úterý 4. října 2016



Ctihodný Gabriel (Urgebadze) Samtavrijský

(památka 20. října / 2. listopadu)

Ctihodný Gabriel se jmenoval svým světským jménem Goderdzi Ugrebadze a narodil se 26. srpna 1929 v gruzínském Tbilisi. Když byly malému otci Gabrielovi dva roky, jeho otec byl zabit a příbuzní pak malého Gabriela nazývali otcovským jménem Vasiko.
V Boha uvěřil už v dětství. Jednou se jejich sousedky hádaly a přitom jedna z nich řekla: Tys mně ukřižovala jak Krista. Chlapci připadlo zajímavé, co to znamená ukřižovat a kdo je vlastně onen Kristus. Dospělí kolem něj ho poslali do chrámu, kde mu chrámový hlídač poradil, aby si pročetl Evangelium. Malý chlapec nastřádal peníze a koupil si Evangelium, a tento impuls pro něj představoval počátek nového, duchovního života. Od toho dne až do samé smrti byl svatý Gabriel proniknut jednou jedinou myšlenkou a přáním, a sice žít jen pro Krista. Každý den četl své Evangelium, a nic jiné ho nezajímalo. Před tím, než usnul, vždy odcházel do rohu pokoje, kde se modlil před ikonami.
Vasiko vedl zbožný život a vyznával Krista přede všemi. Než aby si hrál s ostatními dětmi, raději byl sám v tichu. Jako dítě měl neobyčejnou zábavu – bral do rukou dlouhou větev a běhal s ní. Ptáci z okolí se slétali na větev a štěbetali, a všechny kolem to přivádělo v údiv. Vasiko byl bezelstným a obzvláštně dobrým dítětem, ani za nic například nedovoloval, aby byla v domě past na myši. On sám lovil živé myši do klícek a potom je vždy pouštěl mimo domovní dvůr na svobodu.
Měl také ve velké úctě ikony a chrámy. V době velké vlastenecké války, i když nebyl ještě dospělý, obraceli se k němu lidé za duchovní útěchou a prosili o modlitbu za své blízké na frontě. Už v té době začal být jurodivý pro Krista ¹. Byl na duchovních poutích v monastýrech Betani a Martkopi². V roce 1949 byl povolán do armády. Během vojenské služby v pohraničí ve městě Batumi (20 km od tureckých hranic) tajně dodržoval půst a navštěvoval bohoslužby v chrámu svt. Mikuláše. Z armády se vrátil v 50 letech 20. stol. a byl uznán psychicky nemocným, zejména kvůli vidění, kterého byl svědkem ještě jako mladík. Vasikovi vyměřili invalidní důchod a spolu s tím mu zakázali celou řadu pracovních hodností, které nesměl vykonávat. Na dvoře domu své rodiny začal Vasiko stavět kapli s mnoha kupolemi. Ikony pro kapli hledal na městských skládkách, kam v té době sváželi i s odpadem mnohé svatyně. Někdy takhle chodil celé dny po skládce, měl svoji malou dílničku, kde potom ikony čistil a vyráběl k nim rámy z různých materiálů. Stěny kaple byly celé pokryté obrazy a ikonami.
Vasiko chodil na bohoslužby do Siónského katedrálního chrámu³. S požehnáním katolikose – patriarchy Melchisedeka III. jej přijali do katedrály, nejdříve jako chrámové strážného a potom jako žalmistu.
Touha po mnišství se u něj zrodila ještě v mládí. Později starec říkal: Většího hrdinství než mnišství není. Jeho matka byla dlouhou dobu proti směřování svého syna k mnišství, ale ke konci života se smířila s jeho volbou a nakonec i ona sama přijala mnišský postřih se jménem Anna; svého syna pak přežila, zemřela 26. dubna roku 2000 a pohřbena byla v monastýru Samtavro.
V lednu 1955 byl Vasiko rukopoložen na diákona a téhož roku, ve svých 26 letech, přijal 23. ledna v monastýru Mocameta mnišský postřih. Mnišské jméno získal na památku ctihodného starce Gabriela Athoského. Dne 26. ledna 1955 byl v chrámu sv. apoštolů Petra a Pavla rukopoložen biskupem Gabrielem (Čačanidze) na jeremonacha. Od roku 1955 do roku 1960 sloužil v Siónském katedrálním chrámu a od roku 1960 do roku 1962 v monastýru Betania. Poté, co byl monastýr zavřen, vrátil se do Tbilisi. Od roku 1962 do roku 1965 sloužil v chrámu Přesvaté Trojice. V té době zakončil také stavbu kaple ve dvoře svého rodného domu. Státní orgány několikrát stavbu narušily a zničily, on ale stavbu kaple vždy a znovu obnovil. Tato kaple stojí v Tbilisi dodnes, na ulici Tetrickaro číslo 11.
