neděle 21. prosince 2008

Ctihodný Nikodém Svatohorec
(památka dle církevního kalendáře 14. / dle světského 27. července)





„Připomínej si každý den, že dnešek je v našich rukou a zítřek v rukou Božích.“

ctih. Nikodém Svatohorec (1749 – 1809)


Svatý a ctihodný Nikodém, řečený Svatohorec, se narodil roku 1749 na ostrově Naxos, jednom z Kykladských ostrovů. Jeho zbožní a ctnostní rodiče Antonios a Anastasia Kallivurcis mu dali ve svatém křtu jméno Nikolaos. Byli prvními, kdo od dětství vychovával sv. Nikodéma ve víře. Zjevným důkazem zbožností jeho rodičů bylo i to, že maminka sv. Nikodéma se stala později monaškou se jménem Agathia. Již v dětství si Nikodém zamiloval službu v Božím chrámu, kde jej místní kněz učil lásce k Bohu a svaté Církvi. Svatý Nikodém velmi rád pomáhal při svaté liturgii a při dalších bohoslužbách. S těmito zkušenostmi a výchovou vstoupil zbožný chlapec do školy na ostrově Naxos, kde získal jak světské, tak i církevní vzdělání. V této škole mu byl učitelem archimandrita Chrisantos Etolský, bratr svatého Kosmy Etolského. Tato škola se nacházela v monastýru sv. mučedníka Jiřího. Poté, co mladý Nikodém
završil 15. rok života, odvezl jej jeho otec do Smyrny, kde byla řecká škola, která později dostala název „Scholi Evangeliki“ (Evangelní škola). Na této škole, kde setrval pět let, se Nikodém učil kromě obecných předmětů i bohosloví (teologii), starou řečtinu a literaturu. Kromě toho se vzdělával v latině, italštině a francouzštině. Jak se později ukázalo v jeho díle, byl skutečně velkým znalcem staré řečtiny a znamenitě tento jazyk ovládal.
V roce 1770, když začalo jedno z mnoha pronásledování křesťanů Turky, odešel tehdy ještě Nikolaos ze Smyrny a vrátil se na Naxos. Na rodném ostrově jej metropolita Parosu a Naxosu Anthimios (Vardis) jmenoval svým sekretářem a kelejníkem (služebníkem v mnišské cele). Takto jej metropolita chtěl připravit na službu Bohu. V synovské pokoře setrval Nikolaos v této službě pět let. Na Naxosu se poté seznámil s athoskými jeromonachy Grigoriem a Nifonem a rovněž s mnichem Arseniem, askety svatého života. Ti jej naučili základům duchovní modlitby a ukázali mu cestu andělského života athoských mnichů, kterou pak následoval se srdcem naplněným horlivostí po celý zbytek života. Protože se v té době dozvěděl, z vyprávění o ctnostech a moudrosti světitele Makária, metropolity Korintského (Notarase, svátek 17. / 30. 4.), rozhodl se odjet na ostrov Hydra v Egejském moři, kde v té době světitel Makários žil. Nikolaos chtěl od světitele Makária přijmout poučení pro svůj duchovní život. Při jejich prvním setkání se mezi oběma muži utvořilo hluboké duchovní přátelství, které trvalo po celý jejich život. Pro duchovní život Nikolaa mělo velký význam také další setkání, tentokrát s mnichem Silvestrem Cesarejským. Ten mu dal i doporučující dopis, jímž se prokázal na Svaté hoře Athos, kam roku 1775 odešel, aby tam započal mnišský život. S požehnáním starce vstoupil do svatohorského monastýru Dionýsiu (založen roku 1375), kde později přijal mnišské postřižení (malou schimu) se jménem Nikodém.
