.jpg)
Ctihodný Prokop, igumen sázavský
(památka v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodici, tedy 25. března dle církevního kalendáře/ dle světského 7. dubna a 16. /29. září)
Po zesnutí svatého Václava přiváděl jeho bratr Boleslav do Čech stále více a více německých kněží, sloužících bohoslužby v latině. Když v roce 967 ustanovil papež svého prvního biskupa pro Prahu Dětmara, který znal velmi dobře slovanský jazyk, napsal mu nařízení, aby bohoslužba byla sloužena pouze podle ustanovení římské církve, v žádném případě podle obřadu slovanského. I druhý pražský biskup, Slovan Vojtěch, známý však spíše pod latinským jménem Adalbert, aktivně vystupoval proti slovanské bohoslužbě a místo ní zaváděl v Čechách jako bohoslužebný jazyk latinu. Nehledě na nepříznivý vývoj se slovanské pravoslaví v Čechách ještě nějakou dobu udrželo. Svým bohabojným a ctnostným životem jej oživil zvláště ctihodný Prokop, zakladatel monastýru na řece Sázavě a jeho první historický igumen.
V kronice sepsané v 11. století Mnichem sázavským se o ctihodném Prokopovi můžeme dočíst tato slova: „Za časů knížete Oldřicha, muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně, v slovanském písmu, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno nejsvětějším biskupem Cyrilem, velmi vzdělaný, výtečný světský kněz, pilně dbalý tajemství počestného života a čistoty, později ozbrojený šatem mnišského slibu, žil neohroženě, samoten s Bohem samým, maje záruku ve víře.“
Když spojíme různé zprávy o svatém Prokopovi, dozvíme se, že se narodil kolem roku 985 v Chotouni u města Kouřimi (na východ od Českého Brodu) v rodině zbožných křesťanů. Svatý Prokop obdržel při křtu jméno, které znamená „muž činící pokrok v práci“, a tato jeho vlastnost se plně projevila v jeho celoživotním úsilí o pokrok na duchovní cestě, o dosažení pravé křesťanské dokonalosti, jež spočívá v jednotě s Bohem. Ještě v domě svých rodičů se Prokop naučil slovanskému písmu a zbožnosti, která byla zaseta v Čechách svatým Metodějem, apoštolem moravským. Poté, co dospěl a zakončil své školní vzdělání, se sv. Prokop oženil a narodil se mu syn Jimram, který se později stal také mnichem, a dokonce igumenem Sázavského monastýru jako jeho otec. Poznav krásu duchovního povolání, rozhodl se i sv. Prokop pro stav duchovní a stal se knězem slovanského obřadu. A jak dodává legenda: „byl zdatným knězem světským, života počestného a cudného, jsa oddán službě Boží.“ Tradice ženatého duchovenstva byla v našich zemích živá ještě ve 12. století; teprve v roce 1143 papežský legát vyslaný do Čech „odloučil kněze od jejich manželek“. Když Prokopovi zemřela žena, uchýlil se někdy kolem roku 1009 do sázavských lesů, kde si našel jeskyni a vedl v ní poustevnický život podobný tomu, který v postu a modlitbě vedli ctihodní otcové egyptské pouště. Odešel sem poté, co uslyšel, jak k němu Pán ve svém Evangeliu promlouvá: „Jdi a prodej všecko, co máš, a dej chudým, a pojď, následuj mne…“ S plamenným zanícením pohrdl marnostmi tohoto světa, zapřev sám sebe, stal se poustevníkem.
„Dobrotivý Bůh si nepřál, aby místo na hoře ležící zůstalo utajeno a aby svíce byla skryta pod nádobou, chtěje, aby k chvále a slávě jeho jména svítila veřejně a byla příkladem hojným věřícím…“ Zanedlouho začali za svatým Prokopem přicházet lidé ve větším a větším počtu a prosili jej o modlitbu, radu a poučení. Prokop všechny přijímal, bohaté i chudé, a všem shovívavě naslouchal a vlídně jim odpovídal; jsa ozdoben závojem křesťanských ctností, svlažoval mluvou svých kázání srdce svých posluchačů. Když se k němu uchýlilo dosti bratří, kteří toužili po dokonalosti duchovního života, založil pro své malé společenství, žijící v jednotě lásky, malý skyt (tak se v Pravoslaví nazývá menší mnišské společenství, žijící za zdmi monastýru).
