středa 24. prosince 2008

Svatý Rostislav, kníže velkomoravský
(památka dle církevního kalendáře 15. / dle světského 28. října)

Svatý Rostislav, osvícený kníže velkomoravský, byl panovníkem, který položil pevné základy našeho duchovního života a kulturní samostatnosti, základy, které přetrvaly přes těžké dějinné zkoušky až do dneška. Kdykoli proto obrátíme svůj duchovní zrak k počátkům křesťanství na našem území i u okolních slovanských národu, spatříme svatou a vznešenou osobnost tohoto velkomoravského knížete. Spolu s ním vždy vzpomínáme též velikánů pravoslavného ducha, dvojici soluňských bratrů Cyrila a Metoděje, kteří byli tímto prozíravým panovníkem povoláni k Bohem požehnané práci na Velké Moravě, v níž je kníže Rostislav plně podpořil: „Zemi Moravskou učinil jsi kvetoucí zahradou, v níž zaštěpena jest pravá Církev požehnanými zvěstovateli Božího slova, svatým apoštolům rovnými Cyrilem a Metodějem.“ Nepřízní doby byl bohužel tento křesťansky prostý a světlem pravého poznání osvícený moravský kníže nadlouho opomenout, ač všichni vladaři, kteří uvedli ke svým národům křesťanskou víru a kulturu, byli záhy zařazeni ke sboru Božích vyvolených, v nichž září svatost Krista Bohočlověka. Když se svatý kníže Rostislav ujal někdy v roce 846 vlády po prvním velkomoravském knížeti Mojmírovi, byla země zahrnující moravské a slovenské kmeny slovanského lidu již sjednocena a na západě se otvírala kmenům českým, které se později staly její součástí. České knížectví navazovalo na Velkou Moravu a přijímalo z ní křesťanství v jeho slovanské, cyrilometodějské podobě.
Na severu a na východě se Morava, lemovaná širokými lesy a horstvy Jeseníků, Beskyd, Tater i Matry, stýkala s polskými a ruskými kmeny, na jihovýchodě s bulharským carstvím. Rovněž na tyto sousední slovanské kmeny myslel moravský kníže, když uvažoval o nejvhodnějším způsobu hlásání křesťanské víry, jež by se dostala nejprve na Moravu a pak i k nim, „aby všechny národy slovanské, vidouce“, jak bude na Moravě hlásáno slovo Boží v jazyce slovanském, „připodobnily se nám“. Rostislavova země byla do široka otevřena k jihu: odtud, přes někdejší Panonii, přicházeli na Velkou Moravu obětaví služebníci křesťanské víry, ale i učitelé – neboť mezi pšenicí rostl i koukol – kteří spíše mysleli na politické zisky pro své německé pány než na pokorné zvěstování čistého učení našeho Spasitele. Životopis sv. Metoděje svědčí o tom, že na Moravě ještě před příchodem svatých bratří Cyrila a Metoděje působili křesťanští „učitelé z Vlach, Řecka a z Německa“. Z rukou duchovních, kteří přišli z evropského jihu nebo východu, neboť k nim měl svým životem vskutku nejblíže, přijal svatou tajinu křtu i velkomoravský kníže Rostislav. Jeho nebeským ochráncem se stal svatým křtem jeden ze sedmdesáti apoštolů a pomocník sv. Pavla, apoštola národů, svatý mučedník Krescens – slovansky Rastko. Tento svatý zvěstovatel pravdy Kristovy byl podle 2. epištoly Timoteovi (4,10) poslán sv. Pavlem do Galacie a později hlásal slovo Boží v Galii. Jméno Rostislav tedy znamená ten, kdo „rostí“, dává růst, rozmnožuje slávu Kristovu. Takový byl svým životem a skutky také moravský kníže sv. Rostislav. Dokud do naší vlasti přinášeli svatou víru misionáři z Německa, zdráhali se ji Moravané přijímat s důvěrou, neboť se obávali, že s přijetím křesťanství by se stali poddanými svých sousedů. Ačkoliv se na hradištích budovaly chrámy, zaznamenali kronikáři k roku 852 o Moravě, že křesťanství