.jpg)
Svatý vladyka Dositej (Vasić) metropolita záhřebský,vyznavač srbský a obnovitel svatého pravoslaví u nás
(památka 31. prosince/ dle světského kalendáře to je 13. leden)
Metropolita Dositej se narodil 18. / 5. prosince 1878 v Bělehradě na svátek sv. Sávy Osvíceného. Jeho matka byla Češka a sám vladyka uměl dobře česky. Studoval nejprve na gymnáziu, poté v bohosloveckém semináři v Bělehradě, který absolvoval r. 1899. Již o rok dříve přijal mnišský postřih a byl rukopoložen na jerodiákona. Jako stipendista pak odešel na Kyjevskou duchovní akademii, kterou zakončil r. 1904 už jako jeromonach s akademickým titulem kandidáta bohosloví, když úspěšně obhájil diplomovou práci s názvem: Pravdivost zázraku Vzkříšení z mrtvých Krista Spasitele. Po získání teologického vzdělání v Rusku odjíždí sv. Dositej do Německa; je přijat na Berlínskou univerzitu, kde se věnuje studiu protestantského teologického myšlení. Po dvou letech přechází do Lipska, aby zde studoval experimentální a klasickou filosofii. V letech 1907 – 1909 již přednáší v bohosloveckém semináři v Bělehradě, poté je jako stipendista Ministerstva pro vzdělání a církevní záležitosti vyslán na studijní pobyt do Francie. V Paříži navštěvuje slavnou Sorbonnu a Vysokou školu sociálních věd, zabývaje se studiem sociologie a filosofie. V roce 1910 se stává studentem univerzity v Ženevě, kde pobývá až do vyhlášení balkánské války v r. 1912. Po návratu do Srbska je dne 25. května 1913 rukopoložen na biskupa Nišského. V době první světové války, přijímá svt. Dositej úděl svého pronásledovaného národa a aktivně se podílí na různých formách charitativní činnosti, a pomoci lidem strádajícím válkou. Během válečného konfliktu je dokonce nějaký čas vězněn. Do své biskupské eparchie se vrací teprve v roce 1918, a krátce nato zde zakládá dětský dům pro válečné sirotky – spolek „Císařovna Helena“. Ve své charitativní činnosti neustává svatý vladyka ani po skončení války a zakládá například domov pro slepé děti při monastýru sv. Jana nedaleko města Niše. Vladyka Dositej upřímně miloval srbský národ a staral se o to, aby nebyli zapomenuti ti, kteří položili svůj život na oltář své vlasti. Dal proto ve městě Niš vztyčit památník místním hrdinům zahynuvším v roce 1821 během bojů za osvobození srbského národa od osmanského jha.
Vladyka byl znám jako velmi energický a pracovitý člověk. Krásně se o něm vyjádřili Slovinci z Lublaně, když při návštěvě Niše řekli místním obyvatelům: „Vám je snadné být (dobrými) Srby, když máte takového vladyku. Kdyby i naši kněží a biskupové byli takoví, nikdo by nevystupoval proti jednotě našeho národa a neexistovala by žádná moc, která by nás mohla rozdělit ve víře, že jsme všichni jednotní a nerozdělitelní bratři.“
Po první světové válce se část věřících nově vzniklého Československa obrátila na Srbskou pravoslavnou církev s prosbou o pomoc při obnově a organizaci pravoslaví na území Čech, Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Srbská církev pověřila tímto misijním úkolem vladyku Dositeje, který uměl velmi dobře nejen německy a francouzsky, ale též česky a rusky. Tři roky svého života pak strávil po boku svatého vladyky Gorazda a vynikal svědomitou prací ve prospěch naší znovu obnovené místní pravoslavné Církve.
