pondělí 22. prosince 2008

Ctihodný Serafim Sarovský, divotvůrce
(památka 2. ledna/ 15. ledna a 19. července/ 1. srpna)
Ctihodný Serafim Sarovský, jež je ctěn jak pravoslavnými, tak jinoslavnými křesťany po celém světě, patří bezesporu k největším ruským světcům všech dob. Jako světec se proslavil jako mimořádný asketa, ale rovněž jako prorok, divotvůrce a v neposlední řadě i jako uzdravitel tělesně i duchovně nemocných.
Sv. Serafim se narodil roku 1759 ve městě Kursk a byl pokřtěn se jménem Prochor. Pocházel z kupecké rodiny a jeho rodiče byli zbožnými křesťany, kteří obdarovávali mnohými dary nejen okolní chrámy, ale i všechny potřebné lidi. Celý život ctihodného Serafima byl doprovázen velkými znameními Boží milosti. Když jej v dětství jeho matka (která po smrti svého muže převzala všechny starosti spojené se stavbou kurského chrámu) jednou s sebou vzala ke stavbě chrámu, malý Prochor spadl z vysoké zvonice. Hospodin jej však ochránil a zachoval zcela nezraněného. Když byl jindy jako dítě nemocný, zjevila se ve snu jeho matce Přesvatá Bohorodice a slíbila jí, že jej uzdraví. Brzy po této události, když kolem jejich domu procházel církevní průvod s divotvornou ikonou Přesvaté Bohorodice „Kurská - Znamení“, maminka malého Prochora vynesla z domu a on se přiložil k ikoně, a brzy na to vyzdravěl. Ve svých sedmnácti letech se Prochor utvrdil ve svém rozhodnutí opustit světský život a vydat se na cestu mnišského života, k čemuž obdržel i matčino požehnání. Jeho matka jej požehnala velkým měděným křížem, který až do konce svého života nosil na hrudi.
Po rozloučení s matkou odešel sv. Serafim na pouť po hlavních ruských pravoslavných svatyních. V Kyjevo-pečerské lávře pak od starce Dositeje1 obdržel požehnání, aby mnišský život započal v Sarovské poustevně (monastýru), zasvěcené Zesnutí Přesvaté Bohorodice, jež byla známa svým přísným mnišským ústavem. Po dvou letech oddaného poslušenství Prochor těžce onemocněl a dlouhou dobu odmítal pomoc lékařů. Konečně ve třetím roce Prochorovi nemoci se mu zjevila Přesvatá Bohorodice s apoštoly Petrem a Janem a uzdravila jej. V roce 1786 přijal Prochor mnišské postřižení se jménem Serafim (tzn. Plamenný) a v následujícím roce byl rukopoložen na jerodiákona. Při své jerodiákonské službě byl Pánem poctěn spatřit při bohoslužbě svaté anděly i samotného Pána Ježíše Krista. V roce 1793 byl rukopoložen i na jeromonacha. Ve stejném roce odešel do samoty, kde se zcela uzavřel před vnějším světem. Sv. Serafim se usídlil v malé lesní kelii a v plném soustředění se oddával modlitbě k Bohu, k Přesv. Bohorodici a ke svatým. V jeho duchovním zápase jej nepřemohl ani ďábel, a to ani tehdy, když sv. Serafim více než tisíc dnů a nocí klečel na kameni, s rukama pozdvihnutýma k nebi, a modlil se «Bože, buď milostiv mně hříšnému». Zlý duch se jej proto snažil přemoci alespoň tělesně: jednou jej přepadli zlí zloději, kteří jej zbili až k smrti. Boží Matka jej ale uzdravila i potřetí, a ti, kteří jej přepadli, se za ním vrátili a činili pokání. Po svém uzdravení se ctihodný Serafim znovu vrátil do své lesní kelie, kde pokračoval v modlitebním životě; více než tři roky zachovával tvrdou askezi v naprostém mlčení. V roce 1810, po patnáctiletém pobytě v lesní samotě, konečně otevřel dveře své kelie a byl nápomocen všem, kteří potřebovali útěchu ve svých duchovních, ale i tělesných strastech. Za svou lásku k Bohu, pokoru a i oddaný duchovní zápas jej Pán učinil hodným dalších duchovních darů (charismat) – dar jasnozřivosti a činění zázraků. V roce 1825 se mu opět zjevila Přesvatá Bohorodice, spolu se světiteli Klimentem Římským a Petrem Alexandrijským, a nařídila mu zcela ukončit jeho přísné „zátvornictví“.
Ctihodný Serafim od těch chvil přijímal všechny, kteří za ním přicházeli pro radu a duchovní útěchu, a všechny s láskou nazýval «Radosti moje, poklade můj». Jeho útěšná slova, jimiž obdarovával příchozí, byla vždy založena na slovu Božím, utvrzena na dílech svatých Otců a prodchnuta příklady světců. Všechny poutníky vždy poučoval o tom, aby neochvějně stáli ve víře, a objasňoval jim, v čem spočívá svaté Pravoslaví. Svatý Serafim se duchovně staral o sesterstvo budoucího velkého a slavného ženského Divějevského monastýru. Přesvatá Bohorodice jej krátce před smrtí uvědomila o přesném dni jeho zesnutí. Roku 1833 ctihodný Serafim, v době své modlitby, když klečel před ikonou Boží Matky, předal svoji duši do rukou Hospodina. Na přímluvy ctihodného Serafima se už na jeho hrobě konaly mnohé zázraky, uzdravení a znamení, jež pokračují až do dnešních dní... V roce 1903 byl sv. Serafim připočten k zástupu svatých. Jeho církevní památku slavíme 2. ledna a 19. července dle juliánského kalendáře.