Netrvalo dlouho a Nikodém byl postřižen na monastýrského čtece. Roku 1777 navštívil Athos světitel Makários a ubytoval se při své návštěvě ve správním centru Karies, v kelii sv. Antonia. Tam pozval ctihodného Nikodéma a obrátil se na něj s prosbou, aby zredigoval k vydání následující duchovní poklady pravoslaví: Filokalii, Evergetinos a knihu O svatém Přijímání. Světitel Makários věděl o duchovních darech sv. Nikodéma, a tímto úkolem vlastně ukázal zbožnému mnichovi cestu, díky níž se zjevil v pravdě světlou svící Kristovy Církve a učitelem zbožnosti věřících celého světa. Nejprve začal sv. Nikodém s Filokalií (souborem svato otcovských poučení o modlitbě), kterou celou zredigoval, tam, kde to bylo zapotřebí, poopravil a navíc doplnil životopisy svatých Otců a asketů, jejichž učení je v knize obsaženo. Poté ještě zredigoval knihu Evergetinos (Dobrodinec), dle rukopisů, které se nacházely v monastýru Kutlumusiu (svatohorský monastýr ze 12. stol.), a sestavil k ní prolog. Nakonec upravil i knihu O svatém Přijímání (přesně „O neustálém přijímání svatých Kristových tajin“). Tyto knihy byly následně vydány ve Smyrně. Po odjezdu světitele Makária dlel sv. Nikodém ještě nějaký čas v Karies, kde po dobu jednoho roku pracoval na přepisu knihy Alfabetos. Tuto knihu napsal ve 13. stol. sv. Meletios Vyznavač. Obsahuje duchovní poučení ve verších. Po dovršení této práce se sv. Nikodém vrátil zpět do monastýru Dionýsiu. Z monastýru Dionýsiu odešel do kelie Skurtei (kelie obecně znamená celu, na Svaté hoře Athos je tímto označením míněn též samostatný mnišský příbytek, většinou s kaplí). Z ní odešel do kelie sv. Athanasia, kde přebýval v naprostém odloučení od světa a neustálé modlitbě. Na svůj vezdejší chléb si vydělával přepisováním knih. Z kelie sv. Athanasia odešel dále do skytu náležejícího monastýru Pantokrator (tento skyt se nyní jmenuje Kapsala), neboť z jeho rodného ostrova Naxos sem přišel ctihodný starec Arsenios Peloponéský. Starce Arsenia znal Nikodém ještě z domova, právě od něj slyšel první slova o duchovním zápase mnichů. Poté, co přišel do skytu, stal se učedníkem tohoto starce. Pod jeho vedením dostihl vysokého stupně zbožné tichosti v neustálé modlitbě (hesychie). Zároveň se cvičil v neustálém postu, a dosáhl tak v pravdě andělského života. Byl naplněn Duchem Svatým a stal se velkým učitelem křesťanství, jež vytrvale bránil před každou herezí, proti jakémukoli jinoslavnému (nepravoslavnému) učení. Jeho ústa se stala pramenem milosti nejen pro athoské mnichy, ale i pro všechny ostatní věřící svaté Církve. V té době napsal množství knih, církevních písní a modliteb na památku různých svatých.
Roku 1782 odjel starec Arsenios ze skytu monastýru Pantokrator na malý ostrůvek, jižně od Athosu. Svatý Nikodém jej následoval. Život na tomto ostrově byl plný odříkání a těžkostí. V dopise, který Nikodém poslal svému bratranci Jerotheovi, biskupu evripskému, se můžeme dočíst, že na tomto místě nerostly žádné rostliny a bylo neobydlené. Jedinými sousedy mnichů byli ptáci, jediným pokrmem jim byly ryby. Žili tu doslova životem beztělesného stvoření. Přestože Nikodém vytrvale pracoval, jen s obtížemi mohl zabezpečit sebe i starce vším nezbytným pro přežití. O to více si podle svých vlastních slov cenil tohoto „života rolníka, který kope, seje, žne a každý den dělá mnoho dalšího, co je zapotřebí k životu na těchto skalistých a neplodných ostrovech.“ Kromě toho, že žil na tak nehostinném místě se mu navíc nedostávalo knih. On se však i přesto radoval radostí nevyslovitelnou a oddával se neustálé modlitbě, skrze niž se jeho mysl osvěcovala. Sv. Nikodém získával Boží milost a pronikal do Božích zjevení a moudrosti. Přestože se nacházel na tak nehostinném ostrově, vyhověl prosbě svého bratrance biskupa Jerothea a započal psát knihu plnou Boží a lidské moudrosti, která obsahovala poučení svatých otců a křesťanských filosofů. Tato kniha byla nazvána Sborník rad.
