čtvrtek 25. prosince 2008

Ctihodný Efrém Novozjevený, divotvůrce (14. 10. 1348 – 5. 5. 1426)
(památka dle církevního kalendáře 5. května/ dle světského to je 18. května)
Svatý novomučedník a divotvůrce Efrém se narodil 14. září 1384 v Řecku. Jeho otec zemřel, když byl Efrém ještě mládencem, a jeho zbožná matka se musela začít sama starat o sedm dětí. Když Efrém dospěl a dosáhl čtrnácti let, všeblahý Bůh zavedl jeho kroky k monastýru na hoře Amomon blízko města Nea Makri v Attice. Místní monastýr byl zasvěcen svátku Zvěstování a sv. Paraskevě. Na tomto místě vzal Efrém na svá bedra Kristův kříž, jejž všichni jeho následovatelé musí nést (Mt 16,24). Sv. Efrém, zapálený plamenem lásky k Bohu, se s horlivostí a nadšením podřídil monastýrské disciplíně. Po více než dvacet sedm let napodoboval život velkých otců a asketů pouště. S božskou horlivostí následoval Krista a odvracel svůj zrak od nástrah a lákadel tohoto světa. Díky Boží milosti se očistil od zhoubných vášní a stal se nádobou Všesvatého Ducha. Stal se rovněž hodným přijmout svatou tajinu kněžství a sloužil s posvátnou úctou a zkroušeností ducha Hospodinu. 14. září roku 1425 se vylodili u řeckých břehů barbarští Turci, zničili celý monastýr a vyplenili jeho blízké okolí. Svatý Efrém byl jednou z obětí jejich zuřivého násilí. Mnoho mnichů bylo umučeno a sťato, svatý Efrém však zachoval klid. Jeho vyrovnané chování rozezlilo Turky natolik, že jej uvěznili, aby jej poté mohli důkladně mučit a docílit toho, aby se zřekl své víry v Krista. Uzavřeli jej v malé cele bez jídla a pití a bili jej každý den v naději, že jej přesvědčí, aby přijal islám. Několik dlouhých měsíců trpěl sv. Efrém nesnesitelné mučení. Když se konečně Turci sami přesvědčili, že všechny jejich snahy jsou marné a že sv. Efrém zůstává věrný Kristu, rozhodli se jej zabít. V úterý 5. května roku 1426 jej vyvedli z cely. Pověsili jej hlavou dolů na jeden z morušových stromů uvnitř monastýru, kde jej bili a ponižovali. „Kde je tvůj Bůh,“ říkali, „a proč ti nepomůže, když se na něj spoléháš?“ Světec neztrácel odvahu, jen se tiše modlil: „Ó Bože, neposlouchej slova těchto mužů, ale nechť se stane tvoje svatá vůle.“ Barbarští mučitelé svatého Efréma tahali za vousy a surově bili po celém těle, až do jeho úplného vyčerpání. Zkrvavené a nahé tělo světce, jehož oblečení bylo roztrháno na kousky, bylo vystaveno na posměch. Celé bylo poseto ranami. Turci však ani tehdy nebyli spokojeni, ale přáli si v mučení ještě pokračovat. Jeden z nich náhle sáhl po hořící pochodni a vrazil ji světci do útrob. Násilí nemělo konce, bylo slyšet jen bezmocný křik trpícího mučedníka, z jehož břicha se valila proudem krev. Mučitelé ani tehdy nepřestali. Stejné mučení opakovali několikrát po sobě. Tělo sv. Efréma zkroucené bolestí se svíjelo v předsmrtné křeči. Sv. Efrém již nebyl schopen mluvit, jen se tiše modlil a prosil Boha, aby mu odpustil hříchy. Z úst mu tekla krev, která se vpíjela do chladné země. Poté ztratil vědomí. Turci se domnívali, že svatého Efréma již definitivně zabili, a proto odvázali silné provazy, kterými bylo jeho tělo přivázáno ke stromu. I nadále je, nyní již bezvládné a pohaslé na zemi pod větvemi stromu, surově kopali a vláčeli. Jejich hněv nebyl stále uspokojen. Po chvíli světec otevřel oči a pronesl modlitbu: „Pane, odevzdávám svého ducha do Tvých rukou.“ Kolem deváté hodiny ráno opustila světcova duše tělo. Tyto věci zůstávaly utajeny po více než 500 let, skryty hluboko za tichými zdmi starého monastýru.
Až do 3. ledna roku 1950. Tehdy vyrostl na rozvalinách starého monastýru ženský monastýr, jehož igumenijí se stala dnes již nejen v Řecku známá monachyně Makárie (+ 23. 4. 1999), která procházela ruinami starého monastýru a přemýšlela o mučednících, jejichž kosti byly rozesety všude kolem a jejichž krev zalévala jako voda strom svatého Pravoslaví. Uvědomila si, že půda, po které kráčí, je posvátná, a modlila se, aby ji Bůh učinil hodnou nalézt kosti alespoň jednoho ze svatých mnichů, kteří zde kdysi žili.

