Životy Svatých

Svt. Servác, biskup z Torengen a Maastrichtu (♰ 384)

památka 13. / 26. května

O původu svatého Serváce (Σαρβάτος, Servatius, Servaas, Servais, Sintervaos), se ví jen velmi málo. Předpokládá se, že se narodil v římské Arménii ¹. Tradice svědčí o tom, že když byl jako kněz na pouti po svatých místech v Jeruzalémě, zjevil se mu jednou anděl Páně a nařídil mu, aby šel kázat Slovo Boží na sever. Po modlitbě u Božího hrobu se svatý vydal na tuto dlouhou cestu.

Z Jeruzaléma dorazil na území dnešní Belgie a Nizozemska. Zde byl následně vysvěcen na biskupa města Atuatuka Tungrorum (dnešní Tongeren). Zde se stal, blízkým přítelem svt. Athanasia Alexandrijského, se kterým se setkal, během jeho vyhnanství ve městě Augusta Trevorum (dnešní Trevír v Německu) v letech 336 -338.

Na sněmu v Sardice ² (dnešní Sofie, Bulharsko) v roce 343, Servác horlivě bránil svt. Athanasia před útoky Ariánů ³. Sám svt. Athanasij, také svt. Serváce zmiňuje ve dvou svých spisech, jako jednoho ze svých západních obránců.

Svatý Servác, byl nesmiřitelným odpůrcem arianismu a odmítal i náznaky kompromisů s těmito heretiky. Na sněmu ve městě Colonia Agrippina (dnešní Kolín nad Rýnem) v roce 346, odsoudil ty biskupy, kteří popírali Božství Ježíše Krista.

Svatý také vynikl, jako obránce pravoslavné víry ve Svatou Trojici na církevním sněmu v Ariminiu (dnešní Rimini, v Itálii) v roce 359. Kde rozhodně odmítal jakýkoli kompromis s ariány a stal se posledním z biskupů, který na tomto sněmu vzdoroval. Přesto skrze záludnosti císařových delegátů, na konci sněmu podepsal prohlášení, které pak bylo uznáno vůči ariánům jako kompromisní. Toto umírněné ariánské vyznání víry, s jeho podpisem, který byl docílen klamem, nic nezměnil na jeho vyznání Boha, jako jednobytné a nerozdělné Trojice.

Na sklonku jeho života, ho sám Pán varoval před blížícím se strašným vpádem Hunů do Galie. Od té doby, se svatý Servác o to více přísně postil, neustával v modlitbách, ve kterých prosil Pána, aby zachránil nově obrácený křesťanský lid před touto zhoubou.

Z těchto důvodů, i přes své stáří, vykonal pouť do Říma, kde se modlil ke svatému apoštolu Petrovi a všem svatým římským mučedníkům o pomoc, ale Pán dal svatému Serváci vědět, že Hunové jsou trestem za mnohé hříchy a tento trest je nevyhnutelný. Dostalo se mu však i velké útěchy, když se mu podle tradice, zjevil svatý apoštol Petr, který mu řekl, aby kvůli vpádu nepřátel, přenesl sídlo biskupa do nového města Traiectum ad Mosam (dnešní Maastricht). Díky modlitbám svatého, pak toto nové sídelní město, bylo zázračně před nájezdem nepřátel uchráněno. Nepřátelé, kteří ho několikrát obklíčili, nikdy ho nemohli najít.

V novém sídelním městě biskupa, nakonec zesnul v Pánu 13. / 26. května, roku 384.

Jeho svaté ostatky, se dodnes nachází v bazilice svatého Serváce - Sint-Servaasbasiliek - Sintervaoskèrk.

V lidové tradici, je tento světitel druhým z "ledových mužů". Ledoví muži, je památka svatých v období mezi 12. a 14. květnem, k němuž pranostiky vztahují poslední jarní mrazy. 12. / 25. května, to je památka svatého mučedníka Pankráce římského (♰ 303), 13. / 26. května, svt. Serváce, biskupa z Torengen a Maastrichtu (♰ 384) a 14. / 27. května, svatého mučedníka Bonifáce z Tarsu, římského (♰ 290). Svatý Bonifác je v tento dne slaven dle kalendária římské církve, v pravoslavném kalendáriu se jeho památka připomíná 19. prosince/ 1. ledna.

