nechtěl zanechat zcela neznámého a bez povšimnutí svého služebníka, který celý svůj život sloužil Bohu s bázní (Filip. 2, 12). Bůh ho tedy proslavil i proti jeho vůli a zjevil jeho ctnostný život k užitku mnohým.

Co se týče doby, kdy svatý zesnul, to jde s přesností určit jen velmi obtížně. Vezmeme-li však v úvahu množství kostí, které leželi okolo svatých ostatků, je třeba předpokládat, že tu ostatky svatého spočívali ne příliš dlouho, neboť množství nebylo velké. A také sama budova hrobky a spolu s ní i oděv svatého, usuzujíce podle materiálu a práce, jak byl zhotoven, svým stářím nejsou starší než první polovina 17. století.

Společnou radou pak bratři také rozhodli, že vykonají Všenoční bdění na počest „Nalezení“ těchto svatých ostatků, a takto vzdájí slávu Bohu, který se nám zjevil v tomto zázraku. A tak večer v sobotu 4. října (datum podle juliánského kalendáře) byly ostatky svatého Eudokima s patřičnou úctou, zbožností a příslušnými zpěvy žalmů přeneseny do hlavního chrámu monastýru a po všenoční bohoslužbě a liturgii se ctí uloženy ve svatém oltáři dne 5. října v den nedělní.

Takto krátce popsav nalezení svatých ostatků ctihodného Eudokima, nemůžeme pomlčet ani o jeho zázracích. Z velkého počtu mnohých, které se tradují, zmiňme alespoň dva z nich, které se udály v monastýru Vatoped a kterých jsme byli očitými svědky (tedy ti mniši, kteří sepsali tento zápis o svatém):

Jeden nemocný mnich, který trpěl tuberkulózou a jeho nemoc se rozvinula tak, že léky už neměly žádný účinek, se v důsledku toho obrátil s horlivou modlitbou ke ctihodnému Eudokimovi. Když zakončil modlitbu a na chvíli usnul, spatřil najednou ve snu, jak k němu přichází mnich velkolepého zjevu, ozdobený šedinami. Svatý mnich mu podal malou nádobu, naplněnou lékem, a nářídil mu, aby tento lék vypil. Když nemocný lék vypil, zjevený mnich mu ho nalil ještě podruhé, a když tak nemocný učinil, obrátil se ke svému nebeskému návštěvníkovi a řekl: „Děkuji, otče, za tvou starostlivost a lásku, kterou jsi mi projevil a že jsi uhasil žízeň toho, kdo žíznil.“

V tom okamžiku se probudil ze snu a cítil, jako by právě v tu chvíli vypil nějaký chladivý nápoj, skrze nějž získal úplné uzdravení. Mezitím znovu vzpomenul na svou modlitbu ke svatému, a protože připisoval své uzdravení tomuto ctihodnému mnichovi, vzdal mu důstojné díky a současně řekl o všem i vatopedským bratrům, aby se dozvěděli o divu, který se mu udál. Bratří, kteří když viděli svýma očima zdravého bratra, který byl před několika hodinami předurčen k jisté smrti, oslavovali nyní Boha a Jeho svatého služebníka.

Druhý div se udál s vatopedským mnichem Gabrielem, velmi zkušeným lékařem, který trpěl ischiasem. Bolest byla tak velká, že mnich nemohl sedět, a když ležel, tak musel ležet nehnutě, jinak byl stižen velikou bolestí. Byly přitom vyzkoušeny všechny léčebné prostředky, ale neměly už na stav nemocného žádný vliv. Když bratři viděli kruté bolesti a bezvýchodný stav nemocného, poradili mu, aby se s modlitbou obrátil ke ctihodnému Eudokimovi. S tím nemocný rád souhlasil a řekl:

Jestliže je pravda, že svatý Eudokimos je divotvůrce a uzdraví mě, já pro jeho posvěcenou hlavu nechám zhotovit stříbrnou schránu. Po této rozmluvě znaven bolestí mnich usnul. Tu spatřil důstojného starce, svým zevnějškem podobnému svatému Euthimiovi Velikému, který se svou rukou dotkl jeho beder a řekl mu: „Tvá nemoc není natolik vážná, a proto buď klidný, brzy odejde.“ Mnich na to odpověděl: „Proč si ze mne, starče, tropíš žerty, copak nevidíš, jak trpím a že jsem ve zcela bezvýchodném stavu?“ „Nu, buď od tohoto okamžiku zdráv,“ řekl starec a odešel od nemocného. Když se mnich Gabriel probudil, byl už zcela zdráv, ale nemohl pochopit, zdali se vše událo ve snu anebo ve skutečnosti, a tak se zeptal bratra, který se o něj jako o nemocného staral: „Odkud je ten starec, který tu teď se mnou mluvil?“ Když mu bratr řekl, že nikoho neviděl a že nikdo do kelije nevešel, tehdy si Gabriel vzpomenul, jak se s modlitbou obracel ke ctihodnému Eudokimovi, a rovněž si vzpomněl na svůj slib, který světci dal. A protože si přál okamžitě svůj slib z vděčnosti ke svatému splnit, zavolal jednoho mistra, který zhotovil stříbrnou schránu pro hlavu ctihodného. A aby se nezapomělo na památku tohoto podivuhodného uzdravení, byla na schráně vyryta tato slova: „Schrána tato byla zhotovena pro čestnou hlavu ctihodného Eudokima mnichem Gabrielem, kterého tento ctihodný uzdravil z těžké nemoci.“

Na přímluvy a modlitby ctihodného otce našeho Eudokima nechť budeme zbaveni i my všichni ode všech neduhů, které nás potkávají, duševních i tělesných, abychom byli dědici Království nebeského. Amen.

Hlava ctihodného  Eudokima

¹Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι – Vatoped je řecký pravoslavný mužský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, a je jedním z nejstarších, nejbohatších a nejrozsáhlejších svatohorských monastýrů, který se nachází na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator.