Svatá spravedlivá Aurélie – Zlata štrasburská, panna a mučednice (IV. stol)

památka 15. / 28. října

Od raného středověku, byla tato svatá, ctěna ve třech hlavních centrech: Štrasburku, Řezně a podél břehů Bodamského jezera.

Podle tradice, byla svatá Aurélie – Zlata, jednou společnic svaté panny a mučednice Voršily - Uršuly z Colonia Agrippina - Kolína nad Rýnem.

Na cestě do Colonia Agrippina, však silně prochladla, onemocněla a byla nucena zůstat ve městě Argentoratum – Štrasburk a tam také během několika dní zemřela. Spolu s ní na místě zůstaly tři panny, které se o ni staraly. Její tři společnice, pak žili na stejném místě po mnoho let a následně tam byly také společně pohřbeny.

O několik století později, byl jejich hrob otevřen a jejich těla byla nalezena, nedotčená rozkladem a označené jmény. Takto to je zaznamenáno i v současném breviáři Štrasburské diecéze.

Ke svaté Aurélii, věřící přicházejí zejména s modlitbou při nachlazení.

 Svatí čtyři mučedníci mediolánští,

Gervasius, Nazarius, Protasius a Celsus (♰ 68)

památka 14. / 27. října

Svatý Nazarius žil v Římě, za vlády císaře Nerona (54 – 68). Pocházel z bohaté a urozené rodiny, jeho otce Afrikana a matku Perpetuu, obrátil na křesťanskou víru apoštol Petr. Sám Nazarius, byl pokřtěn římským biskupem svt. Linusem (♰ 79).

Když dosáhl dvaceti let, opustil Nazarius Řím, aby obcházel města tehdejší Itálie a hlásal Blahou zvěst o Vzkříšeném Kristu. Takto přivedl k poznání pravdy mnoho pohanů, které i pokřtil.

O deset let později, když se vypravoval do města Placentia (dnešní Piacenza), potkal svaté bratry dvojčata Gervasia a Protasia. Ti se nacházeli ve vězení v Mediolanu (dnes Milán) z příkazu místodržícího Anulina.

Tito dva svatí bratři, dvojčata Gervasius a Protasius (Gervác a Protác), se stali známými po celé zemi jako divotvůrci a chrabří Kristovi apoštolové. Narodili se ve městě Mediolan do rodiny bohatých římských občanů a posléze svatých mučedníků Vitalise a Valerie (památka 29. dubna / 12. května).

Když osiřeli, poté, co jejich rodiče byli umučeni pro křesťanskou víru, rozdali majetek chudým, propustili otroky a oddali se půstu a modlitbě. Za vyznávání Krista, byli poté pohany uvězněni. Bratři se ve vězení vzájemně podporovali k budoucímu přijetí mučednictví. Ve vězení je navštěvoval svatý Nazarius a zmírňoval jejich utrpení, jak jen mohl. Když se však o těchto návštěvách svatého Nazaria, dozvěděl místodržící, nařídil, aby byl Nazarius zbičován a vyhnán z města.

Tehdy hlasatel Božího slova Nazarius, zamířil do Galie. Přišel do města Cimiez nedaleko Nice, kde přivedl velkou část obyvatel k víře. Tam mu pak také jedna manželka významného měšťana svěřila své dítě. Položila malého chlapce k jeho nohám a řekla: „Vezmi toto dítě s sebou. Ať tě následuje, kamkoli půjdeš, aby byl hoden předstoupit, před Kristův trůn.“ Nazarius přijal chlapce s vděčností, neboť takto získal věrného učedníka a pomocníka. Pokřtil ho jménem Celsus a spolu s ním šel šířit Kristovo Evangelium do dalších míst Galie.

Na této své cestě, pak byl Nazarius, pro šíření Božího slova uvězněn. Když se ho soudce zeptal, jaké je národnosti a jaké má postavení, odpověděl takto: „Jsem původem Říman, avšak jsem křesťan a ctím Ukřižovaného“. Tehdy místodržící ve vzteku z této smělé odpovědi, popadl malého Celsia a začal ho nemilosrdně bít. Malý Celsius, však na to s moudrostí starého muže, řekl: „Bůh, kterého uctívám a skláním se před ním, tě za toto potrestá, neboť jsi nespravedlivý soudce“. Poté byli vydáni k tomu, aby je divoká zvěř roztrhala na kusy, ale ta se svatých ani nedotkla.

Nehledě na všechna nebezpečenství, která je potkala, nakonec díky pomoci manželky místodržícího, která měla zjevení, všem těmto nástrahám Nazarius i Celsus unikli.

