Životy Svatých

Ctihodný Sáva Nový z Kalymnu

(1862–1948)

památka v den vyzdvižení jeho svatých ostatků 25. března / 7. dubna a pátou neděli Velkého půstu

Narodil se roku 1862 ve vesnici Herakleia ve východní Thrákii (dnešní Turecko) jako Vasileos. Jeho rodiče byli chudí a prostí lidé a jmenovali se Konstantinos a Smaragda. Už od dětství jej charakterizovala hluboká víra a láska k Církvi. Rodiče však v žádném případě nechtěli, aby jejich syn odešel do monastýru, chtěli, aby se stal prodavačem v obchodě. Nehledě na maminčiny hrozby, mladík utekl z domu a přišel do kalyvy Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve svatohorském skytu svaté spravedlivé Anny.

Po dvanácti letech přebývání na Svaté Hoře odjel do Jeruzaléma, kde navštívil všechna svatá místa spjatá s životem a učením našeho Spasitele. Roku 1890 přijal mnišství v Monastýru svatého Jiřího Chozevity. V roce 1894 mu igumen monastýru Kalinnikos dal požehnání k návratu na Athos, aby se tam zdokonaloval v psaní ikon a byzantské církevní hudbě. V roce 1897 se Sáva vrátil zpět do Jeruzaléma, kde přebýval na březích Jordánu.

V roce 1903 byl rukopoložen na kněze a po dobu tří let sloužil při Patriarchální škole Přečestného Kříže v Jeruzalémě. Potom se opět vrátil do skytu Chozevitského monastýru sv. Jiří, kde žil přísně asketickým životem: jedinou jeho prací byla modlitba a ikonopisectví. Jedl pšeničná zrna rozmočená ve vodě, ne více než jednou denně, a k tomu pil trochu vody z řeky. Roku 1916 se vrátil zpět do Řecka. Postupně pobýval na ostrově Patmos (dva roky) a několik měsíců strávil opět na Svaté Hoře Athos.

Když se Sáva dozvěděl, že ho hledá světitel Nektários, metropolita pentapolský adivotvůrce eginský, odjel za ním na ostrov Egina. U svatého Nektária zůstal dva roky, až do jeho blaženého zesnutí. Po pohřbení světitele odešel do zátvoru. Po čtyřiceti dnech úplné samoty vyšel ze své mnišské kelie, přičemž v rukou držel první ikonu sv. Nektária. Představené Monastýru sv. Trojice na Egině nařídil, aby ji umístila v chrámu, aby se jí mohli věřící poklonit. Když se představená ohradila a řekla mu, že světitel Nektários ještě nebyl svatořečen, ctihodný Sáva řekl: Jsi povinna projevit poslušnost. Vezmi ikonu, postav ji v chrámu a napříště se neprotiv Boží vůli.

Po zesnutí svého učitele prožil ctihodný Sáva ještě několik let na ostrově Egina, v jedné kelii nedaleko Monastýru Svaté Trojice. Sbíral milodary pro sesterstvo a také vyučoval ikonopisectví a byzantský zpěv.

Jelikož však jeho modlitební ticho narušovalo velké množství věřících, kteří navštěvovali Monastýr Svaté Trojice, odešel roku 1926 ctih. Sáva do Monastýru Všech svatých na ostrově Kalymnos. Většina mužského obyvatelstva ostrova Kalymnos byli potápěči, kteří – aby uživili své rodiny –, lovili z mořského dna mořské houby. Mnohokrát se stávalo, že se kvůli této riskantní a fyzicky náročné práci stával muž – živitel tehdejší rodiny nadosmrti invalidou anebo zahynul v hloubce moře. Rodiny tak žily v neustálém strachu, že ztratí svého živitele a zůstanou bez prostředků.

Otec Sáva si postavil malou celu, která se nacházela jen trochu výše nad Monastýrem Všech svatých. Za dvacet let, co ctih. Sáva na ostrově sloužil, stal se skutečným otcem pro všechny obyvatele Kalymnu. Dokonce i dnes, mnoho let po jeho blaženém zesnutí, nazývají ostrované svého zastánce a ochránce „tatínkem Sávou“. On byl jejich duchovním otcem a k němu přicházeli pro pomoc a útěchu. Dnes ještě mnoho místních stařečků a stařenek pamatují, jak svatý Sáva rozdával pomoc, milodary, učil děti i dospělé. Největší starost měl o vdovy, sirotky a chudé. On sám byl velmi zdrženlivým v jídle, přičemž jeho jídlo se skládalo z několika kousků prosfory, které zapil několika malými doušky vína anebo rozmarýnovým odvarem. Když přicházel večer, tak svatý Sáva, který celý den pracoval nad psaním ikon anebo zpovídal, otesával kameny se slovy: Nejím zbůhdarma svůj chléb. Svatý Sáva dával spánku dvě hodiny z celého dne, a to ještě spal sedící na židli. Ostatní čas zcela věnoval službě Bohu a svým bližním. V době 2. světové války probděl celé noci na modlitbách za svůj národ, a když nad ostrovem přelétala nepřátelská letadla, znamenal je znamením kříže.

Z lásky ke svým bratrům v Kristu se však svatý Sáva vzdal tak milovaného mlčení a ticha. Přicházel, kdykoli byl pozván, aby utěšil lidi v čase zkoušek, a aby se s každým podělil o svou plamennou lásku ke Kristu. Ctihodný zpovídal věřící i několik hodin. Byl přísným k sobě, ale shovívavým k ostatním. Jediné, s čím se u druhých nesmiřoval, bylo rouhání a odsuzování.

Mnich je ten, kdo trpí a oplakává vlastní hříchy, nevšímá si druhých; mnich je tím, kdo neodsuzuje, nehněvá se, avšak trpělivě snáší jakoukoli urážku, křivdu a pohrdání, aby se stal důstojným být v blízkosti Boha, Nebeského Soudce a Otce všech… Tato slova zapsal svatý Sáva v jednom z nemnoha svých zápisků. Sám se stal z tělesněním a vzorným příkladem pravé mnišské služby.

Ctihodný Sáva byl nezištným. Dal si za pravidlo nenechávat si pod svou střechou přes noc žádné peníze, a tak vždy všechny milodary, které dostal od věřících, hned rozdal. Když vyplácel mzdu těm, kteří pracovali na jeho příbytku, nechával je, aby si sami brali tolik peněz ze zásuvky, kolik chtějí.

Zesnul 25. března roku 1948.

Před samotným svým skonem zůstal sám po tři dny ve své kelii. Když vyšel ze zátvoru, dal ještě poslední poučení o lásce ke Kristu a dodržování Jeho přikázání, a poté pojednou jsa posilněn, pozvedl své ruce a zesnul se slovy: Pán, Pán, Pán!

Když 5. neděli Velkého půstu, která roku 1957 připadla na 7. dubna, s požehnáním metropolity Kalimnu – vladyky Isidora otevřely hrob ctihodného Sávy, rozprostřela se kolem něj podivuhodně blahá vůně, která naplnila celý prostor nadpřirozenými aromaty, rozlévajícími se dokonce až na samý okraj města. U hrobu svatého Sávy se pak děly mnohé zázraky, které od té doby neustaly, a trvají dodnes.

Svatý Sáva byl slavnostně prohlášen svatým ze strany Konstantinopolského patriarchátu 19. února roku 1992.