.jpg)
Svatý novomučedník Georgios z Joanniny(památka dle církevního kalendáře 17. ledna/ dle světského 30. ledna)
Svatý Georgios se narodil roku 1808 v Řecku v obci Tsourchli nedaleko města Grebeny. Jeho rodiče, Konstantinos a Vasilia, byli chudí, ale zbožní zemědělci. Když Georgios dosáhl věku osmi let, ztratil oba rodiče i sestru a stal se sirotkem.
Jakmile dospěl, musel si zajistit základní obživu vlastními silami. Stal se proto podkoním u Chatzi Abdula, váženého úředníka u imána a joanninského paši v jedné osobě.
V jeho charakterových rysech lze spatřovat mnoho podobného s jinými světci, např. pokoru a trpělivost, pro které si jej cenil i jeho pán Abdul. Boží Duch v něm rozněcoval plamen zbožnosti a Georgios nacházel opravdové uspokojení pouze v blízkosti svého skutečného, nebeského Pána – v jeho svatých chrámech, které v Joannině často navštěvoval.
Jako tma zastírá světlo, tak i závistiví turečtí poddaní se nemohli smířit s postavením Georgia u jeho pána Abdula a nazývali jej hanlivě „nevěřící Hasan“. Mnozí se začali po čase domnívat, že Georgios je svému pánu Abdulovi oddán natolik, že se dokonce stal i muslimem. V politickém ovzduší doby, v níž Georgios žil, bylo zvykem, že si Turci najímali na různorodé práce na svých panstvích křesťanské poddané, kterým dávali turecká jména. Islamizace křesťanského obyvatelstva nebyla náhodná, ale byla součástí zcela cíleného programu Turků. Georgios navzdory tomuto tlaku zůstal věrným následovatelem Krista; postil se poctivě vždy ve středu a v pátek, kdy nejedl nejen maso, ale ani ryby či stravu s olejem.
Jako mladý muž se zamiloval do křesťanské dívky Heleny, rovněž služebné u jedné Turkyně, kterou stihl stejný osud jako Georgia, když zůstala spolu se dvěma dalšími sourozenci bez rodičů. S ní se také oženil.
Jednou se přihodila následující událost. Jeden závistivý Turek, který ztratil kvůli svým nepoctivým obchodům místo u svého pána Abdula, zanevřel na Georgia a chtěl se mu pomstít. Lživě jej nařknul a joanninskému soudci sdělil, že Georgios chodí do „tzamie“ (mešity), a přitom se vysmívá muslimské víře a že se musí buď stát muslimem, nebo musí být usmrcen.
Georgios se tohoto obvinění nezalekl a před soudem odvážně vyznal, že je křesťan, narozený křesťanským rodičům, a že křesťanem také zůstane. Překvapení na tvářích zlých Turků nastalo v okamžiku, když se o všem dozvěděl tehdejší Georgiův chlebodárce, Chatzi Abdul, který rozhněvaný předstoupil před soudce a na svou čest dosvědčil, že jeho služebník mluví pravdu, že je skutečně neobřezaným křesťanem! Nato soudce Georgia propustil.
Jakou radost prožíval Georgios, když mu jeho žena Helena porodila syna! Chatzi Abdul dal Georgiovi dokonce několik dní volna, aby mohl svého syna pozdravit a pokřtít jej. Křest dítěte připadl na svátek sv. Jana Křtitele (7.1.1838), a proto rodiče své dítě pojmenovali jménem Spasitelova Předchůdce. Jako by Georgios cítil svůj blízký mučednický skon, když se krátce po narození svého syna, přesně 12. ledna, několikrát během dne obrátil k Bohu a nazpaměť pronesl své poslední modlitby. Rozloučil se přitom se svým synem Joannisem (kterého po otcově smrti nazývali joanninští občané „Joannis, syn svatého mučedníka“). Brzy na to Georgia přepadl jeho dávný nepřítel Turek Hodža a začal mu spílat, do kdy že si bude zahrávat se svou vírou?
