Životy Svatých

Mučedníci Bidzin, Šalva a Elizbar († 166o)

památka 18. září / 1. října

Tyto světlé hvězdy Gruzínské církve a ochránci Ibérie¹, se zjevily za vlády gruzínského krále – muslima Vachtanga V. Šáh Navaza (1658-1675), kdy se podařilo vyhnat Peršany za hranice Kachetie.

Bezbožný perský šách Abbas I., na počátku XVII. století, dal znesvětit a zničit chrámy, monastýry, pevnosti, města i vesnice tehdejší Gruzie. Věznil gruzínské vládce, vydával na strašná muka a vyhubil bezpočet gruzínských křesťanů, kteří bez bázně vyznávali jméno Pána našeho Ježíše Krista a nechtěli zradit svoji víru. Vyhnal tisíce rodin gruzínských křesťanů a dal je přesídlit do odlehlých provincií Persie.

Poté vnuk tohoto šáha, Abbas II. (1642-1667), tato zničená a opuštěná území, dával k osídlení tisícům perských rodin.

Zůstávalo už jen málo křesťanů. Ti žili na březích řeky Alazani, v horách Pšavi, Tušetie a Chevsuretie a v malé části Kachetie.

V Gruzínské kronice Kartlis Tskhovreba² se o tom píše: „Kristovo jméno nebylo dovolováno vyslovovat, jen s výjimkou několika horských oblastí: Tušetie, Pšavi a Chevsuretie.

Proti přeživším Gruzíncům, vedli Peršané neustálou válku, pronásledovali je, brali do zajetí, nebo je zabíjeli. Pustošili a znesvěcovali jejich chrámy. Z chrámů dělali stáje pro uloupený dobytek. Katedrální chrám svatého Jiří v Alaverdi, přeměnili na mešitu.

Milosrdný Pán, tehdy ve statečném knížeti Bidzinovi Čolokašvilimu z Kacheti, v Šalvovi a jeho strýci Elizbarovi, knížatech provincií Aragvi a Ksani, probudil silnou touhu po osvobození od bezbožných nepřátel. Oni započali povstání proti vrahům a utlačovatelům svého národa, s cílem osvobodit svou zemi od perské nadvlády.

V roce 1659, v bitvě u vesnice Achmeta, se jim podařilo získat vítězství a vyhnali Peršany za hranice Kachetie. Svatí vojevůdci, poté vzdali chválu a slávu Bohu, a započali s  obnovou všech zničených a znesvěcených křesťanských svatyní. Katedrální chrám v Alaverdi, se znovu stal chrámem, ve kterém se začala sloužit svatá liturgie. Duchovenstvo, které bylo vyhnáno, se vrátilo ke své pastvě. Zpustlé a zničené monastýry, se opět naplnili mnichy a křesťané Kachetie, získali úplnou svobodu.

Toto štěstí však netrvalo dlouho. Když se o všem dozvěděl, perský šáh Abbás II. (1642-1667), nařídil gruzínskému králi – muslimovi Vachtangu V. Šáh Navazovi (1658-1675), aby vůdce povstání pod hrozbou zpustošení celé země vydal trestu. Když se o tom knížata Bidzin, Šalva a Elizbar dozvěděli, sami se králi Vachtangu V. Šáh Navazovi vzdali.

Když je pak spoutané před šáha Abbáse II. přivedli, řekli mu, že jsou připraveni přijmout jakýkoli trest pro záchranu svého lidu. Perský vládce jim nabídl, aby tedy přijali islám, to však oni odmítli a přede všemi horlivě vyznávali víru v Krista. Šáh Abbás, který vyzkoušel všechny možné prostředky, včetně slibů, hrozeb a mučení, poslal nakonec Bidzina, Šalva a Elizbara, k bývalému vládci Kachetie, sultánu Aldaranskému, který žil v Isfahánu ³.

Když však sultán viděl jejich nezlomnost, nařídil po mnohém mučení, dát Elizbarovi a Šalvovi useknout hlavy. Takto učinil před zrakem knížete Bidzina, protože se domníval, že takto knížete vyděsí. Kníže Bidzin, když to spatřil, zvolal: „Není nic sladšího než smrt pro Krista!“. Sultán dal poté příkaz, aby byl oblečen do ženských šatů, vysazen na osla a takto k pohaně, aby jej vozili po městě. Když však ani poté Bidzin ve víře nezakolísal, byl znovu vydán novému strádání a mučení. Byly mu po částech useknuty ruce a nohy, a nakonec mu byla useknuta, jeho čestná hlava. Poté mu bezbožní a bezcitní mučitelé, probodli jeho stále bijící srdce šavlí. Ze země byla znovu vytažena těla dvou dříve zabitých Kristových mučedníků. I tato těla, byla rozsekána na kusy a spolu s  tělem mučedníka Bidzina vyhozena ven, k potupě a k sežrání divoké zvěři. K ostatkům svatých mučedníků, byla přidělena stráž, aby nebyly ostatky ukradeny a pohřbeny křesťany.