Krátce po svém příjezdu na naše území v r. 1920 zavítal vladyka Dositej na Moravu. Zde ho očekávalo vřelé přijetí: v každé železniční stanici, jíž tento pravoslavný biskup projížděl, vladyku vítaly zástupy věřícího lidu. Poté, co vladyka Dositej dorazil do obce Litovel, odebral se s místními obyvateli pešky do Chudobína, doprovázen žactvem, sokoly a orchestrem. Byla to vskutku mimořádná událost: po tolika letech převahy římskokatolické církve vchází na svátek Květné Neděle do moravské vesnice první slovanský pravoslavný archijerej. V Chudobíně vykonal vladyka Dositej pravoslavnou bohoslužbu, které se účastnilo velké množství národa. Po jejím skončení se obrátil k lidu se slovem, ve kterém jej prosil, aby český a moravský národ zůstal věrný pravé Kristově Církvi, neboť pouze v ní je skutečný pokoj, láska a Boží požehnání. Mezi národem byl vl. Dositej natolik oblíben, že jeho misijní činnost přivedla zpět k pravoslaví velké množství do té doby katolických věřících. Mnohým to bylo trnem v oku, a tak se snažili všemožně proti vladykovi vystupovat a zastrašovat jej.
Vladyka Dositej však ničeho nedbal, dále navštěvoval především moravské obce, konal bohoslužby, a nebylo-li chrámu, konal je pod odkrytým nebem, a takto organizoval českou národní církev. Pořádal přednášky, rukopokládal kněze a později společně se svatým novým mučedníkem vladykou Gorazde, světil pravoslavné chrámy. Podobným způsobem byl aktivní i na tehdejší Podkarpatské Rusi, kde byl ještě za života ctěn jako „apoštolům rovný“.
Když vladyka Dositej odvedl své velké misijní dílo v Československu, navrátil se zpět do vlasti, kde působil jako biskup nišský až do roku 1932. Pro své bohaté diplomatické a misijní zkušenosti byl Posvátným synodem srbské církve často vysílán jako delegát na mezinárodní konference či krátkodobé pobyty do Švýcarska, Řecka, Bulharska a jiných zemí. Za svou činnost byl vyznamenán mnohými vyznamenáními, jmenovitě Řádem sv. Sávy Srbského I. stupně, Zlatou medailí za chrabrost, Řádem bílého orla IV. stupně, Řádem Karadjordjevičovské hvězdy (Karadjordjevič byla a je srbská knížecí, později i královská dynastie) či Řádem ruského a srbského červeného kříže.
V roce 1932 byl jmenován prvním metropolitou Záhřebským. V chorvatském Záhřebu založil svatý vladyka pravoslavný monastýr sv. Paraskevy a velmi svědomitě se zde staral o svou svěřenou mu pastvu. Jeho biskupskou a pastýřskou práci ovšem velmi znesnadňovala protivenství ze strany místních katolických občanů. Chorvatští katolíci mu mimo jiné vyčítali i jeho misijní působení v Československu.
Samotné Československo se vladykovi podařilo navštívit ještě dvakrát: v r. 1935 se zúčastnil vysvěcení katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje na pražské Resslove ulici, v r. 1939 pak přijel na pozvání sv. vladyky Gorazda za účelem vysvěcení katedrálního chrámu v Olomouci. Vladyka Dositej působil „na dálku“ i ve svém rodném Srbsku: po určitou dobu spravoval eparchii Horní Karlovce-Banja Luka a v době nemoci tehdejšího srbského patriarchy Varnavy vedl jako nejstarší clen Posvátného synodu biskupu záležitosti celé Srbské pravoslavné církve. Po zesnutí patriarchy a volbě patriarchy nového se stal vladyka Dositej duchovním správcem arcidiecéze bělehradsko – karlovické.