Svou cestu, pak namířili do Trevíru, kde kde pokračovali ve svém díle a všude hlásali Boží milost, skrze Kristovo jméno. To, se pak znovu stalo důvodem jejich dalšího zatčení. Na příkaz císaře Nerona, byli svatí posláni do Říma. Tam byli po výslechu hozeni do jezera. Ze kterého, se jim, ale podařilo dostat a tak znovu pokračovali na své cestě, přecházeli z města do města, až došli do Mediolána.

Tam, se znovu ve vězení setkali s Gervasiem a Protasiem, kteří se už připravovali k poslední zkoušce svého mučednictví. Jejich návštěva, byla, ale oznámena Neronovi a ten nařídil, aby svatému Nazariovi i Celsusovi, setnuly hlavy.

Duše mučedníků, se naplnili radostí z nadcházejícího setkání s Pánem, skrze obecenství s ním, v utrpení a strádání. Dokonce i mladý Celsus, stejně jako ostatní, byl připraven vydržet jakákoli muka pro lásku Kristovu.

Všichni čtyři, pak na místo popravy, vyšli s radostí, jako by mířili na velikou slavnost. Když pak byly mučedníkům setnuty hlavy, vzdávajíce přitom díky Bohu. Celsus tehdy dosáhl devíti let a sedmi měsíců. Jeden křesťan jménem Filip, poté vzal těla mučedníků a pohřbil je ve svém domě.

O mnoho let později, za vlády svatého císaře Theodosia II. (♰ 450), svt. Ambrož, biskup mediolánský (♰ 397), zjevením shůry nalezl ostatky svatých mučedníků Gervasia a Protasia.

Tyto svaté ostatky, které prosluly mnoha uzdraveními, byly následně slavnostně přeneseny do milánské katedrály. V čase přenesení těchto ostatků 19. června / 2. července roku 386, byl uzdraven jeden slepý a dva, co byli, posedlí běsy, byli těchto neduhů zbaveni. O několik let později, pak svt. Ambrož dal přenést i svaté ostatky mučedníků Nazaria a Celsusa, které byli do té doby pohřbeni v jedné zahradě za městem.

Na přímluvy a modlitby Tvých svatých, Pane, osviť duchovní oči naše, abychom chodili ve světle tváře Tvé a ve jménu Tvém, se radovali na věky. Amen.

 Svatí mučedníci pergamští, Karpus biskup Thyatirský, Papilus diákon, Agathadorus a mučednice Agathonika (♰ 251)

památka 13. / 26. října

Tito mučedníci žili, za doby vlády císaře Decia a prokonzula Východu Valeriána v III. století.

Svatý Karpus, byl synem pohanského kněze, uvěřil však v Krista a dal se pokřtít. Následně, za nějaký čas, se stal biskupem Pergamské Církve, kterou založil svatý Jan Theolog.

Svatý Papilus, pocházel z Thyatiry ¹. Poučen ve víře Karpusem, přijal svatý křest, byl rukopoložen na diákona a přebýval společně s biskupem a svým duchovním otcem v Pergamu, aby zde šířil a kázal slovo Boží.

Když císař, vydal edikt, který přikazoval, aby odevzdali bohoslužebné nádoby a oblečení úřadům, oni, se tomuto ediktu, odmítli podvolit a byli, proto zatčeni a předvedeni před prokonzula. 

Před Valeriánem, pak tito křesťané směle vyznávali Pána a přede všemi prohlásili, že podstoupí jakákoli muka, ale Krista, se nezřeknou kvůli tomu, aby se poklonili mrtvým modlám.

Toto jejich přesvědčení a víra, probudilo hněv prokonzula. Nařídil, aby je dali přivázat za koně a nechali je běžet, před jeho vozem z Thyatiry do Sardy, na vzdálenost asi šedesáti kilometrů. Když takto doputovali do Sardy, byli mučedníci přivázáni na skřipec a zaživa, jim železnými háky stahována kůže z těla. Protože Karpus, i během svého mučení zachovával bodrost, užaslý vládce se ho zeptal na důvod. Svatý mu odpověděl: „Viděl jsem slávu Páně a zaradoval jsem se!“

Agathadorus, služebník Karpusa, který věrně následoval svého pána, dostal tehdy od Anděla ujištění, že i on, má vyznat Krista krví. Přistoupil tedy k mučitelům a silným hlasem, přede všemi vyznal, že i on, věří v pravého Boha. Byl proto okamžitě spoután a pověšen na skřipec spolu s Papilem a Karpusem, poté ho bili pruty s takovou krutostí, až předal svou duši Pánu.

Papilus byl pak ještě, přivázán ke čtyřem vysokým kůlům a kamenován. Bůh však svého služebníka chránil a on, z této zkoušky vyšel nezraněn. Papilus, společně s Karpusem, znovu předstoupil před vládce. Následně, byli oba vláčeni trnitým křovím, byli biti po břiše a poté, předhozeni k roztrhání šelmám v amfiteátru.

