čtvrtek 25. prosince 2008

Ctihodný Aristoklij athoský, starec moskevský
(památka dle církevního kalendáře 24. srpna/ dle světského 6. září)

Předslov
Podivuhodné uzdravení chlapce Alexije po modlitbě jeho matky ke svatému divotvůrci Mikulášovi
K podivuhodnému uzdravení chlapce Alexije po modlitbě jeho matky ke svatému Mikuláši, arcibiskupu Myr Lykejských, došlo ve 2. polovině 19. století. Tento zázrak dokazuje Boží milosrdenství k nám lidem, žijícím ve světě, ve kterém jsme postihováni různými neštěstími, bolestmi a nemocemi. Jejich příčinou je to, že se vzdalujeme od Boha, současně se však díky nim můžeme naopak k Bohu přiblížit. Svatí Otcové ve svých poučeních o nemocech říkají, že: „…se stává, že nás nemoc napadá, aby probudila spící duši. Nemoc není neštěstím, ale poučením a Božím navštívením. Nemoci nás postihují někdy za hříchy, jindy z Boží milosti, abychom jejich prostřednictvím získali věčnou blaženost v nebesích.“ (ctihodný Amvrosij Optinský)
Když bylo chlapci Alexijovi osm let, postihla jej nemoc, kvůli které nemohl chodit a po dobu dvou let byl upoután na lůžko. Žádné lékařské prostředky nezabíraly. Jeho zbožná matka jménem Matrona se velmi rmoutila, když neviděla žádné zlepšení, ať se lékaři snažili sebevíc. Jednou, když přistoupila k postýlce svého nemocné syna, zvolala: „Dítě, co mám s tebou dělat?“ Zůstala jí jen naděje na pomoc z nebe, padla proto na kolena před ikonou světitele Mikuláše, arcibiskupa a divotvůrce Myr Lykejských, a zvolala k němu: „Světiteli otče Mikuláši! Od této hodiny svěřuji tohoto chlapce – moje drahé děťátko, tobě, abys jej po celý jeho život ochraňoval. Ty mu buď pomocníkem a ochráncem, aby spasil svou duši a zachoval své zdraví, ty mu pomáhej!“ Poté matka přistoupila k chlapci, ležícímu na posteli, a řekla: „Dítě, až budeš zdravé, přicházej do Božího chrámu, modli se k Hospodinu Bohu a každodenně služ děkovnou bohoslužbu svatému divotvůrci Mikulášovi“. A tehdy se stal zázrak. K večeru chlapec Alexij spustil své nemocné nožky z postele, na které ležel téměř dva roky. Na druhý den si na nohy již opatrně stoupl a třetí den začal s pomocí berlí dokonce chodit. Děkoval za to vroucně Bohu a jeho velikému divotvůrci, sv. Mikulášovi. Když od něj nemoc zcela odešla, maminka chlapci často připomínala, jaký slib za něj dala světiteli Mikulášovi. Výše popsané zázračné uzdravení chlapce Alexije bylo ke konci 19. století zachyceno na dvou malířských plátnech. Oba obrazy se dnes nacházejí v kanceláři monastýru sv. Pantelejmona na svaté hoře Athos (malíř Pribytkov je namaloval v r. 1894).
„Zdraví je dar Boží,“ říkal ctihodný Serafím Sarovský, „ale ne vždy bývá tento dar prospěšný. Tak jako každé utrpení, může i nemoc očišťovat od duševní poskvrny, napravovat hříchy, činit naši duši pokornou a mírnou, může nás přimět, abychom se vzpamatovali, poznali svou slabost a začali přemýšlet o Bohu. Proto jsou nemoci potřebné nám i našim dětem...“