V sázavské samotě potkal jednou svatého Prokopa kníže Oldřich, když se vydal na lov. Božím řízením jej jelen, kterého dlouho pronásledoval, zavedl k Prokopově chatrné chýši v pustých lesích. Oba muži spolu krátce pobesedovali a poté se rozešli. Oldřich, údělný kníže kouřimský, jenž byl světlou výjimkou mezi českými knížaty, kteří se jinak ke slovanské bohoslužbě ze zištných nebo politických důvodů stavěli negativně a opouštěli ji, slíbil světci po jejich setkání, při němž poznal jeho ctnostný a Bohu zasvěcený život, svou podporu a ochranu. Na místě Prokopova duchovního zápasu pak kníže Oldřich pomohl zbudovat mužský monastýr. Později věhlasný Sázavský klášter byl dostavěn roku 1032. Jeho hlavní chrám byl zasvěcen památce Přesvaté Bohorodice a sv. Jana Křtitele. Po knížeti Oldřichovi si sv. Prokopa pro jeho vážnost mezi lidem oblíbil i jeho nástupce, kníže Břetislav, který se velmi zasadil o to, aby byl sv. Prokop povýšen na igumena, opatřil klášteru některé nezbytné věci a přislíbil mu svou pomoc. Svatý Prokop se přirozeně zprvu zdráhal přijmout na sebe tak velkou zodpovědnost, nakonec však ustoupil prosbám a domluvám bratří a všeho lidu a stal se prvním představeným kláštera.
V monastýrském chrámu se již od úplného počátku sloužilo slovansky, čímž byl věrně naplňován odkaz svatých velkomoravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, k jejichž duchovní velikosti a vzoru vzhlížel i zrak sv. Prokopa. Bohem požehnané prostředí slovanské liturgie přineslo brzy své plody; přicházeli ti, kteří lačnili a žíznili po nebeském království a toužili současně po pravdivých křesťanských ctnostech. Sázavský monastýr, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, se stal se svým slovanským kněžstvem a mnišstvem, jež zde bylo vychováváno, věhlasným centrem slovanského písemnictví. Mniši zde pořizovali opisy slovanských bohoslužebných knih, které později, v časech méně příznivých, putovaly do Kyjevské Rusi, kde byly s úctou přijímány.
V Sázavském monastýru se rovněž nacházela škola, ve které se vyučoval církevní zpěv, ikonografie, písemnictví a stavitelství. Její věhlas se brzy rozšířil i za hranice Čech, takže o ní věděl každý. Své mnichy miloval svatý Prokop otcovskou láskou, ale úzkostlivě dbal i na přísnou kázeň. Jako igumen byl zkušeným duchovním rádcem a vůdcem lidských duší na cestě ke křesťanské dokonalosti, přivyklý pokoře a sebezapření. Ujímal se chudých, s pokorou a láskou přijímal za branami monastýru každého, jako by to byl sám Kristus. Už za svého života konal mnohé zázraky a podivuhodná uzdravení, jež k němu přiváděla lid. Ten potom oslavoval Boha, podivuhodného a slavného ve svých svatých. Jedna žena přišla za svatým Prokopem s prosbou o pomoc, neboť byla slepá a zde na zemi už nedoufala v nic, jen v Boží milost. Ta se projevila, když se svatý Prokop obrátil k Bohu s modlitbou a přežehnal její oči znamením svatého kříže: zrak jí byl v tom okamžiku navrácen. Mnohé jiné zázraky a divy vykonal náš svatý a ctihodný otec Prokop: z posedlých vyháněl zlé duchy, nemocné uzdravoval a zarmoucené utěšoval v jejich trápení; každého navracel do náruče milostivého Boha. I přes velkou podporu knížete Břetislava se stávalo stále obtížnějším žít pravoslavným způsobem života a sloužit slovanské bohoslužby.
