sobota 28. února 2015



Starec jeroschimonach Tichon
(památka v den zesnutí 7. září / 20. září)

Starec jeroschimonach Tichon (Golenkov) se narodil v carském Rusku roku 1884, ve vesnici zvané Nová Michailovka (dnes se nachází na území Volgogradské oblasti). Jeho rodiče, Pavel a Jelena, byli velmi věřící a zbožní lidé, a proto i jejich syn, které ho tehdy nazývali Timotej, následoval tuto jejich víru, zbožnost a lásku k Bohu a již od svého dětství si přál zasvětit sebe a svůj život Bohu.
Když rodiče viděli velikou horlivost u svého syna po Bohu, rozhodli se nedát mu ihned požehnání k odchodu do monastýru, protože byl tehdy ještě příliš mladý, tělesně silný a měl stále ještě velmi živou povahu. Rodiče chtěli, aby Timotej trochu uzrál, dospěl na rozumu, a poté, aby se sám rozhodl, jakým směrem se vydá a co učiní se svým životem. Navzdory této jisté zdrženlivosti mu však nikterak nebránili, a naopak požehnali, aby vykonal poutě po různých monastýrech. Takto Timotej putoval od svých sedmnácti do dvaceti let. Tehdy učinil pouť po mnišských příbytcích na Rusi, kdy přebýval přibližně ve dvou stech monastýrech. Při jejich návštěvách, nehledě na únavu z cesty, nepřijímal úsluhy, které mniši běžně poskytovali poutníkům, aby měl sám možnost zakusit asketický zápas a také proto, aby v něm jiným nebránil a neobtěžoval je.
Když prošel postupně všechny monastýry své vlasti, uskutečnil pouť také na Svatou Horu Sinaj, kde prožil dva měsíce. Odtud pak putoval až do Svaté Země, kde nějaký čas vedl osamělý život poustevníka v poušti za řekou Jordán. Přestože mu přebývání ve Svaté Zemi pomáhalo k posílení jeho asketického způsobu života, nenašel tam úplný klid před marnostmi a světským duchem naší doby, který narušil svojí civilizovaností i ona opuštěná a starobylá poutní místa, která měla původně spíše duchovně utěšit a posvětit duši člověka. Proto se Timotej nakonec rozhodl opustit Svatou Zemi a odejít na Svatou Horu Athos.
Tehdy však pokušitel a nepřítel našeho spasení spatřil, jak tento zbožný mladík dosahuje mnohých úspěchů v duchovním životě a mnohým duším pomáhá ke spáse, a začal konat svá protivenství. A tak se onen pokušitel rozhodl svést z jím zvolené cesty i bratra Timoteje. Když se Timotej vrátil ze zajordánské pouště do Jeruzaléma, aby se naposledy poklonil Svatému Hrobu a rozloučil se svými známými, tento zlý a závistivý duch, ďábel, použil jako svůj nástroj dvě ženy, které zcela postrádaly Boží bázeň. Byly to rodačky ze stejného kraje jako Timotej, a proto ho pozvaly k sobě domů, aby mu předaly seznamy se jmény věřících, které měl s sebou Timotej přinést na Svatou Horu a nechat je zde vzpomínat při bohoslužbách. Důvěřivý a bezelstný mladík, jímž Timotej bezpochyby byl, maje jen čisté myšlenky, této jejich skryté lsti uvěřil. Když byl u nich v domě, ženy za sebou zamkly dveře a přistoupily k němu s nečistými myšlenkami. Mladý Timotej celý zčervenal, odstrčil je ale stranou a potom rozrazil dveře. Podařilo se mu nakonec utéct až ven, a jako novodobý Josef si tak zachránil svou nevinnost.
Když v roce 1908 přišel na Svatou Horu Athos, podobal se nevinnému květu, který zde, v Zahradě Boží Matky, v souladu s Božím požehnáním rozkvetl, dosáhl úspěchu ve svém duchovním snažení a zavoněl svými vlastními ctnostmi, kterých dosáhl…
Prvním místem jeho přebývání na Svaté Hoře se stal Skit Burarezi¹, tady přijal mnišský postřih se jménem Tichon, na památku svt. Tichona Zadonského. Zde se učil poslušnosti a tvoření modlitby mysli u blahodatných starců. Prožil zde okolo pěti let, ale protože tam přicházelo velké množství ruských poutníků, nenašel tam tolik potřebný modlitební klid, který hledal, a tak nakonec přijal požehnání a odešel do hrůzu budící Karulie², kde v jedné jeskyni, pod duchovním vedením zbožného starce, pokračoval v duchovním zápase v průběhu následujících patnácti let. Po celou tu dobu starec Tichon