Životy Svatých

Ctihodný Paisij Kyjevský, 

pro Krista jurodivý (1821 - 1893)

památka 17. / 30. dubna

Ctihodný se narodil 8. července roku 1821 ve městě Lubnach v Poltavské gubernii jako Prokopij Grigorjevič Jarockij, v zámožné měšťanské rodině s mnoha dětmi. Jeho matka byla hluboce věřící zbožná žena, která všechny své děti vychovávala ve zbožnosti a počestnosti. Velmi ráda přijímala poutníky. Po smrti otce se stalo, že obchod, který rodina vlastnila a ze kterého žila, došel pomalu k úpadku, až jej nakonec zavřeli. Matka odvezla Prokopija do Kyjeva, kde jej předala na výchovu svému staršímu synu Grigoriji.

Když bylo Prokopiji deset let, byl přijat do Kyjevsko-Podolské duchovní školy. Chlapec však často ze školy utíkal do Kyjevo-Pečerské Lávry a někdy se domů ani nevracel. Podobné skutky nejednou vyvolávaly ze strany vedení školy poznámky a ze strany příbuzných rozpaky. Všichni chlapce brali jako zlobivého, tvrdohlavého a neposlušného, a dělali, co jen bylo možné, aby jeho zvláštní chování i povahu napravili, ale marně.

Když bylo chlapci šestnáct let, byl přijat do Kyjevo-Pečerské Lávry, na dočasné poslušenství¹. Takto prožil okolo tří let, ke vstupu do monastýru se mu však nedařilo sehnat všechny potřebné dokumenty: bylo třeba písemného souhlasu matky, bratří a propuštění z Luhanské měšťanské společnosti, které muselo být potvrzeno Poltavskou fiskální komorou.

Když už ztratil naději na to, že vstoupí do monastýru, rozhodl se z něj odejít. Měl k tomu již i potřebné dokumenty, ale stalo se něco nečekaného: právě tehdy vážně onemocněl a musel zůstat v monastýrské nemocnici. Tam se mu dostalo podivuhodného vidění: Matka Boží mu ukázala jeho budoucí duchovní zápas a vytýkala mu jeho maloduchost. Prokopij nakonec v Lávře zůstal. Když se zpráva o jeho vidění dostala až k představenému Lávry, archimandrit Lavrentij, kterému to oznámil duchovník mladého Prokopije, dal příkaz, aby Prokopij zůstal v Lávře a dokumenty, které už mu měl vystavené k odchodu, mu byly zase vzaty. Prokopij byl potom zaučen v kancelářských pracích Lávry a 23. března 1850 zapsán už jako skutečný poslušník monastýru. Jeho hlavní náplní, kromě modlitby, byl zpěv v chrámovém sboru v jeskynních chrámech Lávry.

Za svého duchovníka si zvolil ctihodného Parthenije². Velký vliv na utváření duchovní života mladého askety měl i blažený Theofil³. Mladý poslušník horlivě pracoval ve svém poslušenství, kterým byla jeho účast v pěveckém chóru. Přitom se však stávalo, že Prokopij byl několikrát vystaven posměškům ostatních zpěváků. Nic na to nehleděl, nezanevřel na své bratry, ale ještě více zesílil svůj modlitební podvih.

K prvopočátečním projevům jurodivosti Prokopija, kterými se později proslavil, se může vztahovat i to, že v chrámu nikdy nečetl z knihy, ale zpaměti, knihu přitom obrátil písmeny vzhůru. K Přesvaté Trojici a Matce Boží se obracel vykáním a někdy se v chrámu choval velmi zvláštně, nebo svým podrjasnikem utíral zábradlí. Pro takovéto chování byl nakonec uvolněn jako zpěvák v chóru v Blízkých jeskyních⁴ a v roce 1853 byl převeden na místo zapisovatele do Golosejevské poustevny⁵.

V Golosejevu dostal nové poslušenství: četl modlitební pravidlo svt. Filaretovi Kyjevskému⁶. V roce 1854 jej z požehnání světitele Filareta postřihl na rjasoforního mnicha⁷ jeromonach Mojžíš, představený skytu, a získal jméno Paisij.

Po mnišském postřihu se otec Paisij znovu vrátil do Kyjevo-Pečerské Lávry, kde brzy započal svůj podvih jurodivosti. Začal se chovat jakoby bez rozumu, toulal se po Kyjevských monastýrech a do Lávry přicházel jen na bohoslužby. Spával, kde se dalo a jak se dalo, ale ve skutečnosti jej málokdo a málokdy viděl skutečně spát. Oblékal se velmi nuzně až bídně, kolem hlavy nosil špinavý šátek, na nohách potom děravé válenky anebo holínky bez podešví. V rukách měl neustále hůl, kterou měl omotanou hadrem. Když se stalo a někdo mu daroval mnišskou řízu, on ji nejprve vymáchal v bahně a v kalužích, nebo z ní kousek odřízl či na několika místech rozedřel a až teprve potom si ji oblékl. Spodní část mnišského šatu, tzv. podrjasnik, pak dával chudým. Za každou věc, kterou dostal, činil před dárcem poklony až k zemi, nahlas přitom přede všemi vzpomínal štědré jméno dárce.

