.jpg)
Svatý Ambrož, biskup mediolánský (milánský)
(památka 7. prosince dle církevního/ dle světského kalendáře 20. prosince)
Jako mnozí světci té doby pocházel i sv. Ambrož, velký otec pravoslavné Církve, ze vznešeného a váženého rodu. Jeho otec byl císařským zmocněncem pro Galii a Hispánii, avšak zůstával nevěřícím, naopak matka sv. Ambrože byla křesťankou. Jednou se přihodila následující událost: když byl Ambrož ještě malý, a spal v kolébce, přilétl k jeho blízkosti roj včel a na jeho ústa mu vylil medový nektar, pak zase odletěl. Ještě jako dítě pak také prorocky říkával, a nastavoval přitom ruku: «Polibte ji, neboť jednou budu biskupem». Po smrti svého otce jej císař ustanovil zmocněncem Ligurské oblasti, jejímž centrem a současně hlavním městem bylo Mediolanum (dnešní Miláno). Když zemřel milánský biskup, mezi pravoslavnými křesťany a heretiky (ariány) začaly rozepře o tom, kdo bude zvolen novým biskupem. Ambrož, jelikož byl ze svého úřadu povinen, vešel spolu s ostatními do chrámu, kde probíhala volba biskupa, aby zde nastolil pořádek, když v tom zazněl dětský hlas, který zvolal: «Ambrož biskupem!». Všichni přítomní přijali toto zvolání za Boží hlas a navzdory námitkám samého Ambrože jej jednohlasně zvolili za biskupa. Ambrož poté přijal svatý křest a v následujících sedmi dnech též všechny duchovní stupně, než byl konečně rukopoložen na mediolánského biskupa. Jako biskup upevnil Ambrož pravoslavnou víru, potlačil heretiky, zvelebil křesťanské chrámy, zasloužil se o rozšíření víry mezi nevěřící, napsal mnohé poučné knihy a stal se vzorným příkladem dobrého křesťana a duchovního pastýře. Byl to právě on, kdo složil děkovný hymnus: Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme). Slavný hierarcha Ambrož, pro jehož moudrost a líbeznou řeč jej navštěvovali lidé až z dalekých zemí, byl velmi zdrženlivý, pracovitý a ve všem obezřetný. Málo spal, pracoval mnoho a neustále se modlil k Bohu. Rovněž půst zachovával neustálý, kromě sobot a neděl, kdy s bratřími oslavoval slavný den Vzkříšení našeho Pána. Pro jeho ctnosti jej Bůh učinil hodným nejen vidět, ale rovněž činit mnohé zázraky. Ke konci života sv. Ambrož našel a nechal ze země vyzdvihnout ostatky svatých mučedníků Nazaria, Gervasia, Protasia a Celsa (jejich církevní památka spadá na 14. října dle juliánského kalendáře). K prostým lidem byl mírný, s mocnými naopak jednal bez bázně. Tehdejší císařovnu Justinu dokonce obvinil a posléze i usvědčil z heretismu, tyrana a vraha Maximuse proklel, císaře Theodosia I. nevpustil do svatého chrámu dříve, než císař přinesl pokání za své hříchy, s násilníkem a samozvaným císařem Eugeniem se odmítl setkat. Sv. Ambrožovi, tomuto bohumilému muži, daroval Bůh tolik blahodati, že na jeho prosby se navraceli k životu i mrtví, a často se stávalo, že z lidí vyháněl démony, léčil nemocné a předpovídal věci budoucí... Nakonec zesnul v pokoji, na počátku Velikonoc roku 397. Jeho památku si připomínáme 7. prosince (20. 12. dle občanského kalendáře).
Jako mnozí světci té doby pocházel i sv. Ambrož, velký otec pravoslavné Církve, ze vznešeného a váženého rodu. Jeho otec byl císařským zmocněncem pro Galii a Hispánii, avšak zůstával nevěřícím, naopak matka sv. Ambrože byla křesťankou. Jednou se přihodila následující událost: když byl Ambrož ještě malý, a spal v kolébce, přilétl k jeho blízkosti roj včel a na jeho ústa mu vylil medový nektar, pak zase odletěl. Ještě jako dítě pak také prorocky říkával, a nastavoval přitom ruku: «Polibte ji, neboť jednou budu biskupem». Po smrti svého otce jej císař ustanovil zmocněncem Ligurské oblasti, jejímž centrem a současně hlavním městem bylo Mediolanum (dnešní Miláno). Když zemřel milánský biskup, mezi pravoslavnými křesťany a heretiky (ariány) začaly rozepře o tom, kdo bude zvolen novým biskupem. Ambrož, jelikož byl ze svého úřadu povinen, vešel spolu s ostatními do chrámu, kde probíhala volba biskupa, aby zde nastolil pořádek, když v tom zazněl dětský hlas, který zvolal: «Ambrož biskupem!». Všichni přítomní přijali toto zvolání za Boží hlas a navzdory námitkám samého Ambrože jej jednohlasně zvolili za biskupa. Ambrož poté přijal svatý křest a v následujících sedmi dnech též všechny duchovní stupně, než byl konečně rukopoložen na mediolánského biskupa. Jako biskup upevnil Ambrož pravoslavnou víru, potlačil heretiky, zvelebil křesťanské chrámy, zasloužil se o rozšíření víry mezi nevěřící, napsal mnohé poučné knihy a stal se vzorným příkladem dobrého křesťana a duchovního pastýře. Byl to právě on, kdo složil děkovný hymnus: Te Deum laudamus (Tebe Bože chválíme). Slavný hierarcha Ambrož, pro jehož moudrost a líbeznou řeč jej navštěvovali lidé až z dalekých zemí, byl velmi zdrženlivý, pracovitý a ve všem obezřetný. Málo spal, pracoval mnoho a neustále se modlil k Bohu. Rovněž půst zachovával neustálý, kromě sobot a neděl, kdy s bratřími oslavoval slavný den Vzkříšení našeho Pána. Pro jeho ctnosti jej Bůh učinil hodným nejen vidět, ale rovněž činit mnohé zázraky. Ke konci života sv. Ambrož našel a nechal ze země vyzdvihnout ostatky svatých mučedníků Nazaria, Gervasia, Protasia a Celsa (jejich církevní památka spadá na 14. října dle juliánského kalendáře). K prostým lidem byl mírný, s mocnými naopak jednal bez bázně. Tehdejší císařovnu Justinu dokonce obvinil a posléze i usvědčil z heretismu, tyrana a vraha Maximuse proklel, císaře Theodosia I. nevpustil do svatého chrámu dříve, než císař přinesl pokání za své hříchy, s násilníkem a samozvaným císařem Eugeniem se odmítl setkat. Sv. Ambrožovi, tomuto bohumilému muži, daroval Bůh tolik blahodati, že na jeho prosby se navraceli k životu i mrtví, a často se stávalo, že z lidí vyháněl démony, léčil nemocné a předpovídal věci budoucí... Nakonec zesnul v pokoji, na počátku Velikonoc roku 397. Jeho památku si připomínáme 7. prosince (20. 12. dle občanského kalendáře).
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.