čtvrtek 29. října 2015



Světitel Nektarios Eginský¹, divotvůrce
(památka 9. / 22. listopadu a také 21. srpna / 3. září v den přenesení svatých ostatků roku 1953)

Světitel Nektarios se narodil roku 1846 v Silivrii, ve východní Thrákii (v dnešním Turecku), rodičům Dimosovi a Vasiliki Kefalas, jako jejich páté dítě. Při svatém křtu dostal chlapec jméno Anastasios. Zbožní rodiče vychovávali své děti v lásce k Bohu a již od raných let je učili modlitbám a četli jim také duchovní poučení a knihy. Malý Anastasios si nejvíce oblíbil 51. žalm a často opakoval jeho slova: Budu vyučovat přestupníky cestám Tvým, aby hříšníci k Tobě se obraceli (Ž 51, 13).
Anastasios snil o tom a přál si získat křesťanské vzdělání, ale poté co ukončil základní školu, byl nucen zůstat v rodné vesnici, protože jeho rodina byla velmi chudá a neměla dostatek peněz na to, aby jej poslala učit se do města. Když měl Anastasios 14 let, uprosil kapitána jedné lodi plující do Konstantinopole (tehdy již Istanbul), který ho tam ale samotného (a navíc bez peněz) vzít zprvu nechtěl. Když však měla loď odplout, nedařilo se to.  A tak, když kapitán viděl, jak mladý Anastasios stále ještě čeká na břehu, zavolal ho, ať nastoupí, a teprve poté, jako zázrakem, loď již bez obtíží odplula. Takto se Anastasios nakonec ocitl v Konstantinopoli.
V Konstantinopoli si zprvu našel práci u obchodníka s tabákem. Tento obchodník dával chlapci velmi málo peněz, nebo spíše nic, a zneužíval jeho přirozenou dobrotu a prostotu. Většinou se stávalo, že chlapec chodil hladový a v otrhaném oblečení. A když se už stalo a jeho oblečení i obutí bylo zapotřebí vyměnit za nové, aby se na něm jeho staré nerozpadlo, tehdy se Anastasios rozhodl napsat dopis Hospodinu. Vždyť kromě Něj mu ani nikdo jiný nemohl pomoci. Napsal tedy dopis: Můj malinký Kriste! Už nemám do čeho se obléci, pošli mi prosím, co budeš považovat za potřebné. Ty víš, jak Tě mám rád. Anastasios. Na obálku napsal: Pánu Ježíši Kristu do Nebe. Když šel s tímto dopisem na poštu, potkal obchodníka ze sousedního obchodu, kterému se bosého chlapce zželelo, a proto mu navrhl, že mu jeho dopis na poštu zanese sám. Anastasios mu s radostí dal svůj dopis. Obchodník, udiven adresou na obálce, rozhodl se dopis otevřít a přečíst si jej. Když jej přečetl, hned poslal na adresu Anastasia peníze. Tomu se krátce poté poštěstilo najít si práci jako vrátný ve škole Metochu² Chrámu Hrobu Páně. A zde se mu podařilo pokračovat ve vzdělání.
Poté, co zakončil tuto školu, získal místo učitele ve městě Lithia na ostrově Chios. Nejenom, že zde sedm let vyučoval, ale také kázal slovo Boží. Roku 1876 se Anastasios stal poslušníkem v monastýru Nea Moni³ a v říjnu téhož roku přijal mnišský postřih se jménem Lazar. 15. ledna roku 1877 byla pak Lazar metropolitou chioským Grigoriosem rukopoložen na diákona s novým jménem Nektarios. Mladý diákon si i nadále přál pokračovat v prohlubování svého vzdělání, a proto ve svých každodenních modlitbách prosil Hospodina, aby mu takovou možnost udělil.
Z Boží prozřetelnosti se jeden majetný a zbožný křesťan nabídl, že mladému mnichu Nektariovi zaplatí jeho studijní cestu i všechny výlohy s tím spojené. Od roku 1882 až do roku 1885 tak diákon Nektarios začal studovat na Teologické fakultě Athénské univerzity. Po ukončení univerzity a po doporučení svého dobrodince odjel do Alexandrie. 23. března 1886 byl diákon Nektarios rukopoložen na kněze a začal sloužit v chrámu svt. Mikuláše v Káhiře. V tomto chrámu mu byla brzy udělena hodnost archimandrity. Krátce na to přijal tehdejší alexandrijský patriarcha rozhodnutí a udělil archimandritovi Nektariovi titul nejvyššího Archimandrity Alexandrijské Církve.
