Životy Svatých

Svatý spravedlivý Nikolaos Planas (1851 – 1932)

(památka 17. února / 2. března)

Svatý a spravedlivý Nikolaos Planas se narodil roku 1851 na ostrově Naxos¹ rodičům Jannisovi a Augustině Planas, zámožným a zbožným křesťanům. Rodina měla na svém statku, v sadu za domem, malou kapli zasvěcenou svt. Mikuláši Myrlikijskému, kam se často chodil malý Nikolaos modlit. Od dětství se vyznačoval hlubokou vírou, zbožností a prostotou. Jeho dědeček Georgios Melissourgos byl knězem a zároveň i jeho prvním učitelem, on ho také jako první naučil číst Žaltář. Nikolaos svého dědečka vždy pečlivě pozoroval a vždy se díval, jak slouží ve svatém oltáři. Takto byl vychováván k církevnímu životu, k půstu a modlitbě.

Když však bylo Nikolaovi čtrnáct let, jeho otec zemřel. Spolu se svou matkou a rodnou sestrou se museli přestěhovat do Athén. Jejich život se stal po otcově smrti velmi těžkým, matka musela začít pracovat jako posluhovačka, vždy ale brala své děti s sebou do práce, neboť se bála Athén, velkoměsta.

V sedmnácti letech se na přání matky Nikolaos oženil, jeho žena však při porodu jejich prvního dítěte (syna) zemřela. Nikolaos se už poté neoženil a v roce 1879 byl vysvěcen na diákona v chrámu Proměnění Páně v Athénách. Po diákonské chirotonii se rozdělil o rodinné dědictví se svou sestrou a svůj majetek dal jako zástavu za dům souseda, který o majetek přišel; sousedovi se však nedařilo, a Nikolaos tak přišel i o svůj díl majetku. Jak píše monaška Marta, která sepsala jeho životopis: A hle, když se osvobodil ode všech světských starostí s majetkem, zcela a bez jakýchkoliv překážek se oddal asketickému způsobu života dle velkých pouštních otců, jen s tím rozdílem, že on žil ve velkých a zalidněných Athénách. Za pět let, přesněji v roce 1884, byl vysvěcen na kněze v chrámu svatého proroka Elizea v Monastiraki v Athénách. Potom byl vyslán jako kněz ke službě v chrámu velikomučedníka Pantelejmona do athénské části Neos Kosmos. To byl neveliký chrám, kde se jeho farnost skládala všehovšudy jen asi ze třinácti rodin.

Potom otce Nikolase opět převedli na službu do chrámu sv. Jana Předchůdce na ulici Vouliagmeni. Tato farnost se skládala už jen z osmi rodin a na plat pro kněze zbylo jen něco málo masa z jehněte, které dostával před Velkým půstem nebo na Vánoce. To mu ale v ničem nebylo překážkou, protože půst byl tím nejhlavnějším v jeho životě. Dokud měl chrám, ve kterém mohl sloužit, byl vždy spokojený a šťastný.

Otec Nikolaos byl člověkem, který nebyl mnoho vzdělaný, byl spíše prostý a skromný, ale brzy se stal oblíbeným knězem Athén. Po dobu více jak padesáti let sloužil denně od 8 ráno do 3 hodin odpoledne, ať už bylo horko, nebo padal sníh, v čase národního povstání, i v období anglicko-francouzké okupace v roce 1917. Sloužil v slunci přístupných, těsných a malých chrámech blízko Akropole, v červenci i ve dvě hodiny odpoledne, dokud mu nesmáčel pot jeho roucho jako pravému dělníku na Kristově vinici.

Liturgii vložil do samého středu své pastýřské služby. Jeho bohoslužba byla sloužena v plnosti a v souladu s bohoslužebným ústavem (typikonem), podobně jako v monastýrech, a přece, anebo snad právě proto přitahovaly jeho bohoslužby k sobě mnoho věřících z nejrůznějších vrstev společnosti. Tímto tak zcela vzalo za své tehdy i dnes rozšířené mínění, že je třeba bohoslužby zkracovat a zjednodušovat.

