neděle 1. března 2009

Svatý Metoděj, učitel Slovanů
(památka 6. dubna/ dle světského to je 19. dubna)


Svatý Metoděj vyrůstal stejně jako jeho nejmladší bratr Konstantin v rodině zámožného soluňského občana Lva. Při křtu dostal jméno Michael, podle svatého archanděla, na jehož duchovní ochranu pak spoléhal po celý svůj život. Již jako mladík dosáhl tělesné a duchovní krásy a stal se známým „veškerému kraji soluňskému“. Když se o Metodějově bystrosti a nadání k řízení věcí dozvěděl císař, svěřil mu správu jednoho slovanského knížectví (archontie), jako by předvídal, že jej bude chtít jednou poslat Slovanům za učitele a prvního arcibiskupa, aby se předem naučil všem slovanským obyčejům a pomalu si je osvojil.
V cele archontie strávil více než deset let, jsa svědkem „mnoha nezřízených zmatků v tomto životě“. Postupem času zaměnil sv. Metoděj „zálibu v pozemské temnotě za myšlenky nebeské, neboť nechtěl drahocennou duši zneklidňovat věcmi, které nepřetrvávají na věky“, a po zralé úvaze se rozhodl přijmout mnišství. Snad někdy v polovině 9. století odchází do ústraní na horu Olymp, nacházející se na pobřeží Malé Asie mezi Misií a Bythýnií. Po určité době poslušenství obléká mnišský šat a s ním nové jméno Metoděj – podle sv. Metoděje Olympského, biskupa-mučedníka přelomu 3. a 4. století (památka 20. června/ 3. července). V monastýrském společenství se Metoděj plně oddá modlitbě, důslednému zachovávání mnišského řádu a pilnému studiu děl sv. Otců, jakož i jazyka Slovanů.
Když byl mladší z obou bratří Konstantin, zvaný Filosof, v roce 861 vyslán na diplomatickou a misijní cestu k Chazarům, vyzval Metoděje ke spoluúčasti. Olympský mnich přijal nabídku bez váhání, „hotov zemřít za křesťanskou víru“, přerušil svůj pobyt v monastýru a odešel sloužit „jako otrok“ svému bratru při náročné misii. Za pobytu u Chazarů pak mohl uplatnit nejen své knižní znalosti, získané za monastýrského studia, ale i bohaté zkušenosti z předchozí činnosti správcovské. Po návratu z úspěšné misijní cesty na něj císař i patriarcha naléhali, „aby se dal vysvětit na arcibiskupa“. Metoděj nesvolil, a tak byl ustanoven alespoň igumenem v klášteře Polychron, rovněž v Malé Asii, zde předtím podle všeho přijal i své diakonské svěcení.
Ještě než si stačili, svatí bratří vydechnou, obdržel byzantský císař Michal III. list tohoto znění: „My Slované jsme lid prostý a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně nás poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli nám takového muže, který nás napraví veškerou pravdou…“ Autorem listu nebyl nikdo jiný než velkomoravský panovník Rostislav, který v něm císaře žádal o misionáře – biskupa znalého slovanské řeči. Kníže Rostislav byl přesvědčen, že právě z Byzance, z křesťanského Východu „vychází do všech zemí dobrý zákon“.
„Slyšíš, Filosofe, tuto řeč?“ oslovil tehdy císař sv. Konstantina. „To nemůže vykonat nikdo jiný kromě tebe. Hleď, tady máš hodně darů, vezmi s sebou svého bratra igumena Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky.“
Císařův příkaz byl prostý, jeho důsledky však nebetyčné. Jak je vidět, vytvoření slovanského písemnictví nemůžeme připisovat jen sv. Konstantinu-Cyrilu; od počátku se o ně zasloužil i sv. Metoděj, který se velkou měrou, ne-li rovným dílem účastnil – spolu s dalšími pomocníky – přípravných prací k velkomoravské misii. Již v Cařihradě byly přeloženy základní biblické a bohoslužebné texty do slovanského jazyka.