15. ledna roku 1889 byl jako nejvyšší Archimandrita Alexandrijské Církve Nektarios rukopoložen na archijereje a byl ustanoven metropolitou Pentapolské metropolie. Jeho chirotonii vykonal patriarcha alexandrijský Sofronios (Meidantzoglou), bývalý arcibiskup kerkyrský Antonios (Chariatis) a arcibiskup sinajský Porfyrios (Marudas). V těchto letech vladyka Nektarios napsal: Hodnost a postavení nevyvyšují svého majitele, jen toliko ctnost má tu moc a sílu jej vyvýšit. A stejně tak jako i předtím dál usiloval o získávání lásky a pokory. Ctnostný život vladyky Nektaria, jeho neobyčejná dobrota a pravá bezelstná prostota však vyvolávaly nejen lásku a úctu věřících, ale u některých nedokonalých křesťanů také pocity opačné. Brzké povýšení, láska patriarchy a lidu spolu s ctnostným a čistým životem světitele Nektaria vedly k silné nenávisti a nepřejícnosti.
Vlivní lidé z patriaršího dvorce se totiž začali obávat, že tato láska a úcta k světiteli může mít v budoucnu vliv na to, že by se stal jedním z možných kandidátů na místo Jeho Svatosti Patriarchy Alexandrijského. A tak se stalo, že tito nečestní lidé světitele Nektária hanebně pomluvili.
Pro svou hlubokou pokoru, jsa a zůstávaje svatým ve svých činech, se vladyka Nektarios ani nepokoušel obhajovat. Dobré svědomí – to je to největší ze všech blah. Ono je hodnotou duševního míru a pokoje srdce - říkával ve svých kázáních, když opouštěl své archijerejské místo už navždy. Metropolita pentapolský byl propuštěn ze služby a musel opustit i egyptskou zemi.
Nakonec se musel světitel Nektarios vrátit do Athén, kde žil dlouhých sedm měsíců ve velké nouzi. Marně chodil po úřadech Ministerstva náboženství, nikde jej nepřijímali. Když se o jeho nuzném přežívání dozvěděl starosta města, domohl se pro něj získat místo učitele a kazatele v provincii Evia.
Sláva o neobyčejném učiteli a kazateli se brzy rozšířila z provincie až do hlavního města, a odtud až do řeckého královského dvorce. Královna Olga, která se seznámila se světitelem, se stala brzy jeho duchovní dcerou. Díky královně byl vladyka ustanoven ředitelem Duchovní školy bratří Rizariových v Athénách.
Tam, s neutichající láskou a trpělivostí, jednal Nektarios se svými svěřenci. Jsou známy případy, kdy za provinění žáků bral na sebe jejich trest a nakládal si přísný půst. Jedenkráte se také stalo, že pracovník školy, který se staral o úklid, onemocněl a měl velký strach, že ho kvůli tomu propustí z práce. Když se však vrátil po nemoci do práce, zjistil, že po celou tu dobu někdo místo něj odváděl jeho práci. Ukázalo se, že to byl vladyka Nektarios, který tajně uklízel školu, aby si nikdo nevšiml nepřítomnosti nemocného zaměstnance školy.
Pro svoji velkou pokoru, mírnost a lásku k lidem se stal vladyka Nektarios důstojným blahodatných darů Svatého Ducha, prozíravosti a daru uzdravování.
V zástupu mnoha duchovních dětí kolem vladyky se shromáždilo i několik dívek, které si přály zasvětit se mnišskému životu. Roku 1904 vladyka Nektarios založil na ostrově Egina ženský monastýr Svaté Trojice. Na své vlastní náklady se mu podařilo zakoupit nevelký pozemek, na kterém se už dříve nacházel zapomenutý a polorozpadlý monastýr.
Nějakou dobu řídil starec Nektarios jak školu, tak monastýr, ale za chvíli odešel ze školy úplně, vyvázal se s dovolením místního (athénského) archijereje ze všech povinností, a přestěhoval se na ostrov Egina. Dvanáct posledních let svého života tak prožil na tomto ostrově, který se později stal poutním místem pro mnohé věřící jak z Řecka, tak z celého světa.