je tam teprve v počátcích. Když se sv. Rostislav stal knížetem velkomoravským, toužil s ušlechtilostí své duše zabezpečit život svého lidu v míru a bezpečí. Rozpoznal však z Boží milosti velmi zřetelně, že nestačí stavět blaho lidu a upevňovat jeho státnost jen na politických výpočtech, na převaze vojenské moci a na pouhém hmotném bohatství, což jsou věci pomíjivé a vzbuzující závist sousedů. Rozhodl se proto hledat nejprve „království Božího a spravedlnosti jeho“, neboť doufal, že vše ostatní mu bude přidáno (Mat. 6, 32–33). Různí učitelé křesťanství, na něž obrátil kníže Rostislav svou pozornost, nemohli stačit na tak velkou úlohu, aby bylo všemu lidu zvěstováno o spasitelném díle Pána Ježíše Krista. Přitom i v jejich radách byla patrna různost v učení a názorech, které vzbuzovaly nedorozumění posluchačů. Někteří se pak přidržovali jenom vnějších forem křesťanské víry bez hlubšího proniknutí k jejímu jádru. Bystrému duchovnímu zraku knížete nemohlo uniknout ani to, že lidské srdce nemůže s láskou a trvale přilnout k živému Bohu a vystupovat k němu v ctnosti, bude-li slovo Boží hlásáno národu v cizí řeči, která je většině nesrozumitelná a nemilá. Kníže Rostislav s obavou sledoval nebezpečí, jež v sobě cizí jazyk skrýval – nebezpečí, že bude slovanský národ zbaven svého národního povědomí a posléze ujařmen, jak se tomu dělo u západnějších sousedů Moravy. Současně si svatý kníže uvědomoval, že staré náboženství, spjaté u Slovanů s oslavováním a usmiřováním přírodních sil, je nedokonalé, a pouze připravuje k novému a plnému Božímu zjevení, a proto má být nahrazeno pomocí srozumitelného a přesvědčivého slova. Když zbožný kníže Rostislav dospěl k těmto úvahám, začal se rozhlížet, ke komu by se mohl obrátit se svou touhou. Jelikož z pěti největších místních křesťanských správních center: Říma, Konstantinopole, Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma byl nejblíže Řím, obrátil se sv. Rostislav nejdříve tam. Římský papež však na jeho žádost neodpověděl a učitele neposlal. Domníval se snad, že Velká Morava bude stejně zahrnuta do německé církevní správy. Toho se však Moravané se svými knížaty obávali, neboť téměř každý rok právě ze západu postihovaly jejich kvetoucí země vojenské útoky, jichž se zúčastňovali i osoby církevní. „Zklamán odmítnutím své prosby u stolce římského, obrátil ses, zbožný kníže, na Boží vybídnutí ke krajinám svatého Ondřeje, prvního Pánem povolaného apoštola, a v nich přijal jsi plnost víry apoštolské.“ Po poradě s ostatními velmoži, se proto obrátil se svou prosbou ke stolci konstantinopolskému: „Z města Konstantinova, z něhož do všech končin země dobrý zákon vychází, jako z mateřského lůna horní síně jeruzalémské, povolal jsi, zbožný kníže, Duchem svatým obdařené zvěstovatele pravdy Boží.“ Právě zde, v Konstantinopoli, sídlil právoplatný vnější ochránce všech křesťanů, v té době zbožný císař Michal III; právě odtud, jak napsal kníže Rostislav, „na všechny strany dobrý zákon vychází“: tj. tradiční a bedlivě zachovávaný původní církevní řád; tady žila Církev, která nikdy neodvozovala svoji autoritu od jednotlivých vysoce postavených hierarchů, ale zachovávajíc sborovost řešila důležité otázky na církevních sněmech, na nichž rozhodovali společně všichni biskupové; zde působila ve svých svatých Církev, která nebránila žádnému národu konat služby Boží v jeho mateřském jazyce a snažila se podporovat překládání Písem svatých do různých jazyků. Od této Církve – Církve pravoslavné (řec. Ortodoxní), jež dostala svůj název v osmém století, kdy zvítězila nad bludem ikonoborců – nehrozilo našim Velkomoravanům a ostatním slovanským kmenům, že budou svedeni na heretická scestí. Poslyšme, drazí bratři, s jakou prosbou se sv. Rostislav obrátil do Konstantinopole, čili Cařihradu, jak se v našem prostředí říkalo císařskému sídelnímu městu: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů.