středa 2. prosince 2015



Svatý a spravedlivý Simeon Verchoturský
(památka 18. prosince / 31. prosince v den svatořečení; 12. září / 25. září, prvé přenesení ostatků; 12. května/ 25. května, druhé přenesení ostatků)

Svatý a spravedlivý Simeon se narodil na počátku 17. století v evropské části Ruska, v rodině zbožných dvořanů. Po smrti svých rodičů, v období tzv. Smuty¹, poslouchaje a podřizuje se Božímu vedení, zanechal pocty a pozemské bohatství a vzdálil se za Ural. Na Sibiři spravedlivý Simeon žil jako prostý poutník, skrývaje svůj původ. Nejčastěji navštěvoval vesnici Merkušino, která se nachází nedaleko města Verchoturije, kam se chodil modlit do chrámu.
S blahou zvěstí o Trojjediném Bohu, o věčném životě v Království Nebeském, chodil Simeon po blízkých vsích. Nevyhýbal se ani Vogulům², původním obyvatelům těchto krajů, kteří si zamilovali tohoto svatého pro jeho čistý život. V sibiřské tajze, netknuté lidskou nohou, se Simeon oddával neustálému pamatování na Boha, v každém živém stvoření viděl nevyslovitelnou Velemoudrost Toho, jenž všechno moudře učinil (Ž 104,24).
Svatý nikdy nezahálel, z kožešin uměl ušít kožichy, obcházel vesnice, nechával se najímat a pracoval u rolníků, za svou práci však nepřijímal žádnou mzdu. Aby utekl před chválou, za dobře odvedenou práci, spravedlivý Simeon zanechával tuto práci nedokončenou a poté vždy odešel od těch, kteří si ho najali. Musel proto někdy snášet urážky a dokonce i bití, on ale vše přijímal s pokorou a za ty, kteří ho uráželi a ubližovali mu, se modlil. Takto dosáhl dokonalé nezištnosti a pokory.
Slovy, ale hlavně pak činy šířil pokoru a smířlivost, svojí čestností a askezí pak ještě za svého života získal úctu spravedlivého.
Svatý Simeon se mnoho modlil za utvrzení víry nově posvěcených obyvatelů Sibiře v Božím Slově. Svoji modlitbu spojoval s modlitebním stáním na kolenou na jednom kameni v hluboké tajze. Ve vzdálenosti deseti verst od  Merkušina, na břehu řeky Turji, měl svatý svou samotu, kde lovil ryby. Ale i zde projevoval zdrženlivost a ryb lovil jen tolik, kolik mu bylo zapotřebí. Blažené zesnutí svatého muže následovalo prostřed velikých zápasů půstu a modlitby. Zesnul roku 1642 a byl pohřben v Merkušinském pogostu³, u chrámu Archanděla Michaela. Pán po zesnutí tohoto spravedlivého proslavil svého služebníka, který zanechal všechno pozemské, aby sloužil jen Jemu jedinému.
Roku 1692, padesát let od zesnutí svatého, obyvatelé Merkušina zázračným způsobem nalezli zjevivší se netlené tělo tohoto světce, na jehož jméno již zapomněli. Stalo se, že rakev s tělem Simeona vystoupla ze země tak, že v ní bylo z části vidět i jeho ostatky. Brzy se začaly od zjevivších se ostatků dít mnohá uzdravení nemocných, tělesná i duševní. Byl uzdraven chromý a nehybný člověk, po čemž následovaly i mnoha jiná uzdravení.
18. prosince roku 1694, z pověření metropolity sibiřského a tobolského Ignatije, bylo igumenem Dalmatovského monastýru Izákem, spolu s dalšími duchovními, učiněno ohledání ostatků a zjištění všech podrobností ohledně uzdravení od ostatků světce. Následujícího dne přicestoval do Merkušina sám metropolita, který však, přestože vyslechl svědectví igumena Izáka o tom, že v rakvi bylo nalezeno celé a tlením neporušené tělo, a že při jeho ohledání bylo cítit blahou vůni vycházející zjevně od svatých ostatků, ten přesto přese všechno přijal tato svědectví nedůvěřivě a s pochybnostmi, a ani se sám na vlastní oči nechtěl o řečeném přesvědčit.