přebýval ve velmi tvrdých a surových podmínkách pro život, jak tělesných, tak i duchovních. On však ještě více zesílil osobní půst, jedl jen sušené chleby – suchary, a to jen jedenkrát za tři dny, nezřídka však i jen jedenkrát za týden. Po nocích činil více jak šest set zemních poklon. Pletl čotky³, které pak vyměňoval za suchary. Jeho hlavní prací se však staly zejména velké a malé poklony, spojené s  Ježíšovou modlitbou a čtením duchovních knih. Knihy si půjčoval v monastýrech, od nichž přijímal i požehnání ke zbytkům jídel, které zůstávaly po společných jídlech na stolech, jak se říká na Athose materiální pomoci monastýrů, které jimi obdarovávají mnichy žijící o samotě mimo monastýr. Otec Tichon pak ke svému pravidlu přidával i doplňující množství modliteb na čotkách za všechny své dobrodince.
Po patnácti letech strávených v Karulii odešel na mysl Kapsala, do kélie na území monastýru Stavronikita, a zde přijal povinnost starat se o starce, který v této kélii žil. Když tento starec zemřel, otec Tichon zde již zůstal, neboť k tomu získal od předešlého starce požehnání. Od té doby nejen, že neoslabil své duchovní úsilí, ale ještě více vynakládal svých sil, za což se mu dostalo hojnosti Boží blahodati, neboť vedl svůj duchovní zápas s velkou horlivostí a současně i s pokorou.
Boží blahodať zjevila otce Tichona lidem jako zářný duchovní drahokam, a tak za ním brzy začaly přicházet početné zástupy mnichů i věřících ze světa, trpících různými neduhy, aby jim udělil svou radu a útěchu. Někteří z bratří pak prosili, aby otec Tichon přijal kněžské svěcení, aby mohl ještě více pomáhat skrze tajinu zpovědi a udílet věřícím své rozhřešení a odpuštění hříchů. Když otec Tichon viděl, že je skutečně nutné i takto pomáhat lidem, souhlasil nakonec se svým rukopoložením na kněze, což se i stalo.
Za nějakou dobu obdržel otec Tichon, zejména díky Boží blahodati a pomoci od představeného Skitu sv. proroka Eliáše, takové množství peněz, skrze něž mohl nechat vystavět u své kelie malou kapli. Kaple byla zasvěcena svatému Kristovu Kříži, protože svatého Kříže si otec Tichon velmi cenil a měl jej ve velké úctě. Dalším důvodem tohoto zasvěcení byla skutečnost, že se chtěl vyhnout chrámovým oslavám, neboť v den Povýšení sv. Kříže je vždy předepsán přísný půst. Starec neměl rád, když chrámové svátky narušovaly a odváděly duši člověka od ticha modlitby. Ve své poustevně, naplněné zbožnou hesychií, však prožíval duchovní svátek neustále, každý den, neboť se vždy přísně postil a zcela se vzdaloval všemu, co by jej jakkoli odvádělo od modlitby a modlitebního ztišení.
Ke svému životu starec Tichon příliš mnoho věcí nepotřeboval. Byl však dobrým ikonopiscem, a jednou za rok napsal ikonu Svaté pláštěnice a peníze, které za ni obdržel, mu pak vystačily po celý rok. Přesto zakoušel vpravdě rajskou blaženost a útěchu, když se jej někdo zeptal: Ty jsi zde na takovém pustém místě sám? On pak odpovídal: Ne, já žiji společně s Anděly a Archanděly, se všemi svatými, s Matkou Boží a Kristem. A skutečně, starec neustále vnímal a cítil přítomnost svatých a pomoc svého Anděla ochránce. Ctih. Paisij Svatohorec, jehož duchovníkem se starec Tichon stal, o něm jednou řekl: Jedenkráte, když jsem k němu přišel, jsem ho viděl visícího ze schodů hlavou dolů. Upadl na schodech a zůstal tam ležet na zádech, zachycený rjasou ve dveřích. Jen s velkým úsilím jsem jej zvedl. Když jsem se ho potom ptal, co by dělal, kdybych se tu neukázal, on s dětskou prostotou odpověděl: Můj Anděl ochránce by mne zvedl.
Starec žil na pustém místě sám a ve své kelii neměl zhola nic. Něco vlastnit, něco mít, si nikdy ani nepřál, jediným jeho přáním bylo, aby u něj, v jeho nitru, přebýval sám Kristus, protože tam, kde je Kristus, tam je Ráj, a pro otce Tichona byla Zahrada Přesvaté Bohorodice (jak se také Sv. Hoře Athos říká) tímto pozemským Rájem. Sám o sebe se po materiální stránce starec příliš nestaral. Také se ničeho nebál, protože měl vždy velkou Boží bázeň a zbožnost. Během svého života si pro sebe vykopal svůj hrob, u nějž postavil kříž, který sám zhotovil a na který vlastnoručně napsal, předpovídaje okamžik svého skonání: Hříšný jeromonach Tichon, 60 let na Svaté Hoře, Sláva Tobě, Bože.