“ Kníže nechtěl jakéhokoli učitele a jakoukoli víru, neboť věděl, že se víra mezi křesťany bohužel vykládá různě. Toužil po víře pravé a spolehlivé, po víře pravoslavné. Rostislav v duchu, ve svých bohumilých plánech, chtěl osvítit nejen svůj národ, ale také všechny ostatní slovanské národy, které si přály duchovního pokrmu pravé víry a srozumitelné bohoslužby. I císař, jemuž byla prosba adresována, i svatý patriarcha Fótios, který podporoval zvěstování Evangelia a vzdělání, uvítali Rostislavovu prosbu jako projev Boží péče o blaho slovanského lidu a poslali do krajin velkomoravských dva zářné sloupy pravoslaví, v Bohu moudré bratry Cyrila (Konstantina) a Metoděje. Císař jim dal do rukou pozdravný dopis knížeti Rostislavovi, ve kterém mimo jiné napsal: „Přijmi dar větší a dražší nad všechno zlato a stříbro…“ maje na mysli svaté bratry, a pokračoval: „Nezamítej spásu celku, nýbrž povzbuď všechny, aby nelenili, nýbrž aby nastoupili cestu pravdy, abys také ty, když je přivedeš k poznání Boha, přijal za to odměnu jak v tomto věku, tak i v budoucím…“ Sv. Rostislav umožnil sv. Cyrilu a Metodějovi i jejich pomocníkům, aby nerušeně překládali Písmo svaté a bohoslužebné knihy pravoslavného obřadu z řečtiny do staroslověnštiny, a sledoval s péčí studijní úspěchy Moravanů, kteří byli věrozvěstům svěřeni do učení. Křesťanská víra se proto tehdy rychle šířila mezi vším lidem a působila na všechny blahodárně. I národ, o jehož spásu kníže též dbal, rostl v sebeuvědomění jako národ rovný mezi rovnými a svobodný ve svém bytí. S úspěchy Byzantinců na Velké Moravě však nebyli spokojeni cizí latinští duchovní, kteří zde sledovali nepravé cíle. Nechtěli se totiž smířit s tím, že vznikem samostatné literární kultury byly pokládány též první základy samostatné místní církve, kde bohoslužebný slovanský jazyk již stačil zdomácnět. Kníže Rostislav soudil správně, že jeho slovanský lid, jehož samostatnost bránil a o jehož církevní nezávislost usiloval, muže být uchráněn, jen když bude svým vlastním mateřským jazykem ve víře osvěcován a vzděláván. Svatému Rostislavovi bylo souzeno, aby vstoupil svým osvíceným rozhodnutím do dějin všech Slovanů jako svého času velký císař Konstantin. Svatý kníže podepřel sv. Cyrila a Metoděje, když vyvraceli pověry a pohanské zvyky, které západní misionáři ponechávali mezi věřícím lidem. Rostislavova myšlenka uváděná do života na Velké Moravě si našla v 9. století stoupence: vedle panonsko-blatenského knížete Kocela i v bulharském panovníkovi, svatém carovi Michalovi-Borisovi, který ochotně přijal žáky sv. Cyrila a Metoděje vyhnané Svatoplukem a Vichingem z Moravy. Avšak toho se již svatý kníže Rostislav v pozemském životě nedočkal. Když sv. Cyril a Metoděj odcházeli z Moravy, aby putovali přes Benátky do Cařihradu a na papežovo pozvání navštívili cestou Řím, netušili, že se již se svatým knížetem nesetkají. Sv. Rostislavovi totiž vstoupil na cestu, o níž sv. Apoštol Pavel pravil, že ti, kteří chtějí zbožně živi býti, na ní „protivenství míti budou“ (2 