Životy Svatých

 

Svt. nový mučedník Ilarion (Troickij),

arcibiskup verejský (♰ 1929)

památka 15. / 28. prosince, v den jeho smrti, 11. / 24. července v den vyzdvihnutí svatých ostatků v roce 1998, 27. dubna / 10. května, v den přenesení jeho svatých ostatků z Petrohradu do Moskvy v roce 1999 a také v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských

Svatý nový mučedník vladyka Ilarion, se narodil 13. září roku 1886, jako Vladimír Alexejevič Troickij, v rodině kněze, ve vesnici Lipicy, v Kašírském Újezdu Tulské gubernie. Dětství budoucí archijerej, prožil ve zbožném prostředí své rodiny. 

Poté, co s vyznamenáním zakončil Tulskou duchovní škole a poté i Tulský seminář, nastoupil na Moskevskou duchovní akademii. Tam byl uznán jako nejlepší student za posledních padesát let.

Hlavním tématem jeho bádání, teologických a publicistických prací, byla nauka o Církvi. „Není křesťanství bez Církve“ – tato myšlenka, která dala i nazvání jednomu z jeho děl, se jako červená nit, následně táhla celou literární činností tohoto Božího služebníka, a i jeho samotným životem.

V roce 1910, zakončil Moskevskou duchovní akademii a následně tam zůstal jako učitel. Poté, se tam inspektorem a nakonec prorektorem. O tři roky později přijal mnišský postřih se jménem Ilarion (v čest ctihodného mučedníka Hilariona Nového, igumena Peleketského) a brzy nato, byl rukopoložen na diákona a kněze. v témže roce, mu pak byla udělena hodnost archimandrity.

V roce 1917, se archimandrita Ilarion, zúčastnil Místního sněmu Ruské pravoslavné církve (1917–1918). Na tomto sněmu, vystoupil se svým Slovem, ve prospěch znovuobnovení patriarší služby v Ruské Pravoslavné Církvi, po dlouhé době tzv. Synodálního období. Jeho zanícená řeč „Proč je nutné obnovit patriarší službu?“, následně sehrála velkou roli v tomto rozhodnutí.

Při nově zvoleném patriarchovi Tichonovi, sloužil archimandrita Ilarion jako jeho tajemník a hlavní konzultant v teologických otázkách, což ve skutečnosti znamenalo ochranu Církevních zájmů před bolševickým režimem. Z těchto důvodů, následovalo na podzim roku 1919, jeho zatčení a tříměsíční věznění ve věznici Butyrka.

V roce 1920, po jeho propuštění, se uskutečnila jeho chirotonie na biskupa verejského, vikáře patriarchy.

Život vladyky Ilariona, byl spojen s moskevským Sretenským monastýrem, ve kterém byl ještě jako archimandrita ustanoven představeným. Jeho aktivní církevní činnost, živá a pronikavá kázání, veřejné disputace s bolševiky, to vše, se pak stalo v roce 1922, důvodem pro jeho druhé zatčení a následné vyhoštění do Archangelska.

V roce 1923, po propuštění, se vladyka Ilarion vrátil do Moskvy a se svou charakteristickou energií, zahájil aktivní boj proti obnovleneckému rozkolu ¹. Svt. Ilarion hodně kázal, přesvědčoval ty, kteří odpadli od Církve či zakolísali, sestavil obřad pokání pro obnovlence a jejich znovusjednocení s Církví. Patriarcha Tichon², ho nazýval svým nejbližším asistentem, povýšil ho do hodnosti arcibiskupa a zapojil ho také, do Prozatímního patriaršího synodu.

Takováto aktivní působnost vladyky Ilariona, nezůstávala bez povšimnutí tehdejších bezbožných úřadů. Na konci roku 1923 byl světitel znovu zatčen a odsouzen na tři roky do Soloveckého tábora zvláštního určení ³. Byl obviněn z „šíření lživých protivládních informací a z agitace proti sovětské moci pod rouškou náboženství“. Když vladyka Ilarion dorazil na Solovky a na vlastní oči viděl onu hrůznou situaci tamějších vězňů, na kterou reagoval okamžitě slovy: „Živí odsud neodejdeme.“

V táboře, arcibiskup Ilarion pracoval jako lesník, hlídač, pletař sítí, rybář a dělal další, jiné těžké práce. V létě 1925, pak byl převezen do věznice v Jaroslavli. V této době se ho státní úřady, snažili přesvědčit, aby se zúčastnil obnovleneckého hnutí, slibovali mu svobodu a hodnost metropolity, tak důležitá, pro ně byla autorita arcibiskupa Ilariona. Toto vše, ale vladyka kategoricky odmítal a byl tak znovu navrácen na Solovky. V roce 1926, byl odsouzen k dalším třem letům v Soloveckém táboře.

