pátek 20. ledna 2017



Igumen Nikon (1894-1963)
památka v den zesnutí 25. srpna/ 7. září

Igumen Nikon (světským jménem Nikolaj Nikolajevič Vorobjov) se narodil roku 1894 ve vesnici Mikšino, v Bežeckém újezdu v Tverské gubernii, ve velké rolnické rodině. Od dětství se od ostatních svých vrstevníků odlišoval vážností, čestností, zvláštní srdečností a slitováním se všemi a ke všem, také ničím neuhasitelnou žízní po pravdě, po vyšší pravdě, žízní po pochopení smyslu lidského bytí.
Byl vychován jak většina prostých lidí té doby jen ve vnější, tradiční zbožnosti, která neměla pod sebou pevné duchovní základy a jasné chápání podstaty křesťanství, které byly způsobné v tom lepším případě vychovat v člověku jen dobrou mravnost. Budoucí odříkavý mnich velmi brzy ztratil svoji dětskou víru. S upřímnou vřelostí se pak vrhl do studia nejprve vědy a poté filosofie, naivně doufaje, že tam se skrývá pravda. Brzy ale poznal, že tomu tak není. Později se přiznával: „Pochopil jsem, že podobně jako věda ti neposkytne nic o Bohu, o budoucím životě, tak ani filosofie ti v tomto smyslu nepomůže. A z toho byl zcela jasný vývod, že je zapotřebí se obrátit k náboženství". Nedostalo se mu nic jiné než rozčarování, i když po absolvování reálného gymnázia nastoupil na Petrohradský neuropatologický institut. "Pochopil jsem, že psychologie studuje ani ne tak člověka, ale spíše kůži, rychlost procesů, apercepci, paměť … Takové nesmysly, až mne to odpudilo". Po mučivém hledání, když prožíval stav úplné bezvýchodnosti, si dvacetiletý mladík vzpomněl na víru raného dětství a ze vší hloubky svého bytí, skoro už v zoufalství a beznaději, začal vzývat: "Pane, jestliže Ty jsi, zjev se mi! Hledám Tě, ne pro nějaké pozemské, zištné cíle. Je mi jen jednoho třeba: Existuješ, nebo ne?" A Pán se mu zjevil. Od toho okamžiku se vše v životě Nikolaje Vorobjeva zásadně změnilo. Začaly roky neustávajícího duchovního zápasu a opravdového asketizmu. Ve svém duchovním životě se důsledně, ale obezřetně nechal řídit a vést díly svatých Otců, které se mu staly i pramenem skutečné radosti a útěchy. V roce 1917 nastoupil na Moskevskou duchovní akademii, tu však nemohl dokončit, protože byla roku 1919 bolševickým režimem zavřena.
Když mu bylo třicet šest let, po rozvážném zkoušení svých sil, Nikolaj Nikolajevič Vorobjev přijal roku 1931 v Minsku z rukou biskupa Theofana (Semenjakova) mnišský postřih se jménem Nikon. Do roka byl otec Nikon rukopoložen na jerodiákona a brzy i na jeromonacha.
V roce 1933, konkrétně 23. března, byl uvězněn a poslán na Sibiř do sběrných táborů na pět let. Po svém propuštění pracoval jako pomocná lékařská síla ve Vyšním Voločku. Ke konci 2. světové války se začaly znovu otevírat po Říjnové revoluci zavřené chrámy, a tak se naskytla možnost k návratu k plné kněžské službě. V roce 1944 byl jeromonach Nikon biskupem kalužským Vasilijem jmenován představeným chrámu Zvěstování ve městě Kozelsk, kde sloužil do roku 1948. Poté byl převeden do Belova, Efremova a do Smolenska, a odtud nakonec poslán do zbídačelého chrámu města Gžatske (od roku 1968 Gagarin ve Smolenské oblasti), což se dalo chápat spíše jako vyhnanství.