Tam se však stal, veliký div, lev promluvil lidským hlasem, aby pokáral ty, kteří krutě týrali svaté Kristovy mučedníky. Mučitelé, si však raději své uši zacpávali, než aby připustili, že i zvířata nemajíce lidského rozumu, vyznávají Krista. Svatým mučedníkům přibili k nohám železné sandály a hodili je do rozpálené pece. Uprostřed žhavých plamenů, Karpus zvolal: „Buď blahoslaven, Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, který jsi, mne hříšného učinil důstojným toho, abych se stal účastníkem Tvého dědictví!“. V tom okamžiku, duše obou mučedníků, odešly k Bohu.

Křesťanka jménem Agathonika ² tehdy zvolala: „Viděla jsem tuto velkolepou slavnost a přeji si tam také usednout, abych se i já, k ní mohla připojit!“. Agathonika nehleděla, na přemlouvání svých příbuzných, kteří jí připomínali její povinnost vůči malému dítěti, vrhla se do ohně, se slovy: „Pane, pomoz mi, neboť k Tobě, já přibíhám!“.

Takto, i její duše, tehdy odešla do nebeských příbytků, aby se tam rozdělila o rajskou blaženost, se svými druhy ve víře.

______

 

¹ Thyatiry, nebo také Thyateira, starořecky Θυάτειρα, byl název starověkého řeckého města v Malé Asii, nyní Akhisar v Turecku.

² Dle ctihodného Simeona Metafrasta (♰ 987), svatá mučednice Agathonika, byla sestrou svatého mučedníka Papylusa.

 Svatý kníže Igor Černigovský, 

ve svatém křtu Georgij,

v mnišství Gabriel, v schimě Ignátij (♰ 1147)

19. září / 2. října, památka mučednické smrti, 5. / 18. června, památka přenesení jeho ostatků

Kníže Igor Olegovič, ve svatém křtu Georgij, se narodil okolo roku 1080 (nebo 1090). Po svém otci Olegovi I. Černigovském, zdědil Černigovské knížectví a roku 1146 byl prohlášen velikým knížetem kyjevským.

Obyvatelé Kyjeva, kteří neměli rod Olgovičů¹ rádi a Igorovi vyčítali jeho neschopnost vyrovnat se s týráním ze strany bojarů, však knížete vyhostili a poté, co ho zbili, uvěznili v Perejaslavi.

Kníže, vyčerpaný všemi těžkostmi a nemocemi, kterými strádal, se vzdal svých rodových práv a požádal, aby byl propuštěn z vězení a mohl přijmout mnišský postřih.

V roce 1147, jej Perejaslavský biskup Eutimij, postřihl na mnicha se jménem Gabriel. Brzy se uzdravil a přešel do kyjevského Theodorovského monastýru, kde přijal schimu se jménem Ignatij a zcela se oddal odříkavému životu mnicha.

Nehledě na to, že se jako kníže odřekl od svých rodových práv, lid ho i nadále nenáviděl. Přestože žil mnišským životem, byl 19. září roku 1147 surově zabit, když se modlil v chrámu před ikonou Matky Boží. Krutost davu byla tak velká, že i mrtvé tělo mučedníka bylo bito a hanobeno. Jeho mrtvé tělo táhl rozzuřený dav ulicemi Kyjeva.

Když pak bylo večer téhož dne, tělo blaženého Igora přeneseno do chrámu svatého Michala, zjevil nad ním Bůh veliké znamení, když se v chrámu nad ním, zažehli všechny svíce. Druhý den ráno, byl svatý strastotěrpec ² pohřben v Simeonovském monastýru, na předměstí Kyjeva.

V roce 1150, 5. / 18. června, pak ostatky svého bratra přenesl, kníže Svjatoslav Olgovič, do Černigova, kde je dal uložit do katedrálního chrámu Proměnění Páně, kde se proslavili mnohými zázraky.

Divotvorná ikona Matky Boží - Igorevská, před kterou se mučedník před svým utrpením modlil a, která se proslavila jako divotvorná, následně získala přízvisko Igorevská ³.

_____________________________________________

 

¹ Olegoviči. Větev dynastie Rurikovců, pocházející od knížete Olega Svjatoslaviče, vnuka Jaroslava Moudrého. Vládnoucí dynastie v Černigovském knížectví, Novgorodsko-Severském knížectví a také s přerušeními: v Kyjevském, Haličském, Volyňském, Perejaslavském knížectví a v Novgorodské zemi.

