Svatí mučedníci Sergij a Bakchus

(památka 7. října/ dle světského kalendáře 20. října)

Svatí mučedníci Sergij a Bakchus. Tito svatí a podivuhodní mučedníci a v pravdě hrdinové víry Kristovy, byli velmi váženi na dvoru císaře Maximiána (Marcus Aurelius Valerius Maximianus Římský císař 286–305). Byli důstojníky římské armády a sám císař, je měl v úctě, pro jejich statečnost, věrnost a chrabrost.  Ale více nežli milost a náklonnost pozemského vládce, vážili si tito svatí, milosti Krále a Vládce nebeského, kterému se snažili co nejvíce zalíbit.

A tak, když to bylo Bohu milé, byli zjeveni jako věrní svědkové Kristovy církve. Stalo se to tehdy, když ze závisti pro úctu, kterou jim projevoval císař, bylo samému císaři doneseno slovo proti Sergijovi a Bakchusovi. A to, že tito dva jsou křesťané, že nectí římské bohy. Císař chtěl být spravedlivý a tak, když vše vyslechl, povolal si Sergije a Bakchuse a řekl jim, ať přinesou oběť římským bohům.  To, ale oni odmítli a řekli císaři, že ctí jediného pravého Boha Ježíše Krista a tomu jedinému se klanějí.

Když toto císař uslyšel, už bez milosti a slitování, přikázal, aby byli, zbaveni svých vojenských hodností a aby jim strhli jejich šat. Potom, byl dán každému na krk železný obojek, byli oblečeni do ženských šatů a takto byli voděni po městě Arabissus, pro posměch všech.

Když je pak opět předvedli před císaře, ten jim lstivě a milým slovem našeptával, aby nevěřili křesťanským bajkám a aby se obrátili k římským bohům. Svatí mučedníci však zůstali neoblomnými. Když to Maximián viděl, nechal je převézt do východní části Sýrie, která byla pod správou Antiocha, který horlivě a velmi krutě pronásledoval křesťany.

Antioch hodnost správce východní Sýrie získal, díky pomoci Sergije a Bakchuse, kteří se za něho přimluvili před císařem. Když svatí mučedníci předstoupili před Antiocha, ten jim radil a domlouval - dobrodinci moji, buďte milostivý k sobě i ke mně, zřekni te se Krista, já vás nechci mučit. Na to odpověděli svatí - čest i pohana, život i smrt, vše je jedno tomu, který hledá království nebeské. Rozhněvaný Antioch dal Sergije poté znovu uvrhnout do vězení a Bakchuse dal na místě ubít, mučitelé se střídali, dokud z ubitého těla mučedníka Bakchuse, nevyšla jeho svatá duše, která pak na rukách andělů byla dána Hospodinu. Podle tradice bylo tělo svatého pohozeno u cesty, kde ho supové ochraňovali před toulavými psy, dokud zbožní křesťané svaté tělo s úctou nepohřbili. Takto ve městě Barbalissos, přijal mučednickou korunu svatý Bakchus.

Svatý Sergij byl poté vyveden z vězení, na nohy mu byly obuty železné boty s hřeby a takto mučen a spoután, musel jít pěšky do města Resaf. Na cestě se mučedníku Sergijovi, zjevil svatý Bakchus, který ho posilňoval na jeho mučednické cestě. Když došel do města Resaf, byla mu setnuta hlava a jeho duše odešla k Hospodinu, který hrdinné spolumučedníky korunoval korunami nesmrtelné slávy.

Po své mučednické smrti, byli svatí ve velké úctě a město, ve kterém zemřel svatý Sergij, bylo později pojmenováno na Sergiopolis. Všechvalní a vítězoslavní mučedníci Kristovy, přijali svá strádání okolo roku 303.

Podle tradice, k místu kde byl pohřben mučedník Sergij, přicházela v den jeho památky všechna okolní divoká zvířata a v ten den nenapadala na lidi, ani na jejich domácí zvířata, stávala se krotkými a mírnými. Poté se pak, zase v míru vracela do pustiny. 

Na přímluvy svatých Sergija a Bakchuse, nechť Hospodin zmírní zuřivost i našich viditelných a neviditelných nepřátel, stejně jako kdysi zkrotil krutost divokých šelem pro slávu svoji, na věky, amen!

Svaté ostatky mučedníků Sergija a Bakchuse, které se dnes nacházejí v Benátkách, v chrámu sv. ap. Petra.

Ctihodný barlaam (Varlám) Chutynský

(památka 6. listopadu podle církevního / 19. listopadu podle světského kalendáře a první pátek Petro - Pavlovského půstu)

Ctihodný Barlaam Chutynský žil ve 12. stol. a byl synem zámožných rodičů. Své dětské roky prožil v Novgorodu¹. Už jako dítě utíkal od dětských her a veselí do chrámu za modlitbou, a když byl starší, tak i k četbě duchovních knih. Když jeho zbožní rodiče Michail a Anna zesnuli, rozdal zděděný majetek potřebným a odešel do pousteven v lesích.