„Jsi křesťan, nebo muslim?“ zněla posměšná a zároveň výhružná Hodžova otázka. Georgios se snažil zprvu vyhnout vznikajícímu konfliktu, aby hlasité Hodžovy nadávky za chvíli nepřilákaly k oběma mužům shromáždění zvědavců.
Vzhledem k tomu, že se poblíž nacházel jeden řecký úřad, podařilo se Georgiovi ukrýt v jeho útrobách díky dobrosrdečnému Řekovi Telesforovi Klaritzimu, který zde pracoval.
Nyní již zfanatizovaný Turek Hodža pokřikoval na Georgia s ještě větší intenzitou a ironicky se jej doptával: „Ty, který ses stal muslimem, jak to, že se znovu činíš křesťanem?“
„Nikdy jsem se nestal muslimem ani jsem nezradil svého Krista,“ odvětil Georgios a dodal nebojácně: „Křesťanem jsem byl a jím také zůstanu.“
Georgios byl po této události opět předveden před soudce, který jej důkladně vyslýchal a vyptával se jej na jeho náboženské vyznání. Georgia však poslal prozatím do vězení. Jakmile se o této události dozvěděl tehdejší metropolita joanninský Joakim (rodem z Kosu), snažil se Georgia osvobodit. Neúspěšně.
Nakonec předvedli nebohého Georgia před soudce ještě jednou, potřetí, a sám soudce se jej snažil přimět ke změně víry a k přijetí islámu. Georgios ale zůstal neoblomným. „Jsem křesťanem,“ tak zněla všechna jeho další obhajoba.
Jelikož s tím soudce ani zmanipulovaný dav nebyl spokojen, začali Georgia bít, bičovat a znovu jej odvedli do žaláře. Zde mu zaklínili nohy do hrozných mučících nástrojů a na hruď mu položili obrovský kámen a tak se jej snažili zviklat. Kámen, který na něj vložili, sotva uneslo dvacet dospělých mužů. Georgios si ani tehdy nezoufal, ale veškerou svou naději vložil na Hospodina, neboť se praví: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duše zabít nemohou, spíše se však bojte toho, který může i duši i tělo zatratit v pekelném ohni.“ (Mat. 10,28).
Na druhý den nelidské mučení pokračovalo: Georgia polévali vařícím olejem, pálili rozžhaveným železem a vpichovali mu jehly pod nehty.
Protože si sami byli vědomi moci peněz, domnívali se joanninští Turci, že si mohou Georgiovu víru koupit zlatem a stříbrem, jen když se zřekne Krista. Georgios si ovšem dobře pamatoval slova svého Pána, kterého pokoušel na poušti ďábel a sliboval mu všechna bohatství země, jen když se před ním pokloní. „Pánu Bohu svému budeš se klanět, a jemu samému sloužit,“ (Mat 4,10) odpověděl stejně rezolutně i mladý křesťan Georgios.
Georgiova neochvějnost rozlítila běsnící dav Turků natolik, že začali křičet: „Hle, ten se vysmívá islámu… pryč s ním!“
Nakonec, po neustálém dokazování a falešných přímluvách mocného šejcha Aliho, který byl osobně žádat soudce o hlavu mučedníka, rozhodl vezír o verdiktu: smrt oběšením za to, že se obžalovaný obrátil z muslima na křesťana a pošpinil Mohamedovu víru.
Na straně Georgia stáli přirozeně všichni křesťané, jmenovitě metropolité Joanniny, Arty aGrebeny, jakož i představitelé města a okolí. Bohužel bezvýsledně. Georgios byl nadále střežen ve vězení, kde jej směli navštěvovat jeho nejbližší přátelé a rodina a snažili se jej povzbudit, aby svou víru nezradil, neboť by jej mohli následovat i další, ve víře slabí křesťané.
