.jpg)
Svatý Nikolaj Velimirović, biskup ochridský a žičský(1881 – 1956)
(památka v den zesnutí dle církevního kalendáře 5. / dle světského 18. března a v den přenesení ostatků zpět do Srbska podle církevního kalendáře 20. dubna / dle světského kalendáře 3. května)
Svatý Nikolaj Velimirović, budoucí vladyka ochridský a žičský, Bohem osvícený teolog, velký filosof a čestný doktor několika univerzit se narodil 23. prosince 1880, v den památky sv. Nauma Ochridského, jednoho z pěti učedníků svatých Cyrila a Metoděje… Nikola Velimirovič, tak znělo jeho světské jméno, byl nejstarším z devíti dětí zbožných rodičů Dragomira a Katariny, pocházejících z Leliče, malé vísky nedaleko Valjeva v šumadijském kraji v západním Srbsku. Pokřtěn byl mladý Nikola v monastýru Čelije, zasvěceném svatým archandělům. Právě zde se učil prvním krůčkům zbožnosti, když v doprovodu své moudré matky, která sama později zasvětila svůj život Bohu, často přicházel na bohoslužby. V tamější monastýrské škole přijal též své první základy teologické. Na doporučení svého učitele Michaila Stupareviče byl později přijat na gymnázium ve Valjevu, jež patřilo spolu s gymnázii v Sremských Karlovcích, Novém Sadu, Bělehradu a Kragujevci k nejstarším v celém Srbsku. Po ukončení gymnázia podal již dospívající Nikola přihlášku na Vojenskou akademii, ale pro svoji slabou tělesnou schránku byl odmítnut. Z Boží prozřetelnosti byl po tomto počátečním neúspěchu díky svým mimořádným intelektuálním schopnostem přijat do Bělehradského duchovního semináře svatého Sávy, který v roce 1902 s výbornými výsledky zakončil. Poté učil sv. Nikolaj krátkou dobu postupně ve vesnicích Dračič a Leskovac u Valjeva. V touze po poznání, jež ho provázela po celý život, se obrátil na srbské Ministerstvo osvěty, které mu udělilo stipendium na studium ve švýcarském Bernu. Na starokatolické teologické fakultě v Bernu obhájil v roce 1908 svou doktorskou disertaci z teologie na téma: „Víra v Kristovo vzkříšení jako základní dogma křesťanské Církve“ (jeho doktorská práce byla v roce 1910 publikována nejprve v němčině a teprve v roce 1986 vyšla v jeho rodné srbštině) a získal akademický titul doktor teologie. Po ukončení Bernské univerzity pokračoval mladý a nadaný teolog ve studiu filozofie na věhlasné univerzitě v Oxfordu, kde získal svůj druhý doktorát (1909). Během léta stejného roku v Ženevě ve Švýcarsku napsal otec Nikolaj svoji druhou disertační práci s názvem „Filosofické učení Georgie Berkelyho“ ve francouzštině. Po návratu do vlasti pokračoval sv. Nikolaj ve výuce filozofie, logiky, historie a cizích jazyků v bělehradském Semináři sv. Sávy. Po nečekaném a velmi těžkém onemocnění se po důkladném zvážení svatý Nikolaj rozhodl a dal slib, že když se s Boží pomocí uzdraví, zasvětí zbytek svého života službě Bohu, Jeho Církvi a svému národu. Tak se i stalo. Po svém uzdravení přijal Nikola 20. 12. 1909 mnišství – byl postřižen v monastýru Rakovica nedaleko Bělehradu se jménem Nikolaj a ve stejný den přijal též svatou tajinu kněžství. Ani po přijetí andělského obleku nepřestal mladý Nikolaj usilovat o poznání, jež absorboval, jak o něm svědčí jeho nejbližší, s obdivuhodnou rychlostí. V roce 1910 úspěšně obhájil na Filosofické fakultě v Bernu disertaci na téma: „Francouzsko-slovanské boje v Boce Kotorské 1806 – 1814“ a získal za ni další doktorát z filosofie. Láska ke slovanství jej hned následujícího roku přivedla do Ruska, kam nadaný jeromonach Nikolaj odjel na roční stáž na Petrohradskou duchovní akademii. Zde, zahalen závojem mlčení o svých dosavadních akademických úspěších, seděl student Nikolaj v lavicích s nic netušícími spolužáky, kteří o jeho západoevropských doktorátech neměli nejmenšího ponětí. Avšak podobně jako se lesk zlata neskryje před slunečními paprsky, nebylo možné, aby i záře a svatost vladykova života nepronikla tenkým závojem studia bohosloví při jeho ruském pobytu. Svým řečnickým uměním a získanými vědomostmi ohromil tehdy nadaný kandidát bohosloví v Petrohradě nejen své spolužáky, ale též všechny profesory. Nakonec i sám petrohradský metropolita Antonij (Vadkovskij) mu za jeho nadání zajistil bezplatnou poutní cestu po celé Rusi. Tato cesta, jež vedla převážně k ruským svatyním, tolik na budoucího vladyku zapůsobila, že na žádnou jinou zemi nevzpomínal s větší láskou než na Rusko. Jen málokdo tehdy tušil, že za necelých sedm let pokryje na mnoho desetiletí svatou Rus temný mrak bolševické tyranie, za níž byly ničeny nejen největší a nejkrásnější ruské svatyně, ale předně desetitisíce životů pravoslavných křesťanů. Po návratu z Ruska, sv. Nikolaj pokračoval v přednáškové činnosti na bělehradském semináři svatého Sávy, než byl na počátku první světové války vyslán z iniciativy srbské vlády na diplomatickou misi do Anglie (1915 – 1919), kde měl hájit práva srbských vojáků. Jeho akademické uznání z Oxfordu otevřelo vladykovi bránu i do Westminsterského paláce (sídla anglické vlády), kde na jeho osobu později vzpomínal s uznáním jeden anglický biskup: „Jednoho dne přišel archimandrita Nikolaj Velimirovič, a po třech měsících zanechal dojem, který trvá až do dnešních dní.