Před tím, než svatý Prokop zesnul, povolal k sobě všechny sázavské bratry, kterým oznámil přesný den svého zesnutí, jak mu jej Bůh zjevil, a také to, že budou ze svého monastýru později vyhnáni. Otcovsky je přitom napomínal ke svornosti a ke vzájemné bratrské lásce. Když se naplnil běh světcova pozemského života, odešel svatý Prokop 25. března 1053, na svátek Zvěstování Panny Marie, ke svému nebeskému Otci.
Vše, co svatý Prokop předpověděl, se i stalo. Prokopovým nástupcem byl zvolen igumen Vít, za jehož správy byli kolem roku 1056 všichni slovanští mniši z monastýru vyhnáni, neboť byli před nástupcem Břetislava, knížetem Spytihněvem II., pomluveni a obviněni z hereze. Odešli do Ostřihomi v Uhrách, kde v té době bylo několik slovanských monastýrů. Je pravděpodobné, že právě zde se seznámili s mnichy z Kyjevsko-pečerské lávry. Již roku 1061, tedy po šesti letech, se díky Božímu řízení, kdy na trůn namísto Spytihněva nastoupil dobrotivý kníže Vratislav, mohli opět vrátit do svého monastýru na Sázavu. Vratislav se podobně jako Oldřich stal jejich ochráncem, a dokonce požádal papeže Řehoře VII. o souhlas se znovuobnovením východního obřadu a vykonáváním bohoslužby ve slovanském jazyce. Souhlas však udělen nebyl, a slovanská bohoslužba byla naopak zakázána. I navzdory nepřátelskému rozhodnutí papeže pokračoval monastýr v započaté tradici a zůstal věrný odkazu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje i příkladu ctihodného otce Prokopa. Byl dokonce dále zkrášlován stavbou nových chrámů. Roku 1070 byl postaven chrám svatého Kříže; v té době byl již igumenem syn svatého Prokopa Jimram, po kterém nastoupil Božetěch, jenž taktéž přispěl k architektonickému zkrášlení monastýru tím, že v něm dal vystavět nový velkolepý chrám. Na jednom z jeho prestolů (oltářů) spočinuly částečky ostatků svatých knížat Borise a Gleba, které otci igumenovi Božetěchovi daroval výměnou za část ostatků sv. Václava tehdejší archimandrita Kyjevsko-pečerské lávry. Toto období bylo však bohužel již poslední etapou plodného rozkvětu Sázavského monastýru a jeho slovanské orientace. Po nástupu k moci knížete Břetislava II. byli mniši roku 1096 podruhé vyhnáni, tentokrát definitivně. V lednu 1097 monastýr obsadili latinští mniši z Břevnova a slovanské dědictví a vůbec vše, co nějak souviselo s pravoslavnou tradicí Sázavského monastýru, bylo zanedlouho nadobro zničeno. Přesto se památka na našeho svatého a ctihodného otce Prokopa, igumena sázavského, zachovala a v Pravoslavné církvi si ji připomínáme dvakrát ročně: 25. března, tedy v den zesnutí sv. Prokopa (svátek Zvěstování Panny Marie), a 16. září, v den památky svaté mučednice Ludmily, kněžny české.
Dnes můžeme s jistotou říci, že slovanská liturgie pěstovaná v Sázavském klášteře byla organickým pokračováním slovanského křesťanství zaštěpeného v Čechách v době cyrilometodějské. Sv. Prokop patřil k nejoblíbenějším českým světcům, opisování legendy svatoprokopské dosáhlo svého vrcholu v době Karla IV. a později též v době husitské. Legenda byla sepsána v Sázavském klášteře za igumena Víta, nedlouho po návratu sázavských mnichů z uherského vyhnanství, tedy někdy v letech 1061–1067. Původní slovanský životopis se nezachoval (pouze jeho překlad do latiny z roku 1097, který se zachoval v rukopisech ze 13. a 14. století).
Tropar ctihodnému Prokopovi hlas 3.