Denně, ale zejména na velké svátky, až do jejich ukončení (tzv. oddání), sloužil sváteční molebny². Otec Nikolaos chodil sloužit i do druhých chrámů, například do chrámu sv. proroka Elizea na ulici Aresa. Z tohoto chrámu vyšlo mnoho mnichů a mnišek, zde také v chrámovém sboru zpíval známý řecký prozaik a spisovatel Alexandros Papadiamantis³. Když se otce Nikolaa lidé ptali, zda už není unaven a kdy bude odpočívat, on jen odpovídal: Zpívat budu žalmy svému Bohu, co živ budu (Žalm 146). Sloužil i ve vesnických, v polorozbořených chrámech. Modlitba a bohoslužby zaujímaly to nejhlavnější místo v životě otce Nikolaa Planase. Neustále přebýval v modlitbě. Nikdy nepronášel pyšná a dlouhá kázání, ale svým příkladem učil modlitbě ty, co ho obklopovali.

Od druhých nikdy nevyžadoval přísný půst, sám k sobě byl ale velmi přísný, a jedl vždy až večer. Měl i své půsty navíc, a to půst před Povýšením Svatého Kříže Páně od 24. srpna do 27. září (podle církevního kalendáře od 1. do 13. září) a Archandělský od 14. do 21. listopadu (podle církevního kalendáře od 1. do 8. listopadu).

Otce Nikolaa charakterizovala rovněž neobyčejná skromnost a prostota, ba pravá pokora. Byl výjimečně prostý, doslova jako malé dítě, ale zároveň, ve stejném okamžiku, velmi rozumný v odpovědích na různé vážné otázky, napsala jednou mniška Marta. Často lidé nechápali a nerozuměli smyslu chování tohoto kněze, a mnohým se zdálo, že byl až příliš obyčejný, až ho proto přezírali. Otec Nikolaos toto všechno trpěl a snášel. Říkal své duchovní dceři: Já, dítě moje, skrze trpělivost jsem překonal mnoho pokušení, která mně potkala. Svým duchovním dětem vždy dával příklad mírnosti, dobrodušnosti a pokory, a takto se vyhýbal různým sporům a konfliktům. Když se někteří kvůli nějakým problémům a starostem hádali u chrámu, či dokonce v chrámu, on odešel do oltáře, kde se zavřel, aby se toho nezúčastňoval. Když se jej jeho duchovní děti ptaly, jak může zadržet hněv, on odpověděl: Ty si myslíš, dítě, že neumím zakřičet, nebo se rozezlít? Umím, ale pamatuji na důsledky toho všeho.

Pro otce Nikolaa byla příznačná úplná a naprostá nezištnost. Když se stal známým knězem, mnozí dobrodinci mu ochotně darovali peníze, ale tyto peníze se u otce příliš dlouho nezdržely, naopak, byly ihned použity na milodary potřebným. Byl znám takovýto příběh: Jeden věřící předal otci Nikolaovi dosti velkou sumu peněz v zapečetěné obálce, a otec, aniž by se podíval, kolik v obálce bylo, hned ji předal u vchodu do chrámu jedné sedící, žebrající chudé ženě. U jedné ženy, která prodávala cukrové bonbóny, nevzal nikdy zdarma ani pár karamelek, když pravil: Nechci zvyšovat tvé náklady.

Otec Nikolaos pomáhal jedenácti rodinám vdov a sirotků, hlavně ale pomáhal mladým vdovám. Říkával přitom, že chudoba a bída je může postrkovat a dotlačit až k neřesti. Dával peníze i na církevní potřeby, a díky tomu mohl obnovit chrám, ve kterém sloužil. Penězi také pomáhal dívkám sirotků, chudým studentům zase naopak platil studia.

Věřícími ve farnosti, v níž sloužil, se stali lidé nejrůznějších vrstev společnosti, a ti, co znali a vážili si otce Nikolaose, byli opravdu z různorodé společnosti. On sám, který byl dobrým znalcem lidí, nikdy neobracel pozornost na společenské postavení člověka. Jak píše mniška Marta: Otec Nikolaos se díval především na vnitřní stav člověka, staral se o jeho duši, která je dražší než celý širý svět.

Svatý Nikolaos byl pravým Božím člověkem, neúnavným knězem a služebníkem Trojjediného Boha. Jeho zbožnost a ničím neohraničená dobrota, nesmírná nezištnost, prostota a světlý obraz důstojného kněze, ale také jeho čistota, pokora, láska k bohoslužbě a ostatní ctnosti, mu získali vážnost mezi lidmi. Nikdy nemiloval bohatství. Vše, co mu lidé dávali, to ihned rozdával chudým. Pomáhal duchovně a materiálně těm, kdo cítil nějakou potřebu.