² Strastotěrpec. Страстоте́рпец (страсть/strasť = utrpení, терпеть/těrpeť = snášet, trpět) je v pravoslavné terminologii souhrnné označení pro všechny křesťanské mučedníky, kteří vytrpěli strádání ve jménu Ježíše Krista. Výraz strastotěrpěc, se váže ke svatým, kteří zemřeli třebas i od vlastních příbuzných či souvěrců a to z důvodu nenávisti, proradnosti, spiknutí, kvůli majetku apod. Rovněž se však také, podtrhuje mimořádný charakter jejich osobnosti či hrdinství, odpuštění a neodporování svým nepřátelům, jako jedno z přikázání Ježíše Krista.

³ Igorevská ikona matky Boží. Její památka, se připomíná v den přenesení ostatků svatého knížete Igora Černigovského (♰ 1147), 5. / 18. června, který se před touto ikonou Matky Boží, modlil, v posledních minutách svého života. Ikona byla umístěna v kapli svatého Jana Theologa v  chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, v Kyjevo-pečerské lávře. Ikona byla starořeckého stylu, s nápisem, že náleží svatému knížeti Igorovi. Během okupace Kyjeva v roce 1941, ikona beze stopy zmizela.

Ctihodný mučedník Adrián Ondrusovský, divotvůrce (♰ 1550)

památka 26. srpna/ 8. září a 17. / 30. května

Ctihodný mučedník Adrián, nosil ve světě jméno Andrej Zavališin a pocházel z bojarské rodiny, sloužící na dvoře velkoknížete Ivana III. Vasiljeviče (1440–1505).

Jako mladík, žil na panství svých rodičů poblíž Ladožského jezera a často chodil do lesa na lov. Při takovémto jednom svém lovu na jelena, okolo roku 1493, náhodně potkal ctihodného Alexandra Svirského (♰ 1533), který tam vedl svůj duchovní zápas již sedm let, aniž by přitom viděl lidskou tvář.

Mladík pocítil k poustevníkovi hlubokou duchovní úctu a začal ho poté často navštěvovat. Přinášel potřebné zásoby, na oplátku pak dostával vzácné duchovní rady. Nakonec, se on sám rozhodl vzdát se světa i svého majetku a s požehnáním ctihodného Alexandra, odešel do Valaamského monastýru Proměnění Páně, kde přijal mnišský postřih se jménem Adrián.  

Po nějaké době, se s požehnáním starců Valaamského monastýru, usadil v samotě, na východním břehu Ladožského jezera. Za několik let později, tam pak ctihodný postavil poustevnu, se dvěma chrámy, jeden ke cti Matky Boží a jejího svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice, druhý pak, ke cti svatého Mikuláše. Když se na tom místě postupně sešlo bratrstvo v Kristu, založili tam mnišský příbytek, kterému místní, začali přezdívat podle světského jména jeho zakladatele, Ondrusovsko – Nikolajevská poustevna.

Stalo se však, že v hustých lesích ostrova Sala, které ležely naproti poustevny, objevil a začal žít, jeden zloděj a lupič, který způsoboval ctihodnému Adriánovi velké potíže a nepříjemnosti. Poustevník Adrián, však svou pokorou, laskavostí a mírností, jeho zlou povahu zmírnil a lupič nechal ctihodného na pokoji. Poté se, ale stalo, že tento lupič, byl napaden jinými zlovolnými darebáky a ti ho, vzali do zajetí. Dříve velký zločinec, byl nyní sám spoutaným zajatcem.

Ve svém zajetí, když už se vzdával všech nadějí, spatřil před sebou ctihodného Adriána, který mu řekl: „Z milosrdenství Pána, pro kterého, jsem tě kdysi prosil o milosrdenství a slitovnost, k našemu bratrstvu, jsi svobodný!“. Tehdy spadly okovy z rukou vězně a on mohl svobodně přijít do poustevny a sám poděkovat svému zachránci. Tam se dozvěděl, že ctihodný Adrián, se celou noc, za něho modlil.

Po těchto událostech, dřívější vůdce zlodějů a lupičů, pocítil, že jeho zlý a bezectný život, vede jen ke smrti, přišel k rozumu a poprosil starce, aby ho přijal do bratrstva a vedl ho na cestě spásy.

Poté přijal mnišský postřih se jménem Kyprián a za duchovní zápas, dobročinnost a milosrdenství se mu dostalo nejen odpuštění hříchů, ale byl mu dán i dar činění zázraků. Ctihodný Kyprián storoženský (památka 26. srpna / 8. září), pak založil kousek od vesnici Storožne, monastýr. Na konci svého kajícného života, kdy zesnul v pokoji, okolo roku 1598, byl pohřben v blízkosti chrámu tohoto monastýru. Po smrti ctihodného Kypriána storoženského divotvůrce, se mnoho věřících přicházelo poklonit jeho hrobu a přijmout jeho požehnání.