Na počátku však bylo mnoho práce a úsilí o znovuobnovení a postavení monastýru. Duchovní děti starce vyprávěli, že vladykovi nebyla proti mysli žádná práce: sázel stromy a květiny, uklízel stavební odpad, šil pantofle pro monašky. Byl nesmírně milostivý, rychle pomáhal v nouzi potřebným, často prosil monašky, aby daly i své poslední jídlo chudým návštěvníkům monastýru. Na jeho modlitby byly pak další den přivezeny potřebné potraviny anebo peněžní milodary.
Jedenkráte se na vladyku obrátila s prosbou o pomoc jedna chudá a stará žena. Řekla mu, že na její olivovník přilétly červené mušky, které ničí listoví stromu a prosila jej, aby požehnal strom. Když vladyka přežehnal olivovník svatým křížem, ze stromu vzlétl oblak mušek a odletěl pryč. Duchovní děti starce vyprávěly, že díky modlitbám starce Nektária se na ostrově zlepšily nejenom podmínky pro život, neboť přestaly loupeže a přepadávání, ale změnilo se k lepšímu i počasí. Zemědělci se nejedenou obraceli k modlitební pomoci starce metropolity v čase sucha a potom na přímluvu vladyky Nektaria přicházel na zemi a na jejich úrodu blahodatný déšť. Podle svědectví monašek mnozí z věřících ctili vladyku Nektaria už za jeho života jako svatého. Říkali, že během modlitby doslova celý zářil. Jedna z monašek byla jednou učiněna hodnou spatřit, jak se vladyka Nektarios během modlitby celý proměnil (do světla). Říkala, že v okamžiku, když se modlil s pozvednutýma rukama k Nebi, byl na dvě pídě nad zemí, a jeho tvář byla celá proměněna – jako tvář skutečného světce.
Monaška Evangelína o svatém Nektariovi ve vzpomínkách vyprávěla: Byl jako beztělesný, celý svítil, měl pokojnou a mírnou tvář. Byl plný lásky ke všem, pokorný, soucitný a milostivý. Byl člověkem, který miloval mlčení. Starce Nektaria vystihovala nejenom nekonečná dobrota a láska k lidem a všemu živému kolem něj, ale také neobyčejná prostota. V monastýru sloužil jako prostý kněz a jeho archijerejské oblečení bylo zavěšeno okolo ikony Matky Boží.
Když vladyka pocítil, že se přiblížil konec jeho života, modlil se, aby Hospodin prodloužil jeho dny jen natolik, aby byly dokončeny všechny potřebné práce v monastýru, ale jak po celý život, tak i nyní pokorně dodával: Nechť bude vůle Tvá! Dlouho skrývaná nemoc si však nakonec vzala své. V září roku 1920 se v té době již sedmdesátiletý starec v doprovodu dvou monašek vypravil do nemocnice v Athénách.
Vladyku umístili do pokoje pro nemajetné a nevyléčitelně nemocné pacienty.  Dva měsíce se lékaři snažili oblehčit strádání těžce nemocného starce (měl rakovinu prostaty) a sám vladyka statečně snášel nemoc i bolest, a vždy přitom vzdával chválu Bohu a děkoval mu za vše. Dochovala se svědectví nemocničních pracovníků o tom, že obvazy, kterými byl převazován starec, vydávaly neobyčejnou vůni.
Svatý vladyka Nektarios zesnul v neděli v půl jedenácté večer, v den památky Sboru archanděla Michaela a dalších nebeských mocností beztělesných (8. /22. listopadu), přijavše svaté Kristovy Tajiny. Když tělo zesnulého začali převlékat, jeho košili náhodně položili na postel, kde byl uložen jeden zcela paralyzovaný pacient; a tu se stal zázrak, když se tento nemocný pacient ve stejném okamžiku cele uzdravil.
Po zesnutí sv. Nektaria začalo jeho tělo vydávat myro. Když jeho rakev přivezli na Eginu, celý ostrov vyšel, aby vyprovodil svého svatého se slzami.