Svatý kníže Rostislav přijal oba bratry a jejich početný doprovod s nesmírnou úctou a radostí, a spolu se vším lidem jim vyšel vstříc, ze svého sídelního města. Po příchodu na Moravu rozvinuli oba bratři misijní práci, připravenou již v Cařihradě; především zavedli celoroční cyklus pravoslavných bohoslužeb ve slovanském jazyce. Cyrilometodějská bohoslužba zapůsobila svou srozumitelností a krásou na celý národ a vedla k tomu, že se křesťanství rozšílilo a upevnilo v nejširších vrstvách lidu.
Necelý rok po příchodu Konstantina a Metoděje se však na Moravu vrátili dříve vyhnaní němečtí kněží, kteří začali všemožně brojit proti slovanskému jazyku v bohoslužbách. Zastávajíce tzv. trojjazyčnickou herezi, Němci tvrdili, že bohoslužba smí být sloužena pouze ve třech „svatých“ jazycích: v hebrejštině, řečtině a latině. Metoděj plně podporoval svého bratra v jeho pevném přesvědčení, že mladý slovanský národ má právo na vlastní bohoslužebný jazyk.
První období cyrilometodějské misie na Velké Moravě trvalo tri roky a čtyři měsíce. Po jejich uplynutí se svatí bratři vydali na cestu do rodné Byzance, aby podali císaři a patriarchovi zprávu o své dosavadní práci; v jejich družině kráčeli i vybraní žáci, kteří měli být v Cařihradě vysvěceni na biskupy mladé moravské církve. Cesta vedla pres Panonii, kde Konstantina a Metoděje přijal tamní kníže Kocel. I on, podobně jako Rostislav, jim svěřil padesát učedníku ke studiu duchovních nauk ve slovanské řeči. Od knížete Kocela pokračovali bratři v cestě do Benátek, kde chtěli nastoupit na loď, jež by je zavezla do vlasti; dobře si uvědomovali, že cesta pres hornatá území Balkánu, by byla nebezpečná a pro vyčerpané misionáře obtížně schůdná. Když se o jejich pobytu v Benátkách dozvěděl římský papež Mikuláš, zatoužil je spatřit „jako anděly Boží a poslal pro ně“. A tak zamířily kroky svatých bratří nikoli do Cařihradu, ale do hlavního města křesťanského Západu.
V Římě přijal Konstantina a Metoděje už Mikulášův nástupce, papež Hadrián. Bylo to přijetí slavnostní, ba velkolepé – vždyť s sebou přinášeli ostatky sv. Klimenta, jednoho z prvních římských papežů. Hadrián schválil a posvětil misijní činnost obou bratří tím, že položil slovanské evangelium na oltář v chrámu sv. Petra a vysvětil Metoděje pro začátek na kněze. Po něm byli vysvěceni i zbylí učedníci, ne však na biskupy, jak bylo zamýšleno, ale tři na kněze a další dva na čtece (žalmisty).
V průběhu ročního pobytu v Římě, vyplněném namáhavým vyjednáváním s papežským stolcem, přesvědčováním o významu nove vznikající moravské církve a intenzivní prací učitelskou a literární, sv. Konstantin těžce onemocněl. Krátce před svým prorocká slova – aby pro lásku k mnišskému životu neopouštěl duchovní brázdu, kterou spolu orali, a pokračoval v započatém díle. „Vždyť čím bys mohl být více spasen, drahý bratře Metoději?“ S těmito slovy opustil sv. Konstantin-Cyril pozemský svět.
Vyjednávání o vysvěcení žáku pro moravskou misii mezitím vázlo na mrtvém bodě, a tak se Metoděj rozhodl, že bude vyjednávat s papežem sám. Věc se dala do pohybu teprve poté, co si Metoděje vyžádal pro misii panonský kníže Kocel. Papežova odpověď Kocelovi znamenala novou životní etapu ve světcově životě: „Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám: učitele od Boha a od svatého Petra, prvního nástupce a klíčníka království nebeského.“ Dnes už přesně nevíme, zda byl sv. Metoděj vyslán do Panonie jako „pouhý“ kněz, nebo už jako biskup s dočasnou misijní působností.