Ctihodný starec Adrián, byl v roce 1549, povolán do Moskvy, aby se tam stal kmotrem carevny Anny Ivanovny, dcery cara Ivana IV. Vasiljeviče. Tak se i stalo, avšak na jeho zpáteční cestě, se mu stalo neštěstí.

15. května roku 1550, asi dvacet kilometrů od poustevny, byl ctihodný přepaden, mučen a zabit zloději, kteří se chtěli zmocnit domnělých carských darů. Nikdo se tehdy nedozvěděl, co se mu stalo. Bratři z poustevny dlouho čekali na svého duchovního otce a představeného. Až po dvou letech, 18. května roku 1552, se ctihodný zjevil starcům Ondrusovsko – Nikolajevské poustevny a pověděl jim, co se mu stalo, i o své smrti. Svatý Adrián jim pak také řekl, aby vypřáhli koně jednoho sedláka a ten, že je zavede k jeho ostatkům. Tak se i stalo a svaté ostatky ctihodného, byly nalezeny a přeneseny do chrámu svatého Mikuláše v poustevně.

O pár století později, se stalo a Ondrusovsko – Nikolajevská poustevna zpustla a byla nakonec zcela opuštěna. Avšak v roce 1789 jeromonach Inokentij, kterého na Ladožském jezeře poblíž bývalé Andrusovsko – Nikolajevské poustevny zastihla bouře a on se tehdy zachránil, slíbil, že tuto poustevnu znovu obnoví. O měsíc později se mu pak zjevil svatý Mikuláš, spolu se ctihodným Adriánem, a připomněl mu jeho slib a předpověděl mu i nové útrapy, když svůj slib nesplní. O rok později, jeromonacha Innokentija, znovu zastihla bouře a na stejném místě, avšak ten, splnění svého slibu, znovu odložil. Mnohem později, pak ve snu spatřil ctihodného Adriána, který ho zachránil před utopením a připomenul mu jeho slib. A až v roce 1817, o třicet let později, mohl starec Inokentij zahájit obnovu Ondrusovsko – Nikolajevské poustevny. V roce 1883, pak byla na místě zabití ctihodného Adriána postavena kaple.

Po bolševickém převratu v roce 1917, byl Nikolájevský - Adriánský Ondrusovský monastýr, stejně jako většina, dalších pravoslavných monastýrů zanikl. Jeho mniši se uchýlili do Valaamského monastýru.

Od roku 2011, se na historickém území Andrusovsko – Nikolajevské poustevny, započala obnova monastýru. Do té doby, se zde zachovaly už jen ruiny dvou monastýrských chrámu, Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu a svt. Mikuláše, dále pak základy monastýrské zdi s věžemi a šesti obytných budov.

V současné době je monastýr aktivně obnovován. Od září 2013 byly na předchozích základech, postaveny dva domy, v jednom z nich je domovní chrám Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu (později přejmenovaný na chrám Zvěstování Přesvaté Bohorodice), refektář a byly vybudovány dočasné mnišské cely. Na rozvalinách dvou původních monastýrských chrámů probíhají vykopávky. Nad místem, kde spočívají ostatky ctihodného Adriána Ondrusovského, duchovního žáka ctihodného Alexandra Svirského, byla postavena provizorní kaple. Lesní cesta vedoucí k monastýru byla odvodněna a vyrovnána. V roce 2013 došlo k přejmenování původní Ondrusovsko – Nikolajevské poustevny, na Nikolský – Adriáno – Ondrusovský monastýr, který byl v roce 2014, oficiálně znovu otevřen.

Památka ctihodného otce Adriána Ondrusovského, který kromě mnišského zápasu, přijal na sebe i korunu mučedníka, se připomíná v den nalezení a přenesení jeho svatých ostatků 17. / 30. května, v den památky svatého mučedníka Adriána 26. srpna/ 8. září a ve Sborech Valaámských, Karelských, Novgorodských a Petrohradských svatých.

Raduj se, Adriáne, rychlý náš pomocníku a divotvůrče!

 Svatí mučedníci Adrián a Natálie

a s nimi dalších, dvacet tři umučených (♰ 306)

památka 26. srpna / 8. září

Svatý Adrián (Hadrián) byl vysoce postaveným velitelem římské armády. Na samém počátku Diokleciánova pronásledování křesťanů, kolem roku 300, mu bylo dvacet osm let a žil v Nikomédii spolu se svou ženou Natálií.

Stalo se tehdy, že císař nařídil zatknout křesťany, kteří se skrývali v jedné jeskyni, a dal je podrobit různým druhům mučení. Těchto mučedníků bylo dvacet tři.