“ Poté, co završil svoji misi v Anglii, čekaly jej další závažné úkoly: organizace Srbské pravoslavné církve v USA, obrana práv srbských emigrantů v Americe aj. Neangažoval se však pouze ve prospěch Srbů, ale pomáhal rovněž tisícům uprchlíků z Chorvatska a Slovinska, které z jejich domovů vyhnala válka s Rakouskem. Vladyka Nikolaj se díky svým duchovním a intelektuálním darům stal skutečným vyslancem své vlasti, nepřestávaje být pravým „vyslancem Krista a jeho Církve“. Po svém návratu zpět do vlasti byl v roce 1919 ve shodě s Boží vůlí a vůlí srbského lidu vysvěcen na biskupa pro Žičskou eparchii. V letech 1920 až 1930 duchovně pečoval též o eparchii Ochridskou, která se díky jeho energickému a prozíravému působení dokázala vnitřně sjednotit a brzy zaznamenala velkou církevní obnovu. Jeho usilovná práce na nivě Církve zahrnovala výuku náboženství ve školách, pomoc chudým, zakládání sirotčinců či významnou práci na poli boje proti herezím a novodobým sektám. V Bitolském semináři Ochridské eparchie přednášeli v té době mimo jiné sv. Jan Šanghajský a Sanfranciský či ctihodný Justin Popovič a studovali zde též čeští studenti. Mnohé proto nepřekvapí, že díky svému věhlasu nechyběl sv. Nikolaj Velimirovič ani při slavnostní chirotonii prvního novodobého českého pravoslavného biskupa Gorazda, ke které došlo v Sremských Karlovicích v roce 1920; odtud též pocházejí jeho krásná kázání k této příležitosti. I jako biskup byl sv. Nikolaj vysílán Srbskou církví na mezinárodní misijní cesty, odkud se v roce 1934 definitivně vrátil na svoji původní katedru biskupa žičského s rezidencí v Kraljevu. Od své biskupské chirotonie působil vladyka Nikolaj aktivně i jako misionář uprostřed vlastního národa; své plody přineslo zejména jeho úsilí o obnovu monastýrského života. V jeho eparchii tak mohly opět zazářit mnohé monastýry a pravoslavné svatyně ve své původní kráse, tak jako tomu bylo v době před tureckým vpádem. Sv. Nikolaj byl pro svou lásku k Bohu a dobrotivost k lidem ještě za života nazýván „dědečkem vladykou“, nikdy však nepřestal být oním „srbským Zlatoústým“, nepřeslechnutelným hlasem svědomí svého zmučeného, ale bohabojného národa, jehož se po celý svůj život zastával jak doma, tak v zahraničí. O nic pozadu za jeho akademickou působností nezůstala ani jeho mezinárodní církevní působnost, jakož i jeho úzké pouto s Chilandarem a sesterskými církvemi Bulharska a Řecka. V roce 1941 bylo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců napadnuto nacistickým Německem. Od samého počátku německé okupace Srbska byl vladyka Nikolaj důsledně izolován. Za své otevřené protifašistické postoje byl ještě v roce 1941 uvězněn a umístěn do tehdy přísně střežených monastýrů Žiča a Ljubostinja. Krátce nato byl spolu se srbským patriarchou Gavrilem přemístěn do monastýru Vojlovica u Pančeva, odkud byli oba dva 14. září 1944 odvlečeni do německého koncentračního tábora Dachau. Za jeho branami prožil vladyka dny plné šílenství a nesdělitelných hrůz a dříve, než stačili tábor v květnu 1945 osvobodit americká vojska, byl zde sám krutě mučen. Po osvobození a konečném vítězství nad fašistickým Německem se vladyka chtěl původně vrátit zpět do vlasti, když však zjistil, že byla v Srbsku nastolena ateistická vláda, rozhodl se raději zůstat v emigraci a podporovat Církev a věrný srbský lid zvenčí. Po celém světě začala tehdy působit početně velmi silná srbská diaspora a zejména Srbská pravoslavná církev se starala o mnoho monastýrů a seminářů za hranicemi Srbska. Srbské církevní komunitě v Americe chyběla především vnitřní konsolidace, a právě o ni se po celý zbytek svého života neúnavně staral vladyka Nikolaj. Nehledě na své podlomené zdraví, působil vladyka Nikolaj po válce ještě chvíli v Anglii a od roku 1946 definitivně v Americe. Tam pokračoval ve své misijní a literární činnosti. Během svého pobytu napsal několik knih, působil jako profesor pravoslavných duchovních škol: v srbském duchovním semináři sv. Sávy v Libertvillu, dále v Newyorské akademii sv. Vladimíra, ve Svato-Trojickém semináři v Jordanvillu či v semináři při Monastýru sv. Tichona v South Canan v Pensylvánii (nejdříve ve funkci děkana a poté rektora). Právě v posledně jmenovaném zastihl vladyku Nikolaje 18. května 1956 blažený spánek, do kterého jej k jeho nebeskému Otci vyprovodila vytrvalá noční modlitba. Z ruského Svato – Tichonovského monastýru bylo tělo milovaného vladyky Nikolaje převezeno do srbského monastýru svatého Sávy v Libertvillu, kde bylo 27. března 1956 pochováno za doprovodu křesťanů z celého světa. Na prosby srbského národa, předně věřících Šabacko-valjevské eparchie, byly nakonec svaté ostatky vladyky Nikolaje převezeny ze Spojených států do Srbska, kam dorazily 20. června 1991. Nejdříve byly přechodně umístěny v Bělehradě, poté v monastýru Žiča, odkud byly nakonec převezeny do rodného Leliče: zde je vladykovi příbuzní umístili do tzv. zadužbiny* sv. Mikuláše, jemuž byl v rodině Velimirovičových zasvěcen tradiční srbský svátek „Krsna Slava“. V květnu roku 2003 byl vladyka Nikolaj synodem Srbské pravoslavné církve oficiálně kanonizován a připočten k zástupu srbských svatých. Posvátný synod rozhodl, že památka sv. vladyky Nikolaje Srbského, biskupa žičského a ochridského, bude slavena v den jeho blaženého zesnutí (5. / 18. března) a v den přenesení jeho svatých ostatků zpět do vlasti (20. dubna / 3. května).