Věznitelé ovšem stále doufali, že Georgios podlehne jejich psychickému nátlaku a odloučení od manželky Heleny a novorozeného syna Joannise. Navrhovali proto Georgiovi, aby se raději vyhnul smrti a utekl do svobodné části Řecka nebo na jiné vzdálené místo, kde by mohl žít jako křesťan. Tyto a podobné návrhy Georgios i nadále zamítal, a ani na chvíli o nich neuvažoval. „Jako křesťan jsem se narodil, jako křesťan také zemřu,“ opakoval s prostou křesťanskou vírou, jaké jej naučila svatá Církev a zbožní rodiče a která v jeho srdci vzklíčila již v útlém mládí.
Dobří přátelé mu říkali, že tyto zkoušky musí přestát, „jinak nás za chvíli poturčí všechny…“ Georgios své přátele na oplátku prosil, aby se postarali o jeho rodinu, což mu také slíbili.
Nadešel 17. leden 1838, kdy si pro Georgia přišli jeho kati do vězení. Vyzvali jej, aby se připravil. On vstal a nahlas vzdal chválu Hospodinu. Pak jej jeho mučitelé odvedli do pobřežní
čtvrti Kurmáni, kde měla proběhnout poprava. Znovu se jej otázali: „Kdo jsi?“ On odvětil: „Jsem křesťan a uctívám Krista a Vládkyni Bohorodici.“ Stráž mu uvolnila spoutané ruce a on mohl konečně učinit znamení kříže. Pak se ještě naposledy obrátil ke shromážděným křesťanům a pronesl tato památná slova: „Odpusťte mi, bratři, a Bůh vám odpusť.“ Turečtí kati mu vzápětí na to vložili na krk oprátku a jeho čistá křesťanská duše se vznesla k Pánu.
Doslov
Tu noc, kdy Turci Georgia pověsili, zůstalo jeho umučené tělo na šibenici a kolem hlavy světce zazářil do dálky ničím nepřehlédnutelný jas. Každou noc bylo lze spatřit toto podivuhodné Boží znamení, které se turecká stráž snažila zpochybňovat a odmítala mu přikládat nějaký zázračný význam. Naopak tvrdila: Bůh seslal svůj oheň, aby spálil tělo tohoto křesťana. Jindy zase obvinili jednoho pekaře, který měl údajně zažehnout kolem světcova těla světlo, aby vyjádřil mučedníkovi svou úctu, a proto jej uvrhli do vězení. I poté, co došlo k výměně stráže, a velení převzal setník, zázrak se opakoval. Jeden z vojáků se chtěl svatozáře dotknout svým mečem, ale ta se vždy posunula výš. Svaté ostatky zůstaly venku až do 19. ledna, tedy tři dny. Po těch dnech požádali křesťané Turky o vydání Georgiova těla. Nakonec jej vykoupili za tři sta drachem. Zajímavé je, že když tělo snímali, nejevilo známky oběšení, tzn. nebylo ani ztuhlé ani zčernalé, ale naopak měkké a jeho tvář vyzařovala klid a blaženost. S bázní tedy sňali tělo světce a zavinuli je do bílého plátna. Vložili je do zvláštní schrány a převezli do metropolitního chrámu. Joanninský metropolita Joakim tehdy vyzval protožalmistu Petra Georgia, aby pozorně prohlédl tvář světce, aby později mohl vytvořit jeho obraz (ikonu). Již zde v chrámu se začaly dít první zázraky na přímluvy sv. Georgia. První, na kom se zázrak projevil, byla matka Petra Georgia, místního ikonografa, která ležela doma těžce nemocná a připoutaná na lůžko. Poté, co se Petr Georgios dotýkal těla světce a zaznamenával si základní tělesné rozměry, dotkl se doma své matky, o niž se staral, a ta rázem pocítila úlevu od nemoci a za chvíli se zcela uzdravila a mohla vstát. Jsou zaznamenány i další případy uzdravení, ke kterým docházelo díky uzdravující síle Georgiových tělesných ostatků, které Bůh proslavil.