Starec Tichon také říkal, že je zapotřebí pracovat nemnoho, jen tolik, abychom měli to nejdůležitější, abychom druhé nezatěžovali. To proto, neboť od přílišné práce a starání se o tyto věci člověk zapomíná na Boha. Faraon v Egyptě dával izraelskému lidu mnoho práce a jídla, aby zapomněl na Boha.
V roce 1968 už starec Tichon pocítil blízkost smrti, a začal o ní také stále více hovořit. Po svátku Zesnutí Matky Boží ulehl na desky, které mu byly ložem a pil už jen vodu, neboť uvnitř cítil horkost. I když se nacházel v tomto stavu, tak si nepřál, aby se o něj někdo neustále staral, aby s ním někdo žil, neboť tak by mu mohl překážet v jeho neustálé modlitbě. Ke konci svého života mu ubylo tělesných sil natolik, že už nemohl ani vstát, ani vejít do kaple sv. Kříže, kde mnoho let sloužil sv. liturgii a kde se nacházelo velké ukřižování Kristovo se stojící zarmoucenou Boží Matkou a apoštolem Janem Bohoslovem. Toto ukřížování, toto Dřevo Kříže, starec omýval čistými slzami a jednou o něm sepsal modlitbu, v níž se ke Svaté Golgotě obracel jako k živému svědku Kristova utrpení. Tehdy starec Tichon poprosil ctih. Paisije, aby mu přinesl z kaple malý náprestolní kříž, aby jej mohl políbit. Když tento kříž spatřil, zazářily mu oči, zbožně jej políbil a vzal ho do rukou, objal ho, jak nejvíce mohl, celou svojí zbylou silou. Ctih. Paisij tento kříž převázal, tak jak bývá zvykem stébelkem bazalky, a zeptal se starce Tichona: Starče, voní krásně? Ten odpověděl: Ráj, dítě moje, voní mnohem, mnohem krásněji.
V jednom z posledních dní jeho života za ním přišel ctih. Paisij, aby mu přinesl trochu vody. Když se za ním vrátil, otevřel dveře a vešel do kelie, starec Tichon se na něj s údivem podíval a zeptal se: Ty jsi svatý Sergij? Ctih. Paisij však odvětil: Ne starče, já jsem Paisij. Starec se jej pak ještě zeptal: Je to jen chvilka, dítě moje, co tu byla Matka Boží, svatý Sergij a svatý Serafím. Kam odešli? Ctih. Paisij pochopil, že se něco událo a tak se ho zeptal: Co ti řekla Matka Boží? Starec Tichon odpověděl: Že přejde svátek a Ona mne vezme k sobě. To bylo v předvečer svátku Narození Přesvaté Bohorodice, 20. září. Za tři dny, 23. září roku 1968, starec Tichon zesnul v Pánu.
Starec Tichon prožil šedesát let svého života na Svaté Hoře Athos v neustálém duchovním zápase v modlitbě a pokání. Pro všechny věřící, ať už mnichy nebo laiky, byl obrazem pravého křesťana a mnicha, který získával Ducha Božího a byl korunován věncem věčného života ještě zde na zemi.
Tak jako lilie polní (Mt 6, 28) rozkvetl na Athosu pod záštitou Královny Nebeské, kterou si horlivě zamiloval od samého dětství a nepřestával ji děkovat a oslavovat ji do posledního vzdechu. Byl to muž mimořádné a vzácné nebeské lásky, modlitby a zbožného dojetí, byl nezištným a velký postníkem, který zakusil nebeská blaha už zde na zemi, jsouce jejich vlastníkem. Asketa, který neustále pamatoval na smrt. Hrubé desky mu byly ložem, několikráte sešívaná a zalátaná říza mu byla jeho jediným oděvem. Za přátele mu byla divoká zvířata a ptáci. Čistými slzami často omýval Dřevo Kříže, jehož malou částečku u sebe s velkou zbožností schraňoval. Neustále učil vděčnosti Bohu, děkovat Bohu za vše a nést svůj kříž s nadšením. Svůj hrob si vykopal sám, ještě dlouho před svou smrtí, vlastníma rukama… Takto o něm psal ve svých vzpomínkách ctih. Paisij Svatohorec. S velkým dojetím pak vzpomínal na poslední dny tohoto velkého askety, které se mu hluboce vryly do jeho duše, neboť jeho smrt se ukázala osobitým obrazem tichého a mírného křesťanského skonání.