* zadužbina je srbské specifikum, jedná se o kapli či chrám, ve které se lid modlí za duši toho, kdo ji dal postavit.
Tropar hlas 8.
Zlatoústý kazateli vzkříšeného Krista, průvodce na cestách národa srbského, po staletí nesoucího svůj kříž, rozeznělá lyro Ducha Svatého, chloubo a lásko mnichů, radosti a pochvalo kněží, učiteli pokání, vévodo zbožného vojska Kristova, svatý Nikolaji srbský i všepravoslavný, se všemi svatými nebeského Srbska pros jediného Lidumila, aby daroval mír a jednotu národu našemu.
Kondak hlas 3.
Narodil ses v srbském Leliči, arcipastýřem jsi byl v Ochridu svatého Nauma, na prestolu svatého Sávy v Žiči jsi sídlil, národ Boží Evangeliem jsi poučoval a vzdělával, k pokání a Kristově lásce lid jsi přiváděl a pro Krista strádání v Dachau přetrpěl, proto tě oslavujeme, světiteli Nikolaji, nový Boží služebníče.
Svatý Nikolaj Velimirović, budoucí vladyka ochridský a žičský, Bohem osvícený teolog, velký filosof a čestný doktor několika univerzit se narodil 23. prosince 1880, v den památky sv. Nauma Ochridského, jednoho z pěti učedníků svatých Cyrila a Metoděje… Nikola Velimirovič, tak znělo jeho světské jméno, byl nejstarším z devíti dětí zbožných rodičů Dragomira a Katariny, pocházejících z Leliče, malé vísky nedaleko Valjeva v šumadijském kraji v západním Srbsku. Pokřtěn byl mladý Nikola v monastýru Čelije, zasvěceném svatým archandělům. Právě zde se učil prvním krůčkům zbožnosti, když v doprovodu své moudré matky, která sama později zasvětila svůj život Bohu, často přicházel na bohoslužby. V tamější monastýrské škole přijal též své první základy teologické. Na doporučení svého učitele Michaila Stupareviče byl později přijat na gymnázium ve Valjevu, jež patřilo spolu s gymnázii v Sremských Karlovcích, Novém Sadu, Bělehradu a Kragujevci k nejstarším v celém Srbsku. Po ukončení gymnázia podal již dospívající Nikola přihlášku na Vojenskou akademii, ale pro svoji slabou tělesnou schránku byl odmítnut. Z Boží prozřetelnosti byl po tomto počátečním neúspěchu díky svým mimořádným intelektuálním schopnostem přijat do Bělehradského duchovního semináře svatého Sávy, který v roce 1902 s výbornými výsledky zakončil. Poté učil sv. Nikolaj krátkou dobu postupně ve vesnicích Dračič a Leskovac u Valjeva. V touze po poznání, jež ho provázela po celý život, se obrátil na srbské Ministerstvo osvěty, které mu udělilo stipendium na studium ve švýcarském Bernu. Na starokatolické teologické fakultě v Bernu obhájil v roce 1908 svou doktorskou disertaci z teologie na téma: „Víra v Kristovo vzkříšení jako základní dogma křesťanské Církve“ (jeho doktorská práce byla v roce 1910 publikována nejprve v němčině a teprve v roce 1986 vyšla v jeho rodné srbštině) a získal akademický titul doktor teologie. Po ukončení Bernské univerzity pokračoval mladý a nadaný teolog ve studiu filozofie na věhlasné univerzitě v Oxfordu, kde získal svůj druhý doktorát (1909). Během léta stejného roku v Ženevě ve Švýcarsku napsal otec Nikolaj svoji druhou disertační práci s názvem „Filosofické učení Georgie Berkelyho“ ve francouzštině. Po návratu do vlasti pokračoval sv. Nikolaj ve výuce filozofie, logiky, historie a cizích jazyků v bělehradském Semináři sv. Sávy. Po nečekaném a velmi těžkém onemocnění se po důkladném zvážení svatý Nikolaj rozhodl a dal slib, že když se s Boží pomocí uzdraví, zasvětí zbytek svého života službě Bohu, Jeho Církvi a svému národu. Tak se i stalo. Po svém uzdravení přijal Nikola 20. 12. 1909 mnišství – byl postřižen v monastýru Rakovica nedaleko Bělehradu se jménem Nikolaj a ve stejný den přijal též svatou tajinu kněžství. Ani po přijetí andělského obleku nepřestal mladý Nikolaj usilovat o poznání, jež absorboval, jak o něm svědčí jeho nejbližší, s obdivuhodnou rychlostí. V roce 1910 úspěšně obhájil na Filosofické fakultě v Bernu disertaci na téma: „Francouzsko-slovanské boje v Boce Kotorské 1806 – 1814“ a získal za ni další doktorát z filosofie. Láska ke slovanství jej hned následujícího roku přivedla do Ruska, kam nadaný jeromonach Nikolaj odjel na roční stáž na Petrohradskou duchovní akademii. Zde, zahalen závojem mlčení o svých dosavadních akademických úspěších, seděl student Nikolaj v lavicích