Monaška Nektarie vzpomínala: Když vladyka zemřel a převezli ho na Eginu, jela jsem i já. Rakev doprovázelo množství kněží, jeho žáků ze školy Rizari a mnoho, mnoho národa. Celá Egina přišla! Vlajky byly spuštěny, obchody zavřeny a jeho rakev nesly na rukou… Ti, kdo nesli rakev, potom vyprávěly, že jim tak vonělo oblečení, že je potom pověsili na zvláštní místo a už nikdy si jej neoblékaly… A monastýrské sestry, okolo desíti lidí, jsme byli u jeho rakve a drželi krabičku s vatkou. Neustále jsme utíraly tou vatkou čelo vladyky, jeho bradu a ruce. Odtud jako vláha vytékalo myro! Tak tomu bylo po tři dny a tři noci, všichni lidé si brali kousíčky myra, které silně vonělo.
Obyvatelé řeckého ostrova Egina byli na přímluvy spravedlivého ochraňováni od bombardování v době německé okupace během 2. světové války. Po válce bývalý německý vojenský velitel Athén přiznal, že vojenští letci, kteří letěli bombardovat ostrov Kréta, když prolétali nad ostrovem Egina, tak ho neviděli (bez ohledu na to, že viditelnost byla dobrá a nebyla žádná oblačnost).
Chrámový sklep monastýru, ve kterém byl pohřben světitel Nektarios, byl několikráte z různých příčin po pohřbení otevírán a pokaždé se lid mohl přesvědčit o netlejícnosti jeho svatých ostatků. Dokonce i kytička fialek, které do rakve při pohřbu položilo jedno děvčátko, nebyla tknuta tlením.
Roku 1961, konkrétně 20. dubna, byl patriarším a synodálním rozhodnutím Konstantinopolského patriarchátu metropolita Nektarios přičten k zástupu svatých a jeho svaté ostatky vyzdviženy (již roku 1953) z chrámového sklepa monastýru, aby byly učiněny předmětem úcty pro všechny věřící. V Řecku a nejen v něm je tento světec ctěn všude jako veliký divotvůrce a uzdravitel jakkoli nemocných, kteří k němu s modlitbou přicházejí.
V roce 1998 vydal Posvátný synod Alexandrijské pravoslavné církve rozhodnutí o plné církevní rehabilitaci svt. Nektaria Pentapolského. Kvůli této události byla sezvána velká konference v Alexandrii, udála se mnohá oficiální slavnostní setkání, a sice za účasti všech místních pravoslavných církví. Následující rok 1999 byl pak vyhlášen rokem svatého Nektaria.
Na přímluvy a modlitby svt. Nektaria bylo učiněno nespočítatelné množství znamení Boží milosti. Tomuto světci je zasvěceno nejen v Řecku mnoho chrámů a kaplí. Mnoho zázračných uzdravení se událo na hrobu starce Nektária.




¹ Egina – Αίγινα -  řecký ostrov nedaleko Athén a ostrova Salamis, nachází se v Atice.
² Metoch - zastoupení monastýru mimo své správní území, v tomto případě Bratrstva svatého Hrobu Jeruzalémského patriarchátu
³ Νέα Μονή - Byzantský klášter Nea Moni byl vybudován v 11. století byzantským císařem Konstantinem IX. Monomachem.
⁴ Alexandrijská pravoslavná církev – neboli Alexandrijský patriarchát, řecky Πατριαρχεῖο Ἀλεξανδρείας – místní autokefální pravoslavná Církev, zaujímající 2. místo v dyptichu místních autokefálních církví. Podle tradice byla založena apoštolem Markem.
⁵ Pentapolská metropolie – titulární eparchie Alexandrijské pravoslavné církve.
⁶ Εύβοια - Euboia, Euboja, Euboea nebo Evia, ostrov u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře. Druhý největší ostrov Řecka po Krétě a šestý největší ostrov ve Středozemním moři.
⁷ Řecký královský dvorec - Παλαιά Ανάκτορα, známý také jako Starý královský dvorec, první královský dvůr v dnešním Řecku, byl postaven roku 1843. Od roku 1934 se v něm nachází parlament Řecké republiky
⁸ Olga Konstantinovna Romanovová (3. září 1851, Pavlovsk - 18. června 1926, Pau) byla rozená ruská velkokněžna z dynastie Romanovců a sňatkem řecká královna, titulovaná jako královna Helénů. Prababička současné španělské královny Sofie Markéty, britského korunního prince Charlese, prince z Walesu a také babičkou řeckého a dánského prince Filipa, manžela britské královny Alžběty II.

Žádné komentáře:

Okomentovat