Co se stravy týče, jedl jurodivý starec zbytky od bratří z monastýrské jídelny, přitom smíchával ve svém talíři všechno jídlo dohromady, zbytky potom schovával do malého hrnečku, to vše do zásoby, aby potom, po nějakém čase vše snědl. Pro obyčejného člověka bylo přitom jídlo již většinou nepoživatelné.

Snášel mnoho urážek a posměchu, lidé mu plivali do tváře, nejedenou ho i zbili, on ale všem odpouštěl a za všechny se modlil. Za takovouto pokoru a dobrovolné mučednictví jej Pán proslavil darem divotvorné modlitby, prozřetelností, darem uzdravení nemocných. Také jej Pán obdařil svojí velikou a soucitnou láskou s lidmi, kterou ctihodný skrýval pod tváří jurodivosti. Každého, kdo se na něj obracel, oslovoval dušinko, všechna přestoupení a hříchy, tajné úmysly a myšlenky spolubesedníka jako by převáděl na sebe a odhaloval je pak jako své vlastní. Představení monastýru, vidící tyto Paisijovy vrtochy, začali na něj pohlížet jako na duševně chorého a nebyli s to přijít na to, jak mu dále zabránit v jeho projevech jurodivosti.

12. prosince roku 1854 si ctihodný vyprosil dvouměsíční volno k tomu, aby směl vidět svou matku, kterou po dobu 14 let, tj. od svého vstupu do monastýru, neviděl ani jednou. Když se po dvou měsících vrátil do monastýru zpátky, byl uvolněn ze svého poslušenství zapisovatele, a naopak se stal pomocníkem v monastýrské pekárně. Už ale 10. listopadu 1855 byl pro nedostatek církevních pěvců opět převeden do Blízkých jeskyní, kde byl ustanoven na svém předchozí pozici chrámového zpěváka.

To trvalo po dobu několika měsíců, přičemž se starec v té době nějaké zvláštní jurodivosti neoddával. Naopak, ve skrytu se zaobíral zdokonalováním svého ducha, dokonce byl jmenován i pomocníkem typikáře pro bohoslužby. Aby utekl před novými svody a pokušeními, rozhodl se však, že se už navždy vzdálí od lidí.

Začal se toulat po městě a kyjevských monastýrech a jen zřídkakdy přicházel do Lávry, kde si během bohoslužby stoupl na kůr a tam záměrně mumlal nesouvislá slova. Nakonec se stalo, že otce Paisija vystěhovali z kelie, kterou měl na kůru, a přestěhovali jej do strážní boudy. Blažený se však i takového komfortu zřekl, а namísto toho si našel za své útočiště starou půdu, kde prožíval, v létě žár, v zimě mráz a chlad.

Nakonec se však stalo, že se i představenstvo Lávry přesvědčilo o tom, že vše, co otec Paisij činí, není nic jiného než vědomá jurodivost. A tak se stalo, že roku 1867 jej umístili na poslušenství do Kitájevské poustevny do kuchyně. Zde otec Paisij ještě více prohloubil svoji jurodivost, a přitom ve skrytu činil nadále velké skutky trpělivosti, lásky a dobroty, vysilujíce přitom své tělo namáhavou prací. Když na sebe otec Paisij přijal podvih jurodivosti pro Krista, vůbec jeden z nejtěžších duševních zápasů, rázně změnil způsob svého života. Nehledě na všeobecná pravidla, ve špinavém oděvu, s železnou holí, toulal se znovu po Kyjevě, přespával na ulici anebo v Lávře. Živil se zbytky, v zimě snášel mrazy, stojíce někdy až po kolena ve sněhu. Když byl v chrámu, neustále chodil z místa na místo, promlouval k těm, co se tam modlili, honil se za jen jemu viditelnými přízraky, narušoval bohoslužbu výkřiky a podivným pohyby. Jurodivost přiváděla k Paisijovi mnoho z těch, kteří jej měli v úctě. Někteří, aby ho jen spatřili, přijížděli za ním až z dalekých měst a vesnic. Starec se proslavil činěním divů, zázraků a prozřetelností.  Když se setkával s lidmi, často je svatý velmi nahlas káral a napomínal.

Blažený starec předpověděl vraždu cara Alexandra II., ustanovení vladyky Joannikije (Rudneva)⁸ na Kyjevské metropolitní katedře a mnoho dalšího. Vždy se objevoval tam, kde bylo zapotřebí utěšit znavené, usmířit pohádané a povzbudit mnohé další v jejich duchovním zápase.

Roku 1879 byl ctihodný umístěn do Bratrského hospice v rámci Kitájevské poustevny. Sám, přestože už byl velmi nemocný, s velkou láskou obcházel všechny ostatní nemocné bratry. Takto se také nakonec postaral i o svoji nemocnou matku, kterou doprovodil na její poslední cestě a kterou pochoval na monastýrském hřbitově.