Adrián, který byl přítomen těmto mučením, se jich zeptal: „Jak snášíte toto nesnesitelné trýznění a tato hrozná mučení?“ Mučedníci mu odpověděli: „Toto vše snášíme, abychom byli odměněni blahem, které Bůh připravil pro ty, kteří pro něj trpěli (Mat 5, 3 – 12). Blaho, které nelze sluchem slyšet, ani je slovem říci“. Adriánova duše, se tehdy prosvětlila Boží blahodatí a Adrián, požádal zapisovatele, aby ke jménům křesťanů přidali i jeho jméno. Zvolal: „Bude pro mě radostí, zemřít spolu s vámi, pro lásku ke Kristu“. V tom okamžiku byl spoután okovy, a zatímco čekal na soud, byl uvržen do vězeňské cely.

Natálie, která se o zatčení a uvěznění svého manžela dozvěděla, si nejprve myslela, že se tak stalo, kvůli nějakému zločinu, a propukla v pláč.

Když ji však bylo řečeno, že se to stalo kvůli tomu, že Adrián vyznal víru v Krista, okamžitě se oblékla do svátečních šatů a běžela za ním do vězení. Tam políbila Adriánova pouta, pochválila jeho rozhodnost a odhodlání. Řekla mu, aby zůstával i nadále pevným ve zkouškách, které ho čekají. Poté, požádala ostatní mučedníky, aby se za jejího manžela modlili a vrátila se domů.

Poté, co se Adrián dozvěděl, že byl odsouzen ke smrti, dostal jako velitelem římské armády souhlas k tomu, aby své ženě řekl o dni popravy.

Když ho Natálie uviděla na svobodě, začala křičet, protože si myslela, že Adrián projevil slabost a zřekl se Spasitele Krista. Zavřela před ním dveře domu, aby nemohl vejít. Poté mu vytýkala malověrnost a poukazovala na slova Páně: Kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi (Mat 10, 33). Adrián své ženě, však řekl pravý důvod svého příchodu. Ta mu pak otevřela hlavní bránu a spěchala ho obejmout. Přitom se rozhodla, doprovodit ho až na místo popravy.

Za několik dní, pak blažený mučedník předstoupil před císaře, kde statečně vyznal svou víru a poté, byl vystaven krutému bičování. Potom vojíni Adriána srazili na zem, kde ho začali surově mlátit a kopat do břicha. Svatého přitom povzbuzovali ostatní mučedníci i Natálie, která svému manželovi říkala: „Neboj se mučení. Bolest netrvá dlouho, avšak pravé odpočinutí, je věčné (Žid 4,10 – 11)“. A Adrián, zůstával neochvějně věrný pravému Bohu.

Když svaté mučedníky po mučeních vrátili do vězeňských cel, byli vláčeni po zemi, protože už nemohli chodit. Natálie, se ve zbožné úctě pomazala krví svého manžela, jako by to byl ten nejcennější balzám. Do vězení pak přišli zbožné ženy, aby slavným vyznavačům obvázaly rány. Když se však o tom dozvěděl císař, zakázal jim do věznice přístup.

Tehdy si Natálie ostříhala vlasy a oblékla se do mužských šatů, díky čemuž se jí podařilo proniknout do vězení a o mučedníky se mohlas postarat. Její příklad, brzy následovaly i ostatní zbožné ženy. Tyran se však dozvěděl i o tomto. Dozvěděl se, že křesťané, znovu obešli jeho nařízení a že vězňům, bylo dopřáno i té malé útěchy v jejich utrpení. Nakonec tak nařídil, aby mučedníkům, byly ve svěráku rozdrceny nohy. Mučedníci pak, ve strašném utrpení, jeden po druhém, odcházeli k Pánu.

Když přišla řada i na Adriána, Natálie ho povzbuzovala, a dokonce ho držela za ruku i, když se mu ji kati chystali na špalku useknout. Když pak jeho ruka, padla odseknutá na zem, odevzdal svatý mučedník Adrián, svou duši Bohu a připojil se k zástupu vítězoslavných mučedníků.

Tyran poté nařídil, aby všechny ostatky mučedníků, byly spáleny v peci. Natálii se manželovu useknutou ruku podařilo ukrást, protože ji neustále držela ve svém objetí. Těla mučedníků, byla hozena do ohně, avšak prudký déšť, náhle rozpálenou pec uhasil. Křesťanovi jménem Eusebios, se tehdy podařilo zmocnit se drahocenných ostatků svatých mučedníků a odvezl je do Argyropole, nedaleko města Byzantion, kde je důstojně pohřbil.

Za nějaký čas, si pak jeden mocný vojevůdce u císaře vyžádal, aby dostal Natálii za manželku. Ta však zůstávala věrná svému manželovi. Modlila se proto k Bohu, před Adriánovou rukou a prosila ho, aby se za ni, u Boha přimlouval, aby od takového soužení, byla osvobozena.

