.jpg)
Ctihodný Nektarij Optinský(Památka dle církevního kalendáře je 29. dubna/ tj. 12. května dle světského kalendáře, a také v den sboru ctihodných Optinských Starců 11. října dle církevního kalendáře/ tj. 24. října dle světského kalendáře)
Ctihodný Nektarij Optinský, byl poslední sborově vybraný optinský starec. Do monastýru Optinská pustyň, přišel roku 1873, přičemž sebou měl jen Evangelium. Mladého Nikolaje (to bylo jeho světské jméno) přijal ctihodný starec Amvrosij Optinský. O čem spolu hovořili, nikdy ctihodný Nektarij nikomu neřekl, ale po rozhovoru s ctihodným starcem, už navždy zůstal v optinském skytu. Stal se duchovním synem ctihodného Anatolije Optinského, a pro rady chodil ke ctihodnému Amvrosijovi. Ve skytu měl poslušenství ponomara (tj. ten který se stará doslova o vše potřebné v chrámu, v tomto případě monastýru, skytu). Dveřmi jeho kelije, se vcházelo přímo do chrámu skytu, v ní prožil dvacet let, aniž by přitom promluvil, třeba jen jedno slovo s kterýmkoli z mnichů. Vždy chodil jen ke starci, nebo ke svému duchovníku a nazpět. On sám rád vyprávěl to, že mnich má jen dva východy ze své kelije – do chrámu a do hrobu. Roku 1912 jej optinští spolubratři vybrali za starce. Ctihodný Nektarij, to ale odmítal, a říkal: „Ne otcové a bratři! Já jsem tupý a chudý duchem, a takovou tíhu nést nemohu“. Jen z poslušnosti, potom už souhlasil přijmout na sebe starectví. Když byl monastýr roku 1923 zavřen, byl ctihodný Nektarij uvězněn. Po propuštění, žil starec ve vesnici Cholmišči. Pokora starce byla mimořádná: uzdravoval nemocné, ovládajíce dary prozřetelnosti, divotvornosti, a dobrého úsudku, vždy tyto dary skrýval pod vnějším „bláznovstvím“ (jurodivostí). Zesnul v hluboké starosti v roce 1928, a byl pochován na místním hřbitově. Po znovuzrození Optinské Pustyni, byly jeho svaté ostatky vyzdvihnuty, a přeneseny do rodného monastýru.
Ctihodný Nektarij Optinský, byl poslední sborově vybraný optinský starec. Do monastýru Optinská pustyň, přišel roku 1873, přičemž sebou měl jen Evangelium. Mladého Nikolaje (to bylo jeho světské jméno) přijal ctihodný starec Amvrosij Optinský. O čem spolu hovořili, nikdy ctihodný Nektarij nikomu neřekl, ale po rozhovoru s ctihodným starcem, už navždy zůstal v optinském skytu. Stal se duchovním synem ctihodného Anatolije Optinského, a pro rady chodil ke ctihodnému Amvrosijovi. Ve skytu měl poslušenství ponomara (tj. ten který se stará doslova o vše potřebné v chrámu, v tomto případě monastýru, skytu). Dveřmi jeho kelije, se vcházelo přímo do chrámu skytu, v ní prožil dvacet let, aniž by přitom promluvil, třeba jen jedno slovo s kterýmkoli z mnichů. Vždy chodil jen ke starci, nebo ke svému duchovníku a nazpět. On sám rád vyprávěl to, že mnich má jen dva východy ze své kelije – do chrámu a do hrobu. Roku 1912 jej optinští spolubratři vybrali za starce. Ctihodný Nektarij, to ale odmítal, a říkal: „Ne otcové a bratři! Já jsem tupý a chudý duchem, a takovou tíhu nést nemohu“. Jen z poslušnosti, potom už souhlasil přijmout na sebe starectví. Když byl monastýr roku 1923 zavřen, byl ctihodný Nektarij uvězněn. Po propuštění, žil starec ve vesnici Cholmišči. Pokora starce byla mimořádná: uzdravoval nemocné, ovládajíce dary prozřetelnosti, divotvornosti, a dobrého úsudku, vždy tyto dary skrýval pod vnějším „bláznovstvím“ (jurodivostí). Zesnul v hluboké starosti v roce 1928, a byl pochován na místním hřbitově. Po znovuzrození Optinské Pustyni, byly jeho svaté ostatky vyzdvihnuty, a přeneseny do rodného monastýru.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.