1Ctihodná Dositeja Kyjevská (Darja Tjapkina) vedla asketický život v 18. století v Kyjevo-Pečerské lávře pod jménem rjasoforného mnicha Dositeja; památka 25. září / dle světského 8. října.


Modlitba ke Svatému, Ctihodnému a Bohonosnému otci našemu Serafímu Sárovskému Divotvůrci

Tropar hl. 4.
Od své mladosti zamiloval sis Krista, blažený, /
Tomu jedinému plamenně pracovat jsi zatoužil /
nepřestanou modlitbou a prací v pustině jsi pracoval, /
dojetím srdcem, lásku Kristovu jsi získal, /
jako milovaný vyvolenec Boží matky zjevil ses. /
Pročež, k tobě vzýváme:/ spasiž nás modlitbami svými, /
Serafíme, ctihodný otče náš.

Modlitba 1.
Podivuhodný otče Serafíme, veliký Sárovský divotvorče, všem přibíhajícím k tobě rychlý pomocniče! Ve dnech tvého pozemského života nikdo od tebe neutěšený, a bez tvé dobré pomoci neodešel, všem bylo milé, samotné spatření tvé tváře, a laskavý hlas tvých slov. Kromě tohoto, v tobě přebýval i dar prozíravosti, a převeliký dar uzdravování nemocných duší. Když tě po té přizval Bůh od pozemských tvých trudů k nebeskému odpočinku, tvoje láska k nám, se ani trochu neumenšila, a není ani možné vyčíslit množství zázraků, které se umnožily jako hvězdy nebeské, neboť se zjevuješ po celé naší zemi, lidem Božím a daruješ jim uzdravení. Proto i my k tobě vzýváme: tichý a mírný služebníku Boží, smělý k němu prosebníku a modlitebníku, nikdy neodmítej ty, kteří vzývají tebe, povznes za nás mocnou modlitbu svoji k Hospodinu mocností, nechť nám daruje vše dobré, v tomto životu potřebné i vše užitečné ke spasení duševnímu. Nechť nás ochrání před padnutím do hříchů a naučí nás skutečnému pokání, abychom bez potíží mohli vejít do věčného, nebeského Království, kde ty nyní záříš v nezacházející slávě. A tam mohli opěvovat se všemi svatými, život dávající Trojici na věky věkův. Amen.

Modlitba 2.
Veliký služebníku Boží, ctihodný a Bohonosný otče náš Serafíme! Shlédni s výsosti slávy nebeské na nás, pokorné a nemohoucí, mnohými hříchy obtěžkané, tvé útěchy a pomoci prosící. Nakloň se k nám, svou dobrodušností a pomoz nám, Hospodinovy přikázání neporušeně zachovávat, víru Pravoslavnou pevně zachovat, pokání v našich hříších Bohu vroucně přinášet, v křesťanské zbožnosti blahodatně prospívat a být důstojní, tvého modlitebního zastání před Bohem za nás. Světče Boží, vyslyš nás, modlících se s vírou a láskou k tobě a nepřezírej nás, kteří potřebujeme tvé zastání: nyní, a i v čase našeho skonání nám pomáhej a zastaň se nás svými modlitbami před zlobnými ďábelskými napadeními, nechť nás neovládne jejich síla, ale dej, nechť tvojí pomocí můžeme následovat blaženství rajských příbytků. Na tebe nyní své naděje vkládáme, otče milosrdný: budiž k nám v pravdě průvodcem ke spasení a přiveď nás k nezacházejícímu světlu života věčného, příznivým tvým zastáním, u trůnu Přesvaté Trojice, abychom slavili a opěvovali se všemi svatými, důstojné poklony jméno, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.