Díky přímluvě mučedníků, se jí podařilo nakonec uprchnout. Po příjezdu do Argyropole, položila Adriánovu ruku k ostatním ostatkům mučedníků. Natálie, tam pak spolu s dalšími zbožnými ženami, nějakou dobu žila. Poté, co se jí jednou ve snu, zjevil Adrián, onemocněla a ona, se k němu připojila v Nebeském Království.

 Památka přenesení ostatků svatého apoštola Bartoloměje

památka 25. srpna / 7. září

Církev, si apoštolskou činnost a mučednický konec, svatého apoštola Bartoloměje připomíná 11. / 24. června. Apoštol Bartoloměj, svědčil o Kristově jménu v různých částech světa a nakonec, byl ukřižován v Arménii. Věřící z této oblasti uložili jeho tělo do olověné schrány a skrývali je ve městě Urbanopolisu ve Velké Arménii. Protože, od ostatků svatého apoštola, neustále docházelo k uzdravování mnohých nemocných, přicházely tam zástupy věřících, aby získaly úlevu od tělesných i duševních nemocí.

Když to viděli pohané, ďáblem oklamaní, rozzuřili se a využili první příležitosti, aby se zmocnili schrány s drahocennými ostatky apoštola. Schránu pak pohané hodili do moře spolu s ostatky čtyř mučedníků Papiana, Luciána, Řehoře a Akakia. Schrána, se však zázrakem v moři neutopila, ale plula. A tak mnohá místa získala požehnání svatého apoštola, skrze přítomnost jeho těla.

Schrána překročila Černé moře a Hellespont, proplula Egejským a Jaderským mořem a nakonec byla vyplavena na břeh ostrova Lipari (Isola di Lipari). Těla čtyř mučedníků, která doprovázela schránu ostatků svatého Bartoloměje, se pak dle blahého působení Boží prozřetelnosti vyplavila k různým dalším břehům. Ostatky mučedníka Papiana na Sicílii, Luciána v Messině, Řehoře v Kalábrii a Akakia v Aškelonu.

Svatý Bartoloměj se pak ve snu zjevil Agathonovi, biskupu z Lipari, který hned vstal a odešel na břeh, kde s úžasem našel olověnou schránu. Zvolal: „Ach Lipari, odkud se k tobě dostal takový poklad a taková sláva? Veselte se a radujte, že Lipari obdrželo takové požehnání, volejte své pozdravení apoštolu Páně!“

Tehdy se však obyvatelé ostrova začali přít o to, kdo by měl přijmout tu čest, aby umístil na svém pozemku svaté ostatky, a dal postavit Boží chrám v čest apoštola Bartoloměje. Všechno jejich úsilí, bylo, ale marné. Schrána se svatými ostatky, zůstávala pevně zaryta, hluboko v břehu.

Když se pak stal biskup Agathon hoden dalšího zjevení, řekl, aby schrána, byla vytažena pomocí páru volů a uložena na místě určené Boží vůlí. Ve chvíli, kdy byla schrána vytažena, se ostrov, nedaleko Lipari, působením Boží moci posunul téměř o jeden a půl kilometru. A na něm, Agathon určil, aby byl postaven chrám ke cti svatého Bartoloměje, ve kterém se od té chvílem začaly množit zázraky.

Za vlády obrazoboreckého císaře Theofilose (829 - 842), se ostrova zmocnili Arabové a jeho obyvatelé ostrov opustili. Když se o tom dozvěděl, vládce města Benevento v Kampánii, požádal křesťany z města Amalfi, aby tyto svaté ostatky, přenesli do města Benevento. Tam je uvítal společně s biskupem města a nařídil je umístit do chrámu svatého Bartoloměje -Basilica di San Bartolomeo Apostolo, kde mnoho věřících mohlo přijmout tu blahodať, která vychází od ostatků svatého apoštola Bartoloměje. To se událo okolo roku 829, nebo 838.

V roce 983, pak byla část ostatků svatého apoštola Bartoloměje, přenesena do Říma, do chrámu svatého Bartoloměje - San Bartolomeo all'Isola, na Tiberském ostrově - Isola Tiberina - Isola di San Bartolomeo.

Od těchto svatých ostatků, byla podávána mnohá uzdravení nemocným, skrze modlitby svatého apoštola Bartoloměje a blahodati Pána našeho Ježíše Krista.

 Světitel mučedník Eutychos,

učedník apoštola Jana Theologa

památka 24. srpna / 6. září

Svatý Eutychos, přijal křest od svatého Jana Theologa. Byl souputník apoštola na jeho cestách. Naplněn, blahodati Svatého Ducha, Eutychos statečně hlásal Evangelium a poté, co svrhl mnohé pohanské modly, přebýval pro to, spoután v řetězech, utrpěl rány a mučení, dlouhé roky strávil ve věznění.