Kanonizace
Krátce po smrti Georgia byla na žádost věřících sepsána zpráva o okolnostech umučení joanninského mučedníka, kde byla podrobně shrnuta veškerá fakta z doby před a po umučení, včetně záznamu o zázracích, k nimž došlo. Již po třinácti dnech, které uplynuly od slavné smrti Georgia, byla složena oslavná služba a napsána ikona. Vše nasvědčovalo tomu, že Georgios bude přiřazen k zástupu řeckých svatých, jak o to metropolitu joanninského žádali zbožní křesťané. Metropolita Joakim proto nechal prověřit, zda zázraky spojované s Georgiovou osobou jsou pravdivé, či nikoli. Když metropolita Joakim zjistil, že zázraků přibývá a jejich hodnověrnost je nade vše výmluvná, obrátil se se svou žádostí na tehdejšího konstantinopolského patriarchu Grigoria VI. Posvátný synod v čele s patriarchou po důkladném prověření všech zpráv vydal ustanovení, v němž se konstatuje „prohlášení sv. Georgia za svatého“ a nařizuje se každoroční slavení jeho památky, jež připadá na den úmrtí novomučedníka (17. 1.). K oficiálnímu prohlášení Georgia za svatého tedy došlo necelých 19 měsíců po jeho mučednické smrti.
Význam jeho mučednické smrti
Mučednický skon a odvaha mladého Řeka Georgia znamenaly mnoho pro těžce zkoušený řecký národ. Zpráva o mučednické smrti a následném prohlášení za svatého se rychle rozšířila za brány města Joanniny. Jakou lásku ke Kristu musel sv. Georgios nosit ve svém srdci? Jen pomysleme, ani láska k jeho mladé ženě ani soucit k jeho malému synovi ani sliby věznitelů nezviklaly pevné rozhodnutí Georgiovo zachovat svou víru v Krista bez poskvrny. Tento prostý a téměř nevzdělaný muž hledal a našel pravou hodnotu lidského života. Tento pokorný podkoní pochopil, že utrpení a životní zkoušky, které podstoupil, byly cestou, jež vedla k Bohu. Víra a autenticita jeho života prošla tvrdou zkouškou tělesné i duševní bolesti, ale nakonec prokázala svou ryzost a neotřesitelnost. Sv. Georgios ovlivnil dějiny dnes již proslulého města Joannina. Zjevil se v té nejvhodnější a současně nejvypjatější chvíli jako „nádoba Bohem vyvolená“, aby ukončil proud islamizace a upevnil víru křesťanů.
Přenesení svatých ostatků
Dne 25. 10. 1971 – přibližně 150 let po vypuknutí Řecké osvobozenecké revoluce (1821) a 133 let po mučednické smrti sv. Georgia (1838) – se konalo slavnostní přenesení světcových ostatků, jehož se účastnilo celé město Joannina a další města v okolí a ze kterého se těšil nebeský zástup řeckých svatých. Ostatky sv. Georgia byly do té doby uloženy pod severozápadním sloupem v oltářní části metropolitního chrámu v Joannině. Tehdejší metropolita joanninský Serafim, pozdější arcibiskup athénský a celého Řecka, se na popud své osobní úcty k novomučedníkovi Georgiovi rozhodl po dlouhém zvažování a usilovných modlitbách k aktu přenesení jeho svatých ostatků a přizval k této události všechny duchovní z celého Epiru. Nejdříve, se konalo velké povečeří v metropolitním chrámu sv. Athanasia, kterého se zúčastnilo velké množství archijerejů a stovky kněží, diákonů a tisíce věřících. Po skončení večerní se všichni přemístili ke světcově hrobce, aby mohlo započít slavné vyzvednutí jeho ostatků, uložených ve stříbrné schráně, s níž zástup duchovenstva obešel třikrát celý chrám. Všichni přítomní byli upřímně dojati, mnozí plakali. Proud věřících, kteří se přicházeli poklonit světcovým ostatkům, neustával ani následující den ráno. Na druhý den ráno po slavnostním vynesení ostatků sv. Georgia se s nimi konal průvod, který procházel celým městem a jenž zakončil svou pouť u nového chrámu, postaveného na počest svatého novomučedníka Georgia, ve kterém jeho podivuhodné ostatky spočívají až dodnes.
