sobota 30. listopadu 2013




Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita
(památka v den jeho zesnutí 19. listopadu / 2. prosince)

Ctihodný starec Porfýrios Kavsokalyvita se narodil 7. ledna roku 1906 ve vesnici Svatý Jan (Άγιος Ιωάννης) v provincii Evia (Εύβοιας), na ostrově stejného jména Evia (Ostrov Evia, starořecky Euboja, je po Krétě druhým největším ostrovem v Egejském moři). Evangelos Bairaktaris, jak znělo světské jméno starce, vyrůstal v rodině zbožných rodičů Leonida a Heleny. Jeho otec byl žalmistou v místním chrámu a osobně se znal se svt. Nektáriem Eginským (památka 9. / 22. listopadu). Rodiče byli chudými zemědělci a často měli problémy s obživou. Tatínek Evangelose byl proto nucen odjet za prací do Ameriky, kde pracoval na stavbě Panamského průplavu. Malý Evangelos se narodil jako čtvrté z celkem pěti dětí rodu Bairaktarisů a již jako malý chlapec musel tvrdě pracovat. Sotva ukončil první třídu základní školy, začal pást na horách ovce. Bylo mu teprve osm let, když byl poslán za prací k příbuzným, kteří vlastnili obchod v athénském přístavu Pireu.
V roce 1918 si mladý Evangelos přečetl život ctih. Jana Chýšníka – Kalyvita (památka 15. / 28. ledna), a od toho okamžiku se osobně nadchl pro život tohoto ctihodného muže, takže sám zatoužil stát se mnichem, a tajně proto opustil práci v obchodě a odjel do Zahrady Přesvaté Bohorodice, jak se říká Svaté Hoře Athos. Tam byl přijat do Skitu Sv. Trojice (také se nazývá Kavsokalyvia), do Kelie sv. Georgia Kavsokalyvita, kde žil jako poslušník dvou starců, bratrů Pantelejmona, jenž byl současně jeho duchovním otcem, a Joanikia. Zde strávil 6 let svého mladického života. S velkou láskou a duchem odevzdanosti se podřizoval duchovním radám svých starců, kteří byli, jak často říkával, velmi přísní. Zde přijal také postřih malé schimy se jménem Nikita. Po dalších dvou letech přijal i velkou schimu.
Roku 1924 mladý mnich Nikita vážně onemocněl, a jeho starci ze skitu mu přikázali, aby opustil Svatou Horu a odjel se léčit se svou nemocí. Po nějakém čase se uzdravil, a jelikož se již cítil lépe, ihned, jakmile to bylo možné, se vrátil zpět na místo svého postřihu a pokání.  Jeho nemoc však o sobě brzy dala znovu vědět a vrátila se zpět. Když starci viděli, že svatohorské podnebí může jejich poslušníkovi uškodit a dokonce ohrozit jeho život, rozhodli se poslat Nikitu zpět na léčení.
Po svém návratu ze Svaté Hory žil mladý Nikita v monastýru Levkon, zasvěceném sv. Charalampiovi. V roce 1926 se setkal s krajanem, arcibiskupem sinajským Porfýriem (Pavlinosem), který byl nadšen jeho duchovními dary a mladého mnicha rukopoložil na presbytera a pojmenoval ho po sobě novým jménem – Porfýrios.
Na tomto místě se starec ve svých pouhých 22 letech stal i zpovědníkem. Další tři roky svého života prožil v opuštěném klášteře svt. Nikolaje na Evii. V roce 1940, před započetím 2. světové války, se přestěhoval do Athén, kde působil jako kněz a duchovní při chrámu sv. Gerasima na Athénské poliklinice. Jak sám vyprávěl, prožil zde dlouhých 33 let, které uplynuly jako jeden den, v neustálé péči o duchovní zdraví svých pacientů, kterým den co den poskytoval útěchu v jejich nemoci. Během té doby pomohl starec Porfýrios tisícům lidí najít vnitřní klid, obdržel i dar uzdravování a léčení mnoha nemocí.
Tak od roku 1955 žil na předměstí Athén, staral se o kousek zemědělské půdy a nadále vykonával své kněžské poslání. V létě v roku 1979 začal pracovat na uskutečnění svého dlouholetého snu - založení kláštera Proměnění Páně, nedaleko Athén. Přestože byl již velmi nemocen a téměř oslepl, na sklonku svého života, v roce 1990, se tento sen stal skutečností. Do tohoto monastýru za otcem Porfýriem každý den přicházelo velké množství lidí nejen z Atén, ale i z celého Řecka a ze zahraničí, aby jim poskytl duchovní radu, pomoc a aby vykonal svatou Tajinu zpovědi.
V posledních letech svého života se starec Porfýrios pomalu připravoval na svůj odchod k nebeskému Otci. Zanedlouho do své smrti mu bylo zjeveno o jeho blízkém skonu, a on si velmi přál vrátit se zpět na Svatou Horu Athos, do prostředí své milované Kavsokalyvie, aby odevzdal svoji duši Kristu tam, kde dříve tiše žil, ukryt před světem. Jeho blízcí často slyšeli, jak praví: „Snažím se, abych aspoň nyní, když jsem zestárl, mohl na své Hoře zemřít.
A vskutku, časně zrána 2. prosince 1991 odevzdal ctihodný starec Porfýrios ve své kavsokalyvitské kelii svoji smířenou duši Pánu, nepřestávaje opakovat slova Kristovy velekněžské modlitby: „Aby všichni byli jedno…,“ slova, která tolik miloval a která často opakoval.
27. listopadu roku 2013 vyslyšel Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu hlas pravoslavného lidu a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Porfýria (Bairaktarise). Den památky ctihodného starce Porfýria byl stanoven na 2. prosince, v den jeho zesnutí.