Svědectví matky Makárie
V průběhu 10. a 11. stol. se na vrcholcích Amomonského pohoří nacházelo mnoho poustevnických „askytýrií“, roztroušených po hřebenech těchto hor. Život zde přebývajících asketů vždy přitahoval velké množství věřících, toužících po spasení. Nebylo tomu jinak ani v době, kdy žil sv. Efrém. Stejně jako mnozí před ním, byl i on pohnut vnitřním hlasem zvoucím ho k upřímnému následování Krista. Opustil rodný dům a odešel do monastýru Zvěstování, který se stal duchovním centrem celé oblasti. Boží prozřetelnost pak na toto pusté místo přivedla kroky matky Makárie, která pevně věřila, že zde někde musí spočívat ostatky mnoha ctihodných a svatých mužů, jež si velmi přála objevit. Tolik toužila po tom, aby jí Bůh ukázal alespoň jednoho z oněch svatých mnichů… když jednou při opětovném výstupu na místa, kde se kdysi rozprostíraly kamenné zdi monastýrů a jejich chrámů, uslyšela hluboko ve svém nitru zřetelný hlas, který k ní promlouval:
„Pojď a vstup dovnitř, jistě nalezneš to, po čem toužíš.“ Tento hlas ji při tom, jak procházela opuštěnými a polorozpadlými zdmi bývalého mužského monastýru, nepřestával vést a vyzýval ji, aby hledala stále dál. Když se matka Makárie pokoušela nalézt místo spočinutí místních asketů, pomáhal jí jeden starý muž. Společně tehdy už na sklonku dne postupně odkryli v hloubce asi 1,7 m pod povrchem země ostatky mnicha, což bylo zjevné podle ještě zachovalých zbytků mantie. Když je vyzvedávali ze země, náhle z nich začala vycházet pronikavá libá vůně. Starý muž, který matce Makárii pomáhal, přitom málem ztratil řeč. Ostatky ctihodného mnicha se po tolika staletích vůbec nerozpadly! Když matka Makárie později opět přišla na místo nalezení ostatků a pročítala večerní modlitby, uslyšela, jak se v chodbách chátrajícího monastýru kdosi prochází. Stále zřetelněji a zřetelněji slyšela zvuk přibližujících se kroků. Mohla podle nich usuzovat, že se jedná o člověka statné postavy. Když k ní pak náhle promluvil čísi hlas a ona se obrátila, spatřila vysokou postavu muže oblečeného do mnišského šatu. Muž měl malé kulaté oči a husté černé vousy, které pokrývaly celou jeho hruď. V levé ruce držel jasné světlo, pravou rukou udílel monachyni své požehnání (viz ikona světce). Po nějaké době uviděla matka Makárie tohoto muže ještě jednou, tentokrát ale ve snu. Stál naproti ní, v ruce držel vlastní ikonu, přičemž šlo o stříbrem vykládanou ruční práci, a vůbec poprvé se jí tehdy představil: „Velmi ti děkuji, jmenuji se Efrém.“ Z jeho úst se monachyně postupně dozvěděla celou historii jeho života a zejména jeho mučednické smrti včetně přesné hodiny, kdy k ní došlo. Sv. Efrém jí prozradil, že byl umučen otomanskými piráty a místem mučení mu byla jeho vlastní jeskyně. Jindy se zase třeba stalo, že sv. Efrém požádal matku Makárii, aby mu nechala postavit při cestě do monastýru malé „proskynitárium“, tedy jakousi kapličku, kde by, jak sám říkal, mohl dát odpočinout své duši a tělu. Ne vždy si byla matka Makárie jista, zda nejde jen o nějaké blouznivé hlasy, ale skutečně o hlas sv. Efréma. Tehdy za ní, většinou ve snu, přicházel sv. Efrém, opakoval jí své přání a zase odcházel. Daleko jistější si pak byla, když za ní přicházeli i ostatní věřící a žádali ji o totéž, co po ní požadoval i svatý Efrém během snu. Protože sv. Efrém oslavoval a velebil Boha během svého života i v hodině své smrti, udělil mu Bůh milost činit zázraky. Mnozí, kteří se poklonili jeho svatým ostatkům, byli uzdraveni z nemocí a jiných tělesných i psychických poruch. Svatý Efrém vždy vyslyšel modlitby těch, kteří se k němu vroucně obracejí.