1. května roku 1965, během demonstrací ke svátku práce, spálil jeromonach Gabriel dvanáctimetrový portrét Lenina, který byl vyvěšený na budově Nejvyššího Sovětu Gruzínské SSR, a začal lidem, kteří se tam shromáždili, kázat Krista. Za tento čin byl zbit a vsazen do izolace KGB v Gruzii. Na výslechu od něho vynucovali přiznání, že jeho čin byl jako by uskutečněn z příkazu církevních představených, to ale otec Gabriel rázně odmítl, a neustále opakoval, že úcty je důstojný jenom Bůh. Otec Gabriel tehdy řekl: Udělal jsem to proto, neboť není možné takto zbožšťovat člověka. Tam, na místo portrétu Lenina, má být Ukřižování Krista. Namísto „Sláva Leninu“ má být uvedeno „Sláva Pánu Ježíši Kristu“, neboť sláva člověku není potřebná. V srpnu toho roku byl umístěn do psychiatrické léčebny na vyšetření. Byl uznán psychicky nemocným. Psychiatři stanovili otci následující diagnózu: psychopatická osobnost, víra v Boha a v anděly. Následně na to církevní hierarchie, aby vyšla vstříc státní moci, nedovolovala otci chodit do chrámu, nevpouštěli jej na bohoslužby a nakonec ho i vyháněli. Neměl možnost přijímat svaté Přijímání, po kterém toužil celou svou duší. Mohl být několik dní bez jídla, mohl být bez spánku, ale těžce nesl nemožnost chodit do chrámu a vzdálenost od církve. Tehdy často od bezmoci padal na kolena a plakal.
V roce 1971 se otec Gabriel stal z rozhodnutí katolikose – patriarchy Efrema II a metropolity Iliiduchovníkem ženského monastýru v Samtavro. V té době žil ve věži krále Mirianaokolo chrámu Proměnění Samtavro. V roce 1987 se otec Gabriel přestěhoval z věže do starého kurníku. V roce 1990, když hledal místo, kde by byla ještě větší samota, odešel do monastýru Šio Mgvime¹º, prožil ale vidění, v němž mu Bůh přikázal vrátit se do Samtavro a sloužit lidem.
Ve Strastný týden bylo slyšet jeho neustálý pláč. Někteří viděli, jak se v době modlitby zvedal nad úroveň země a jak z něj vycházelo světlo. V posledních letech svého života, byl archimandrita Gabriel velmi ctěný a milovaný duchovní starec v Gruzii a mnoho lidí za ním přicházelo pro duchovní útěchu a uzdravení.
Před svou smrtí starec Gabriel těžce onemocněl, navíc si zlomil nohu. Od toho okamžiku až do samé smrti byl mnich Gabriel připoután na lůžko a nechodil. Jen velmi zřídka a za neustálých muk a silné bolesti vstával a nakrátko usedal okolo chrámu. Říkal: Váš život – to je můj život. Jestliže se neobětuješ pro svého bližního, nic nevyjde. Nezapomenutelná byla blahodať pohostinnosti otce Gabriela. Do té chvíle, než onemocněl a zlomil si nohu, všechny hostil jídlem, které sám připravil. Neustále se staral, jak jen to bylo možné, přivést člověka co nejblíže k Bohu. Do všech srdcí pronikali jeho slova, která měla blahodať a sílu. Jeho kázání, při kterých vždy proléval moře slz, nezůstávaly bez plodů. Lidé se obraceli ke Kristu. Po dobu mnoha let otec Gabriel hovořil a kázal lidem, kteří k němu přišli, převážně o lásce k Bohu a bližnímu, o pokání, pokoře a dobru.
V posledních dnech života již mluvil jen a jen o lásce a se slzami v očích všem říkal: Pamatujte, že Bůh je láska. Dělejte, jak jen to je co nejvíce možné, dobro, aby vás vaše dobrota zachránila, spasila. Buďte pokorní, neboť Bůh žehná pokorným. Učiňte dnes pokání z hříchů a získáte odpuštění hříchů, protože zítra, to je jen past ďábla. Milujte druh druha, protože bez lásky se člověk nedostane do Ráje.
Otec Gabriel zemřel 2. října 1995, a podle závěti starce bylo jeho tělo uloženo do rohože a takto bez rakve vloženo do hrobu, na dvoře monastýru Samtavro. Na pohřbu obklopovali starce lidé, kteří ho milovali, nikdo si nepřál a nechtěl házet na hrob hlínu. A tak byla hlína házena na okraj hrobu, až se země sama sesunula na starce a celého jej pokryla. Hospodin daroval po smrti otci Gabrielovi dar uzdravování strádajících a nemocných. Mnozí lidé přicházeli na jeho hrob, modlili se a byli pomazáni olejem z lampády, která tam neustále hořela.
24. prosince 2012 byl starec Gabriel z rozhodnutí Posvátného Synodu Gruzínské pravoslavné Církve svatořečen jako ctihodný. To se událo 17 let po jeho zesnutí. 22. února 2014 byly starcovy ostatky vyzdviženy z hrobu, a lidé se přesvědčili, že jsou zcela netlenné. Při této události se ostatkům ctihodného starce přišlo poklonit více než 700 000 lidí. Ve stejné době byly ze země vyzdviženy také ostatky ctihodných Georgia a Jana Betanských, duchovních otců starce Gabriela. Ostatky ctih. Gabriela byly uloženy v katedrále Sveticchoveli a poté byly přeneseny do katedrálního chrámu Svaté Trojice ve městě Tbilisi. 