Svatý Nikodém, se roku 1783 opět vrátil na svatou horu Athos, kde byl postřižen ve velkou schimu svatým starcem Damaskinem Stavrudasem. Brzy nato se usídlil ve vlastní kalivě (kaliva – samostatný dům pro mnicha), která se nazývala Theony a nacházela se nad hlavním chrámem skytu monastýru Pantokrator. V této kalivě sv. Nikodém přepracoval a připravil k vydání Dílo sv. Simeona Nového Teologa, a to na prosbu svého milovaného duchovního otce v Kristu, metropolity Makária Korintského, který za ním v roce 1784 podruhé přijel na svatou horu Athos. Kromě toho napsal i Přípravu ke zpovědi a Theotokarion (Bohorodičník). K dalším dílům sv. Nikodéma lze přičíst následující knihy: Neviditelný boj a Duchovní cvičení. Tyto knihy pojednávají o tom, jak se vyhnout hříchu a činit upřímné pokání. Učí také, jak odrážet ďábelská pokušení a úklady a popisují duchovní cvičení ve zbožném životě. Sv. Nikodém, tentokrát na prosbu metropolity heliopolského Leontia, sebral ještě spisy sv. Řehoře Palamy z knihoven monastýrů na Svaté hoře Athos a připravil je rovněž k dalšímu vydání. Když zakončil tuto práci, ze které vzešly tři díly Sebraných spisů sv. Řehoře Palamy, zaslal je do Vídně do tiskárny bratří Puliosů. Tato tiskárna však byla uzavřena a zničena rakouským státem, protože v ní byly mimo jiné vytištěny i revoluční proklamace obracející se k Řekům (autorem těchto proklamací byl nejspíše Rigas Thereos, řecký básník a bojovník za osvobození Řecka od Tureckého jha, nebo dokonce sám Napoleon). Když se svatý Nikodém dozvěděl o nenávratné ztrátě svých rukopisů, propukl v pláč a nedokázal déle zůstat v kalivě, v níž nad dílem sv. Řehoře Palamy pracoval; vrátil se proto opět do kelie Skurtei.
Po těchto událostech připravili spolu s jeromonachem Agapiem Peloponéským (†1812) sborník s kánony svatých apoštolů, sedmi všeobecných a místních sněmů a také kánony svatých církevních otců potvrzených sněmy a doplnili je jejich výklady a radami určenými duchovním a věřícím. Rukopis jejich společné práce byl nazván Pedalion (csl. Кормчая, tedy Kormidlo). Kromě výkladu každého kánonu obsahoval i nesmírné množství komentářů a poznámek pro přesné pochopení kanonického práva a ducha svatých kánonů. Jakmile dal konstantinopolský patriarcha Neofitos požehnání k vydání Pedalionu, byla na Svaté hoře Athos započata sbírka mezi mnichy, aby kniha mohla vůbec vyjít. Peníze ze sbírky spolu s rukopisem byly předány a svěřeny archimandritovi Theodoru Joaninskému, na nějž se autoři díla obrátili s prosbou o zabezpečení jejího vydání v Benátkách. Nakonec se však ukázalo, že ke škodě věci Theodor svévolně z výtisku odstranil některé výklady svatých kánonů, jiné zaměnil svými vlastními (uvedl zde pouze své, nutno konstatovat, chybné mínění a pohledy, které stály v rozporu s duchem pravoslavné Církve a jejího učení). Tímto způsobem Theodor pozměnil autorskou práci sv. Nikodéma a jeromonacha Agapia na více než osmnácti místech. V dalších vydáních této knihy již byly na příkaz konstantinopolského patriarchy Neofita v roce 1802 všechny Theodorovy úpravy odstraněny. Pedalion se stal velmi váženou církevní knihou, která byla v Řecku vydána celkem sedmkrát a později byla přeložena též do ruštiny a angličtiny. Svatý Nikodém po střetnutí s těmito nezdary opustil kelii Skurtei a odešel spolu se starcem Silvestrem Cesarejským do kelie sv. Basila náležející monastýru Pantokrator. Zde zesílil svůj duchovní zápas a nadále se věnoval psaní duchovních knih.