Vladykova činnost na katedře záhřebského metropolity přerušilo r. 1941 napadení Jugoslávie nacistickým Německem a vyhlášení tzv. Nezávislého státu Chorvatsko. Jako první pravoslavný hierarcha na chorvatském území byl sv. vladyka Dositej zajat a uvězněn ustašovci (stoupenci nacionální fašistické organizace v Chorvatsku v období II. světové války). Již vážně nemocného a na lužko upoutaného vladyku tehdy násilím vyvedli z jeho eparchiálního sídla. Před domem již na něj čekal rozvášněný dav římských katolíku oddaných Třetí říši, převážně žen, které sv. vladyku vláčely po ulicích Záhřebu, všemožně ponižovaly a hrubě napadaly. V těžkém psychickém stavu a v podlomeném zdraví byl svatý vladyka Dositej hospitalizován v nemocnici „milosrdných sester“. Spíše než o nemocnici však šlo o vezení: katolické sestry jej namísto léčení těžce mučily a ponižovaly. Každý den byl bičován a jinak ponižován, jeho vousy mu byly téměř všechny vytrhány. Opakovaně mu byla vyčítána jeho misijní činnost v Československu a na Podkarpatské Rusi. Po mnohém mučení a strádání byl vladyka Dositej převezen do Bělehradu, kde našel nový domov v monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu. Zde už ho mohly zahrnout starostlivou péčí místní pravoslavné monašky. V důsledku těžkého mučení a psychického trýznění však vladyka Dositej brzy umírá, dne 13. ledna 1945.
Jeho tělesné ostatky jsou umístěny v hlavním chrámu bělehradského monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu. Na pravidelném shromáždění archijerejského sboru Srbské pravoslavné církve v roce 2000 byl metropolita Dositej za svá mučednická strádání a vyznavačství pro pravoslavnou křesťanskou víru přičten ke sboru svatých Srbské pravoslavné církve jako vyznavač. Jeho památku slavíme 13. ledna (to je 31. prosince církevního kalendáře).
Kolik jen inspirace a duchovní síly načerpáme, připomínáme-li si životy našich svatých pastýřů, kteří v pravdě dobrý boj bojovali, běh svůj dokončili a víru svou zachovali! (2. Tim. 4, 7) Snažme se, abychom byli vedeni jejich příklady, neboť máme jistotu, že u nich nacházíme zdravý zdroj myšlenek, slov i skutku víry a lásky. Vždyť všechno snesli pro vyvolené, aby i oni spasení došli, které je v Kristu Ježíši ve věčné slávě (2. Tim. 2, 10). Amen.
Tropar, hlas 1.
Učiteli Pravoslaví a příklade ctnostného života a čistoty, zářivý svícne celého světa, Bohem poučený klenote všech biskupů, ó nejmoudřejší Dositeji, učením svým jsi všechny osvítil, ó flétno duchovní, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.
Jiný tropar, hlas 8.
Od svého mládí, slavný Vyznavač, přinesl si sebe Hospodinu. Trpíc za Kristovo jméno, zvěstoval jsi Boží Království. S Pánem jsi byl ukřižován, abys s ním žil navěky.
Tropar svatým srbským mučedníkům hlas 8.
Pro věrnost Bohu a pravdě Boží, strádali jste tělesně a země se rozesmutnila, spasili jste, ale duše své, nebe se veselí a předkové vaši v nebi zpívají, v bráně nebeské vás s písní vítají:,, Jména vaše jsou v knize věčnosti, vejděte do ráje, děti nesmrtelnosti “. My na zemi, potomci vaši, vás opěvujeme hlasy svými: nový mučedníci, modlete se za nás.
Kanonizace. Svatý archijerejský sněm Srbské Pravoslavné Církve 22. května 1988, prohlásil metropolitu záhřebsko – lublaňského Dositeje (Vasiće) za Vyznavače – mučedníka Pravoslavné církve. Jeho památku slavíme 13. ledna (to je 31. prosince církevního kalendáře).