Svědectví zbožných křesťanů
Svatý divotvůrce Efrém se pak začal zjevovat i ostatním věřícím, přičemž se často sám představoval jako „velkomučedník“ Efrém. Lidem se zjevoval především v podobě mnicha držícího v náručí malý chrám byzantského slohu se zářícím křížem uprostřed. Jednoho dne se stalo, že ostatky sv. velkomučedníka Efréma, uložené v oltářním prostoru monastýrského chrámu, začaly pojednou během bohoslužby vydávat zvláštní zvuky, jako by se otřásaly, a rázem byl celý prostor naplněn libě vonícím myrem, které z nich vytékalo. „Svatý divotvůrce zavítal mezi nás,“ byli přesvědčeni všichni věřící. Sv. Efrém o sobě ale dával vědět i při dalších svých navštíveních. Tu byl zahlédnut uprostřed procesí s jeho ostatky, tu bylo zase možné slyšet jeho tklivý žalmový zpěv, který vycházel z míst, kde byly jeho svaté ostatky uloženy. Jindy zase upozorňoval věřící přicházející do chrámu, aby neopomíjeli doplňovat olej do lampády nad jeho ikonou. Tam, kde se zjevoval, bylo často vidět pronikavé světlo. Na přímluvy zbožných věřících dokonce vyháněl z posedlých zlé démony, uzdravoval tělesné nemoci a často navštěvoval i malé děti, aby jim či jejich rodičům přinesl duchovní útěchu. Těmito a mnoha dalšími zázraky udivoval sv. velkomučedník a divotvůrce Efrém nejen samu matku Makárii a věřící z nejbližšího okolí, ale často i stovky kilometrů vzdálené bratry a sestry v Kristu, kterým o sobě dával vědět a zjevoval jim svá tajemství, aby mohl být ve svých svatých oslaven náš Podivuhodný a Svatý Bůh.

Tropar, hlas 1.
Ctihodný otče Efréme, pros za nás Boha!
Jako světlo zazářil jsi na hoře Amomon, bohonosný otče.
Skrze mučednictví odešel jsi k Bohu a přetrpěl jsi útok barbarů,
ó Efréme, velký Kristův mučedníče. Proto vylévej vždy milost na ty,
kteří tě vroucně vzývají: sláva tomu, který ti dal sílu, sláva tomu,
který tě zvelebil, sláva tomu, který skrze tebe všem uděluje uzdravení!