Právě v té době vyšla z jeho pera kniha s názvem Křesťanská mravnost, která učí a napravuje mravy křesťanů, učí je zdrženlivosti vůči duchovním pomýlením, pokušením a okultismu. Po nějakém čase sv. Nikodém znovu opustil své dočasné místo pobytu a odešel tentokrát do monastýru Pantokrator, ale protože velmi miloval ticho a poustevnický život, nesetrval v monastýru dlouho, ale usídlil se v malé kelii naproti kelii sv. Basila.
Asketický a vpravdě andělský život svatého učitele a velkého otce Nikodéma udivoval všechny. Jeho pokrmem, jak říkal jeho duchovní bratr Euthýmios, se skládal z vařené rýže někdy z medu rozmíchaného ve vodě, pár oliv, rozmočených bobů a chleba. Když od někoho dostal třeba rybu, hned ji daroval sousedním otcům, u kterých z ní jen trochu pojedl. Mniši, kteří věděli, že si pokrm sám nepřipravuje, mu přinášeli vařené jídlo do jeho kelie. Otcové z kelie Skurtei, kteří viděli surový asketický život, který vedl, jej často zvali k sobě do kelie ke společnému jídlu. Ale i tam, za stolem, když odpovídal na otázky ohledně duchovního života a začal vyprávět, hovořil bez ustání o duchovních věcech, takže přitom zapomínal na hlad, až jej starec skytu musel prosit, aby zakončil svá bohumilá slova a aby aspoň něco pojedl a trochu se posilnil. Svatý Nikodém pokračoval zároveň se svým asketickým zápasem i v literárním díle.
Dokázal upravit a doplnit tzv. Euchologion (Modlitebník), pracoval nad rukopisem Rukověť ke zpovědi k jeho druhému vydání. Napsal také Výklad čtrnácti poselství apoštola Pavla a Sedm obecných poselství (tady vycházel z knihy Výkladů blaženého Theofylakta Bulharského). K důležitosti překladu těchto poselství do soudobého a srozumitelného jazyka spojeného s výkladem sv. Nikodém dodal: „Moji bratři křesťané, jsme vždy povinni zbožně číst poselství apoštola Pavla. To proto, abychom se z nich naučili dogmatům pravoslavné víry, tradicím svatých apoštolů, povinnostem křesťanského života; abychom se naučili, jak uniknout chybám a nedostatkům a jak získat křesťanské ctnosti. Říkám vám, jestliže budete takto jednat a budete číst apoštola Pavla pravidelně, za krátký okamžik dosáhnete podivuhodné proměny charakteru i života, neboť poselství blaženého Pavla mají nadpřirozenou moc, která člověka mění. Jeho poselství proměňují vlky v ovce, nerozumné v rozumné, divoké v mírné, zlé v dobré.“ Všechny tři díly Výkladů byly vydány až po jeho smrti roku 1819.
Dále sv. Nikodém přeložil ze staré řečtiny a doplnil svými komentáři Výklady žalmů Euthýmia Zigabena (1110) a také napsal výklad na devět písní kánonu v knize Sad blahodati. Svatý Nikodém poukazoval nejen na důležitost Svatého písma a děl svatých Otců, ale také na čtení životů svatých. Připravil k vydání životy svatých pod názvy Nový Eklogion, Nový Martirologion a Synaxarion (obsahuje životy svatých, jejichž památka se slaví v pravoslavné církvi během liturgického roku). Dále sebral na padesát rukopisů životů svatých mužů a žen z I. – XVII. stol. Mnohé z nich, které se nacházely jen ve starých rukopisech, napsané