Přenesení ostatků Svatého vyznavače Dositeje (Vasiće). Večer 12. května 2008, byly s modlitbou přeneseny svaté ostatky nového vyznavače Dositeje Záhřebského, ze hřbitova monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice v Bělehradě, do monastýrského chrámu. Na základě usnesení svatého archijerejského sněmu Srbské Pravoslavné Církve, z roku 2000, kdy byl svatý – vyznavač připočten k zástupu srbských svatých, a vysloveného požehnání jeho svatosti patriarcha srbského Pavla, metropolita černohorský a přímořský Amfilochij, přenesl svaté ostatky z hrobu, kde přebývaly od 15. ledna 1945, do monastýrského chrámu.
Po předepsaných bohoslužebných postupech, sestávajících z omytí svatých ostatků svatou vodou a vínem, a pomazáním vonnými oleji, Vysokopřeosvícený vladyka Amfilochij, uložil svaté ostatky do kivotu (v Srbsku je takto nazývána schránka na svaté ostatky) před ikonostasem. Během celého činu přenesení svatých ostatků, četli určení kněží úryvky ze svatého evangelia, které svým zpěvem doprovázely monašky monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice.
Na druhý den, v úterý 13. května, při příležitosti přenesení svatých ostatků svatého vyznavače Dositeje Záhřebského, odsloužil svatou archijerejskou liturgii Vysokopřeosvícený Amfilochij, spolu s ním sloužili Vysokopřeosvícený Metropolita nové Gračanice Longin, Přeosvícený Biskup Šumadijský Jovan, Přeosvícený Biskup Australsko – Novo Zélandský Irinej, Přeosvícený Biskup Chvostanský Atanasije a Biskup Moravički Antonije. Ke svatým ostatkům se přistoupil poklonit i velký počet věřících, během čehož byl zpíván tropar svt. vyznavači Dositejovi.
Jeho památka je také 28. června (15. června dle církevního kalendáře), kdy si Srbská Pravoslavná Církev připomíná a slaví den sv. Víta – Vidovdan (Видовдан). Tento den si připomíná ten den, kdy bylo srbské vojsko poraženo na Kosově poli tureckým vojskem sultána Murada I. Je to památka sv. muč. Knížete Lazara Srbského a všech svatých srbských mučedníků od něj až po dnes.
Metropolita Dositej se narodil 18. / 5. prosince 1878 v Bělehradě na svátek sv. Sávy Osvíceného. Jeho matka byla Češka a sám vladyka uměl dobře česky. Studoval nejprve na gymnáziu, poté v bohosloveckém semináři v Bělehradě, který absolvoval r. 1899. Již o rok dříve přijal mnišský postřih a byl rukopoložen na jerodiákona. Jako stipendista pak odešel na Kyjevskou duchovní akademii, kterou zakončil r. 1904 už jako jeromonach s akademickým titulem kandidáta bohosloví, když úspěšně obhájil diplomovou práci s názvem: Pravdivost zázraku Vzkříšení z mrtvých Krista Spasitele. Po získání teologického vzdělání v Rusku odjíždí sv. Dositej do Německa; je přijat na Berlínskou univerzitu, kde se věnuje studiu protestantského teologického myšlení. Po dvou letech přechází do Lipska, aby zde studoval experimentální a klasickou filosofii. V letech 1907 – 1909 již přednáší v bohosloveckém semináři v Bělehradě, poté je jako stipendista Ministerstva pro vzdělání a církevní záležitosti vyslán na studijní pobyt do Francie. V Paříži navštěvuje slavnou Sorbonnu a Vysokou školu sociálních věd, zabývaje se studiem sociologie a filosofie. V roce 1910 se stává studentem univerzity v Ženevě, kde pobývá až do vyhlášení balkánské války v r. 1912. Po návratu do Srbska je dne 25. května 1913 rukopoložen na biskupa Nišského. V době první světové války, přijímá svt. Dositej úděl svého pronásledovaného národa a aktivně se podílí na různých formách charitativní činnosti, a pomoci lidem strádajícím válkou. Během válečného konfliktu je dokonce nějaký čas vězněn. Do své biskupské eparchie se vrací teprve v roce 1918, a krátce nato zde zakládá dětský dům pro válečné sirotky – spolek „Císařovna Helena“. Ve své charitativní činnosti neustává svatý vladyka ani po skončení války a zakládá například domov pro slepé děti při monastýru sv. Jana nedaleko města Niše. Vladyka Dositej upřímně miloval srbský národ a staral se o to, aby nebyli zapomenuti ti, kteří položili svůj život na oltář své vlasti. Dal proto ve městě Niš vztyčit památník místním hrdinům zahynuvším v roce 1821 během bojů za osvobození srbského národa od osmanského jha.