Když takto zázračně uzdravený chlapec Alexij dosáhl třiceti let a poté, co ovdověl, oddal se zcela službě Bohu a vstoupil na cestu mnišského života. 11. března roku 1880 Alexej Amvrosijev přijal mnišský postřih se jménem Aristoklij, v čest sv. muč. Aristoklije (památka jeho je 20. června/ 3. července). 2. prosince roku 1884 je rukopoložen na jerodiákona, 12. prosince stejného roku na jeromonacha. 12. ledna roku 1886, přijímá velkou schimu bez změny jména.
V roce 1887 jeroschimonach Aristoklij přichází do Moskvy na své poslušenství do kaple Svatého Pantelejmona. Jeroschimonach Aristoklij, byl budovatelem athoského metochu (zastoupení daného monastýru mimo své správní území) v Moskvě, na Velké Poljance. Třípatrová stavba, se zachovala až dodnes. V ní skrze péči starce Aristoklije byla vystavěn domovní chrám v čest ikony Matky Boží „Rychlé Pomocnice“. V této budově se nacházela i mnišská cela jeroschimonacha Aristoklije, ve které přijímal své duchovní děti. Bylo u něj velké církevní stádo, a také díky jeho duchovním dětem, se podařilo zachovat cenná svědectví o jeho spravedlivém životě.
V letech 1891 – 1894, ctihodný Aristoklij, byl představeným Athoské kaple v Moskvě, jejíž význam pro duchovní posilu národa, byl mimořádně velký. Vždy tam přicházelo velké množství pravoslavných.
Důležitou starostí starce, byli cesty s Athoskými svatyněmi, k nemocným lidem, a k těm kteří trpěli různými strádáními tohoto světa, do jejich domovů. V letech 1895 – 1909, starec opět nesl poslušenství na svaté hoře Athos. Od roku 1895 byl tam pokladníkem, od roku 1900 byl jedním z duchovníků monastýrských bratří. Od roku 1909, až do roku 1918 do své smrti byl znovu představeným kaple Athoského monastýru v Moskvě.
Ctihodný Aristoklij nepřestajně, a neúnavně pracoval na duchovním obhospodařování pravoslavného lidu, do posledních dnů pozemského života sloužil dílu spasení strádajících, nemocných, a obtížených různými životními neštěstími. Byl zkušeným starcem, mající dary prozřetelnosti, a dary činění divů. Jeho evangelní láska, k němu přitahovala i ty nejvíce zatvrzelé hříšníky. Vycházela z něj blahodať, upokojivší duch každého člověka, který ztratil smysl svého života. Za den přijímal na stovku lidí. Po prvním setkáním se starcem, a rozhovoru s ním, zůstávali mnozí jeho duchovními dětmi. Za obětavou lásku k bližním, pro svatost jeho života, daroval Hospodin ctihodnému Aristoklijovi velikou moc činění divů. Tady jsou jen některé svědectví očitých svědků, jak ovládal tímto darem.
Jedna duchovní dcera starce Aristoklije těžce onemocněla, měla chromé nohy, se kterými nemohla chodit. Jeden den za ní přišel starec, aby jí navštívil a utěšil. Pobyv u ní nějakou dobu, a sbíraje se k odchodu, požehnal jí, a řekl: «Nu což, děťátko moje milé, je na čase abych už šel, ty neklesej na mysli, modli se a děkuj Hospodinu. Já teď vyjdu, a ty popojdi k okýnku, a zamávej mi ručenkou, já pak zamávám tobě». Duchovní dcera starce se rozesmutnila, a řekla mu: «Báťuško, já nemohu vstát, a vy mi říkáte: popojdi, a zamávej». Starec se pousmál, a odpověděl: «To nic, to nic, zamávej». Jen vyšel starec ze dveří, když v tom ucítila služebnice Boží, ve svých nohou sílu, a vstala. Ještě ani sama sobě nevěřila, popošla k oknu, a v té chvíli, z dveří domu vyšel na ulici báťuška, obrátil se zamával jí rukou, a ona - jemu. Celá rodina nemocné byli otřeseni tímto zjevným divem Božím, který se stal po modlitbě starce.
Svědectví o uzdravení chlapečka slepého od narození. Po radě místních lékařů, přijela jedna mladá žena se svým od narození slepým synem do Moskvy. Nemocný syn byl představen nejlepším lékařům, a bylo už oznámeno i datum operace, matka, ale stále nebyla pevně rozhodnuta, k jejímu uskutečnění. Když procházela náhodou kolem kaple velikomučedníka Pantelejmona, uviděla tam velké množství lidí. Když se od nich dozvěděla o starci, o jeho prozřetelnosti a činění divů, rozhodla se, že přijde za ním se svým synem a vše mu řekne…
Když ji po té v kapli uviděl starec, který právě pomazával olejem k němu přistupující národ, zeptal se jí, potom co pomazal znamením svaté kříže obě oči chlapce (a aniž by mu předtím mohla o svých problémech cokoli říci) a jí čelo: «Kdo ti je mužem?». A aniž by počkal na její odpověď, řekl: «Sám satan!».
Žena mu potom řekla vše o svém životě. Vyslechnuv vše mlčky, báťuška ji požehnal a řekl: «Moje rada tobě je taková: operaci nedělat, a všechny dny co budeš tady v Moskvě, přicházej každodenně s chlapečkem sem do kaple na bohoslužbu, na další rok opět přijedeš spolu se synem ke mně. A potom ke mně přijedeš s mužem ». Ona tomu, ale nemohla uvěřit.
Stejně tak, ale na příští rok, opět přijela za báťuškou sama se synem, tak jak jí řekl. Žena mu vyprávěla o tom, že se vše co jí řekl, se do písmene splnilo. Pobývala v Moskvě několik měsíců a každodenně docházela na bohoslužby do kaple, kde báťuška pokaždé pomazal po obrazu kříže oči chlapce. Před odjezdem domů báťuška pomazal opět olejem chlapci oči, požehnal jej, a řekl: «Hospodin ví, komu je co potřebné».
No a potom přijela k němu žena se svým mužem, a synem, ale už ne slepým, na vše hledícími svýma modrýma očima. Když poté přivádělo ke starci několik mužů jejího muže, ten sebou smýkal tak, že bylo strašné se na něj dívat, mlátil sebou, a křičel. Jestliže by mu nepomohla modlitba báťušky, tak by nezůstal živým. Když naposledy sebou smýkl a upadl, ležel na zemi jako mrtvý. Dlouho nepřicházel k sobě, potom vstal, a u nohou starce začal plakat.
Žena o chlapcově zázračném prozření vyprávěla takto: «Brzy ráno, jsem jako pokaždé četla akathist k Matce Boží Rychlé pomocnici, a po něm jsem začala číst ještě akathist ke svatému velikomučedníku Pantelejmonu, když jsem najednou uslyšela: «Maminko, maminko, pojď ke mně rychle!» Běžím k synovi, a on tam synáček můj sedí, na postýlce, očinka otevřené, dívá se na mne a říká: « Maminko, já tě vidím, maminko já tě vidím!» A tak jsme všichni spolu, přijeli k vám».
O daru prozřetelnosti ctihodného, se můžeme dočíst také v dalších zapsaných svědectvích, která byla pečlivě zapsána.
Ctihodný Aristoklij zesnul blaženou smrtí 24. srpna (podle církevního kalendáře; 6. září dle občanského) roku 1918, ve své mnišské cele, na Poljance. Naposledy se s modlitbou vzhlédl na jím velmi ctěnou ikonu Přesvaté Bohorodice Rychlé Pomocnice, třikráte se přežehnal svatým křížem a potom tiše odevzdal svoji duši do rukou Božích.
Tělo spravedlivého, bylo pohřbeno pod domovním chrámem «Rychlé Pomocnice». V roce 1923, ze strachu z toho, aby nebyl jeho hrob znesvěcen, byla rakev s ostatky starce, přenesena na Danielovský (v monastýru svatého Daniela Moskevského) hřbitov, jak o tom prorokoval kdysi i sám ctihodný otec Aristoklij.
Po zesnutí svatého starce Aristoklije, se divy a zázraky neskončily, až do dnešních dní. Tak pomáhá ctihodný svojí modlitbou k Bohu lidem, kteří jej ani neznali.
V roce 2004 milostí Boží, modlitbami starce, byli jeho ostatky nalezeny, vyzdviženy, a brzy po té byl proslaven v zástupu svatých. Byl připočten k zástupu místně ctěných svatých, 13. listopadu 2004, byli svaté ostatky ctihodného Aristoklije Athoského, starce Moskevského, slavnostně přeneseny ze Svato – Danielovského monastýru, na metoch Athoského monastýru v Moskvě.