Svatý Georgios se narodil roku 1808 v Řecku v obci Tsourchli nedaleko města Grebeny. Jeho rodiče, Konstantinos a Vasilia, byli chudí, ale zbožní zemědělci. Když Georgios dosáhl věku osmi let, ztratil oba rodiče i sestru a stal se sirotkem.
Jakmile dospěl, musel si zajistit základní obživu vlastními silami. Stal se proto podkoním u Chatzi Abdula, váženého úředníka u imána a joanninského paši v jedné osobě.
V jeho charakterových rysech lze spatřovat mnoho podobného s jinými světci, např. pokoru a trpělivost, pro které si jej cenil i jeho pán Abdul. Boží Duch v něm rozněcoval plamen zbožnosti a Georgios nacházel opravdové uspokojení pouze v blízkosti svého skutečného, nebeského Pána – v jeho svatých chrámech, které v Joannině často navštěvoval.
Jako tma zastírá světlo, tak i závistiví turečtí poddaní se nemohli smířit s postavením Georgia u jeho pána Abdula a nazývali jej hanlivě „nevěřící Hasan“. Mnozí se začali po čase domnívat, že Georgios je svému pánu Abdulovi oddán natolik, že se dokonce stal i muslimem. V politickém ovzduší doby, v níž Georgios žil, bylo zvykem, že si Turci najímali na různorodé práce na svých panstvích křesťanské poddané, kterým dávali turecká jména. Islamizace křesťanského obyvatelstva nebyla náhodná, ale byla součástí zcela cíleného programu Turků. Georgios navzdory tomuto tlaku zůstal věrným následovatelem Krista; postil se poctivě vždy ve středu a v pátek, kdy nejedl nejen maso, ale ani ryby či stravu s olejem.
Jako mladý muž se zamiloval do křesťanské dívky Heleny, rovněž služebné u jedné Turkyně, kterou stihl stejný osud jako Georgia, když zůstala spolu se dvěma dalšími sourozenci bez rodičů. S ní se také oženil.
Jednou se přihodila následující událost. Jeden závistivý Turek, který ztratil kvůli svým nepoctivým obchodům místo u svého pána Abdula, zanevřel na Georgia a chtěl se mu pomstít. Lživě jej nařknul a joanninskému soudci sdělil, že Georgios chodí do „tzamie“ (mešity), a přitom se vysmívá muslimské víře a že se musí buď stát muslimem, nebo musí být usmrcen.
Georgios se tohoto obvinění nezalekl a před soudem odvážně vyznal, že je křesťan, narozený křesťanským rodičům, a že křesťanem také zůstane. Překvapení na tvářích zlých Turků nastalo v okamžiku, když se o všem dozvěděl tehdejší Georgiův chlebodárce, Chatzi Abdul, který rozhněvaný předstoupil před soudce a na svou čest dosvědčil, že jeho služebník mluví pravdu, že je skutečně neobřezaným křesťanem! Nato soudce Georgia propustil.
Jakou radost prožíval Georgios, když mu jeho žena Helena porodila syna! Chatzi Abdul dal Georgiovi dokonce několik dní volna, aby mohl svého syna pozdravit a pokřtít jej. Křest dítěte připadl na svátek sv. Jana Křtitele (7.1.1838), a proto rodiče své dítě pojmenovali jménem Spasitelova Předchůdce. Jako by Georgios cítil svůj blízký mučednický skon, když se krátce po narození svého syna, přesně 12. ledna, několikrát během dne obrátil k Bohu a nazpaměť pronesl své poslední modlitby. Rozloučil se přitom se svým synem Joannisem (kterého po otcově smrti nazývali joanninští občané „Joannis, syn svatého mučedníka“). Brzy na to Georgia přepadl jeho dávný nepřítel Turek Hodža a začal mu spílat, do kdy že si bude zahrávat se svou vírou?