 

______________________

 

¹ Římská Arménie. Provincie Římské říše, která existovala jen krátce v letech 114–118. Rozkládala se na území dnešních států Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu a Turecka. Vznikla z územní kořisti, již získal císař Traianus na úkor Parthské říše při svém tažení na východ (stejně jako provincie Mezopotámie a Asýrie). Jeho nástupce Hadrián se, však po nástupu na trůn takto dobytých území vzdal a vrátil hranici říše na Eufrat, proto provincie tak rychle zanikla. Hadrián se poté pokusil v Arménii vytvořit klientský stát, do jehož čela dosadil Parthamaspata. Ten byl ale brzy poražen Parthy a uprchl k Římanům, kteří mu jako útěchu poskytli spoluvládu nad Osroené (starověké království ležící v oblasti horního Eufratu a jeho přítoku Chábúru, hlavním městem byla Edessa). Římané kontrolu znovu obnovili, ale Arménii už nikdy plně neanektovali, snažili se udržet na jejím území klientský stát, což se jim v době Parthské říše dařilo, po nástupu perských Sásánovců už se však vládci nové Východořímské (byzantské) říše roku 363 rozhodli větší část (více než čtyři pětiny) Arménie této nové mocnosti přepustit (tzv. Persarmenia). Byzanci zbyla jen tzv. Malá Arménie (Armenia Minor) s hlavním městem Melid (Melitene). Císař Theodosius I. ji rozdělil do dvou provincií: Armenia Prima s hlavním městem Sebasteia (dnešní turecký Sivas) a Armenia Secunda s hlavním městem Melid.

² Sněm v Sardice – Sardický sněm. Proběhl v roku 343 nebo 344 (nebo v rozmezí obou těchto let), v Sardice (Sardica - Serdica – Serdika, dnešní Sofie, Bulharsko). Tento sněm, byl sezván, z přání římských císařů Constantsa (337–350) a Constantia II. (337–361), na hranicích Východní a Západní Římské říše. Na tomto sněmu, přijali účast západní (300 delegátů) i východní (76 delegátů) biskupové. Sněmu předsedal svt. Hosius (Osius) z Cordoby (♰ 359). Druhé předsedající místo zastával sardický biskup Protogenes. O důvodech sezvání tohoto sněmu, byzantský kronikář Ioannes Zonaras napsal: „Sardický sněm, byl za vlády Constantia, syna Konstantina Velikého. Ten, když se připojil k herezi ariánů, použil své mnohé úsilí k překroucení dogmat a ustanovení Prvního sněmu. Když se o tom ze zprávy tehdejšího papeže, dozvěděl jeho bratr Constants, který vládl ve starém Římě, pohrozil v dopise svému bratrovi válkou, pokud nepřestane znepokojovat církev a otřásat pravoslavnou vírou.“ Ariáni, kteří se účastnili tohoto koncilu, se pak na něm snažili dosáhnout odsouzení svt. Athanasija Velikého, který na sněm dorazil také. Avšak západní biskupové, kteří souhlasili s věroukou Nicejského sněmu, zcela svt. Athanasija osvobodili (mezi obránci svt. Athanasija byl svt. Servác z Maastrichtu). Ariáni opustili Serdicu a odešli do Philippopolisu (dnešní Plovdiv), kde zahájili, svůj vlastní sněm, na kterém svt. Athanasija odsoudili, stejně tak dílo Sněmu v Serdice. O těch, kteří na Sněmu v Serdice zůstali, byzantský křesťanský historik Sókratés Scholastikos sděluje toto: „ponejprv, odsoudili Ariány za to, že odešli ze sněmu, následně zbavili církevních hodností a postavení Athanasiovi žalobce a nakonec, zachovávajíce Nicejské vyznání víry, odmítli slovo „nepodobný“ (ανομοιος), a ještě jasněji potvrdili jednobytnost, soupodstatnost (ὁμοουσιότης), napsali o tomto listy, které všude rozeslali. Sněm přijal dvacet pravidel, které vešly v Pravoslavné Církvi do obecného kodexu církevního práva. Tato pravidla, byla hned vypracována ve dvou jazycích, v latině a řečtině. Rozhodnutí sněmu, jsou věnována otázkám církevní správy a některá pravidla se týkají pravidel správy, výhradně v západních církvích. Řada pravidel koncilu (3-5) stanoví, že v případě sporů mezi biskupy se lze obrátit k římskému papeži, aby tyto spory vyřešil. Na Západě, byla pravidla Serdického sněmu nějakou dobu připisována Prvnímu všeobecnému sněmu, aby jim byla takto přidána zvláštní autorita.

³ Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.