Životy Svatých

Ctihodný Herman Aljašský, divotvůrce

(památka12. prosince dle církevního kalendáře / to je dle světského kalendáře 25. prosince, a 27. července/ 9. srpna)

„Pro naše dobro, pro naše štěstí, dejme si nyní slib, že od tohoto dne, od této hodiny, od této minuty, se již budeme snažit milovat Boha nade vše a plnit vždy jeho svatou vůli.“

Ctihodný Herman Aljašský, divotvůrce

Svatý Herman pocházel z kupeckého rodu z města Serpuchova v Moskevské eparchii. Když mu bylo 16 let, vstoupil do Svato Trojicko-Sergijevské poustevny, která se nachází poblíž Finského zálivu, asi 15, 5 km od Petrohradu.Tam pobyl pět nebo šest let a potom přešel do Valaamského monastýru zasvěcenému Proměnění Páně. Roku 1794 byl spolu s dalšími valaamskými mnichy vybrán k misii na tehdy ještě ruské Aljašce. Celým svým srdcem se sv. Herman oddal misionářské práci. Na Aljašce se místem jeho mnišského života stal na více než 40 let Jedlový ostrov, jejž sv. Herman později nazval „Nový Valaam“. Na něm postavil sv. Herman nevelkou kelii, kapli a svatý Kříž. Sv. Herman byl velkým asketou: v létě i v zimě nosil tentýž oděv, spal na dřevěné lavici a k přikrytí mu sloužila dřevěná deska, kterou nazýval svojí pokrývkou. Vyslovil přání, aby jej, až zemře, přikryli jen jeho „dřevenou pokrývkou“. Sv. Herman byl též velký postník a nosil na svém těle verigy (verigy jsou železnými řetězy k tělu připojené kovové desky se zobrazením sv. Kříže nebo samotný sv. Kříž, které mnich stále nosí na sobě). Přibližně šestikilogramové verigy sv. Hermana se dnes spolu s jeho svatými ostatky nacházejí v jeho chrámu na Aljašce. Sv. Herman se otcovsky staral o původní obyvatele Ameriky, kteří žili na Aljašce, učil se je jich jazykům, modlil se spolu s nimi a byl jim ochráncem před mocnými tohoto světa. Zastával se ponižovaných, pomáhal potřebným, jak jen mohl, za což trpěl i mnohé nepříjemnosti a útisk.
Je však třeba říci, že po besedě se starcem se mnozí z těchto „mocných“ stávali dobrými křesťany; dokonce jeden z těch, kteří si na něj stěžovali, poté, co ovdověl, stal se skrze modlitby sv. Hermana zbožným mnichem na Valaamu. Starec rád besedoval o věčnosti, o spasení, o budoucím živote a mnoho vyprávěl o živote svatých. Nikdy nemluvil zbytečně a prázdně. Nic si pro sebe v živote nepřál. Ve své pokoře nepřijal ani hodnost jeromonacha ani archimandrity, a tak navždy zůstal prostým mnichem. Na přímluvy sv. Hermana zázračné míjely povodně a požáry ta místa, kde prosil Boha o milost; dravá zvířata a ptáci k němu přicházeli a nechávali se krmit z jeho rukou. Předpověděl čas svého zesnutí i způsob pohřbení, a vše se podle
jeho slov skutečně splnilo. Když ctihodný Herman zemřel, bylo mu 81 let. Ti, kteří znali jeho bohumilý život, divy, které za svého života činil, když viděli naplnění jeho proroctví a jeho blažené zesnutí, obraceli se k němu i nadále a se svými prosbami se utíkali k jeho hrobu. Roku 1842, pět let po zesnutí starce, když plul kolem Jedlového ostrova arcibiskup Inokentij Kamčatský a Aleutský (pozdější metropolita Moskevský, svatořečený r. 1988), který se nacházel v ohrožení života na rozbouřeném moři, vzhlédl k Jedlovému ostrovu a ve svém nitru se modlil: „Jestliže jsi se, otče Hermane, zalíbil svým životem Bohu, dej ať přestane tato bouře“. A skutečně neuplynulo ani čtvrt hodiny a bouře utichla a oni mohli v klidu plout dál. Sám arcibiskup z vděčnosti odsloužil panichydu na hrobě ctihodného starce. Památka ctihodného Hermana se slaví 12. prosince dle církevního kalendáře / to je podle světského kalendáře 25. prosince, a 27. července (církevní kalendář) / 9. srpna (světský kalendář).

Ze života ctihodného Hermana Aljašského
Stalo se jednou, že pozvali starce Hermana na návštěvu fregaty Kamčatka, která připlula z Petrohradu. Kapitánem této fregaty byl velmi vzdělaný a učený člověk, vyslaný do Ameriky z příkazu jeho výsosti cara kvůli kontrole všech kolonií na Aljašce. Spolu s kapitánem bylo na setkání přítomno kolem 25 důstojníků, taktéž lidí velmi učených a vzdělaných. V této společnosti seděl ve starém podrjasniku (mnišský a kněžský oděv, nosící se pod rjasou - řízou) mnich, jenž navzdory svému nevelkému vzrůstu přiváděl svými „vznešenými“ moudrými slovy všechny své vzdělané spolubesedníky do takových rozpaků, že nevěděli, co říci a jak na jeho otázky odpovědět. Samotný kapitán o tomto setkání později řekl: „Všichni jsme byli před ním najednou jakoby zaražení, nezbývalo nám než mlčet.“ Otec Herman zadal všem jednu společnou otázku: „Co máte, pánové, ze všeho nejraději, a co byste si přáli pro své štěstí?“
Bylo slyšet různé odpovědi: někdo si přál být bohatý, někdo chtěl mít vysoké postavení, krásnou manželku, nádhernou loď, na které by byl kapitánem… a byla slyšet další podobná přání. „Není-li pravda," řekl jim na to otec Herman, „že všechna vaše přání lze shrnout tak, že každý z vás si přeje to, co sám považuje za nejlepší a nejdůstojnější lásky?“ „Co mi odpovíte,“ pokračoval dále starec, „co může být důstojnější veškeré lásky, ne-li sám Pán Ježíš Kristus, který nás stvořil, ozdobil tolika dokonalostmi, všemu dal život, vše udržuje a nasycuje, vše miluje a který sám je láskou nade všechny lidi krásnější? Není-li právě proto třeba nade vše milovat Boha, nade vše si přát a hledat jen jeho?“ Všichni začali odpovídat: „No ovšem, to se rozumí, to je samozřejmé!“
„A vy milujete Boha?,“ zeptal se znovu starec. Všichni odpovídali: „Zajisté, milujeme Boha, jak bychom nemilovali Boha!?“ „A já hříšný, více než čtyřicet let se snažím milovat Boha, nemohu však říci, že jej skutečně miluji!,“ namítl jim starec Herman a začal dokazovat, jak je třeba Boha skutečně milovat. „Jestliže někoho milujeme, vždy na něj myslíme a pamatujeme, snažíme se mu zalíbit, den a noc je naše srdce zaměstnáno myšlenkou na tuto osobu. Řekněte, pánové, milujete tímto způsobem Boha? Obracíte se k němu takto často? Pamatujete na něj za každých okolností, vznášíte k němu své modlitby a plníte jeho svatá přikázání?“ Oni však museli přiznat, že nikoli. „Pro naše dobro, pro naše štěstí,“ uzavíral nakonec starec svou řeč, „dejme si nyní slib, že od tohoto dne, od této hodiny, od této minuty, se již budeme snažit milovat Boha nade vše a plnit vždy jeho svatou vůli.“