Poučení svatého ctihodného Serafíma Sárovského divotvorce

O neodsuzování bližního a odpouštění urážek
Není správné nikoho soudit, i kdybys viděl někoho, kdo hřeší, nebo se třeba jen chystá přestoupit přikázání Boží, v souladu s Božím slovem: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mat. 7,1), „Kdo jsi ty, který soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní Pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.“ (Řím 14,4)

Jestliže se budeme snažit podle svých sil naplňovat učení Pána Ježíše Krista, můžeme doufat, že se v našich srdcích rozzáří božské světlo, jež nám odkrývá cestu k nebeskému Jeruzalému. Bůh nám přikázal, abychom chovali nepřátelství pouze vůči hadovi, to jest vůči tomu, kdo obelstil člověka a vyhnal jej z ráje, proti vrahu člověka – ďáblovi. Je nám přikázáno být nepřáteli všech nečistých duchů smilstva a skutků hanby, které zasívají do srdcí nečisté a poskvrňující myšlenky.

Není správné živit v srdci zlobu nebo nenávist k bližnímu, který je k nám nevraživý, nepřátelský, ale je zapotřebí jej milovat, a nakolik je to možné, činit mu dobro a tím naplňovat učení Pána našeho Ježíše Krista: „…milujte nepřátele své… dobrořečte těm, kteříž vás proklínají…“ (Mat. 5,44)

Proč tedy odsuzujeme své bratry? Je to z toho důvodu, že se nesnažíme poznat sebe sama. Ten, kdo je zaměstnán poznáváním sebe sama, nemá čas pozorovat druhé. Odsuzuj sebe a přestaneš odsuzovat druhé. Odsuzuj špatný skutek, ale toho, kdo jej koná, neodsuzuj.

A tak, moji milí, nebudeme pozorovat cizí hříchy a odsuzovat druhé, abychom neuslyšeli: „Synové lidští, jejichž zuby jsou kopí a šípy, jejichž jazyk je ostrý meč.“ (Žalm 57,5) Neboť když Hospodin zanechá člověka jen jemu samotnému, tehdy je ďábel připraven jej rozdrtit jako mlýnský kámen pšeničné zrno…

O duševním pokoji
Duševní pokoj se získává skrze zármutek a soužení. Svaté Písmo říká: „…šli jsme ohněm, vodou, vyvedl jsi nás však a dal hojnost všeho…“ (Žalm 66,12) Cesta těch, kteří si přejí zalíbit se Bohu, vede skrze mnohá soužení. Jak budeme velebit svaté mučedníky pro jejich strádání a utrpení, které přetrpěli pro Boha, když nedokážeme vydržet ani horečku? Nic nenapomáhá získávání duševního pokoje tak jako mlčenlivost a krátký rozhovor s druhými lidmi, se sebou však rozhovor nepřetržitý.
Není nic lepšího než pokoj v Kristu, v něm se zhroutí všechny útoky vzdušných i pozemských duchů. „Neboť nevedeme svůj boj proti krvi a tělu, ale proti mocnostem, proti světa pánům temnoty věku tohoto, proti duchům zlosti podnebeským.“ (Ef 6,12)

O zachování čistoty srdce
Své srdce musíme neustále chránit od nepřístojných a neslušných skrytých myšlenek podle slov Přísloví: „Především střež a chraň své srdce, neboť z něho vychází život.“ (Př. 4,23) Když své srdce každodenně takto střežíme, rodí se v něm čistota, skrze kterou zříme Hospodina dle ujištění věčné Pravdy: „Blahoslaveni čistého srdce: neboť oni Boha viděti budou.“ (Mat. 5,8)

O Bohu
Bůh je oheň, ohřívající a rozpalující srdce a útrobu. A tak, když pociťujeme ve svých srdcích chlad, který je od ďábla, neboť ďábel je chladný, přizvěme Hospodina, a on přijde a zahřeje naše srdce dokonalou láskou. Nejen k němu, ale i k bližnímu. Kde je Bůh, tam není zla. Vše pocházející od Boha je pokojné a prospěšné a přivádí člověka k pokoře a k sebeodsuzování. Bůh nám zjevuje svoji lidumilnost nejenom tehdy, když konáme dobré věci, ale i tehdy, když jej urážíme a vyzýváme jeho hněv. Jak dlouho a s jakou shovívavostí snáší Hospodin naše skutky proti jeho zákonu! A když nás kárá, tedy jen milosrdně a milostivě.

O víře
Je zapotřebí především věřit v Boha, že jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají… (Žid. 11,6) Víra dle učení ctihodného Antiocha je počátkem našeho sjednocení s Bohem.

Péče o duši
Člověk se svým tělem je podoben zapálené svíci. Jako svíce musí jednou shořet, stejně tak i člověk musí jednou zemřít. Jelikož je lidská duše nesmrtelná, musí být naše péče a starost zaměřena více na ni než na tělo, neboť „co prospěje člověku, když získá celý svět, a ztratí duši svoji?“ (Mk 8,36)



Žádné komentáře:

Okomentovat