Vladyka byl znám jako velmi energický a pracovitý člověk. Krásně se o něm vyjádřili Slovinci z Lublaně, když při návštěvě Niše řekli místním obyvatelům: „Vám je snadné být (dobrými) Srby, když máte takového vladyku. Kdyby i naši kněží a biskupové byli takoví, nikdo by nevystupoval proti jednotě našeho národa a neexistovala by žádná moc, která by nás mohla rozdělit ve víře, že jsme všichni jednotní a nerozdělitelní bratři.“
Po první světové válce se část věřících nově vzniklého Československa obrátila na Srbskou pravoslavnou církev s prosbou o pomoc při obnově a organizaci pravoslaví na území Čech, Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Srbská církev pověřila tímto misijním úkolem vladyku Dositeje, který uměl velmi dobře nejen německy a francouzsky, ale též česky a rusky. Tři roky svého života pak strávil po boku svatého vladyky Gorazda a vynikal svědomitou prací ve prospěch naší znovu obnovené místní pravoslavné Církve.
Krátce po svém příjezdu na naše území v r. 1920 zavítal vladyka Dositej na Moravu. Zde ho očekávalo vřelé přijetí: v každé železniční stanici, jíž tento pravoslavný biskup projížděl, vladyku vítaly zástupy věřícího lidu. Poté, co vladyka Dositej dorazil do obce Litovel, odebral se s místními obyvateli pešky do Chudobína, doprovázen žactvem, sokoly a orchestrem. Byla to vskutku mimořádná událost: po tolika letech převahy římskokatolické církve vchází na svátek Květné Neděle do moravské vesnice první slovanský pravoslavný archijerej. V Chudobíně vykonal vladyka Dositej pravoslavnou bohoslužbu, které se účastnilo velké množství národa. Po jejím skončení se obrátil k lidu se slovem, ve kterém jej prosil, aby český a moravský národ zůstal věrný pravé Kristově Církvi, neboť pouze v ní je skutečný pokoj, láska a Boží požehnání. Mezi národem byl vl. Dositej natolik oblíben, že jeho misijní činnost přivedla zpět k pravoslaví velké množství do té doby katolických věřících. Mnohým to bylo trnem v oku, a tak se snažili všemožně proti vladykovi vystupovat a zastrašovat jej.
Vladyka Dositej však ničeho nedbal, dále navštěvoval především moravské obce, konal bohoslužby, a nebylo-li chrámu, konal je pod odkrytým nebem, a takto organizoval českou národní církev. Pořádal přednášky, rukopokládal kněze a později společně se svatým novým mučedníkem vladykou Gorazde, světil pravoslavné chrámy. Podobným způsobem byl aktivní i na tehdejší Podkarpatské Rusi, kde byl ještě za života ctěn jako „apoštolům rovný“.
Když vladyka Dositej odvedl své velké misijní dílo v Československu, navrátil se zpět do vlasti, kde působil jako biskup nišský až do roku 1932. Pro své bohaté diplomatické a misijní zkušenosti byl Posvátným synodem srbské církve často vysílán jako delegát na mezinárodní konference či krátkodobé pobyty do Švýcarska, Řecka, Bulharska a jiných zemí. Za svou činnost byl vyznamenán mnohými vyznamenáními, jmenovitě Řádem sv. Sávy Srbského I. stupně, Zlatou medailí za chrabrost, Řádem bílého orla IV. stupně, Řádem Karadjordjevičovské hvězdy (Karadjordjevič byla a je srbská knížecí, později i královská dynastie) či Řádem ruského a srbského červeného kříže.