Koncem roku 1929, následoval nový soud a rozsudek: tři roky vyhnanství v Kazachstánu. V té době, už byl, ale už vladyka Ilarion, zcela fyzicky i morálně vyčerpán. V Leningradu, v tranzitní věznici, svatý mučedník onemocněl tyfem a po těžkém utrpení, odešel k Pánu.

Budoucí mučedník, metropolita Serafim (Čičagov) ⁴, který tehdy sloužil na bývalé Petrohradské katedře, se domohl povolení vzít jeho tělo k pohřbení. Pohřební bohoslužbu vykonali a pohřbení zesnulého arcipastýře, učinili v Novoděvičím monastýru Kristova Vzkříšení v Petrohradě (tehdy už Leningradu).

24. července, roku 1998, byly čestné ostatky vladyky mučedníka Ilariona, nalezeny a vyzdvihnuty ze země a umístěny v Kazaňském chrámu, v Novoděvičím monastýru Kristova Vzkříšení v Petrohradě.

10. května, roku 1999, byl arcibiskup Ilarion připočten do zástupu svatých, jako místně ctěný svatý a jeho svaté ostatky byly slavnostně přeneseny z Petrohradu do Moskvy, do Sretenského monastýru.

Na Archijerejském Sněmu v roce 2000, byl svt. nový mučedník Ilarion připočten do Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských, k celocírkevní úctě.

Jeho památka je pak slavena 15. / 28. prosince, v den jeho smrti v roce 1929, 11. / 24. července v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků v roce 1998, 27. dubna / 10. května, v den přenesení jeho svatých ostatků z Petrohradu do Moskvy v roce 1999 a také v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských.

________________________

¹ Obnovlenci, obnovlenectví. Tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské Pravoslavné Církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení Církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena také plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny snahy, se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo.

² Svt. Tichon, patriarcha moskevský (♰ 1925). Světitel Tichon (Bellavin) byl 5. listopadu 1917 vybrán prostřednictvím losu tehdy už slepým starcem ctih. Alexijem Zosimovským a vstoupil na patriarší trůn Ruské pravoslavné církve jako její patriarcha po dlouhé době tzv. Synodálního období, tedy vůbec poprvé od roku 1700, kdy zesnul poslední patriarcha (Adrián). Byl velmi oblíben a měl velkou autoritu. Během jeho patriarší služby mu bylo několikráte usilováno o život. Nakonec zesnul roku 1925 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve věku 60 let. Podle oficiální verze na selhání srdce, ačkoli se objevovaly stále častější domněnky, že byl otráven. Několik hodin před svojí smrtí pronesl: „Nyní usnu… silně a nadlouho. A noc bude dlouhá a temná, temná“. Byl svatořečen jako vyznavač, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března / 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

³ Solovecký tábor zvláštního určení. Za sovětského Ruska, byl tento tábor, v roce 1920 založen na Soloveckých ostrovech (Solovky – skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska.) Byl to jeden z největších nápravně pracovních táborů – tzv. Gulagů.

⁴ Svt. nový mučedník, metropolita Serafím (Čičagov). Památka 28. listopadu / 11. prosince. Původně byl vojákem, jeho nejvyšší hodnost, kterou získal, byla hodnost, generál - polního zbrojmistra (Generalfeldzeugmeister). Pod vlivem svatého Jan Kronštadtského opustil vojenství a přijal kněžské svěcení; jako kněz byl aktivním misionářem a jeho zásluhou vyšla kniha Letopisy Serafímo Divějevského monastýru (1896). Obdržel audienci u svatého cara strastotěrpce Nikolaje II. a předal mu výtisk této své knihy; právě tato audience pak byla jedním z podnětů ke svatořečení ctih. Serafíma Sárovského. Metropolita Serafím byl také jedním z organizátorů svatořečení ctih. Serafíma v roce 1903. Ještě před tím, roku 1898, poté co ovdověl, přijal mnišství se jménem Serafím. Na počátku roku 1904 byl ustanoven představeným Novo-jeruzalémského monastýru Vzkříšení Páně. V roce 1905 pak přijal archijerejské svěcení na biskupa Suchumského z rukou tehdejšího metropolity Moskevského, svt. Vladimíra (Bohojavlenského), který se později stal prvním novým mučedníkem (♰ 1918) z řad archijerejů Ruské pravoslavné církve. Jako archijerej následně prožil těžké roky blížící se revoluce i dobu nástupu bezbožné vlády bolševiků, přičemž jeho pastýřská cesta se završila roku 1933. Tehdy byl i přes těžkou nemoc zatčen a uvězněn v Taganském vězení, kdy jeho zatčení bylo bolševickým režimem maskováno a za přepravu zvolen vůz rychlé pomoci. 11. prosince téhož roku byl v Butově zastřelen. Za svého života byl různorodě nadaný, jako skladatel, spisovatel i jako malíř. V roce 1997 byl svatořečen jako světitel a nový mučedník. Den jeho památky je současně dnem jeho popravy: 28. října / 11. prosince; a současně s tím je vzpomínám také v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.