Vyvolený divotvůrce a obdivuhodný postníku, ctihodný otče Prokope, vracíš nám víru svaté Ludmily a přímluvami svými upevňuješ pravoslavnou víru naši. Skrze anděla se stal zázrak, když v tvé rodné Chotouni byl objeven pramen, aby bylo ukázáno, že otevřeš v zemi české mohutný pramen původní víry slavných bratří soluňských. Modlitbou a postem ses vysvobodil ze zajetí vášní a znamením Kříže jsi odrazil útoky ďábla; usadil ses v údolí Sázavy a živil se tam lesními plody a mlékem bílé laně. Raduj se, věrný ochránce naší země, pečovateli o slovanskou východní církev, osvětiteli Čechů, Boží proroku a tichý bojovníku za návrat naší víry. Upros Pána veškerenstva, aby skrze nás nehodné obnovil v naší zemi dědictví tvé a spasil duše naše.
Kondak ctihodnému Prokopovi hlas 3.
Udatný obránce církve slovanské, udivil jsi věřící novým otevřením pramene apoštolské víry původní. Raduj se, neboť z tohoto pramene pít budou všichni, kdo žízní po Pravdě. Povoláváš i dnes ty, kteří touží po víře pravé, a ze studnic věčné Pravdy jim podáváš svaté Pravoslaví. Ty jsi duchovní květ sázavské pustiny, jenž živen rosou Božího požehnání vyzrál v plod k nasycení západních Slovanů. Tam jsi Oldřicha ke zbudování slovanského monastýru získal, kde pak obnovena byla škola cyrilometodějská k radosti zástupů lidu našeho. Požehnán byl i ostatky svatých Borise a Gleba a Břetislav svolával Boží hněv na jeho nepřátele. Zde roubováni byli Slované na ušlechtilý kmen pravoslavného křesťanství východního, aby hojné ovoce spásy nesl strom slovanský; zde mniši tví svaté knihy v jazyce slovanském opisovali a pro všechny končiny české země světlem byli. Modlíme se, svatý Prokope, ujmi se i nás, dědictví svého, a igumenskou berlou svou nás k potokům živé vody Kristovy přiváděj.
Po zesnutí svatého Václava přiváděl jeho bratr Boleslav do Čech stále více a více německých kněží, sloužících bohoslužby v latině. Když v roce 967 ustanovil papež svého prvního biskupa pro Prahu Dětmara, který znal velmi dobře slovanský jazyk, napsal mu nařízení, aby bohoslužba byla sloužena pouze podle ustanovení římské církve, v žádném případě podle obřadu slovanského. I druhý pražský biskup, Slovan Vojtěch, známý však spíše pod latinským jménem Adalbert, aktivně vystupoval proti slovanské bohoslužbě a místo ní zaváděl v Čechách jako bohoslužebný jazyk latinu. Nehledě na nepříznivý vývoj se slovanské pravoslaví v Čechách ještě nějakou dobu udrželo. Svým bohabojným a ctnostným životem jej oživil zvláště ctihodný Prokop, zakladatel monastýru na řece Sázavě a jeho první historický igumen.