Starec říkával:

Kdo se naučí milovat, ten bude také šťastný. Jenom si nemyslete, že láska je vrozený dar. Lásku se můžeš učit, a my jsme povinni to dělat.
Bez oběti pro Hospodina a bližního nic v duchovním životě nemůže vyjít dobře. Bez oběti se nenaučíš milovat.
Bůh nepřijímá prázdná slova. Bůh miluje skutky. Dobré skutky – to je láska.
Žij tak, aby tě miloval nejen Bůh, ale i lidé – nad to není nic z toho, co je.
Mějte v nenávisti zlo. Člověka, který zlo činí, milujte a současně litujte. Může se stát, že ten, kdo dnes koná zlo, zítra modlitbou, slzami, půstem a pokáním očistí své nitro a stane se podobným andělům, vše je v Boží vůli.
V posledních dnech lidi spasí láska, pokora a dobrota. Dobrota otevře dveře Ráje, pokora je tam uvede a láska zjeví Boha.


Tropar hlas 4.
Tak jako Vládce Kristus skryl svou Boží podstatu/ také ty jsi skryl tu lidskou, / a neviditelnou jsi učinil / nevyslovitelnou velkolepost svoji, / všechvalný otče Gabrieli, / Jemu ses připodobnil, / podvihem bláznovství přikryl jsi duchovní záři svou, / a vyznavačstvím víry stal ses pastýřem pravým, / ctihodný otče Gabrieli //, pros Krista Boha za spásu duší našich.


¹ Jurodivost – bláznovství pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa; záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivostí pro Krista – je odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

²Monastýr Betania byl založen na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice okolo roku 1200, více je znám jako Gruzínská Betania (ბეთანია), mužský monastýr, Mccheta -Tbiliské eparchie Gruzínské Pravoslavné Církve. Nachází se 16 km od Tbilisi, v soutěsce řeky Vere, okolo vesnice Kveseti. Martkopský monastýr, založený v VI. stol. sv. Antonínem Martkopským, jedním z asyrských otců, zakladatelů gruzínského mnišství. Nachází se na severu od vesnice Norio, ve výšce 4500 metrů, od Tbilisi je vzdálen 32 km.