s nic netušícími spolužáky, kteří o jeho západoevropských doktorátech neměli nejmenšího ponětí. Avšak podobně jako se lesk zlata neskryje před slunečními paprsky, nebylo možné, aby i záře a svatost vladykova života nepronikla tenkým závojem studia bohosloví při jeho ruském pobytu. Svým řečnickým uměním a získanými vědomostmi ohromil tehdy nadaný kandidát bohosloví v Petrohradě nejen své spolužáky, ale též všechny profesory. Nakonec i sám petrohradský metropolita Antonij (Vadkovskij) mu za jeho nadání zajistil bezplatnou poutní cestu po celé Rusi. Tato cesta, jež vedla převážně k ruským svatyním, tolik na budoucího vladyku zapůsobila, že na žádnou jinou zemi nevzpomínal s větší láskou než na Rusko. Jen málokdo tehdy tušil, že za necelých sedm let pokryje na mnoho desetiletí svatou Rus temný mrak bolševické tyranie, za níž byly ničeny nejen největší a nejkrásnější ruské svatyně, ale předně desetitisíce životů pravoslavných křesťanů. Po návratu z Ruska, sv. Nikolaj pokračoval v přednáškové činnosti na bělehradském semináři svatého Sávy, než byl na počátku první světové války vyslán z iniciativy srbské vlády na diplomatickou misi do Anglie (1915 – 1919), kde měl hájit práva srbských vojáků. Jeho akademické uznání z Oxfordu otevřelo vladykovi bránu i do Westminsterského paláce (sídla anglické vlády), kde na jeho osobu později vzpomínal s uznáním jeden anglický biskup: „Jednoho dne přišel archimandrita Nikolaj Velimirovič, a po třech měsících zanechal dojem, který trvá až do dnešních dní.“ Poté, co završil svoji misi v Anglii, čekaly jej další závažné úkoly: organizace Srbské pravoslavné církve v USA, obrana práv srbských emigrantů v Americe aj. Neangažoval se však pouze ve prospěch Srbů, ale pomáhal rovněž tisícům uprchlíků z Chorvatska a Slovinska, které z jejich domovů vyhnala válka s Rakouskem. Vladyka Nikolaj se díky svým duchovním a intelektuálním darům stal skutečným vyslancem své vlasti, nepřestávaje být pravým „vyslancem Krista a jeho Církve“. Po svém návratu zpět do vlasti byl v roce 1919 ve shodě s Boží vůlí a vůlí srbského lidu vysvěcen na biskupa pro Žičskou eparchii. V letech 1920 až 1930 duchovně pečoval též o eparchii Ochridskou, která se díky jeho energickému a prozíravému působení dokázala vnitřně sjednotit a brzy zaznamenala velkou církevní obnovu. Jeho usilovná práce na nivě Církve zahrnovala výuku náboženství ve školách, pomoc chudým, zakládání sirotčinců či významnou práci na poli boje proti herezím a novodobým sektám. V Bitolském semináři Ochridské eparchie přednášeli v té době mimo jiné sv. Jan Šanghajský a Sanfranciský či ctihodný Justin Popovič a studovali zde též čeští studenti. Mnohé proto nepřekvapí, že díky svému věhlasu nechyběl sv. Nikolaj Velimirovič ani při slavnostní chirotonii prvního novodobého českého pravoslavného biskupa Gorazda, ke které došlo v Sremských Karlovicích v roce 1920; odtud též pocházejí jeho krásná kázání k této příležitosti. I jako biskup byl sv. Nikolaj vysílán Srbskou církví na mezinárodní misijní cesty, odkud se v roce 1934 definitivně vrátil na svoji původní katedru biskupa žičského s rezidencí v Kraljevu. Od své biskupské chirotonie působil vladyka Nikolaj aktivně i jako misionář uprostřed vlastního národa; své plody přineslo zejména jeho úsilí o obnovu monastýrského života. V jeho eparchii tak mohly opět zazářit mnohé monastýry a pravoslavné svatyně ve své původní kráse, tak jako tomu bylo v době před tureckým vpádem. Sv. Nikolaj byl pro svou lásku k Bohu a dobrotivost k lidem ještě za života nazýván „dědečkem vladykou“, nikdy však nepřestal být oním „srbským Zlatoústým“, nepřeslechnutelným hlasem svědomí svého zmučeného, ale bohabojného národa, jehož se po celý svůj život zastával jak doma, tak v zahraničí. O nic pozadu za jeho akademickou působností nezůstala ani jeho mezinárodní církevní působnost, jakož i jeho úzké pouto s Chilandarem a sesterskými církvemi Bulharska a Řecka. V roce 1941 bylo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců napadnuto nacistickým Německem. Od samého počátku německé okupace Srbska byl vladyka Nikolaj důsledně izolován. Za své otevřené protifašistické postoje byl ještě v roce 1941 uvězněn a umístěn