V kronice sepsané v 11. století Mnichem sázavským se o ctihodném Prokopovi můžeme dočíst tato slova: „Za časů knížete Oldřicha, muže, jenž velmi ctil službu Bohu, žil poustevník jménem Prokop, rodem Čech ze vsi Chotouně, v slovanském písmu, jež bylo kdysi vynalezeno a kanonicky zavedeno nejsvětějším biskupem Cyrilem, velmi vzdělaný, výtečný světský kněz, pilně dbalý tajemství počestného života a čistoty, později ozbrojený šatem mnišského slibu, žil neohroženě, samoten s Bohem samým, maje záruku ve víře.“
Když spojíme různé zprávy o svatém Prokopovi, dozvíme se, že se narodil kolem roku 985 v Chotouni u města Kouřimi (na východ od Českého Brodu) v rodině zbožných křesťanů. Svatý Prokop obdržel při křtu jméno, které znamená „muž činící pokrok v práci“, a tato jeho vlastnost se plně projevila v jeho celoživotním úsilí o pokrok na duchovní cestě, o dosažení pravé křesťanské dokonalosti, jež spočívá v jednotě s Bohem. Ještě v domě svých rodičů se Prokop naučil slovanskému písmu a zbožnosti, která byla zaseta v Čechách svatým Metodějem, apoštolem moravským. Poté, co dospěl a zakončil své školní vzdělání, se sv. Prokop oženil a narodil se mu syn Jimram, který se později stal také mnichem, a dokonce igumenem Sázavského monastýru jako jeho otec. Poznav krásu duchovního povolání, rozhodl se i sv. Prokop pro stav duchovní a stal se knězem slovanského obřadu. A jak dodává legenda: „byl zdatným knězem světským, života počestného a cudného, jsa oddán službě Boží.“ Tradice ženatého duchovenstva byla v našich zemích živá ještě ve 12. století; teprve v roce 1143 papežský legát vyslaný do Čech „odloučil kněze od jejich manželek“. Když Prokopovi zemřela žena, uchýlil se někdy kolem roku 1009 do sázavských lesů, kde si našel jeskyni a vedl v ní poustevnický život podobný tomu, který v postu a modlitbě vedli ctihodní otcové egyptské pouště. Odešel sem poté, co uslyšel, jak k němu Pán ve svém Evangeliu promlouvá: „Jdi a prodej všecko, co máš, a dej chudým, a pojď, následuj mne…“ S plamenným zanícením pohrdl marnostmi tohoto světa, zapřev sám sebe, stal se poustevníkem.
„Dobrotivý Bůh si nepřál, aby místo na hoře ležící zůstalo utajeno a aby svíce byla skryta pod nádobou, chtěje, aby k chvále a slávě jeho jména svítila veřejně a byla příkladem hojným věřícím…“ Zanedlouho začali za svatým Prokopem přicházet lidé ve větším a větším počtu a prosili jej o modlitbu, radu a poučení. Prokop všechny přijímal, bohaté i chudé, a všem shovívavě naslouchal a vlídně jim odpovídal; jsa ozdoben závojem křesťanských ctností, svlažoval mluvou svých kázání srdce svých posluchačů. Když se k němu uchýlilo dosti bratří, kteří toužili po dokonalosti duchovního života, založil pro své malé společenství, žijící v jednotě lásky, malý skyt (tak se v Pravoslaví nazývá menší mnišské společenství, žijící za zdmi monastýru).
V sázavské samotě potkal jednou svatého Prokopa kníže Oldřich, když se vydal na lov. Božím řízením jej jelen, kterého dlouho pronásledoval, zavedl k Prokopově chatrné chýši v pustých lesích. Oba muži spolu krátce pobesedovali a poté se rozešli. Oldřich, údělný kníže kouřimský, jenž byl světlou výjimkou mezi českými knížaty, kteří se jinak ke slovanské bohoslužbě ze zištných nebo politických důvodů stavěli negativně a opouštěli ji, slíbil světci po jejich setkání, při němž poznal jeho ctnostný a Bohu zasvěcený život, svou podporu a ochranu. Na místě Prokopova duchovního zápasu pak kníže Oldřich pomohl zbudovat mužský monastýr. Později věhlasný Sázavský klášter byl dostavěn roku 1032. Jeho hlavní chrám byl zasvěcen památce Přesvaté Bohorodice a sv. Jana Křtitele. Po knížeti Oldřichovi si sv. Prokopa pro jeho vážnost mezi lidem oblíbil i jeho nástupce, kníže Břetislav, který se velmi zasadil o to, aby byl sv. Prokop povýšen na igumena, opatřil klášteru některé nezbytné věci a přislíbil mu svou pomoc. Svatý Prokop se přirozeně zprvu zdráhal přijmout na sebe tak velkou zodpovědnost, nakonec však ustoupil prosbám a domluvám bratří a všeho lidu a stal se prvním představeným kláštera.