Byl neúnavný ve službě, více jak půl století sloužil každý den. Byl také zdrženlivým, omezoval se jen na to nejnutnější. Jeho bohatstvím, pokladem a středem jeho života byl liturgický život Církve. Byl člověkem modlitby, jehož životem byla služba víry a lásky. Byl postníkem, o velkém půstu nepoužíval nikdy olej. Prostý a moudrý, přesný v odpovědích, spojoval v sobě otec Nikolaos prostotu a kněžskou důstojnost, dětskou naivitu a svatost. Neučil se ani na univerzitách, v seminářích, ani na gymnáziích, dost možná, že nedokončil ani jednu třídu tehdejší řecké školy. Znal ale dokonale a bezchybně moudrost Boží. Bůh jej proslavil darem činění zázraků, které jsou nespočítatelné. Uzdravoval nemocné, vyháněl démony, předpovídal věci budoucí, nacházel řešení těžkých otázek pro ty, kdo se k němu obraceli, a těm dával správné odpovědi.

V mnoha chrámech, kde sloužil, byl útěchou a záchranou pro lidi. Byl svatým malým starcem, který obměkčil, jakoukoli lidskou bolest. Pověsti o něm přesáhly hranice eparchie⁴, a tak vždy přicházeli další a další lidé, aby ho slyšeli, aby ho viděli, jak slouží liturgii, a aby mu políbili ruku a přijali od něj požehnání. Dožil se 84 let a nikdy nebyl nikým pomluven, nikdy o něm nikdo neřekl nic špatného.

Neděle o Marnotratném synu, 28. února 1932, byl poslední den, kdy sloužil v pozemském oltáři. Po službě cítil malou závrať, a proto jej odvedli k jeho synovi Joannisovi a snaše Marigule, kde byly pročteny poslední modlitby za svatého otce Nikolaa Planase. 2. března v deset hodin večer se otec Nikolaos přežehnal svatým křížem a řekl: Cesta je zakončena, sláva Tobě Bože náš, sláva Tobě. Boží blahodať nechť vám žehná. S těmito slovy odešel z tohoto pozemského světa.

Ráno přenesli jeho svaté tělo do chrámu svatého Jana na ulici Vouliagmeni, aby se mu lidé mohli poklonit a vzdát úctu. Nekonečný proud lidí, kteří se přišli rozloučit s otcem Nikolaem, proudil do chrámu po dobu tří dní, přičemž přicházeli věřící nejenom z Athén.

Celým svým životem byl otec Nikolaos důkazem Boží síly a moudrosti, kterou Bůh Stvořitel dává těm, kteří ho milují a plní jeho přikázání. Svatý otče Nikolae, pros Boha za nás! 

Svatý Nikolaos Planas byl proslaven v zástupu svatých stran Konstantinopolského patriarchátu dne 29. srpna roku 1992. Jeho památka se slaví v den jeho zesnutí, tj. 2. března (podle církevního kalendáře 17. února) a jeho svaté ostatky se nacházejí ve stříbrném kivotu, v chrámu sv. Jana Předchůdce Vouliagmeni, v Athénách.

Svaté ostatky svaté spravedlivého Nikolaose Planase

____________________________________________________________________
 

¹ Naxos – Νάξος, ostrov v Egejském moři. Je součástí Řecka a je také největším ostrovem souostroví Kyklad.

² Moleben – pobožnost, podle csl. молебен, tj. modlitební, krátká společná bohoslužba ke svátku, Bohu, Matce Boží či svatému, prosebná anebo děkovná.

³ Alexandros Papadiamantis – Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης. Řecký spisovatel a prozaik, jedna z nejvýznamnějších osobností novořecké literatury konce 19. a začátku 20. století. Narodil se roku 1851 na ostrově Skiathos, v západní části Egejského moře. Tento ostrov zaujímal i hlavní místo v jeho tvorbě. Jeho otec byl kněz. Pocházel ze zchudlé aristokratické rodiny. Aby zakončil střední školu, odstěhoval se do Athén, později nastoupil na Filozofickou fakultu Athénské Univerzity, toto studium ale nedokončil. Pracoval a živil se jako novinář, psal beletrie, krátké příběhy, a stihl napsat i několik románů. Nikdy se neoženil, vedl samotářský život, byl znám jako poustevník - ο κοσμοκαλόγερος, čili světský mnich. Žil v chudobě, ke konci života se vrátil na rodný ostrov, kde roku 1911 zemřel na zápal plic.

⁴ Eparchie - územně správní jednotka místní pravoslavné církve, která byla převzata ze státní územněsprávní jednotky používané v Byzantské říši.