V životopisu svatého je napsáno, že poté i sám metropolita byl svědkem zázračné pomoci svatého Simeona. V ten stejný den, kdy projevil své pochybnosti, pocítil metropolita bolest v levém oku a začal špatně vidět. Nejprve si myslel, že se tomu tak stalo pro velký mráz a studený vítr, potom si však hned vzpomněl na to, co udělal, a že se tomu stalo kvůli jeho nedůvěře a pochybnostem, které projevil vůči svatému. Tehdy se začal modlit a řekl: Smiluj se nade mnou, Pane, a uzdrav moje oko. A ty, svatý spravedlivý, nehněvej se na mne. Přísahám, že po svaté liturgii, jestliže ti to bude libo, sám přijdu ke svatým ostatkům a zhlédnu na ně. V tom okamžiku bolest oka zmizela a metropolita už začal zase vidět dobře. V souladu s tím, jak slíbil, odešel metropolita po svaté liturgii spolu s duchovními k hrobu. Rakev byla otevřena a metropolita spatřil, že svědectví igumena bylo pravdivé. Tehdy metropolita, naplněn zbožnou úctou, řekl: Dosvědčuji i já, že ostatky tyto, onoho spravedlivého a ctnostného člověka, jsou ve všem podobny ostatkům dávných svatých. Tento spravedlivý je podoben Alexijovi, metropolitovi moskevskému, anebo Sergiji Radoněžskému, neboť se stal důstojným netlejícnosti od Boha, podobně jako i tato světla víry pravoslavné!
Takto byla dosvědčena a potvrzena netlejícnost a svatost ostatků spravedlivého. Poté podle životu svatého bylo zjeveno, že nově zjevený služebník Boží se má nazývat spravedlivým Simeonem.
30. prosince 1694 metropolita Ignátij ještě jednou navštívil Merkušino, podruhé ohledal svaté ostatky a přenesl je do chrámu, a rakev nechal pokrýt hedvábným plátnem.
12. září roku 1704, s požehnáním metropolity tobolského Filothea, bylo učiněno přenesení svatých ostatků spravedlivého Simeona z chrámu svatého archanděla Michaela do Verchoturského monastýru svt. Mikuláše, a v tento den Církev slaví druhý svátek spravedlivého Simeona Verchoturského.
A i dnes, na přímluvy svatého Simeona Verchoturského, zjevuje Pán blahodatnou pomoc a utěšení, posilnění i ponaučení, uzdravení duší i těl a zbavení se od zlých a nečistých duchů. 



¹ Smutná doba – Smuta – označení období v ruských dějinách v letech 1598 – 1613, někdy až do roku 1619, které bylo poznamenáno přírodními katastrofami, Polsko – Švédskou intervencí, těžkou politickou, ekonomickou, státní a sociální krizí.

² Mansi (zastarale: Vogulové) jsou původní obyvatelé žijící v Chanty-Mansi, Chantymansijský autonomní okruh – Jugra, což je autonomní okruh v rámci Ťumeňské oblasti Ruska. Nazývají se Mán-si, tj. národ Mán, podle řeky Manu.

³ Pogost (rusky погост, ze staroruského: погостъ) od slova pohostit, původně pohostinné dvory na cestách, venkovské komunity na okraji starého ruského státu, nebo také obchodní centra. Na konci 10. století se pak pogosty přeměnily do administrativních a územních správních oblastí. Pogosty se lišily ve velikosti, od desítek do stovek vesnic mezi 11. až 14. stoletím. Jak se křesťanství šířilo po Rusi, byly v pogostech stavěny kostely. Poslední pogosty, sloužící jako administrativní obvody, byly zrušeny v roce 1775. Poté se staly městy.


Žádné komentáře:

Okomentovat