do tehdy přísně střežených monastýrů Žiča a Ljubostinja. Krátce nato byl spolu se srbským patriarchou Gavrilem přemístěn do monastýru Vojlovica u Pančeva, odkud byli oba dva 14. září 1944 odvlečeni do německého koncentračního tábora Dachau. Za jeho branami prožil vladyka dny plné šílenství a nesdělitelných hrůz a dříve, než stačili tábor v květnu 1945 osvobodit americká vojska, byl zde sám krutě mučen. Po osvobození a konečném vítězství nad fašistickým Německem se vladyka chtěl původně vrátit zpět do vlasti, když však zjistil, že byla v Srbsku nastolena ateistická vláda, rozhodl se raději zůstat v emigraci a podporovat Církev a věrný srbský lid zvenčí. Po celém světě začala tehdy působit početně velmi silná srbská diaspora a zejména Srbská pravoslavná církev se starala o mnoho monastýrů a seminářů za hranicemi Srbska. Srbské církevní komunitě v Americe chyběla především vnitřní konsolidace, a právě o ni se po celý zbytek svého života neúnavně staral vladyka Nikolaj. Nehledě na své podlomené zdraví, působil vladyka Nikolaj po válce ještě chvíli v Anglii a od roku 1946 definitivně v Americe. Tam pokračoval ve své misijní a literární činnosti. Během svého pobytu napsal několik knih, působil jako profesor pravoslavných duchovních škol: v srbském duchovním semináři sv. Sávy v Libertvillu, dále v Newyorské akademii sv. Vladimíra, ve Svato-Trojickém semináři v Jordanvillu či v semináři při Monastýru sv. Tichona v South Canan v Pensylvánii (nejdříve ve funkci děkana a poté rektora). Právě v posledně jmenovaném zastihl vladyku Nikolaje 18. května 1956 blažený spánek, do kterého jej k jeho nebeskému Otci vyprovodila vytrvalá noční modlitba. Z ruského Svato – Tichonovského monastýru bylo tělo milovaného vladyky Nikolaje převezeno do srbského monastýru svatého Sávy v Libertvillu, kde bylo 27. března 1956 pochováno za doprovodu křesťanů z celého světa. Na prosby srbského národa, předně věřících Šabacko-valjevské eparchie, byly nakonec svaté ostatky vladyky Nikolaje převezeny ze Spojených států do Srbska, kam dorazily 20. června 1991. Nejdříve byly přechodně umístěny v Bělehradě, poté v monastýru Žiča, odkud byly nakonec převezeny do rodného Leliče: zde je vladykovi příbuzní umístili do tzv. zadužbiny* sv. Mikuláše, jemuž byl v rodině Velimirovičových zasvěcen tradiční srbský svátek „Krsna Slava“. V květnu roku 2003 byl vladyka Nikolaj synodem Srbské pravoslavné církve oficiálně kanonizován a připočten k zástupu srbských svatých. Posvátný synod rozhodl, že památka sv. vladyky Nikolaje Srbského, biskupa žičského a ochridského, bude slavena v den jeho blaženého zesnutí (5. / 18. března) a v den přenesení jeho svatých ostatků zpět do vlasti (20. dubna / 3. května).
* zadužbina je srbské specifikum, jedná se o kapli či chrám, ve které se lid modlí za duši toho, kdo ji dal postavit.
Tropar hlas 8.
Zlatoústý kazateli vzkříšeného Krista, průvodce na cestách národa srbského, po staletí nesoucího svůj kříž, rozeznělá lyro Ducha Svatého, chloubo a lásko mnichů, radosti a pochvalo kněží, učiteli pokání, vévodo zbožného vojska Kristova, svatý Nikolaji srbský i všepravoslavný, se všemi svatými nebeského Srbska pros jediného Lidumila, aby daroval mír a jednotu národu našemu.
Kondak hlas 3.
Narodil ses v srbském Leliči, arcipastýřem jsi byl v Ochridu svatého Nauma, na prestolu svatého Sávy v Žiči jsi sídlil, národ Boží Evangeliem jsi poučoval a vzdělával, k pokání a Kristově lásce lid jsi přiváděl a pro Krista strádání v Dachau přetrpěl, proto tě oslavujeme, světiteli Nikolaji, nový Boží služebníče.
Duchovní poučení Svt. Nikolaje Velimiroviće
Co naplňuje náš život?
Náš život si nemůžeme představit bez tří součástí: štěstí, neštěstí a smrti. Náš život lze charakterizovat určitou mírou štěstí, určitou mírou neštěstí a rovněž smrtí. Morální chemie tohoto světa je ještě více udivující než chemie fyzická. Štěstí je Boží dar, neštěstí jeho dopuštění a smrt je Boží vítězství. Trvalé štěstí bez příměsi neštěstí bylo by bezbarvým a nepříjemným. Trvalé neštěstí bez smrti by život učinilo peklem bez východiska. Ve štěstí lidé obyčejně na Boha nepamatují, v neštěstí na něj pamatují, když chtějí, a při smrti na Boha pamatovat musí.