Zázraky ctihodného novomučedníka Efréma Novozjeveného
Následující vyprávění jsou záznamem skutečných událostí podle svědectví lidí, kteří se na vlastní oči přesvědčili o blahodatné pomoci sv. Efréma. Někdo bude možná tyto divy považovat za výmysly a klást si otázku, zda je možné, aby se ještě dnes, v čase duchovního úpadku a vítězství racionalismu, děly takovéto zázraky. Ale vždyť i v duchovních knihách Svatého Písma je popsáno nesčíslné množství svědectví o událostech daleko přesahujících hranice lidského chápání. Abychom mohli přijmout a pochopit tyto zázraky, je důležitá horoucí víra. Ta nám poodhaluje nebeskou oponu a člověk si poté díky blahodati Svatého Ducha začíná uvědomovat nadpozemská tajemství, zjevená Bohem k posvěcení, upevnění a posilnění každé duše, hledající a nemocné, ale kráčející po křížové cestě poznání Boha.
15. srpen 1981
Monachyně Makárie, igumena monastýru Nea Makri,kde spočívají svaté ostatky nového mučedníka Efréma
Svatý Efrém zachraňuje mladou dívku před nevyhnutelným neštěstím
Několik dní po vyhlášení mobilizace v roce 1974 (v tomto roce proběhl pokus o vojenský převrat na Kypru podporovaný řeckou vojenskou juntou. Turecko odpovědělo na tento pokus obsazením severní části ostrova Kypru, načež byla v Řecku vyhlášena vojenská mobilizace) mi zavolali z města Chalkidi. Volal mi jeden můj starý známý a pověděl mi toto:
„Spatřil jsem svatého Efréma ve snu. Dotkl se mého ramene a přísně mi přikázal: ‚Rychle vstaň a pospěš si do sousedního pokoje! Umírá tam člověk!" Já jsem se poté probudil, ale myslel jsem si, že se mi to jen zdálo, a znovu jsem usnul. Ale svatý mučedník mne znovu probudil a daleko přísněji mi zopakoval: "Rychle vstaň! Proč neposloucháš? Člověk umírá! Já jsem svatý Efrem! Říkám ti, že ve vedlejším pokoji umírá člověk!"
Setřásl jsem ze sebe spánek, vstal jsem a šel k vedlejšímu pokoji, kde jsem zaklepal na dveře, ale nikdo neodpovídal. Začal jsem klepat bez přestání, když vtom jsem uslyšel z pokoje sotva srozumitelné sténání. Zkoušel jsem vyrazit dveře, ale nepodařilo se mi to. Rozběhl jsem se k blízké policejní stanici a řekl jsem tam vše, co se stalo. Policisté hned běželi za mnou a vyrazili zamčené dveře. Uvnitř nalezli mladou dívku, která si přeřezala žíly, protože jejího muže odvedli do armády.
Svatý Efrém zachránil život mladé dívce. Koho by nedojal tento zázrak? Náš svatý mučedníku! Prosíme tě, neopouštěj nás, ale vždy nám buď přímluvcem, pomocníkem a průvodcem na cestách, v celém našem životě!

Zázračné uzdravení
Bylo právě jaro a postupně se stmívalo, na nebi jako lampády začaly svítit hvězdy. Náš monastýr byl pohroužený do zbožného ticha, přesto stále přijímal všechny spěchající poutníky, kteří zde v těchto večerních hodinách ještě stále hledali útočiště. Tu ke mně přistoupil nějaký neznámý muž, který úpěnlivě prosil o pomoc. Jeho bratr byl blízko smrti. Muž mě poprosil, abych ho navštívila v nemocnici a přežehnala jej ostatky sv. mučedníka Efréma. Stav nemocného byl natolik vážný, že jeho příbuzní se již smířili s jeho blízkou smrtí.
Když jsme za ním přišli, nemocný už skutečně nejevil příznaky života. Okolo něj tiše plakali jeho příbuzní. Přežehnala jsem nemocného svatými ostatky a začala se modlit, prosit sv. Efréma, aby vykonal zázrak. Umírající za okamžik otevřel oči a tiše se zeptal: „Jak se jmenuje ten svatý?“
„Efrém,“ odpověděla jsem. „On ti pomůže, aby ses uzdravil, a ty se mu ještě přijdeš poklonit.“
To bylo v pátek před Květnou nedělí.
Když jsem za týden na Velký pátek vycházela z chrámu, uviděla jsem ve dvoře monastýru muže, který byl již odsouzen k jisté smrti. Teď byl naplněn radostí a vděkem za uzdravení na přímluvy sv. Efréma.
Uplynul nějaký čas a nadešel den svátku. Začala bohoslužba. Do chrámu přišlo velké množství lidí, mezi nimi i nemálo lidí z vyšších vrstev. Byl zde i onen člověk, jehož před časem v nemocnici uzdravil sv. Efrém. Věřící, kteří se modlili, počali přistupovat k ikoně světce, aby ji políbili. Jakmile se k ikoně přiblížil tento člověk, uslyšel hlas svatého: „Vyznej tak, aby to všichni slyšeli, že jsem tě uzdravil!“
Ale on se zastyděl a mlčel.
V tom okamžiku jeho dítě začalo nahlas křičet: „Můj tatínek se uzdravil! Můj tatínek se uzdravil!“ Jeho tvář zářila radostí.
Vděčnost je jedna z nejvyšších ctností. Když Pánu Ježíši přišel poděkovat jen jeden z deseti malomocných, které uzdravil, Pán s hořkostí pronesl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ (Lk 17,17)