³Sioni (სიონი), historický hlavní chrám města Tbilisi a jeden ze dvou hlavních chrámů Gruzínské církve. Nazván je na počest Siónské hory a zasvěcen svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Nachází se na břehu řeky Kury, v historickém centru města.

⁴Katolikos – Patriarcha Melchisedek III. (კათოლიკოს-პატრიარქი მელქისედეკ III), 1872 – 1960. Jeho Svatost a Blaženost, 77. Katolikos – Patriarcha celé Gruzie, Arcibiskup Mcchetský a Tbiliský, byl patriarchou od 5. dubna 1960 do 10. ledna 1960. Během jeho patriarší služby byly znovu obnoveny a otevřeny známé chrámy v Gruzii, chrám sv. Jiří v Bodbeském monastýru, ve kterém se nachází ostatky sv. Niny. Chrám Mocameta, kam byly přeneseny ostatky, sv. muč. Davida a Konstantina, knížat Aragvetských, chrám sv. Jiří v Ilori a mnohé další chrámy.

⁵Ctihodný Gabriel Svatohorec (10. stol. Jeho památka je 13. / 26. května a 12. / 25. července). Pocházel z Ibérie (Gruzie), jako poustevník žil poblíž Iverského monastýru na Sv. Hoře Athos. Pro svou zbožnost se stal důstojným za svého života takového zjevení, v němž mu Přesvatá Bohorodice přikázala říci představenému monastýru a bratřím, že jim chce darovat svoji ikonu k pomoci a přímluvě. Podle přikázání Matky Boží měl starec Gabriel přejít po mořských vlnách až ikoně jako po souši a přijmout ikonu pro monastýr. Ctihodný Gabriel pověděl o podivuhodném zjevení představenému monastýru a ten vyšel s bratřími na břeh s chvalozpěvy, se svícemi a kaditelnicemi. Svatý starec splnil vůli Matky Boží a její ikonu přenesl na břeh. Ikona se poté začala nazývat podle monastýru „Iverská“.

⁶Katolikos – Patriarcha Efrem II. (კათოლიკოს-პატრიარქი ეფრემ II), 1896 – 1972. Jeho Svatost a Blaženost, 78. Katolikos – Patriarcha celé Gruzie, Arcibiskup Mcchetský a Tbiliský, byl patriarchou od 21. února 1960 do 7. dubna 1972. V letech 1937 – 1944 byl v nápravném táboře.  Za jeho služby patriarchy byly roku 1963 otevřeny v Mccheti pastýřské kurzy, v roce 1969 se tyto kurzy přeměnily na duchovní seminář, byl také vydán Nový Zákon v gruzínském jazyce či úplný modlitebník s ilustrovaným zobrazením gruzínských svatých.

⁷Metropolita Ilia. Nynější Katolikos – Patriarcha Ilia II. Jeho Svatost a Blaženost, 80. Katolikos – Patriarcha celé Gruzie, Arcibiskup Mcchetský a Tbiliský, patriarchou je od 23. prosince 1977.

⁸Monastýr Samtavro, monastýrský komplex, který se sestává z chrámu Proměnění Páně (chrám postaven sv. Mirianem v IV. stol.) a ženského monastýru svaté Niny, nachází se na soutoku řek Mtkvari a Aragvi.

⁹ Svatý král Mirian (Mirian III - მირიან III), král Ibérie, který se ctí jako první křesťanský král Gruzie, který ustanovil křesťanství jako státní náboženství. Nechal postavit chrám v Mcchetě, na místě, na kterém se dnes nachází katedrální patriarší chrám Sveticchoveli. Památka tohoto světce se vzpomíná 1. /14. října.

¹º Monastýr Šio Mgvime (შიომღვიმე), monastýr založený v VI. stol ctihodným Šio Mgvimský (památka 9. / 22. května), nachází se nedaleko města Mccheta, v úzkém kaňonu, na severním břehu řeky Mtkvari, přibližně 30 km od Tbilisi.

Žádné komentáře:

Okomentovat