Krátká poučení starce Tichona:

Dítě moje, do pekla půjdou i leniví, nejenom hříšní.

Nepřestajně z jeho úst bylo slyšet: Sláva tobě Bože, sláva tobě Bože. To radil i ostatním: budeme říkat Sláva Tobě Bože, nejen tehdy, když je nám dobře, ale i tehdy, když k nám přicházejí zkoušky. Neboť Hospodin dopouští na nás zkoušky, jako lék k zušlechtění duše.
Dítě moje, Kristus tě miluje, On ti odpustil. Kristus miluje nejvíce hříšníky, kteří činí pokání a žijí v pokoře.

Jeden pokorný člověk má více blahodati, než mnoho lidí dohromady. Každé jitro Bůh žehná svět jednou rukou, ale když vidí pokorného člověka, žehná jej dvěma rukama. Ach, ach, dítě moje, ten kdo má mnoho pokory, je nade všechny!

Vždy se modli před počátkem jakékoli práce. Říkej: „Bože můj, dej mi sílu a osvícení“, - a potom počni svoji práci; ke konci říkej: „Sláva Bohu“.

Budeme mít lásku Kristovu. Ráj je sladký, ale je zapotřebí mnoho práce.


Modlitba ke svaté Kristově Golgotě
sepsaná jeroschimonachem Tichonem

Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista! Tebe prosím, odkryj, kolik tisíců hříšníků jsi Boží blahodatí přivedla k pokání a slzám, očistila je a naplnila jimi Pánův ráj! Ó Kriste, Králi! Svou blahodatí a nekonečnou láskou naplňuješ příbytky nebeské dušemi kajících se tobě!  Všechny, kteří k tobě přicházejí, miluješ a dáváš jim spásu. Nikdo ti nemůže důstojně poděkovat, třebaže by měl i moudrost andělů. Šťastliví hříšníci, přijďte ke svaté Golgotě, je přístupná všem, neboť Kristus je nade vše milostivý! Poklekněte k Jeho svatým nohám, a líbejte je s čistou láskou. Jen On jediný může uzdravit vaše zarmoucené duše, napojit je spasitelnými slzami, abyste v pokoře s kajícnou láskou omyli Jeho přečisté nohy. Tehdy i On sám vás omyje od každé skvrny a otevře vám dveře do svého nebeského Království, kde v nevýslovné radosti, spolu s Archanděly a Anděly, Cherubíny a Serafíny a všemi svatými, v blažené věčnosti budeme oslavovat Spasitele světa, nejsladšího Pána našeho Ježíše Krista, beránka Božího, spolu s Otcem i Svatým Duchem, Trojicí jednobytnou a nerozdílnou! Amen!
_____________________________________________________________________________________


Skit Burarezi¹ - Kelie Burarezi, jiný název je kélie svt. Mikuláše divotvůrce - Belozorka, spadá pod Chilandarský monastýr. Je necelých 25 minut od  Karyés (Karea) – ústředního místa, kde se schází mnišská rada (Protaton).

Karulie²- Karulie, nebo jak jí také nazývají Strašná Karulie, je nejvíce nehostinné místo na Svaté Hoře, které se nachází na jižním výběžku Athosu. Na tomto místě vedou svůj duchovní zápas pouze skuteční poustevníci.

Čotky³ - (podle ruského чётки, tj. počítat; popř. z řečtiny: κομποσκοίνι, komboskiny; či v srbštině:  бројаница, brojanica) název pro modlitební provázek – pomocný prostředek k udržování modlitby, na kterém jsou upleteny ozdobné uzlíky nebo navlečeny semínka či korálky, to vše k počítání vyřčených modliteb a modlitebních úklon.

Monastýr Stavronikita⁴ - pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, 15tý monastýr v hierarchii athosských monastýrů, byl založen v 10. století. Svůj název získal podle tradice tak, že na jeho místě žil kdysi poustevník Nikita, který dělal kříže (Σταυρονικήτα – kříž Nikity). Nejdříve byl monastýr zasvěcen sv. Janu Křtiteli, byl ale zcela zničen v době křížových výprav. Monastýr tak, jak jej známe dnes, založil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I.

Skit sv. proroka Eliáše⁵ - se nachází na Sv. Hoře Athos v Řecku. Byl založen roku 1757 ctih. Paisijem Veličkovským, který dostal starou a zapomenutou kelii s chrámem sv. proroka Eliáše. Dnes je tento skit řecký, pod správou monastýru Pantokrátor.

Pláštěnice⁶ - ikona se zobrazením Krista sňatého z Kříže a ukládaného do Hrobu, tato ikona se vynáší na Velký Pátek doprostřed chrámu, před jitřní v den svaté Paschy se pak vnáší do oltáře a ukládá se na prestol, kde zůstává až do ukončení svátku Paschy.

Žádné komentáře:

Okomentovat