Chudoba a prázdnota
Čím více je bohatství bez Boha, tím více je chudoby. Čím více je poznání bez Boha, tím větší je prázdnota člověka. Jen Bůh činí člověka bohatým a moudrým, svět bez Boha však rodí chudáky a hlupáky. Jsi-li bohatý, mysli na to, jak bys s důstojností mohl snášet chudobu. Zažíváš-li štěstí, mysli na to, jak bys s důstojností přečkal neštěstí. Když tě lidé chválí, mysli na to, jak bys s důstojností mohl strpět jejich pomluvy. A celý život mysli na to, abys s důstojností mohl přijmout smrt.
Co je to zpověď?
Zpověď je přáním Církve, aby člověk odkryl svůj skrytý stín. Zpověď je přáním církve, aby člověk ukázal rány své duše, které skrývá pod zdáním zdraví. Zpověď je přáním Církve, aby člověk odkryl svou nemohoucnost, kterou ukrývá pod
maskou síly. Zpověď je přáním Církve, aby člověk odkryl špínu své duše, kterou obratně ukrývá pod nánosy voňavek. Zpověď je přáním Církve, aby člověk hrající roli krásného rytíře, poznal sám sebe jako hrbáče, kterým, když je o samotě, ve skutečnosti je. Nikdo nejde k lékaři, aby se mu chlubil svým zdravím, ale přichází, aby mu ukázal hnijící ránu na svém zdraví. Stejně tak se nikdo nejde zpovídat ke knězi, aby se mu chlubil svou spravedlností, ale přichází, aby mu ukázal nebezpečnou trhlinu na své spravedlnosti. Když člověk přestupuje práh ordinace lékaře, zanechává svoji hrdost před jejím prahem, aby si ji opět mohl vzít při návratu mezi lidi. Podobně když jde člověk ke zpovědi, musí zanechat svou hrdost před prahem chrámu. Nejlépe je však tomu, kdo ji tam zanechá i při návratu k lidem. Dej Bože, aby při odchodu z chrámu si člověk jako oporu v životě vzal místo hrdosti pokoru.
Boží láska
Láska Boha k člověku, předchází lásku člověka k Bohu. Kdo ví, zda by mělo dítě v sobě nějakou lásku ke své matce, jestliže by nejdříve nepocítilo lásku ze strany matky. Ani žádný člověk se proto nemůže rozhořet láskou k Bohu, dokud neobjeví neuhasínající plamen Boží lásky k sobě.
Nezapisuj si své dobré skutky, neboť když si je zapíšeš, brzy vyblednou. Jestliže na ně zapomeneš, budou vepsány do věčnosti. Nezapisuj si ani zlé skutky svého souseda, neboť když si je zapíšeš, polovina jejich tíhy dolehne i na tebe. Když na ně však zapomeneš, Bůh zapomene na tvé vlastní zlé skutky.
Pilátova pravda
O jaké spravedlnosti to mluvíš? Zdali nám Bůh nedává každodenně stokrát více, než mu můžeme kdy vrátit? A on si nestěžuje na nevrácené dluhy. O jakých zákonech to mluvíš? Kdo není schopen plnit byť jen minimum povinností, jež ukládají zákony, ten se nemůže nazývat ani občanem, natož pak hrdinou, a už vůbec ne svatým.
Jeruzalémští předáci v čele s Pilátem se budou zodpovídat ne z porušení státních zákonů, ale za ukřižování Boha. Když člověk plní všechny zákony, tehdy může říci: Dospěl jsem do úrovně zvířete, neboť zvíře žije v plném souladu se zákony pro něj utvořenými. Kdo však nedospěl ani do úrovně zvířete, jak může dospět do úrovně Boha?
Víra je základem lásky
Snaž se proto neustále chránit víru, aby semínko lásky, které víra v sobě nese, vyrostlo a přineslo ti radost. Neboť víra sama o sobě, bez lásky a radosti, zůstala by chladnou a neradostnou. Avšak i tehdy, když v tobě láska ochladne a nebude růst a přinášet plody radosti, chraň víru a čekej. Chraň víru, ať by se stalo cokoli. Čekej, aby láska vyrostla z víry, i kdyby to mělo trvat roky. Jestliže ztratíš lásku, ztratíš mnoho, ale když ztratíš víru, ztratíš vše, co máš. Když ztratíš lásku, ztratíš plody stromu, ale když ztratíš víru, ztratíš samotný strom, na kterém plody vyrostly. Stane-li se, že v nějakém roce přestane pole rodit, trpělivý hospodář bude to pole obdělávat s dvojnásobnou trpělivostí, aby v budoucím roce opět zarodilo. Sousedé mu budou radit, aby pole prodal, on však bude mlčet a dál na něm pracovat. Jestliže ani v budoucím roce nevydá pole očekávané úrody, trpělivý hospodář bude obdělávat pole s trojnásobnou pílí. Sousedé mu tehdy budou ještě více radit, aby své pole prodal, ale on bude i nadále mlčet a starat se dál o své dílo. Když pak na třetí rok pole vydá svoji úrodu, radost hospodáře bude trojnásobná. Tehdy se bude radovat hospodář, a sousedé budou mlčet. Kdyby hospodář prodal pole hned po první neúrodě, z čeho by se nakonec radoval?
Co jsem se naučila od svého Pána
Svým Narozením mne Pán Ježíš naučil porozumět mému osobnímu znovunarození. Musím se proto opět narodit a vnitřně obnovit, abych byla důstojná Pána i Jeho království.