Tim. 3,12). Když v roce 869 zemřel v Římě sv. Cyril, a jeho bratr Metoděj se vracel na Moravu, aby dokončil oběma bratry započaté dílo, začalo se Pavlovo proroctví naplňovat jak na knížeti, tak na sv. Metodějovi. Sv. Metoděj se však po třech letech velkého utrpení a žalářování nakonec vrátil na Moravu, zatímco kníže Rostislav strašné strádání nepřežil. Oba byli zrazeni Svatoplukem vládnoucím v Nitře, který toužil po vládě nad celým územím. Svatopluk se ke svému strýci Rostislavovi zachoval lstivě. Jak svědčí latinsky píšící kronikář Kristián, nejprve se jej pokusil otrávit. Svatému a bohabojnému Rostislavovi však jed neublížil. Poté byl kníže Rostislav Svatoplukem, o jehož proradnosti věděl, vlákán do nastražené léčky. Spoutaného knížete pak Svatopluk vydal Němcům. Rostislav byl odvlečen do bavorského Řezna, kam na podzim roku 870 přišel i král Ludvík, aby osobně moravského knížete soudil. Sv. Rostislava odsoudili k trestu smrti. Z královy milosti nebyl však ihned zabit, nýbrž nejprve mu byly vypáleny oči a poté byl ponechán v mukách ve vězení. Bohabojný kníže Rostislav zemřel za svůj lid a pravdu Kristovu jako mučedník neznámo kde, snad ještě roku 870, zajisté po velkém strádání. Nespravedlivě odsouzený velkomoravský kníže v celém svém životě statečně bránil svou zemi a její lid před úklady nepřátel a o cizí území neusiloval. To, co se dělo po smrti sv. Rostislava a později též sv. Metoděje, víme dobře ze života sv. Cyrila a Metoděje a z dalších historických pramenů, takže není třeba se zmiňovat o tom, jaký osud stihl věrné vyznavače svatého pravoslaví na našem území. Ač se tito nepřátelé snažili zničit svaté Rostislavovo dílo, Bůh to nedovolil.
Podivuhodně zasáhla Boží prozřetelnost, aby byla v některých zemích zachráněna pravá víra a mohli dál působit její věrní hlasatelé. Je Božím zázrakem, že dílo Rostislavovo všechny tyto zkoušky a pohromy přežilo. Přeneseno cyrilometodějskými žáky k jižním Slovanům a potom na rozlehlé prostory slovanských kmenů východních, stalo se setbou svatého pravoslaví k věčným plodům Božího království. V našich zemích se toto dědictví udrželo ještě dvě století v přemyslovském českém státě, a ač i odtud bylo posléze vyháněno, žilo svým duchem pravdy, která vždy, když je to možné, znovu rozkvétá ve svobodě a duchovní pravdivosti. Zvolejme proto nyní, drazí bratři, spolu s anděly v nebesích:
„Mnohotrpící přeslavný vyznavači, v národě svém rozsévači svatého pravoslaví, pros Krista Boha, aby žehnal zemi moravské, české i slovenské, abychom žili ve zbožnosti a spaseny byly duše naše.“ Amen a Bohu našemu sláva!



Tropar Svatému Rostislavu hlas 6.
Prvý mezi knížaty národa svého, Bohem byv nabádán zatoužil jsi zanechati sloužení modlám a v pravé víře poznávati Boha živého prozřetelně pečujícího o lid svůj. Moravský kníže Rostislave, požehnán jsi byl světci Cyrilem a Metodějem, kteří velikou lásku projevili k lidu slovanskému, pros za nás v příbytcích Otce nebeského, aby spasil duše naše.

Kondak Svatému Rostislavu hlas 4.
Celým srdcem svým i duší Boha sis zamiloval. Hle, pozval jsi moudré učitele z Konstantinova města, kteří lid tvůj zákonu Božímu a svatým Písmům naučili s pomocí Boží. Z jimi přeložených knih pak i my vzděláni jsouce, Bohu díky vzdáváme, že nezůstali jsme v nevědomosti, ale poučeni jsme, co je vůle Boží a jak spasiti duše své a získati nekonečný život v nebesích na přímluvy tvé, kníže Rostislave.
Dobrý pastýř č. 6

Žádné komentáře:

Okomentovat