Ikona svatého Efréma
Bylo poledne. Všechny sestry seděly v monastýrské jídelně. Ticho najednou přerušily výkřiky: „Pomoc! Hoří! Pomoc!“ Všechny jsme utíkaly do chrámu, odkud bylo slyšet křik. Tam jsme spatřily, jak plameny obklopily ozdobnou schránu nad ikonou svatého Efréma. Plameny již pokryly celou boční stěnu a rychle se blížily ke klenbě chrámu. Pohled na to byl strašný. Vždyť ikona svatého byla v centru ohně! Zničení této ikony by pro nás bylo velkou ztrátou, protože ji napsal náš velký dobrodinec, bratr Fotios Kondoglu. Avšak i přes všudypřítomný žár a ohnivé plameny zůstala ikona od ohně zázračně uchráněna.
Ó svatý otče! Jsi podobný třem mládencům v zajetí babylónském, kterých se nedotkl plamen ohnivé pece. Podobně jako tři mládence, i tvoji svatou ikonu Hospodin uchránil od vše pohlcujících plamenných jazyků, abychom měly spolehlivou oporu v jakékoli nouzi a zármutku.
V tom čase se k místu zázraku přiblížila i jedna zbožná poutnice z Athén. Když spatřila, že ikona se nachází uprostřed ohně, ale není od něj spálena, s hlubokou vírou řekla: „Svatý Efréme, zachraň i mne, jako jsi zachránil svůj obraz!“ Sotva to dořekla, v tom okamžiku byla uzdravena z nemoci, která ji trýznila již řadu let.

Postřih
Už několik dní byly sestry našeho monastýru na nohou. Všechny jsme očekávaly příjezd našeho vysokopřeosvíceného metropolity Jakova. Poprvé po uplynutí tolika dlouhých let, během nichž monastýr Zvěstování Přesvaté Bohorodice zcela zpustl, se zde měl opět konat mnišský postřih několika sester najednou.
V našem malém chrámu začala božská liturgie. Nadešel velký okamžik. Sestry, jedna za druhou, s pokorou a ve zbožném dojetí počaly před ikonou Krista slibovat, že budou plnit s vírou a bázní Boží všechna přikázání andělského života a mnišské schimy. Poté všechny přijaly svaté Kristovy tajiny.
Vysokopřeosvícený Jakovos se právě nacházel v oltáři, zcela sám, když v tom byl slyšet jeho hlas: „Co to je? Co jste to zde vylily?“ Zároveň si v tom okamžiku uvědomil, že z ostatků sv. Efrema vychází nevysvětlitelná vůně.
Já jsem se otočila zpět do chrámu a vtom jsem uviděla, jak ze schrány se svatými ostatky vytéká nádherně vonící myro. Myrotečení dosáhlo až k prahu královských dveří v oltáři, za nimi postupně sláblo. Vladyka poklekl na kolena a s hlubokou úctou sklonil svou šedivou hlavu až k zemi.
Vyzval všechny kněze, aby se šli poklonit schráně s ostatky a aby ji políbili. Potom řekl: „Když jsem si sundal mitru a položil ji na schránu s ostatky, na chvíli jsem si pomyslel, že není správné ji tam dávat. Přesto jsem ji na svaté ostatky položil, ale svatý Efrem mi dal hned o sobě vědět. Poučil mne prostřednictvím podivuhodného pramene myra a nevýslovně krásné vůně.“
Mnohomilostivý velký mučedníku Efréme, náš svatý otče! Tví pokorní a nedůstojní služebníci se k tobě obracejí a prosí tě, abys neustával ve svých přímluvách k Hospodinu a Bohu našemu. Nechť jeho milost přebývá s námi po všechny dny našeho života. Osvěcuj nás, posiluj nás a upevňuj na cestě Hospodinově.
Ctihodný otče Efréme, pros za nás Boha!


Dobrý Pastýř č. 16. – 17.

Žádné komentáře:

Okomentovat