Svým Křtem mne Pán naučil, že musím uskutečnit i mé osobní očištění. Křtem jsem se očistila od původních hříchů našich prarodičů, ale vím, že jsem hřešila i po křtu. Musím se proto od těchto hříchů očistit, a protože není druhého křtu (kromě mučednictví), k očištění mi slouží pokání. A tak jako každý den omývám své tělo vodou, stejně tak musím každý den očišťovat a omývat svou duši pokáním, modlitbou a slzami.
Svým Proměněním mne Pán naučil, že i já se musím neustále proměňovat, víc a víc, tak, jak to říká sv. apoštol Pavel: „My pak všichni s odkrytou tváří slávu Páně spatřujíce, v týž obraz býváme proměňováni od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.“ (2. Kor. 3,18)
Svým Utrpením mne Pán naučil trpělivosti a hrdinství na mé cestě, jež je plná strádání. Když jej udeřili, on úder nevracel. Když jej poplivali, on nepoplival nikoho. Když se mu vysmívali, on mlčel. Když jej farizejové pomluvili před Pilátem, on se neobhajoval. Když mu nasadili trnovou korunu na hlavu a krev mu stékala po tváři, opět mlčel. Když jej ukřižovali, i to strpěl. Můj Kriste, daruj mi alespoň tisícinu Tvé trpělivosti!
Svým Vzkříšením mne můj Pán naučil, že se musím vynasnažit s pomocí Boží, abych ještě v tomto svém živote byla vzkříšena ve své duši. Abych v onen den, v den Posledního soudu, byla vzkříšena tělem i duší a byla „dítě vzkříšení a dcera světla“, nikoli tmy.
Svým Nanebevstoupením mne Pán naučil, že můj pravý a věčný domov je na Nebesích, a proto se musím neustále, přísně a správně připravovat do svého domova. To znamená navrátit se k mému milému a svatému Otci z ciziny jako onen marnotratný syn.
Ježíši můj, veškeré mé dobro, pomoz mi, ať učení toto upevním a zdárně zakončím. Amen!
Proč přicházejí světové krize?
Ptáš se, proč dnes dochází ke světovým krizím? Kdo jsem ale já, abych něco věděl o tomto velkém tajemství? Sv. Řehoř Bohoslovec řekl: «Hovoř tehdy, když máš něco většího než mlčení». A třebaže si myslím, že mlčení je nyní důležitější než jakákoli slova, z lásky k tobě přece jen napíši, co si o tom myslím.
Řecké slovo «krizis – krize» znamená v překladu «soud». Ve Svatém Písmu se slovo «soud» objevuje na mnoha místech. V Žalmech se dočítáme: Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých (Ž 1,5) a dále O milosrdenství a soudu chci zpívat, tobě Hospodine prozpěvovat žalmy (Ž 101,1). Moudrý Šalamoun píše, že Hospodin připravuje soud a odsouzení pro ty, kteří se rouhají (Přísl 19,29). Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi (Jan 5,22). Přišel totiž čas, aby soud začal z domu Božího, píše apoštol Petr (1. Pt 4,17).
Jestliže slovo «soud» zaměníme slovem «krize», tak se následně ze Sv. Písma dočteme: «...o milosrdenství a krizi chci zpívat», «...na posměváčky jsou přichystány krize» či «přišel totiž čas, aby z domu Božího začala krize».
Za starých časů lidé v Evropě neříkali «krize», nýbrž «soud». Nyní, když namísto slova «soud» používají «krize», slovu, které bylo dříve srozumitelné, přestali nyní rozumět. Dříve, když nastalo sucho, lidé říkali, že je to Boží soud. Záplavy, války, epidemie, zemětřesení, útoky kobylek – všechny tyto rány považovali lidé za projevy Božího soudu. Dříve přicházely krize, protože nastalo sucho, záplavy, války nebo epidemie. I nynější světovou finanční katastrofu lidé chápou jako Boží soud, jen jí nazývají krizí. A neštěstí, které z toho plyne, se tím ještě zvětšuje. Neboť tehdy, když říkali «soud», byla jasná příčina soudu, byl znám Soudce, dopustivší neštěstí a smysl, kvůli němuž se všechno toto událo a stalo. Nyní ale, když slovo «soud», kterému všichni rozuměli, zaměnili lidé za jiné slovo, totiž za málo komu srozumitelný výraz «krize», nemůže nikdo z nich vysvětlit a objasnit, odkud se toto slovo vzalo, proč a nač. Právě v tomto se nynější krize liší od krizí, které byly kdysi a jež měly za následek záplavy, sucha, války a epidemie či útoky kobylek.
A ty se ptáš, proč nastala dnešní krize, resp. Boží soud? Příčina toho je vždy jedna a ta samá – odstoupení člověka od Boha. Odstoupení od Boha je totiž příčina všech neštěstí, všech záplav a všeho sucha. Kvůli tomu, že člověk odpadl od Boha, vznikla i tato krize, a Hospodin ji dopustil, aby se lidé vzpamatovali a navrátili se k Němu. Krize se tedy dějí kvůli našim hříchům. Pohleďte, jak Hospodin, aby přivedl dnešní lidi k rozumu, užívá k tomu současné, moderní věci: banky, burza a celý světový finanční systém zkrachovaly. Hospodin zpřevrhal stoly ve všech zemích, tak jako to učinil v jeruzalémském chrámu (viz Mat 21,12). Přiměl lidi k tomu, aby začali panikařit, On je popudil, vzbudil v nich strach. A vše se stalo proto, aby byli otřeseni všichni evropští a američtí mudrlanti, aby přišli k sobě, aby se rozpomenuli na Hospodina.