„Jsi křesťan, nebo muslim?“ zněla posměšná a zároveň výhružná Hodžova otázka. Georgios se snažil zprvu vyhnout vznikajícímu konfliktu, aby hlasité Hodžovy nadávky za chvíli nepřilákaly k oběma mužům shromáždění zvědavců.
Vzhledem k tomu, že se poblíž nacházel jeden řecký úřad, podařilo se Georgiovi ukrýt v jeho útrobách díky dobrosrdečnému Řekovi Telesforovi Klaritzimu, který zde pracoval.
Nyní již zfanatizovaný Turek Hodža pokřikoval na Georgia s ještě větší intenzitou a ironicky se jej doptával: „Ty, který ses stal muslimem, jak to, že se znovu činíš křesťanem?“
„Nikdy jsem se nestal muslimem ani jsem nezradil svého Krista,“ odvětil Georgios a dodal nebojácně: „Křesťanem jsem byl a jím také zůstanu.“
Georgios byl po této události opět předveden před soudce, který jej důkladně vyslýchal a vyptával se jej na jeho náboženské vyznání. Georgia však poslal prozatím do vězení. Jakmile se o této události dozvěděl tehdejší metropolita joanninský Joakim (rodem z Kosu), snažil se Georgia osvobodit. Neúspěšně.
Nakonec předvedli nebohého Georgia před soudce ještě jednou, potřetí, a sám soudce se jej snažil přimět ke změně víry a k přijetí islámu. Georgios ale zůstal neoblomným. „Jsem křesťanem,“ tak zněla všechna jeho další obhajoba.
Jelikož s tím soudce ani zmanipulovaný dav nebyl spokojen, začali Georgia bít, bičovat a znovu jej odvedli do žaláře. Zde mu zaklínili nohy do hrozných mučících nástrojů a na hruď mu položili obrovský kámen a tak se jej snažili zviklat. Kámen, který na něj vložili, sotva uneslo dvacet dospělých mužů. Georgios si ani tehdy nezoufal, ale veškerou svou naději vložil na Hospodina, neboť se praví: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duše zabít nemohou, spíše se však bojte toho, který může i duši i tělo zatratit v pekelném ohni.“ (Mat. 10,28).
Na druhý den nelidské mučení pokračovalo: Georgia polévali vařícím olejem, pálili rozžhaveným železem a vpichovali mu jehly pod nehty.
Protože si sami byli vědomi moci peněz, domnívali se joanninští Turci, že si mohou Georgiovu víru koupit zlatem a stříbrem, jen když se zřekne Krista. Georgios si ovšem dobře pamatoval slova svého Pána, kterého pokoušel na poušti ďábel a sliboval mu všechna bohatství země, jen když se před ním pokloní. „Pánu Bohu svému budeš se klanět, a jemu samému sloužit,“ (Mat 4,10) odpověděl stejně rezolutně i mladý křesťan Georgios.
Georgiova neochvějnost rozlítila běsnící dav Turků natolik, že začali křičet: „Hle, ten se vysmívá islámu… pryč s ním!“
Nakonec, po neustálém dokazování a falešných přímluvách mocného šejcha Aliho, který byl osobně žádat soudce o hlavu mučedníka, rozhodl vezír o verdiktu: smrt oběšením za to, že se obžalovaný obrátil z muslima na křesťana a pošpinil Mohamedovu víru.
Na straně Georgia stáli přirozeně všichni křesťané, jmenovitě metropolité Joanniny, Arty aGrebeny, jakož i představitelé města a okolí. Bohužel bezvýsledně. Georgios byl nadále střežen ve vězení, kde jej směli navštěvovat jeho nejbližší přátelé a rodina a snažili se jej povzbudit, aby svou víru nezradil, neboť by jej mohli následovat i další, ve víře slabí křesťané.
Věznitelé ovšem stále doufali, že Georgios podlehne jejich psychickému nátlaku a odloučení od manželky Heleny a novorozeného syna Joannise. Navrhovali proto Georgiovi, aby se raději vyhnul smrti a utekl do svobodné části Řecka nebo na jiné vzdálené místo, kde by mohl žít jako křesťan. Tyto a podobné návrhy Georgios i nadále zamítal, a ani na chvíli o nich neuvažoval. „Jako křesťan jsem se narodil, jako křesťan také zemřu,“ opakoval s prostou křesťanskou vírou, jaké jej naučila svatá Církev a zbožní rodiče a která v jeho srdci vzklíčila již v útlém mládí.
