Životy Svatých

 

Stětí hlavy Proroka,

Předchůdce a Křtitele Páně, Jana

památka 29. srpna / 11. září

O svatém Janovi, Předchůdci a Křtiteli, svědčil sám náš Pán Ježíš Kristus. Svědčil o něm, že mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, je největším a je prvním mezi proroky (Mat 11, 11).

Ještě v lůně své matky malý Jan poskočil radostí, když k ní přišla Přesvatá Bohorodice, která v sobě nosila Spasitele (Luk 1, 41). Když pak dosáhl dospělosti, on, kterého nebyl hoden celý svět (Žid 11,38), se uchýlil na poušť, oblékl si šat z velbloudí srsti a přepásal se koženým pásem kolem boků, na znamení, jeho nadvlády nad všemi tužbami těla (Mat 3, 4). Jako nový Adam, se Jan vrátil k harmonii stvořené přírody, aby se obrátil k jedinému Bohu. Potravou mu byly kobylky a med divokých včel, jeho duch nebyl rušen starostmi tohoto světa a on, se zcela oddal rozjímání o Bohu.

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, roku 29 po Kristově Narození, Jan přijal na poušti slovo od Boha. Tehdy přišel k Jordánu a začal kázat pokání lidem, kteří k němu přicházeli a slyšeli o jeho andělském životě (Mar 1, 4). Křtil židovský lid ve vodách Jordánu, na znamení očištění od hříchů, připravoval je na přijetí Spasitele a vyzýval je, aby přinášeli důstojné plody pokání, namísto toho, aby se chlubili tím, že jsou syny Abrahama (Luk 3, 3 – 18).

Jan opakoval slova proroka Izaiáše a řekl: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa“ (Iza 40, 3 - 5).

Lid se ho ptal, zda je on, ten Spasitel, na kterého čekají mnohá pokolení. Jan jim odpověděl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já…on vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm" (Luk 3, 16). Čistota svatého Jana a jeho láska k panenství, byly takové, že byl shledán hodným nejen spatření Spasitele, jehož byl Předchůdcem, ale stal se, také hodným jeho pokřtění v Jordánu a svědkem zjevení Svaté Trojice (Mat 3, 16 – 17).

Svatý Jan, neustále rozjímal o Božím slově a všechna blaha tohoto světa považoval za druhořadá ve srovnání s dodržováním Božího zákona¹, učiniv svůj život, jeho dokonalým zosobněním. Proto se nebál rozhodně kárat Heroda Antipu, tetrarchu Galileje, nestoudného a bezbožného muže. V rozporu s Přikázáními, Herodes opustil svoji zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a žil se ženou svého bratra Filipa (Luk 3, 19 –20). Prorok vzýval k svědomí tohoto zarytého hříšníka a ve jménu Božím mu řekl: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ (Mar 6, 18). Z tohoto důvodu, chovala Herodiada vůči Janovi, neutuchající nenávist a chtěla ho dát zabít. Herodes však svatého Jana chránil, protože věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a ještě více se bál lidí, kteří svatého Jana ctili, jako vyslance Božího.

Nakonec však zrádná Herodiada, dosáhla svého cíle a zajistila uvěznění proroka v pevnosti Machaerus. Když pak krátce před Paschou, nadešel den narozenin tetrarchy, Herodes svolal všechen urozený lid království na honosnou hostinu, na které se všichni oddávali obžerství a smilstvu. Na této hostině marnivosti, tančila před hosty, Herodiadina dcera Salome, těšila a sytila chlípný zrak Heroda, který přísahal, že jí dá cokoli, o co požádá, třeba i polovinu království. Na popud matky, však dívka požádala, aby ji byla na podnose přinesena hlava Jana Křtitele. Král byl zarmoucen, ale pro přísahu před spolustolovníky, ji nechtěl toto hrozné přání odmítnout. А rozhodl se proto tohoto spravedlivého muže zabít. Poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal Jana v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse, dal ji dívce a dívka ji dala své matce (Mar 6, 17 – 28). Herodiada, plna zlosti, propíchla jazyk proroka jehlicí a nechala jeho svatou hlavu zakopat na místě špíny a nečistot. Avšak zbožná Jana (Luk, 8, 3), manželka Chuzi, Herodova správce domu, hlavu Jana Křtitele vykopala a znovu poté pohřbila v hliněném džbánu, na Olivové hoře, kde měl Herodes svůj pozemek. Přečestné tělo svatého Jana Křtitele vzali ještě téže noci jeho učedníci a pohřbili ho v Sebastě, kde byl učiněn tento ohavný čin. Pak šli a všechno to vyprávěli Ježíši (Mar 6, 29).

Až po mnoha letech, byly přečestné ostatky svatého Jana Křtitele zázračně nalezeny a staly se pramenem blahodati pro věřící, kteří k nim s úctou přicházeli.

S Boží vůle, se toto vše, událo proto, aby se svatý Jan, poté, co byl Předchůdcem Krista na zemi, se jim stal také poté, co přijal mučednickou smrt pro pravdu. Když se takto stal jedním z mrtvých, vydal se hlásat spravedlivým, kteří zemřeli v naději na spasení, že se blíží příchod Spasitele, který Křížem zničí bránu bránu pekelnou.

Svatý Jan Křtitel, tak zůstává v životě i ve smrti prorokem a učitelem duchovního života pro všechny křesťany. Svým bezúhonným životem nám ukázal, jak bojovat s hříchem až do smrti. Nejenom z úcty ke spravedlnosti a z úcty k dodržování Božího zákona, ale také proto, abychom rostli ve ctnosti a čistotě srdce. Proto každá mysl, očištěná rozjímáním o Božím zákoně, tak, jak to činil svatý Jan Křtitel, připravuje cestu Pánu do duše, naplněné pokáním, aby jí, zjevil poznání spásy (Luk 1, 76).

_______________ 

¹ Boží zákon. Souhrn Božích přikázání, jako duchovně - mravních pravidel života a jednání.

Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (Jan 14, 23 - 24)

Desatero Starozákonních přikázání (Dekalog), bylo dáno Bohem na hoře Sinaj skrze Mojžíše židovskému lidu, když se vracel z Egypta do země Kanaán, na dvou kamenných deskách. První čtyři přikázání obsahují povinnosti lásky k Bohu, posledních šest povinnosti lásky k bližnímu (tj. ke všem lidem).

K doplnění Desatera Starozákonních přikázání, Kristus v Kázání na hoře, dal poučení Devíti blahoslavenství. V nich Pán načrtl příklad způsobu života, příznačný pro jeho následovníky, křesťany. Aniž by zrušil to, co bylo předepsáno Starým Zákonem (Mat 5, 17), Spasitel rozšiřuje a vyvyšuje význam Starozákonních přikázání, vštěpujíce lidem touhu a snahu, po ideální dokonalosti, takto ukazujíce cestu k této dokonalosti.

Přikázání Blahoslavenství, jsou prohlášením křesťanských mravních hodnot. Obsahují vše, co je potřeba člověku k tomu, aby vstoupil do skutečné plnosti života. Všechna Přikázání Blahoslavenství, hovoří o odměnách, které ti, kdo jsou věrní Kristu, obdrží v Království budoucího věku: ti, kdo pláčou, budou potěšeni, ti, kdo hladoví po spravedlnosti, budou nasyceni, mírní, dostanou zemi za dědictví, ti, kdo jsou čistého srdce, uzří Boha. Avšak, již nyní, plníce Kristova přikázání, dostává člověk útěchu a radost, na prahu plnosti bytí, příchodu Božího Království.