Bude-li ještě dlouho tato krize trvat? Bude trvat do té doby, dokud namyšlení původci toho všeho, o čem jsem výše hovořil, se před Hospodinem neskloní. Do té doby, než lidé pochopí, že slovo «krize» je třeba přeložit z nesrozumitelného jazyka a dát mu pravý význam: s pokáním a povzdechem říci: «Boží Soud»! Nazvi tedy i ty současnou krizi Božím soudem, a vše se ti stane jasnějším.
Příběh osudného kohouta
Jedna stará žena měla u sebe doma vycpaného kohouta; byl vycpaný tak, jak to lidé dělávají s jiným ptactvem. Vystavovala si jej ve svém obydlí jako nějakou okrasu a každá návštěva se tomuto vycpanému kohoutovi obdivovala. Jednoho dne se žena rozhodla svůj dům uklidit, vyvětrat všechen nábytek a věci v domě. Postupně tedy na dvůr vynesla všechny věci a mezi nimi i svého oblíbeného vycpaného kohouta. V té době kroužili na nebi orli a dívali se na zem, hledajíce něco k snědku. Když spatřili kohouta na dvorku, hned k němu zamířili, aby ho mohli schvátit a sníst. Orlů však bylo několik, a proto nejdříve svedli boj mezi sebou navzájem; dva nebo tři padli mrtví a několik ostatních utržilo těžší nebo lehčí rány, a to vše jen kvůli falešnému kohoutovi. Potom jeden z orlů, ten největší, sletěl až dolů ke kohoutovi, uchvátil jej do svých ostrých pařátů a vítězně s ním vyletěl co nejvýše do oblak. Když byl již dostatečně vysoko a viděl, že kolem sebe nemá už žádné jiné orly, udeřil svým mohutným zobákem do kohoutova těla, aby se konečně mohl napít jeho teplé krve a najíst jeho sladkého masa. Když však orel klovl do kohoutova těla, namísto srdce nebo vnitřností vytáhl jen chuchvalec bavlny. Chvíli se tomu divil a pak se znovu zaklovl zobákem ještě hlouběji pod kohoutova křídla, opět ale vytáhl jen suchou bavlnu. Když znovu kloval do vycpaného kohouta, uslyšel, jak zavadil zobákem o něco tvrdého, co se nijak nedalo srovnat se zvukem kostí, do kterých dříve kloval. Orel se proto rozčílil a na potřetí se co nejvíce zaklovl do těla své „oběti“. V tom však prošel jeho zobák až na druhou stranu a jeho hlava zůstala zaklesnuta uvnitř kohouta. Když se chtěl z útrob kohouta vymanit, nedařilo se mu to a čím více trhal a škubal hlavou, tím více se mu zamotávala do drátu uvnitř kohoutova těla, do kterého předtím klovl a jehož zvuk jej tak rozlítil. Orel nyní napnul všechny svoje síly, aby dostal hlavu z kohouta, trhnul jí poprvé, podruhé, potřetí, z kohoutova sevření se mu však dostat nepodařilo. Čím více trhal hlavou, tím více se kolem ní utahoval drát. Škubal jí proto ještě křečovitěji a přitom už vůbec nemyslel na teplou krev a sladké kohoutovo maso, ale hlavně na to, jak by si mohl zachránit svůj vlastní život. Vše bez úspěchu! Drát z kohoutových útrob jej začal dusit. Napadlo ho, že se pustí do kohouta svými mohutnými pařáty; kohout však i nadále vytrvale visel na orlově hlavě, kolem které byl omotán drát z jeho vycpaného těla. Nakonec tedy nebyl uloven kohout orlem, ale orel kohoutem, a navíc mrtvým. Z pravého kohouta tu nezůstalo nic, snad kromě peří. Orel, zcela vyčerpán a zmožen svojí marnou snahou dostat se z kohoutova sevření, začal padat dolů k zemi. Jakmile dopadl na tvrdou zem, omdlel. Vtom k němu přiběhly děti a zvědavě pozorovaly, co to spadlo. Když poznaly, že je to orel, a pochopily, co se stalo, začaly se smát a posmívat orlovi. Rozlomily vycpaného kohouta a osvobodily orla z drátu, který měl kolem hlavy. Umírající orel se ještě jednou podíval na nebe, potom na děti, které se seběhly kolem něj, zavřel oči a umřel. Tento skutečný příběh ze života zvířat je v jistém smyslu symbolický i pro život nás lidí. Jaký výklad je v něm skryt? Stará žena symbolizuje tento svět, který nám předkládá svá klamná bohatství a prchavé radovánky. Lidé se o ona bohatství a radovánky tohoto světa perou s nenasytností orlů a v tomto boji mnozí z nich hynou anebo utrží rány na duši. Právě falešný kohout představuje klamná bohatství tohoto světa, o které se lidé tak zarputile rvou. Vítězný orel, který své druhy zabil nebo zranil, je člověk, který dosáhl světského bohatství. Radost z kořisti, kterou ulovil, trvá jen chvíli. Po krátké radosti přichází rozčarování, které je vždy spojeno s každým světským bohatstvím. Po rozčarování přicházejí ovšem problémy, které svými neviditelnými drátky bohatství a radovánek dusí lidskou duši, dokud ji nezadusí docela. Takový člověk potom hyne ve strachu a hrůze. Jeho konec bývá doprovázen smíchem a posměchem ostatních lidí...
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.