To, co musel na novém místě otec Nikon přetrpět jako první, byly především neuvěřitelné každodenní materiální těžkosti. Peníze otec Nikon neměl nikdy, neboť to, co měl nebo co mu bylo dáno, rozdával prakticky ihned, jakmile to získal. Veškeré jeho jmění, s výjimkou těch nejdůležitějších věcí, sestávalo z knih, hlavně děl svatých Otců pravoslavné Církve.
V posledním období života dopadlo na tehdy už igumena Nikona velké množství těžkostí, životních nepříjemností a vůbec světských marností. Před svojí smrtí o těchto těžkostech sám otec Nikon hovořil takto: „Tyto těžkosti mi daly možnost spatřit jedno: my sami nemůžeme udělat nic dobrého". V tomto období, po svém vlastním přiznání, pochopil a prožil stav prvotní křesťanské pokory, která mu zjevila to, že "my sami nejsme nic, jsme stvoření Boží, jsme jen dílo Boží. A tak se ptám: Čím se máme pyšnit, čím a jak se můžeme srovnat s Bohem?".
Chodil spát pozdě, vstával brzy ráno; když se stalo a měl volnou chvíli, oddával se modlitbě, fyzické práci (měl zahradu, o kterou se sám staral), a mnoho četl. Nehledě na svůj zdravotní stav, který byl poznamenán léty v pracovním táboře, nikdy nedovoloval, aby mu kdokoli v domě anebo na zahradě s čímkoli pomáhal, vždy se staral o to, aby vše mohl dělat sám.
Před svou smrtí prožil igumen Nikon poslední zkoušku – vážnou nemoc. Déle, než tři měsíce před smrtí už nemohl přijímat žádné jídlo, jen mléko. Při tom všem si však nikdy nestěžoval, vždy byl klidný, soustředěný a povětšinu času s milým úsměvem ve tváři. Do samotné smrti byl v plném a jasném vědomí a ze svých posledních sil, které ještě měl, učil ty, kteří za ním přicházeli.
Odkázal všem křesťanům, aby chránili víru všemožným plněním přikázání a také prostřednictvím pokání, všemožně se držet učení biskupa Ignátije (Brjančaninova), stranit se a utíkat hlavně před marnostmi světa, která pustoší duši a odvádí ji od Boha. Zarmouceným u svého lůžka říkával: „Nemám čeho litovat, je třeba děkovat Bohu za to, že už ukončil moji pozemskou cestu" a také „Zde je odkaz umírajícího: čiňte pokání, sebe sama považujte stejně jako celník za hříšné, proste o milost Boží a litujte druh druha". Otec igumen Nikon zesnul v pokoji 7. září roku 1963.
V sebraných duchovních dopisech duchovním dětem je podstatou jeho odpovědí především vtělení Boha jako projev nekonečné lásky Boha k člověku a také skutečnost pekelných muk pro ty, kteří se této lásky vědomě zříkají. Pramenem jeho učení mu byly dva sloupy východní asketiky: sv. Jan Lestvičnik a sv. Izák Syrský, z ruských svatých potom světitel Ignatij Brjančaninov. Podobně jako oni vyzývá i otec igumen Nikon zejména k pravé a opravdové pokoře, bez níž „nemůže být nikdy dosaženo žádného úspěchu v duchovním životě a bez níž nelze dosáhnout ani spásy".