V roce 1932 byl jmenován prvním metropolitou Záhřebským. V chorvatském Záhřebu založil svatý vladyka pravoslavný monastýr sv. Paraskevy a velmi svědomitě se zde staral o svou svěřenou mu pastvu. Jeho biskupskou a pastýřskou práci ovšem velmi znesnadňovala protivenství ze strany místních katolických občanů. Chorvatští katolíci mu mimo jiné vyčítali i jeho misijní působení v Československu.
Samotné Československo se vladykovi podařilo navštívit ještě dvakrát: v r. 1935 se zúčastnil vysvěcení katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje na pražské Resslove ulici, v r. 1939 pak přijel na pozvání sv. vladyky Gorazda za účelem vysvěcení katedrálního chrámu v Olomouci. Vladyka Dositej působil „na dálku“ i ve svém rodném Srbsku: po určitou dobu spravoval eparchii Horní Karlovce-Banja Luka a v době nemoci tehdejšího srbského patriarchy Varnavy vedl jako nejstarší clen Posvátného synodu biskupu záležitosti celé Srbské pravoslavné církve. Po zesnutí patriarchy a volbě patriarchy nového se stal vladyka Dositej duchovním správcem arcidiecéze bělehradsko – karlovické.
Vladykova činnost na katedře záhřebského metropolity přerušilo r. 1941 napadení Jugoslávie nacistickým Německem a vyhlášení tzv. Nezávislého státu Chorvatsko. Jako první pravoslavný hierarcha na chorvatském území byl sv. vladyka Dositej zajat a uvězněn ustašovci (stoupenci nacionální fašistické organizace v Chorvatsku v období II. světové války). Již vážně nemocného a na lužko upoutaného vladyku tehdy násilím vyvedli z jeho eparchiálního sídla. Před domem již na něj čekal rozvášněný dav římských katolíku oddaných Třetí říši, převážně žen, které sv. vladyku vláčely po ulicích Záhřebu, všemožně ponižovaly a hrubě napadaly. V těžkém psychickém stavu a v podlomeném zdraví byl svatý vladyka Dositej hospitalizován v nemocnici „milosrdných sester“. Spíše než o nemocnici však šlo o vezení: katolické sestry jej namísto léčení těžce mučily a ponižovaly. Každý den byl bičován a jinak ponižován, jeho vousy mu byly téměř všechny vytrhány. Opakovaně mu byla vyčítána jeho misijní činnost v Československu a na Podkarpatské Rusi. Po mnohém mučení a strádání byl vladyka Dositej převezen do Bělehradu, kde našel nový domov v monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu. Zde už ho mohly zahrnout starostlivou péčí místní pravoslavné monašky. V důsledku těžkého mučení a psychického trýznění však vladyka Dositej brzy umírá, dne 13. ledna 1945.
Jeho tělesné ostatky jsou umístěny v hlavním chrámu bělehradského monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu. Na pravidelném shromáždění archijerejského sboru Srbské pravoslavné církve v roce 2000 byl metropolita Dositej za svá mučednická strádání a vyznavačství pro pravoslavnou křesťanskou víru přičten ke sboru svatých Srbské pravoslavné církve jako vyznavač. Jeho památku slavíme 13. ledna (to je 31. prosince církevního kalendáře).
Kolik jen inspirace a duchovní síly načerpáme, připomínáme-li si životy našich svatých pastýřů, kteří v pravdě dobrý boj bojovali, běh svůj dokončili a víru svou zachovali! (2. Tim. 4, 7) Snažme se, abychom byli vedeni jejich příklady, neboť máme jistotu, že u nich nacházíme zdravý zdroj myšlenek, slov i skutku víry a lásky. Vždyť všechno snesli pro vyvolené, aby i oni spasení došli, které je v Kristu Ježíši ve věčné slávě (2. Tim. 2, 10). Amen.