Dobří přátelé mu říkali, že tyto zkoušky musí přestát, „jinak nás za chvíli poturčí všechny…“ Georgios své přátele na oplátku prosil, aby se postarali o jeho rodinu, což mu také slíbili.
Nadešel 17. leden 1838, kdy si pro Georgia přišli jeho kati do vězení. Vyzvali jej, aby se připravil. On vstal a nahlas vzdal chválu Hospodinu. Pak jej jeho mučitelé odvedli do pobřežní
čtvrti Kurmáni, kde měla proběhnout poprava. Znovu se jej otázali: „Kdo jsi?“ On odvětil: „Jsem křesťan a uctívám Krista a Vládkyni Bohorodici.“ Stráž mu uvolnila spoutané ruce a on mohl konečně učinit znamení kříže. Pak se ještě naposledy obrátil ke shromážděným křesťanům a pronesl tato památná slova: „Odpusťte mi, bratři, a Bůh vám odpusť.“ Turečtí kati mu vzápětí na to vložili na krk oprátku a jeho čistá křesťanská duše se vznesla k Pánu.
Doslov
Tu noc, kdy Turci Georgia pověsili, zůstalo jeho umučené tělo na šibenici a kolem hlavy světce zazářil do dálky ničím nepřehlédnutelný jas. Každou noc bylo lze spatřit toto podivuhodné Boží znamení, které se turecká stráž snažila zpochybňovat a odmítala mu přikládat nějaký zázračný význam. Naopak tvrdila: Bůh seslal svůj oheň, aby spálil tělo tohoto křesťana. Jindy zase obvinili jednoho pekaře, který měl údajně zažehnout kolem světcova těla světlo, aby vyjádřil mučedníkovi svou úctu, a proto jej uvrhli do vězení. I poté, co došlo k výměně stráže, a velení převzal setník, zázrak se opakoval. Jeden z vojáků se chtěl svatozáře dotknout svým mečem, ale ta se vždy posunula výš. Svaté ostatky zůstaly venku až do 19. ledna, tedy tři dny. Po těch dnech požádali křesťané Turky o vydání Georgiova těla. Nakonec jej vykoupili za tři sta drachem. Zajímavé je, že když tělo snímali, nejevilo známky oběšení, tzn. nebylo ani ztuhlé ani zčernalé, ale naopak měkké a jeho tvář vyzařovala klid a blaženost. S bázní tedy sňali tělo světce a zavinuli je do bílého plátna. Vložili je do zvláštní schrány a převezli do metropolitního chrámu. Joanninský metropolita Joakim tehdy vyzval protožalmistu Petra Georgia, aby pozorně prohlédl tvář světce, aby později mohl vytvořit jeho obraz (ikonu). Již zde v chrámu se začaly dít první zázraky na přímluvy sv. Georgia. První, na kom se zázrak projevil, byla matka Petra Georgia, místního ikonografa, která ležela doma těžce nemocná a připoutaná na lůžko. Poté, co se Petr Georgios dotýkal těla světce a zaznamenával si základní tělesné rozměry, dotkl se doma své matky, o niž se staral, a ta rázem pocítila úlevu od nemoci a za chvíli se zcela uzdravila a mohla vstát. Jsou zaznamenány i další případy uzdravení, ke kterým docházelo díky uzdravující síle Georgiových tělesných ostatků, které Bůh proslavil.