Na začátku roku 870 došlo k vážným neshodám mezi moravskými knížaty: kníže Rostislav byl zrazen svým synovcem Svatoplukem, který jej zajal a vydal franckému králi. V Rostislavovi, jenž byl ve vezení oslepen a zanedlouho zemřel, ztratil Metoděj mocného ochránce. Pro svou spřízněnost s uvězněným knížetem byl nakonec zajat i Metoděj – snad v Panonii, snad na Moravě a souzen před shromážděním německých biskupu, za přímé účasti německého krále Ludvíka Němce. Metoděj, nyní již arcibiskup moravský a papežův legát, se bránil proti nařčení, že učí v cizí oblasti: „Kdybych byl věděl, že je vaše, byl bych chodil mimo ni. Jenže ona je svatého Petra.“ Na vzteklé výpady světec odpovídal: „Pronáším pravdu i před císaři a nestydím se; zato vy se na mne dopouštíte zvůle. Nejsem přece lepší než ti, kteří v mnoha mukách přišli i o tento život, protože mluvili pravdu.“ Metoděj byl odvezen do Švábska a po tři a pul roku držen ve vazbě. Strádal zde morálně i tělesně – byl urážen, vysmíván, násilím nucen, aby stál na mrazu a v dešti…
Mezitím Moravané znovu vyhnali německé kněze, kteří proti nim nepřestávali „kout pikle“, a spolu s knížetem Svatoplukem požádali papeže, aby jim vrátil jejich pravého učitele, arcibiskupa Metoděje. Papež vyhověl a Metoděj mohl ihned převzít do své správy všechny chrámy a kleriky v celé zemi. Dílo Boží začalo na Velké Moravě opět vzkvétat, přibývalo nových věřících i duchovních. V té době pokřtil sv. Metoděj českého knížete Bořivoje a jeho manželku Ludmilu a vychoval mnoho zdatných žáku: Moravana Gorazda, Klimenta, Angelára a mnoho dalších.
Úspěch cyrilometodějské misie, založené na staroslovenském jazyce, vyvolal brzy závist starých nepřátel. Vlastní politické ambice a sympatie pro latinskou bohoslužbu vedly knížete Svatopluka k tomu, že do země opět přizval bavorské duchovenstvo. Sv. Metoděj musí hledat oporu u věrného moravského lidu. Když je světec lživě obžalován u papeže Svatoplukovými rádci Benátčanem Janem a knězem Wichingem, odchází Metoděj znovu do Říma, aby obhájil svou pravověrnost a dokázal oprávněnost používání slovanského jazyka v bohoslužbě. Ve všech církevních otázkách je shledán „pravověrným“ (orthodoxus), a tak jej papež znovu vysílá na Moravu, aby se opět ujal tamní církve. Před papežem obhájil Metoděj i svobodné užívání jazyka slovanského, jen s jedinou výjimkou – čtení Evangelia bylo přikázáno konat latinsky a až pak slovansky.
Ještě jednou bylo sv. Metoději souzeno opustit bouřlivé vody velkomoravské: v roce 881 přijal pozvání císaře Basila Makedonského a naposledy před svou smrtí zavítal do své milované vlasti a její metropole Cařihradu. „Ctihodný otče,“ píše císař ve svém listu, „velice si tě žádám vidět. Prokaž mi tu laskavost… ať tě spatříme, dokud jsi ještě na tomto světě, a přijmeme tvou prosbu.“ Cařihradský císař uvítal Metoděje s velikou poctou a radostí, schválil jeho misijní činnost, a dokonce si u sebe ponechal i dva z jeho učedníku spolu s bohoslužebnými knihami v jazyce slovanském. Císař si světce velmi oblíbil a bohatě obdaroval. Stejně učinil i svt. patriarcha Fotios (památka 6. února/ 19. února)
Proč se vydal již zesláblý starec Metoděj na tak dalekou cestu do hlavního města východořímské říše? Důvodem byla bezesporu otázka kanonického uznání velkomoravské církevní samostatnosti, a také nutnost doplnit moravský episkopát o dalšího biskupa. Když císař i patriarcha splnili Metodějovu žádost, vyprovodila jej císařova garda až do Metodějova sídla na Moravu; zde se byzantští vyslanci setkali s knížetem Svatoplukem.