Tropar hlas 4.
Jako fíkovník rozkvetl jsi na svaté hoře Athoské/ a jako cedr v zemi ruské jsi vydal plody/ Ducha Svatého získával jsi čistotou bohumilého života/ a pokoj Kristův se tak ve tvé duši usídlil/ ctihodný otče Aristokliji,/ pros Krista Boha/ za spásu duší našich.

Modlitba

Svatý služebníku Boží a přeslavný starče Aristokliji, svaté hory Athoské podvižníku a města Moskvy neustávající modlitebníku! Horlivě ctíme tvoji čestnou památku, skláníme se ke svatým tvým ostatkům a ze srdce vzýváme k tobě: shlédni na nás, své duchovní děti, očekávající v neštěstích tvou pomoc a tvé zastání, v nemocech duševních a tělesných uzdravení, v zármutcích utěšení a poučení. Svými modlitbami učiň naši víru neochvějnou. Nechť jsme skrze ni spaseni od všelikého neštěstí a působení nepřítele. Naši naději nám zachovej bez zahanbení, abychom neupadli do malomyslnosti v čase zlých pokušení, vynasnaž se rychle rozehřát v nás malodušných a nemohoucích lásku nelicoměrnou, abychom nekonali skutky křesťanského zápasu nadarmo, ale abychom nesli po stopách Kristových k dobrému vítězství kříž našeho pozemského života. Tys přislíbil, že po svém skonání vyslyšíš prosby každého, kdo s vírou přijde k místu tvého odpočinku. Nyní, kdy tě svatá Církev Boží proslavila v zástupu svatých, se nám zjevila schránka s tvými ostatky jako záruka lásky a tvé starostlivosti o nás, očekávajících tvou přímluvu před trůnem Nebeského Krále. Vypros u Boha Všedržitele naší zemi pokoj a klid, pastýřům moudré vedení, mnichům jejich slibů zachování, národu našemu zbožnost a vše potřebné k našemu spasení. Nepřestávej za nás prosit v Trojici oslavovaného Boha, jemuž náleží všeliká sláva, čest a klanění, Otci i Synu i Svatému Duchu, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.
.

Žádné komentáře:

Okomentovat