Kanonizace
Krátce po smrti Georgia byla na žádost věřících sepsána zpráva o okolnostech umučení joanninského mučedníka, kde byla podrobně shrnuta veškerá fakta z doby před a po umučení, včetně záznamu o zázracích, k nimž došlo. Již po třinácti dnech, které uplynuly od slavné smrti Georgia, byla složena oslavná služba a napsána ikona. Vše nasvědčovalo tomu, že Georgios bude přiřazen k zástupu řeckých svatých, jak o to metropolitu joanninského žádali zbožní křesťané. Metropolita Joakim proto nechal prověřit, zda zázraky spojované s Georgiovou osobou jsou pravdivé, či nikoli. Když metropolita Joakim zjistil, že zázraků přibývá a jejich hodnověrnost je nade vše výmluvná, obrátil se se svou žádostí na tehdejšího konstantinopolského patriarchu Grigoria VI. Posvátný synod v čele s patriarchou po důkladném prověření všech zpráv vydal ustanovení, v němž se konstatuje „prohlášení sv. Georgia za svatého“ a nařizuje se každoroční slavení jeho památky, jež připadá na den úmrtí novomučedníka (17. 1.). K oficiálnímu prohlášení Georgia za svatého tedy došlo necelých 19 měsíců po jeho mučednické smrti.
Význam jeho mučednické smrti
Mučednický skon a odvaha mladého Řeka Georgia znamenaly mnoho pro těžce zkoušený řecký národ. Zpráva o mučednické smrti a následném prohlášení za svatého se rychle rozšířila za brány města Joanniny. Jakou lásku ke Kristu musel sv. Georgios nosit ve svém srdci? Jen pomysleme, ani láska k jeho mladé ženě ani soucit k jeho malému synovi ani sliby věznitelů nezviklaly pevné rozhodnutí Georgiovo zachovat svou víru v Krista bez poskvrny. Tento prostý a téměř nevzdělaný muž hledal a našel pravou hodnotu lidského života. Tento pokorný podkoní pochopil, že utrpení a životní zkoušky, které podstoupil, byly cestou, jež vedla k Bohu. Víra a autenticita jeho života prošla tvrdou zkouškou tělesné i duševní bolesti, ale nakonec prokázala svou ryzost a neotřesitelnost. Sv. Georgios ovlivnil dějiny dnes již proslulého města Joannina. Zjevil se v té nejvhodnější a současně nejvypjatější chvíli jako „nádoba Bohem vyvolená“, aby ukončil proud islamizace a upevnil víru křesťanů.
Přenesení svatých ostatků
Dne 25. 10. 1971 – přibližně 150 let po vypuknutí Řecké osvobozenecké revoluce (1821) a 133 let po mučednické smrti sv. Georgia (1838) – se konalo slavnostní přenesení světcových ostatků, jehož se účastnilo celé město Joannina a další města v okolí a ze kterého se těšil nebeský zástup řeckých svatých. Ostatky sv. Georgia byly do té doby uloženy pod severozápadním sloupem v oltářní části metropolitního chrámu v Joannině. Tehdejší metropolita joanninský Serafim, pozdější arcibiskup athénský a celého Řecka, se na popud své osobní úcty k novomučedníkovi Georgiovi rozhodl po dlouhém zvažování a usilovných modlitbách k aktu přenesení jeho svatých ostatků a přizval k této události všechny duchovní z celého Epiru. Nejdříve, se konalo velké povečeří v metropolitním chrámu sv. Athanasia, kterého se zúčastnilo velké množství archijerejů a stovky kněží, diákonů a tisíce věřících. Po skončení večerní se všichni přemístili ke světcově hrobce, aby mohlo započít slavné vyzvednutí jeho ostatků, uložených ve stříbrné schráně, s níž zástup duchovenstva obešel třikrát celý chrám. Všichni přítomní byli upřímně dojati, mnozí plakali. Proud věřících, kteří se přicházeli poklonit světcovým ostatkům, neustával ani následující den ráno. Na druhý den ráno po slavnostním vynesení ostatků sv. Georgia se s nimi konal průvod, který procházel celým městem a jenž zakončil svou pouť u nového chrámu, postaveného na počest svatého novomučedníka Georgia, ve kterém jeho podivuhodné ostatky spočívají až dodnes.
Dobrý Pastýř číslo 12 – červenec 2006
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.