V Lisickém monastýru, který byl zasvěcen svátku Narození Přesvaté Bohorodice, pak přijal mnišské postřižení a nové jméno Barlaam. Přál si však modlit se v tichu samoty a tak se jako poustevník vzdálil na ještě osamělejší místo, na pravém břehu řeky Volchov, zvané Chutyn². Tam se rozhodl usadit, přestože tomuto místu se lidé vyhýbali, neboť bylo známo, že se zde nacházejí zlé síly. Žádná zlá a nečistá síla však není strašná pro služebníka Božího, který je ozbrojen neporazitelnou zbraní - Kristovým Křížem, který od něj odhání všechny nepřátele.

Když se mladý mnich blížil k Chutyni, spatřil sloup světla, který z prostřed hustého lesa dosahoval do nebes, a to přijal jako znamení, že zde mu je v souladu s vůlí Boží určeno přebývat v postu a modlitbě. S vděčností ke Spasiteli zde zvolal slova proroka: To je místo mého odpočinku až na věky… (Ž 132,14) a horlivě se zde začal modlit. Brzy si zde postavil malou kelii. Pracoval celý den a noc pak věnoval modlitbě, velmi přísně se postil, na sobě nosil verigy³. Když zde začal žít, musel snést od ďábla – nepřítele našeho spasení – mnoho útoků, ten na sebe bral podobu různých divokých zvířat či hadů a snažil se zastrašit horlivého modlitebníka, aby ho vyhnal z místa, které si on vybral k modlitbě. Ctihodný byl napadán různými myšlenkami a pokušeními, kterými byl ponoukán, aby narušil půst, aby opustil spasitelnou cestu pokání, ale Barlaam, tiše a s pokorou, všechny tyto ústrky snášel. Horlivou modlitbou a přísným půstem přemáhal a překonával všechny takovéto myšlenky a ničil tak rozmanité úskoky ďábla, trpělivě vše snášel, chráněn a posilňován Boží pravicí.

Sláva o jeho duchovním životě se brzy začala šířit a mnozí se jali ke ctihodnému Barlaamovi přicházet pro radu, útěchu a duchovní poučení, ať již se jednalo o knížata, velmože, bohaté či chudý lid. Každý pak od ctihodného odcházel s radostí a vděčností, a děkoval přitom Bohu, neboť nebylo žádného, koho by Barlaam svým dobrým slovem neutěšil.

Za nějaký čas ctihodný postavil na místě svých modliteb malý chrám v čest památky svátku Proměnění Páně, a od té doby zde byl ustanoven monastýr. Svt. Řehoř novgorodský⁴ pak rukopoložil Barlaama na jeromonacha a ustanovil jej prvním igumenem monastýru. Mnišské bratrstvo rostlo, Barlaam však stejně jako i předtím vedl dál přísný duchovní život; za pokrm mu byla většinou jen vařená pšenice anebo zelenina, a to vždy ve skromném množství. Takovémuto odříkavému životu učil pak i své spolubratry. Sám se poučujíc v přikázáních Páně, den i noc, Barlaam neustále namáhal své tělo půstem a bděním, a tímto způsobem v sobě přemáhal všechny tělesné vášně. Hospodin nakonec oslavil ctihodného Barlaama darem tvoření divů, uzdravováním nemocných a viděním věcí budoucích.

Barlaam vykonal za svého života mnoho pro ty, kteří se za ním s vírou obraceli. Stejně působil i po svém blaženém zesnutí. Když se naplnily jeho dny na zemi, z Boží prozřetelnosti se z Konstantinopole vrátil jeho spolubratr a přítel podle ducha Antonij. K němu se ctihodný obrátil a řekl mu: Drahý můj bratře, Boží milost spočívá nad tímto mnišským příbytkem. Nyní ti já předám do tvých rukou tento monastýr. Střež ho a starej se o něj. Já už odcházím ke Králi Nebeskému, nesmutni proto, svým tělem vás opouštím, duchem však budu stále s vámi. Poté dal ještě poučení bratřím, když jim uložil, aby chránili pravoslavnou víru a neustále přebývali v pokoře. Ctihodný Barlaam odešel k Hospodinu 6. listopadu roku 1192.

¹ (Novgorod - Новгород starobylé město v západním Rusku, zhruba 160 km jihovýchodně od Petrohradu)

² (Chutyn od chudoe mesto - Хутынь – худынь - худое место – tj. zlé, špatné místo)

³ (verigy jsou železnými řetězy k tělu připojené kovové desky se zobrazením sv. Kříže nebo samotný sv. Kříž, které mnich stále nosí na sobě)

⁴ (jeho památka je 24. května/6. června)

Ostatky ctih. Barlaama Chutýnského