Ihned po návratu se Metoděj se svými druhy pustil do úplného překladu Písma svatého z řeckého do slovanského jazyka. Kolosální dílo – šlo o všech 60 kanonických knih! – bylo v krátké době za pomoci rychlopisců zdárně dokončeno a Metoděj k němu připojil též překlad církevního zákoníku (kanonického práva), díla, v němž se odráží jeho tvůrčí duch a originalita. Autor Metodějova životopisu připomíná i další světcova literární díla: předně tzv. Zakon sudnyj ljudem (civilní zákoník), Knihy (či Životy) sv. Otců a mnoho jiných. Před svou smrtí Metoděj odsoudil všechny zlořády a kacířství ve velkomoravské církvi a vybral svého zdatného nástupce – pravověrného, tehdy již na biskupa vysvěceného Moravana Gorazda. „To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má!“ Moravský lid s knížaty jeho poslední vůli s radostí přijal.
Když se na Květnou neděli r. 885 shromáždil všechen lid, vstoupil Metoděj naposled do chrámu, a neschopen již takřka pohybu, vyslovil požehnání (mnoholetí) císaři, knížeti, duchovenstvu i celému národu. Třetího dne po této události, 6. dne měsíce dubna, jak sám prorocky předpověděl, zesnul na rukou svých nejbližších spolupracovníku v Kristu.
Světcovo tělo bylo podle Života sv. Metoděje pohřbeno „v sobornej cerkvi“, tedy ve sborovém, katedrálním chráme. Kratší, tzv. Proložní život sv. Cyrila a Metoděje dodává, že „leží ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem Přesvaté Bohorodice“. Podle názoru dnešních badatelů a ve shodě se svatou tradicí naší Církve se místem uložení těla sv. Metoděje stala bazilika v Mikulčicích, nevetší dosud objevený velkomoravský chrám z 9. století. Na tomto ani na žádném jiném místě však nebylo světcovo tělo do dnešních dnu nalezeno. Je dobře možné, že bylo záhy po svém pohřbení vyzvednuto z hrobu a přeneseno na jiné, bezpečnější místo, aby zde zůstalo skryto před nepřáteli slovanské bohoslužby a jejích ctihodných zakladatelů.
Po zesnutí svatého Metoděje se čím dál tím více projevovalo očividné nepřátelství představitelů latinské církve k oběma svatým bratrům. Úcta ke sv. Metoději byla latiníky považována za zásadní překážku v naprostém prosazení nejen západního bohoslužebného obřadu, ale i v celkovém podřízení místní, slovanské církevní organizace vlivu římského papeže. Naopak ti, kteří zůstali po Metodějově smrti věrni pravoslavné církevní orientaci, jež lpěla na užívání slovanského jazyka při bohoslužbě, nepřestali soluňské bratry nikdy uctívat.
Přišla doba, kdy byla úcta ke svatým Cyrilu a Metoději v českých zemích i na Slovensku zcela potlačena. V latinských misálech určených pro arcidiecézi olomouckou z let 1499 a 1505 ani v misále pro arcidiecézi pražskou v roce 1522 není o sv. Cyrilu a Metoději už pražádné zmínky. Teprve v 19. století obnovili jejich památku v našem národě čeští obrozenci. Tehdy si začala obou světců – pravděpodobné v obavě ze vzpomínky na pravoslavnou víru – všímat i římskokatolická církev. Pod vlivem latinské církve byl svátek sv. Cyrila a Metoděje přesunut na 5. na den, který nijak nesouvisí s životy obou bratří, zato se ocitá v nápadné blízkosti památky mučednické smrti M. Jana Husa. Pravoslavná církev slaví svátek svatých Cyrila a Metoděje odpradávna ve dnech jejich úmrtí, 14. února a 6. dubna, a jejich společný svátek dne 11. května.

Tropar, hlas 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše.
Dobrý Pastýř č. 4

Žádné komentáře:

Okomentovat