ve starořečtině, přeložil do novořečtiny. Ve svém úvodu ke knize Nový Eklogion svatý Nikodém zdůrazňuje velký význam, který má čtení životů svatých pro všechny věřící: duchovenstvo, mnichy i křesťany žijící ve světě. Říká, že životy svatých jsou velmi poučné, neboť dávají překrásný příklad k následování. Tato kniha vyšla poprvé roku 1803. Nový Martirologion vyšel poprvé v roce 1799 a je v něm obsaženo na 85 životů pravoslavných novomučedníků z období 1492 – 1794. Pozdější vydání knihy byla doplněna o další životy pozdějších novomučedníků. Po dobu své spisovatelské činnosti od roku 1777 do roku 1809 sepsal svatý Nikodém kromě 26 knih i značné množství menších děl.
Jeho neustálá a plodná práce a rovněž jeho snaha vést nejen athoské mnichy, ale i křesťany, kteří za ním přicházeli ze světa, na cestu spásy, dále jeho neustálý a neústupný duchovní boj, dlouhé modlitby a celonoční bdění nakonec oslabily jeho fyzické zdraví. Bez ohledu na svou tělesnou slabost pokračoval sv. Nikodém až do konce života ve svém díle jako dobrý ochránce pravdy, kterou v Kristově církvi poznal. Celý jeho život se odehrával v duchovním zápasu a byl naplněn vlastní literární prací a přepisem duchovních knih. Po celý život měl jednu starost: sloužit Boží vůli a přinášet užitek svým bližním. Získal od Boha dar, který umně rozmnožil, žil jako anděl a dosáhl svatosti; byl moudrým teologem a učitelem. Jeho pokora byla hluboká, ve slovech i skutcích. Namísto bot nosil vždy jen prosté sandály, měl jen jeden mnišský oděv (rjasu) a nikdy neměl stálý domov. Domovem byla tomuto Bohem osvícenému učiteli Zahrada Přesvaté Bohorodice, tj. celý svatý Athos, také proto jej lidé nazývali Nikodémem „Svatohorcem“. Ke konci života se svatý Nikodém vrátil do kelie Skurtei, kde byl obklopen péčí a láskou. Blížil se jeho odchod z tohoto světa, jeho zdraví bylo po množství vykonané práce zcela podlomené, jeho organizmus vyčerpán. Když se loučil s tímto životem, vyzpovídal se, přijal pomazání nemocných a každodenně přijímal svaté Tajiny. Den před svým zesnutím se cítil hůře a skoro neslyšně se vroucně modlil ke Kristu. Neustále děkoval bratřím za všechnu péči, kterou jej zahrnuli. V noci, když se mu ještě více přitížilo, poprosil opět o svaté Přijímání. Když přijal Tělo a Krev Páně, složil ruce, narovnal nohy a pokračoval v modlitbě. Následující den (14. /27. července 1809), ve věku 60 let, předal svou blaženou duši do rukou živého Boha, kterého si od své mladosti zamiloval a jemuž se plně oddal. Konstantinopolský patriarchát vyslyšel prosby mnichů z monastýru Velká Lávra (založena r. 963), kde sv. Nikodém prožil poslední dny svého života, a roku 1955 jej slavnostně připočetl k zástupu řeckých svatých. Jeho památku si připomínáme vždy v den jeho zesnutí, tedy 14. července dle juliánského kalendáře (27. července dle světského kalendáře).

Ctihodný otče Nikodéme, pros za nás Boha!

Tropar ctih. Nikodému Svatohorci (hlas 3.)
Moudrostí blahodati, otče, ozdoben jsi byl,
zjevil ses jako Boha hlásající polnice Ducha
a jako učitel ctností, Nikodéme,
jež jsi hlásal Boha.
Všem dáváš spasitelná poučení,
života čistého zjevoval jsi záři
bohatstvím svých božských slov,
jimiž jsi jako světlo vzešel světu.

podle knih Život sv. Nikodéma od Gerasima z Malého skytu sv. Anny na Sv. hoře Athos a knihy Cesta svatých otců mnicha Vsevoloda Filipjeva

Žádné komentáře:

Okomentovat