V monastýrském chrámu se již od úplného počátku sloužilo slovansky, čímž byl věrně naplňován odkaz svatých velkomoravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, k jejichž duchovní velikosti a vzoru vzhlížel i zrak sv. Prokopa. Bohem požehnané prostředí slovanské liturgie přineslo brzy své plody; přicházeli ti, kteří lačnili a žíznili po nebeském království a toužili současně po pravdivých křesťanských ctnostech. Sázavský monastýr, zasvěcený sv. Janu Křtiteli, se stal se svým slovanským kněžstvem a mnišstvem, jež zde bylo vychováváno, věhlasným centrem slovanského písemnictví. Mniši zde pořizovali opisy slovanských bohoslužebných knih, které později, v časech méně příznivých, putovaly do Kyjevské Rusi, kde byly s úctou přijímány.
V Sázavském monastýru se rovněž nacházela škola, ve které se vyučoval církevní zpěv, ikonografie, písemnictví a stavitelství. Její věhlas se brzy rozšířil i za hranice Čech, takže o ní věděl každý. Své mnichy miloval svatý Prokop otcovskou láskou, ale úzkostlivě dbal i na přísnou kázeň. Jako igumen byl zkušeným duchovním rádcem a vůdcem lidských duší na cestě ke křesťanské dokonalosti, přivyklý pokoře a sebezapření. Ujímal se chudých, s pokorou a láskou přijímal za branami monastýru každého, jako by to byl sám Kristus. Už za svého života konal mnohé zázraky a podivuhodná uzdravení, jež k němu přiváděla lid. Ten potom oslavoval Boha, podivuhodného a slavného ve svých svatých. Jedna žena přišla za svatým Prokopem s prosbou o pomoc, neboť byla slepá a zde na zemi už nedoufala v nic, jen v Boží milost. Ta se projevila, když se svatý Prokop obrátil k Bohu s modlitbou a přežehnal její oči znamením svatého kříže: zrak jí byl v tom okamžiku navrácen. Mnohé jiné zázraky a divy vykonal náš svatý a ctihodný otec Prokop: z posedlých vyháněl zlé duchy, nemocné uzdravoval a zarmoucené utěšoval v jejich trápení; každého navracel do náruče milostivého Boha. I přes velkou podporu knížete Břetislava se stávalo stále obtížnějším žít pravoslavným způsobem života a sloužit slovanské bohoslužby.
Před tím, než svatý Prokop zesnul, povolal k sobě všechny sázavské bratry, kterým oznámil přesný den svého zesnutí, jak mu jej Bůh zjevil, a také to, že budou ze svého monastýru později vyhnáni. Otcovsky je přitom napomínal ke svornosti a ke vzájemné bratrské lásce. Když se naplnil běh světcova pozemského života, odešel svatý Prokop 25. března 1053, na svátek Zvěstování Panny Marie, ke svému nebeskému Otci.
Vše, co svatý Prokop předpověděl, se i stalo. Prokopovým nástupcem byl zvolen igumen Vít, za jehož správy byli kolem roku 1056 všichni slovanští mniši z monastýru vyhnáni, neboť byli před nástupcem Břetislava, knížetem Spytihněvem II., pomluveni a obviněni z hereze. Odešli do Ostřihomi v Uhrách, kde v té době bylo několik slovanských monastýrů. Je pravděpodobné, že právě zde se seznámili s mnichy z Kyjevsko-pečerské lávry. Již roku 1061, tedy po šesti letech, se díky Božímu řízení, kdy na trůn namísto Spytihněva nastoupil dobrotivý kníže Vratislav, mohli opět vrátit do svého monastýru na Sázavu. Vratislav se podobně jako Oldřich stal jejich ochráncem, a dokonce požádal papeže Řehoře VII. o souhlas se znovuobnovením východního obřadu a vykonáváním bohoslužby ve slovanském jazyce. Souhlas však udělen nebyl, a slovanská bohoslužba byla naopak zakázána. I navzdory nepřátelskému rozhodnutí papeže pokračoval monastýr v započaté tradici a zůstal věrný odkazu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje i příkladu ctihodného otce Prokopa. Byl dokonce dále zkrášlován stavbou nových chrámů. Roku 1070 byl postaven chrám svatého Kříže; v té době byl již igumenem syn svatého Prokopa Jimram, po kterém nastoupil Božetěch, jenž taktéž přispěl k architektonickému zkrášlení monastýru tím, že v něm dal vystavět nový velkolepý chrám. Na jednom z jeho prestolů (oltářů) spočinuly částečky ostatků svatých knížat Borise a Gleba, které otci igumenovi Božetěchovi daroval výměnou za část ostatků sv. Václava tehdejší archimandrita Kyjevsko-pečerské lávry. Toto období bylo však bohužel již poslední etapou plodného rozkvětu Sázavského monastýru a jeho slovanské orientace. Po nástupu k moci knížete Břetislava II. byli mniši roku 1096 podruhé vyhnáni, tentokrát definitivně. V lednu 1097 monastýr obsadili latinští mniši z Břevnova a slovanské dědictví a vůbec vše, co nějak souviselo s pravoslavnou tradicí Sázavského monastýru, bylo zanedlouho nadobro zničeno. Přesto se památka na našeho svatého a ctihodného otce Prokopa, igumena sázavského, zachovala a v Pravoslavné církvi si ji připomínáme dvakrát ročně: 25. března, tedy v den zesnutí sv. Prokopa (svátek Zvěstování Panny Marie), a 16. září, v den památky svaté mučednice Ludmily, kněžny české.