Tropar, hlas 1.
Učiteli Pravoslaví a příklade ctnostného života a čistoty, zářivý svícne celého světa, Bohem poučený klenote všech biskupů, ó nejmoudřejší Dositeji, učením svým jsi všechny osvítil, ó flétno duchovní, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.
Jiný tropar, hlas 8.
Od svého mládí, slavný Vyznavač, přinesl si sebe Hospodinu. Trpíc za Kristovo jméno, zvěstoval jsi Boží Království. S Pánem jsi byl ukřižován, abys s ním žil navěky.
Tropar svatým srbským mučedníkům hlas 8.
Pro věrnost Bohu a pravdě Boží, strádali jste tělesně a země se rozesmutnila, spasili jste, ale duše své, nebe se veselí a předkové vaši v nebi zpívají, v bráně nebeské vás s písní vítají:,, Jména vaše jsou v knize věčnosti, vejděte do ráje, děti nesmrtelnosti “. My na zemi, potomci vaši, vás opěvujeme hlasy svými: nový mučedníci, modlete se za nás.
Kanonizace. Svatý archijerejský sněm Srbské Pravoslavné Církve 22. května 1988, prohlásil metropolitu záhřebsko – lublaňského Dositeje (Vasiće) za Vyznavače – mučedníka Pravoslavné církve. Jeho památku slavíme 13. ledna (to je 31. prosince církevního kalendáře).
Přenesení ostatků Svatého vyznavače Dositeje (Vasiće). Večer 12. května 2008, byly s modlitbou přeneseny svaté ostatky nového vyznavače Dositeje Záhřebského, ze hřbitova monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice v Bělehradě, do monastýrského chrámu. Na základě usnesení svatého archijerejského sněmu Srbské Pravoslavné Církve, z roku 2000, kdy byl svatý – vyznavač připočten k zástupu srbských svatých, a vysloveného požehnání jeho svatosti patriarcha srbského Pavla, metropolita černohorský a přímořský Amfilochij, přenesl svaté ostatky z hrobu, kde přebývaly od 15. ledna 1945, do monastýrského chrámu.
Po předepsaných bohoslužebných postupech, sestávajících z omytí svatých ostatků svatou vodou a vínem, a pomazáním vonnými oleji, Vysokopřeosvícený vladyka Amfilochij, uložil svaté ostatky do kivotu (v Srbsku je takto nazývána schránka na svaté ostatky) před ikonostasem. Během celého činu přenesení svatých ostatků, četli určení kněží úryvky ze svatého evangelia, které svým zpěvem doprovázely monašky monastýru Uvedení Přesvaté Bohorodice.
Na druhý den, v úterý 13. května, při příležitosti přenesení svatých ostatků svatého vyznavače Dositeje Záhřebského, odsloužil svatou archijerejskou liturgii Vysokopřeosvícený Amfilochij, spolu s ním sloužili Vysokopřeosvícený Metropolita nové Gračanice Longin, Přeosvícený Biskup Šumadijský Jovan, Přeosvícený Biskup Australsko – Novo Zélandský Irinej, Přeosvícený Biskup Chvostanský Atanasije a Biskup Moravički Antonije. Ke svatým ostatkům se přistoupil poklonit i velký počet věřících, během čehož byl zpíván tropar svt. vyznavači Dositejovi.
Jeho památka je také 28. června (15. června dle církevního kalendáře), kdy si Srbská Pravoslavná Církev připomíná a slaví den sv. Víta – Vidovdan (Видовдан). Tento den si připomíná ten den, kdy bylo srbské vojsko poraženo na Kosově poli tureckým vojskem sultána Murada I. Je to památka sv. muč. Knížete Lazara Srbského a všech svatých srbských mučedníků od něj až po dnes.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.