Předpověděl dopředu den svého zesnutí. Když už pocítil, že se smrt blíží, vrátil se do Lávry, kde byl přijat do bratrské nemocnice. Tam také zesnul, 17. dubna roku 1893, poté co přijal svaté Tajiny Kristovy. Byl pochován na bratrském hřbitově Poustevny Proměnění Páně¹⁰. Zesnutí blaženého Paisije oplakával tehdy celý Kyjev.

V roce 1999 byl ctihodný Paisij Kyjevský, pro Krista jurodivý, svatořečen Synodem Ukrajinské pravoslavné církve. Dne 10. února roku 2011, kdy byla ustanovena památka Sboru Kyjevských svatých, která se slaví 15./28. července, v den památky sv. knížete Vladimíra, byl ke Sboru Kyjevských svatých přičten také ctihodný Paisij Kyjevský.

Ikona: Zástup Nově svatořečených svatých Kyjevo-Pečerské Lávry. Ctihodný Paisij je první zprava.

______________________________________________________

¹ Poslušenství či poslušnictví (noviciát) je přípravné období pro ty, kteří si přejí přijmout mnišství.

² Ctihodný Parthenij Kyjevský (1790-1855):  jeho památka se slaví 25. března / 7. dubna. К zástupu svatých byl přičten Ukrajinskou pravoslavnou církví dne 27. července roku 1993.

³ Ctihodný Theofil Kyjevský, blažený, pro Krista jurodivý (1783-1853): V roce 1993, spolu se ctihodnými Dositejem, Parthenijem a Alexijem a Paisijem, jurodivým pro Krista, byl Theofil svatořečen v zástupu místně ctěných svatých. Památka byla ustanovena na den jeho svatořečení (27. / 14. července) a den zesnutí ctihodného (28. / 10. listopadu). 

⁴ Blízké peščery (jeskyně) neboli Antoniovy jeskyně představují komplex podzemních jeskyní v Kyjevo-Pečerské lávře, kde se schraňují svaté ostatky pečerských asketů. Založeny byly roku 1057, kdy ctih. Antonij Kyjevo-Pečerský odešel pro větší modlitební samotu z monastýru a usídlil se na novém pahorku, kde vykopal nové podzemní prostory. Na tomto místě se nyní nacházejí tzv. Blízké jeskyně.

⁵ Golosejevská poustevna: Mužský monastýr Záštity Přesvaté Bohorodice, nazývaný také Golosejevská poustevna, je skyt Kyjevsko-Pečerské Lávry, který se nachází na jižním okraji Kyjeva. Je to místo mnišských podvihů mnoha kyjevských asketů zbožnosti z přelomu 18. – 19. století. Od druhé poloviny 19. stol. je toto místo rezidencí kyjevských metropolitů.

⁶ Svt. Filaret (Amfiteatrov): ve schimě Theodosij (1779–1857), byl Metropolita Kyjevský a Haličský, jeho památka je 21. prosince/ 3. ledna v den jeho zesnutí a také 10. / 23. října, v den nalezení (vyzdvižení) jeho svatých ostatků a jejich přenesení do Blízkých jeskyní. Byl člen Nejsvětějšího vládnoucího Synodu v letech 1836–1842 a také členem Ruské akademie (1837). Byl rodným bratrem literáta a pedagoga S. E. Raiča.

⁷ Říza – rjasa: z řec. ράσον, je vrchní, nebohoslužebný oděv duchovních a mnichů, je dlouhý až k patám, široký, prostorný s dlouhými rukávy, tmavé barvy. Přijetí mnišské řízy – rjasy je po poslušenství dalším přípravným stupněm k mnišství.

⁸ Svt. Joannikij (Rudnev) (1826–1900): Metropolita Kyjevský a Haličský, jeho památka je 7. / 20. června. Velký postník a asketa, zakladatel duchovních tiskovin: Rukověť pro vesnické pastýře, Díla Kyjevské Duchovní Akademie a Misionářské přehledy. Kanonizován byl 28. srpna 2016 a jeho svaté ostatky se nacházejí v chrámu Povýšení Svatého Kříže, v Kyjevo-Pečerské Lávře.

⁹ Kitájevský monastýr Svaté Trojice: známý také jako Kitájevská poustevna, v Kitájevě (Kitájevo bylo historickým územím Kyjeva).

¹⁰ Poustevna Proměnění Páně byla založena roku 1872, kdy jejím původním cílem bylo rozšíření mnišského hřbitova mnichů z Lávry do Kitájeva. Roku 1873 zde byl postaven chrám v čest svátku Proměnění Páně a kolem něj se nakonec zbudovala Poustevna Proměnění Páně. V roce 1934 byly chrám i poustevna zavřeny a v roce 1938 byl chrám zbořen. V roce 2008 byl na místě původního chrámu vystaven chrám nový, zasvěcený ctih. Theofilovi Kyjevskému, a poté obnovena i poustevna. Dnes se také počítá s výstavbou chrámu Proměnění Páně.

Kyjevo-Pečerská Lávra