Životy Svatých

Svatý Ambrož, biskup mediolánský - milánský (♰ 397)

památka 7. / 20. prosince

Jako mnozí světci té doby, pocházel i svatý Ambrož, velký otec Církve, ze vznešeného a váženého rodu. Jeho otec byl císařským zmocněncem pro Galii a Hispánii, avšak zůstával nevěřícím, naopak matka svatého Ambrože byla křesťankou. Jednou se přihodila následující událost: když byl Ambrož ještě malý, a spal v kolébce, přilétl k jeho blízkosti roj včel a na jeho ústa mu vylil medový nektar, pak zase odletěl.

Ještě jako dítě, pak také prorocky říkával, a nastavoval přitom ruku: „Polibte ji, neboť jednou budu biskupem“. Po smrti svého otce jej císař ustanovil zmocněncem Ligurské oblasti, jejímž centrem a současně hlavním městem bylo Mediolanum (dnešní Miláno).

Když pak zemřel milánský biskup, mezi křesťany a heretiky (ariány) začaly rozepře o tom, kdo bude zvolen novým biskupem. Tehdy Ambrož, jelikož byl ze svého úřadu takto povinen učinit, vešel spolu s ostatními do chrámu, kde probíhala volba biskupa, aby zde nastolil pořádek.

Když však vešel do chrámu, zazněl dětský hlas, který zvolal: „Ambrož biskupem!“. Všichni přítomní přijali toto zvolání za Boží hlas a navzdory námitkám samotného Ambrože, jej jednohlasně zvolili za biskupa.

Ambrož poté přijal svatý křest a v následujících sedmi dnech, postupně také i všechny stupně duchovního svěcení, než byl konečně rukopoložen na mediolánského biskupa.

Jako biskup, Ambrož upevnil pravoslavnou víru, potlačil heretiky, zvelebil křesťanské chrámy, zasloužil se o rozšíření víry mezi nevěřícími, napsal mnohé poučné knihy a stal se vzorným příkladem dobrého křesťana a duchovního pastýře.

Byl to právě on, kdo složil děkovný hymnus: Te Deum laudamus - Tebe Bože chválíme. Slavný hierarcha Ambrož, pro jehož moudrost a líbeznou řeč jej navštěvovali lidé až z dalekých zemí, byl velmi zdrženlivý, pracovitý a ve všem obezřetný. Málo spal, pracoval mnoho a neustále se modlil k Bohu.

Rovněž půst zachovával neustálý, kromě sobot a neděl, kdy s bratřími oslavoval slavný den Vzkříšení našeho Pána. Pro jeho ctnosti jej Bůh učinil hodným nejen vidět, ale rovněž činit mnohé zázraky.

Ke konci života svatý Ambrož, skrze zjevení shůry, našel a nechal ze země vyzdvihnout ostatky svatých mučedníků Gervasia, Nazaria, Protasia a Celsusa (♰ 68).

K prostým lidem byl mírný, s mocnými naopak jednal bez bázně. Tehdejší císařovnu Justinu dokonce obvinil a posléze i usvědčil z heretismu, tyrana a vraha Maximuse proklel, císaře Theodosia I. nevpustil do svatého chrámu dříve, než císař přinesl pokání za své hříchy, s násilníkem a samozvaným císařem Eugeniem se odmítl setkat.

Bůh daroval svatému Ambrožovi, tolik blahodati, že na jeho prosby se k životu navraceli i mrtví, a často se stávalo, že z lidí vyháněl démony, léčil dlouho nemocné a předpovídal věci budoucí. Nakonec zesnul v pokoji, na počátku Velikonoc roku 397.