Z poučení igumena Nikona (Vorobjova)


z dopisů duchovním dětem



Když člověk neviní ve svých pádech nikoho a nic jiného než sebe, je to zcela správné. Neboť ve všem je vinen člověk sám, okolnosti a ďábel jen napomáhají hříchu, přinášejí pokušení. Konečné rozhodnutí přináleží jen člověku, proto je za vše zodpovědný zcela sám. To potvrzují i výčitky svědomí, zejména po vykonání hříchu.
+
Neklesej na mysli, když upadáš v jakýkoli hřích, ale obviňuj sám sebe před Bohem, vyznej mu svá prohřešení, neviň nikoho jiného, buď pokorný, poznej svoji nemohoucnost ve všem a pros Hospodina, aby ti pomohl plnit jeho svatá přikázání. To neznamená, že ty sám nemáš proti hříchu usilovně bojovat. Je zapotřebí bojovat co nejusilovněji, je zapotřebí učit se z příkladu zápasu svatých otců, je třeba předvídat okolnosti, které způsobují vítězství či porážku a utíkat od posledního a přibíhat k prvnímu, a hlavně, při zrození hříšných myšlenek nepřestávat z celého srdce volat k Bohu o pomoc k přemožení hříchu s vědomím své vlastní bezmoci.
+
Boží moudrost je tak velká, že i zlo Hospodin obrací k užitku člověka. Tuto myšlenku odkrývá mnoho svatých otců. Podstata je v tomto: člověk může být spasen skrze víru a plnění všech přikázání. Plnění přikázání mění psychiku – duši člověka, obnovuje ho, činí jej „novým“ člověkem podle Božího obrazu, přesněji podle obrazu našeho Spasitele, Ježíše Krista. Tou nejzákladnější vlastností onoho „nového člověka“ je pokora („Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný…“ Mt 11, 29), bez níž se člověk, i kdyby plnil třeba všechna Boží přikázání, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale dokonce se stává Božím nepřítelem. To znamená, jestliže schází pokora, na jejím místě zcela jistě stane pýcha.
+
Nezapomíná-li člověk vnímat své vlastní nitro a neustává-li ve svém zápase s hříchem, náhle začne chápat, jak hluboko je zkažen a jak je celá jeho podstata prostoupena pýchou. Když zvítězíme nad veškerou svou domýšlivostí, nad svou pýchou, ješitností a hrdostí, zvítězíme tím současně i nade vším hříchem. Ukazuje se tedy, že pády člověka způsobené hříchem mu mohou pomoci v získávání pokory.
+
„Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (Jan 6,37) Hospodin se raduje z každého, kdo k němu tíhne, nesrovnatelně více nežli se raduje matka z lásky svého děťátka. Proto se nemáme bát budoucnosti. „S námi jest Bůh,“ dnes, zítra a na věky. Mějte strach jen z toho, že byste Boha mohli jakkoli, jakýmkoli hříchem zarmoutit.
+
Jestliže pro svoji nemohoucnost upadneme v cokoli nedobré, učiňme pokání, a Hospodin nám odpustí. Je jen zapotřebí vědomě si nevybírat zlo – hřích, neospravedlňovat sebe sama, nereptat na Boha. Nebojte se ničeho. Buďme smělí a všechny naše zármutky, pochybnosti, strachy, urážky od běsů a lidi vložme na Hospodina. On chce a ví, jak nás od nich osvobodit, kdy nám to bude ku prospěchu.
+
Duchovní klid, se poznává, duchovním činěním, (činností, přičiněním) ne rozhovory, anebo jen četbou. V evangeliu jsou nám odkryty, všechny tajiny (tajemství) lidské duše. Je vněm ukázána cesta do Království Božího, je ukázáno i odměnění, i potrestání. Jsou tam odkryty mnohé tajiny posmrtného života, to vše se, ale poznává ne čtením, a dokonce ne modlitbou, ale plněním přikázání.
Nedostatek našeho duchovního činění, jakékoliv narušení přikázání, doplňuje se pokáním, zpovědí, přijímáním svatých tajin. My, ale mluvíme mnoho prázdných slov a vět, nic neděláme. Toto vidím já v sobě, i u svých „duchovních dětí“.
Jsou dvě období v duchovním životě křesťana:
1. poznání své zkaženosti, svého padnutí, hříšnosti.
2. postupné uzdravování duševních jizev.
Bez prvého nemůže být i druhé. První často vede k upřímné, hluboké pokoře, při které je jedině možné bez újmy získat uzdravení, a i ostatní dary Boží. Bez pokory, nám budou (ony dary) ke škodě, nebo dokonce k záhubě.
+
Stále více a více, odkrývá se mi hluboké padnutí lidstva, a odtud zároveň i význam a důležitost Spasitele Hospodina Ježíše Krista. Pro skutky nebude spasena žádná duše, je jen jedno spasení – Kristus, spasivše ty, co v Něj věří, a poznávají svoji nouzi po Spasiteli. To znamená, že samy sebe, počítají za hříšné, nedůstojné Božího Království. Takové hříšníky, On i přišel přizvat k pokání a ke spasení.