 Ctihodný otče Porfýrie, pros Boha za nás!

 
Boží péče

„Bůh je láska,“ zdůrazňoval otec Porfyrios. „Není pouze nečinným pozorovatelem našeho života. Pečuje a zajímá se jako Otec o nás, ale ponechává nám svobodu. Když se svěříme do Boží péče a budeme věřit, že nás Bůh provází a poroučíme se do jeho lásky, stále budeme prožívat jeho přítomnost. Nebudeme se nikdy bát, že šlápneme vedle…
O vše kolem nás Bůh pečuje. Podívejte se na borovice! Koli asi má každá jehliček? Můžete je spočítat? Bůh ví, kolik jich je, a žádná nespadne bez jeho vůle. Tak jako vlasy na tvé hlavě, všechny má spočítané. Pečuje i o ty nejmenší potřeby našeho života, miluje nás a chrání nás.
Žijeme však v bez vědomí této Boží starostlivosti. Bůh jedná skrytě. Nemůžeme chápat jeho působení… Kdo Bůh je, v podstatě nikdy nepoznáme. Nevyzpytatelné jsou Boží úmysly, nemůžeš je vynést na světlo:
Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Prorok Izajáš, 55, 8 - 9).
Když nám Bůh daruje charisma pokory, tehdy všechno vidíme a cítíme. Jasně přebýváme v Bohu. Bez pokory nevidíme nic. Naopak se svatou pokorou vidíme všechno a radujeme se ze všeho. Žijeme v Bohu, nosíme v sobě ráj, jímž je samotný Kristus… Bože můj, jsi všude přítomen a vidíš všechno, co dělám. Provázíš laskavě každý můj krok.
Řekněme spolu s králem Davidem: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí. (Žalm 139, 7 - 10). Nestačí to však jen znát. Velmi nás to posílí a potěší, když tomu věříme, když to žijeme a sdílíme.

Z knihy: OTEC PORFYRIOS 


Žádné komentáře:

Okomentovat