Avšak už první noci po smrti svatého Bidzina, Pán oslavil své služebníky. Na místě, kde byla těla, se z nebe snesl jasně zářící sloup světla, který byl mnohými viděn. Také místa potřísněná krví mučedníků byla osvětlena paprsky nebeského světla. Mnozí Peršané, kteří viděli takovéto Boží znamení, vzdávali slávu Kristu, který tak oslavoval své svaté. Stráž, která hlídala těla, se tohoto zázraku lekla a uprchla domů. Tehdy na to místo, tajně v noci přišli Arméni, obyvatelé města Nová Julfa ³, kteří do Isfahánu přišli kvůli obchodu. Vzali ostatky svatých a s velkou opatrností je odnesli a s úctou skryli ve svém chrámu. Od ostatků svatých, se poté událo mnoho uzdravení a podivuhodných zázraků.

Za několik let, manželka blaženého mučedníka Šalvy, zbožná Ketevan, dcera Aragvského eristavi ⁵ Zaala, a její syn David, eristav z Ksani, vyslali do Isfahánu několik křesťanů a jednoho Arména, aby odtud do Gruzie, přenesli ostatky mučedníků.

Vyslanci dorazili do města i na uvedeném místo, tam převzali ostatky svatých mučedníků, které uložili do připravené schrány a bezpečně se vrátili do Kartli. Když Ketevan a její syn David, obdrželi tento drahocenný poklad, pozvali biskupy a mnoho kněží. Za nesčetného shromáždění národa, s velikou radostí, zpěvem žalmů, pálením kadidla a vzdáváním díků Bohu, přenesli svaté ostatky do monastýru svatého archanděla Michaela, Ikorta. Svaté ostatky byly uloženy v chrámu na severní straně. Oslava památky utrpení svatých mučedníků byla ustanovena tak, aby se slavila 1. / 18. září, ve slávu a čest, v Trojici uctívaného Boha, Otce i Syna i Svatého Ducha. Amen.

Modlitba svatým slavným knížatům mučedníkům,

Bidzinovi, Elizbarovi a Šalvovi

Přeblažení Kristovi mučedníci, kteří stojíte u prestolu nejsladšího Pána a vládce našeho! Modlete se za mě, mnohými žaly a bolestmi duše obtíženého, pomozte duši mé, svojí návštěvou. Svatí mučedníci, nasměrujte mou cestu k životu věčnému. Nacházejícího se v mnohých těžkostech a souženích, svým zastáním a ochranou, přiveďte mě k prestolu Krále králů, Pána našeho Ježíše Krista, abych i já, společně s vámi, vzdával slavosloví bezpočátečné Trojici, které náleží všeliká sláva, čest a klanění na věky věkův. Amen.

____________

¹ Ibérie - იბერია. Latinsky: Iberia, řecky: Ἰβηρία, je římský a řecký název pro starověký gruzínský stát Kartli.

² Kartlis Tskhovreba - ქართლის ცხოვრება. Doslova: Život Gruzie – Život Kartli (Kartli - ქართლი je jedno z hlavních historicko-geografických území Gruzie a kolébka gruzínské státnosti), je sborník středověkých gruzínských letopisů, který byl založen v XII. století. Kartlis Tskhovreba, se dělí na Starou Kartlis Tskhovreba a Novou Kartlis Tskhovreba. Stará, zahrnuje historii Gruzie do XIV. století, Nová, pak historii Gruzie od století XIV. do XVIII.

³ Isfahán. Třetí největší město v Íránu (po Teheránu a Mašhadu).

⁴ Nová Julfa. نو جلفا  – جلفای نو – Նոր Ջուղա – Nor Jugha. Nová Julfa je arménská čtvrť, v Isfahánu v Íránu, která se nachází podél jižního břehu řeky Zayande. Byla založena na počátku XVII. století, pojmenována byla po starším městě Julfa v Nachičevanu a je stále jednou z nejstarších a největších arménských čtvrtí na světě. 

⁵ Eristavi - ერისთავი, doslovně hlava národa. Gruzínský titul, ve starověké a raně středověké Gruzii, označující státní funkci (guvernér) a v pozdější době - ​​dědičný stav feudálního pána.