Dnes můžeme s jistotou říci, že slovanská liturgie pěstovaná v Sázavském klášteře byla organickým pokračováním slovanského křesťanství zaštěpeného v Čechách v době cyrilometodějské. Sv. Prokop patřil k nejoblíbenějším českým světcům, opisování legendy svatoprokopské dosáhlo svého vrcholu v době Karla IV. a později též v době husitské. Legenda byla sepsána v Sázavském klášteře za igumena Víta, nedlouho po návratu sázavských mnichů z uherského vyhnanství, tedy někdy v letech 1061–1067. Původní slovanský životopis se nezachoval (pouze jeho překlad do latiny z roku 1097, který se zachoval v rukopisech ze 13. a 14. století).
Tropar ctihodnému Prokopovi hlas 3.
Vyvolený divotvůrce a obdivuhodný postníku, ctihodný otče Prokope, vracíš nám víru svaté Ludmily a přímluvami svými upevňuješ pravoslavnou víru naši. Skrze anděla se stal zázrak, když v tvé rodné Chotouni byl objeven pramen, aby bylo ukázáno, že otevřeš v zemi české mohutný pramen původní víry slavných bratří soluňských. Modlitbou a postem ses vysvobodil ze zajetí vášní a znamením Kříže jsi odrazil útoky ďábla; usadil ses v údolí Sázavy a živil se tam lesními plody a mlékem bílé laně. Raduj se, věrný ochránce naší země, pečovateli o slovanskou východní církev, osvětiteli Čechů, Boží proroku a tichý bojovníku za návrat naší víry. Upros Pána veškerenstva, aby skrze nás nehodné obnovil v naší zemi dědictví tvé a spasil duše naše.
Kondak ctihodnému Prokopovi hlas 3.
Udatný obránce církve slovanské, udivil jsi věřící novým otevřením pramene apoštolské víry původní. Raduj se, neboť z tohoto pramene pít budou všichni, kdo žízní po Pravdě. Povoláváš i dnes ty, kteří touží po víře pravé, a ze studnic věčné Pravdy jim podáváš svaté Pravoslaví. Ty jsi duchovní květ sázavské pustiny, jenž živen rosou Božího požehnání vyzrál v plod k nasycení západních Slovanů. Tam jsi Oldřicha ke zbudování slovanského monastýru získal, kde pak obnovena byla škola cyrilometodějská k radosti zástupů lidu našeho. Požehnán byl i ostatky svatých Borise a Gleba a Břetislav svolával Boží hněv na jeho nepřátele. Zde roubováni byli Slované na ušlechtilý kmen pravoslavného křesťanství východního, aby hojné ovoce spásy nesl strom slovanský; zde mniši tví svaté knihy v jazyce slovanském opisovali a pro všechny končiny české země světlem byli. Modlíme se, svatý Prokope, ujmi se i nás, dědictví svého, a igumenskou berlou svou nás k potokům živé vody Kristovy přiváděj.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.