+
Nehřešíme pouze a jen tehdy, dokud nás drží Hospodin. Jakmile nás ponechá sebe samým, tak upadáme, do jedné, nebo druhé jámy (propasti). Proto je i přikázáno prosit: „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“ (Mat 6, 9–13).
+
Nepodivujte se ani vy, svým padnutím, ale buďte pokorní, a jako celník, co nejčastěji říkejte: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“. (Luk. 18, 13) Všichni lidé si myslí, že tato modlitba, není pro ně. Přitom, ale, dle slov svatých otců, žádná modlitba není Bohem přijata, jestliže v ní není obsaženo ono smýšlení celníka. Lidé usilují v modlitbě o vyšší povznášející stavy, ale to je sebeklam, lež (прелестъ). Jsme tak zkažení, hříšní, a máme takový dluh před Bohem, že jestliže bychom třeba i celý život neumlkajíce vzývali: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“, tak i tehdy, bychom nemohli, sebe počítat osvobozenými od tohoto dluhu. Krom onoho našeho hříšného dluhu, je ještě dluh našeho vděku, vůči Hospodinu. Pro splacení tohoto dluhu, by nám nestačilo, ani milión našich životů!
+
Celý život konáme svoji vůli (svévoli), dokonce i naše dobré skutky, se takto poskvrňují. Tu touto svévolí, tu ješitností, tu vypočítavostí. Jestliže se zadíváme hlouběji do sebe sama, tak každý, z celého svého srdce, bude muset říci slova z jitřní modlitby: „Bože, očistiž mne hříšného, neboť jsem nic dobrého neučinil před Tebou“. (modlitba první, svatého Makárija Velikého) Toto jsou slova ctihodného Makárija Egyptského, jednoho z největších svatých. Jak potom my nešťastní a ubozí, můžeme soudit, odsuzovat druhé, a skrze to, se tak nad nimi takto ustanovovat soudci, povyšujíc se nad ně?
+
Nemysli si, že je lehké spatřit svoje hříchy. Ne nadarmo, nás Svatá Církev učí, se zemními poklonami modlit se: „dejž, abych viděl provinění svá“. Takto nás učí proto, neboť hřích, a ďábel oslepují člověka, ukolébávají ho, uspávají, to proto, aby nepřibíhal k pokání, aby zahynul.
+
Co se týče vnitřního činění (míněna je vnitřní duchovní činnost člověka), řeknu toto: nedělejte si své vlastní plány, a jestliže si je i uděláte, nesnažte se je uskutečňovat za každou cenu, svou vlastní mocí. Vše bude nakonec ne, tak jak si vy myslíte, a jak vy sami chcete, ale bude to tak, jak to bude dobré Hospodinu. Málo je věřit v Boha („i ďáblové věří“ Jk 2, 19), ale je třeba, konat jeho vůli. Je zapotřebí, oddat sebe sama Jeho Prozřetelnosti, je zapotřebí se odříci, správněji, stále se odříkat své vůle, pro vůli Boží.
+
Nemůžeš se modlit bez roztěkanosti, a nesoustředěnost proto, neboť:
- příliš mnoho jsi připoutána ke světu
- není u tebe hluboké poznání své vlastní hříšnosti, sebe sama ospravedlňuješ
Z hluboké zkroušenosti a srdečného pláče, očišťuje se srdce a objevuje se pocítění Boží přítomnosti, rodí se bázeň Boží. Tehdy se i modlitba tvoří vřeleji a soustředěněji…. Nebývá dětí bez rodičů, nebývá následujícího, bez předchozího.
Je třeba konat i skutky milosrdenství. Almužna (peněžní či jiný dar potřebným), očišťuje od mnohých hříchů. Řeč jde nejen o hmotném daru potřebným – daleko dražší je takovýto dar duchovní. Spočívá v tom, že člověk namísto odsuzování bližních, je lituje, odpouští jim jejich nedostatky a prohřešení, a prosí Boha, aby jim odpustil. Je zapotřebí, nereptat, tehdy, když snášíš svoji nemoc nebo, když pocítíš nevšímavost od těch, kteří jsou kolem tebe, jejich chladnost vůči sobě a vše další. Je zapotřebí říci si z celého srdce: „To důstojné za své skutky přijímám, rozpomeň se na mne Hospodine, v Království tvém“.
+
Nejde si nyní, nárokovat mnohé, od nikoho. A i ty sama, čiň sebe pokornou před Bohem, a i před lidmi. Více přemýšlej o smrti, o svém budoucím osudu, co tě tam očekává. Přinuť sebe, konat dobro lidem, tak jako řekl Hospodin: „milosrdní, dojdou milosrdenství“ (Mat. 5,7), a že: „soud bez milosrdenství“, bude pro toho, kdo sám „nečinil milosrdenství“.

Žádné komentáře:

Okomentovat