Jednoho dne, když byl ve vězení, zjevil se mu Anděl a přinesl mu nebeský pokrm. Okamžitě se cítil obdařen takovou božskou mocí, že poté, co byl při mučení vhozen do pece, zůstal od ní nezraněn. Poté, byl vydán dravé zvěři a k velkému úžasu vojáků, však blažený mučedník, s divokými zvířaty pokojně rozmlouval.

Když zvítězil nad všemi zkouškami mocí Boží blahodati, vrátil se svatý Eutychos do své vlasti, do města Sebasté. Zbytek dnů svého životního duchovního zápasu, dokončil ve svém rodném městě, kde mu byla na počátku II. století setnuta hlava mečem.

 Svatý mučedník Ondřej Stratelat

a spolu s ním 2593 umučených (♰ 302)

památka 19. srpna / 1. září

Svatý Ondřej, byl vojenským tribunem¹. Sloužil ve vojsku císaře Maximianuse (Maximianus Herculius 286 – 310), které se staralo o východní hranice Římské říše. Přestože Ondřej ještě nepřijal svatý křest, vynikal, podobně jako růže mezi trním svou zbožností, udatností a odvahou.

Vrchní velitel Antiochus, známý svou krutostí vůči křesťanům, se ocitl tváří v tvář náhlému vpádu Peršanů. Tehdy si vzpomněl na udatného Ondřeje a vyslal ho v čele vojenského oddílu vstříc nepřátelům.

Předtím, než se Ondřej vydal do bitvy, nabádal své muže, aby důvěřovali Kristu, který stvořil nebe a zemi a zničil moc lživých bohů. A takto jednomyslně, vojáci vzývajíce Kristovo jméno, obrátili nepřátelská vojska na útěk a vyhnali je až za hranice říše. Po tomto nečekaném vítězství, se Ondřejovi vojáci rozhodli, obrátit ke Kristu.

Byli však kvůli tomu udáni jako křesťané a Antiochus, namísto toho, aby spravedlivě odměnil vítěze, je všechny předvolal k sobě na soud. Byl mu cizí, jakýkoli pocit vděčnosti, zcela pohlcený hněvem, četl císařské edikty, kde připomínal jména urozených křesťanů, které už předtím nařídil popravit.

Ondřej mu na to však odpověděl, že ve skutečnosti, tito křesťanští mučedníci zvítězili nad ním a že ona mučení, kterým byli vystaveni, se pro ně stali vítěznými trofejemi v Nebeském Království.

Antiochus, se pak uchýlil ke krutému výsměchu. Prohlásil, že je třeba, takovému muži, jako byl Ondřej, který v boji prokázal velikou odvahu, dopřát odpočinek a nařídil, aby byl svatý natažen na rozžhavené bronzové lože. Avšak plamen víry a lásky, který hořel v srdci udatného mučedníka, mu umožnil necítit spáleniny a na tomto lůžku našel opravdový odpočinek. Antiochus, pak nařídil, aby se zmocnili některých z vojínů, kteří se proslavili v bitvě společně se stratelatem, a přibili jim ruce k trámu. Ti však tato mučení snášeli s úsměvem a radovali se, že ještě před křtem, jsou hodni své účasti strastem a mučením Pána našeho Ježíše Krista.

Když pak i nadále zůstávali nezlomní ve svém rozhodnutí být věrní Kristu, nařídil Antiochus, aby byli uvězněni a napsal list císaři s dotazem, zda má být chrabrý vojevůdce popraven, a riskovat skrze to, možnou vzpouru v armádě a povstání lidu, kteří ho považovali za hrdinu. Císař Maximianus mu odpověděl, aby se ho tajně, s pomocí lsti, zbavil a v žádném případě, aby nedovolil novému náboženství proniknout do armády.

Tehdy Antiochus osvobodil Ondřeje a jeho vojáky, předstírajíc, že jim dovoluje jít tam, kam sami považují za správné. Svatý mučedník, kterého Bůh s touto lstí obeznámil, odešel do Tarsu se svými bratry ve zbroji a tamního biskupa Petra požádal, aby je pokřtil. Když se Antiochus dozvěděl o jejich odchodu, napsal vojevůdci Kilikie Seleucusovi, aby je co nejrychleji zatkl a popravil, pokud by kladli třeba i sebemenší odpor.

Seleucus, který byl také fanatickým pronásledovatelem křesťanů, si pospíšil do Tarsu s velkým vojskem. Ondřej a ostatní vojáci, kteří byli právě pokřtěni, překročili, pohoří Taurus, aby se zbavili pronásledování. Seleucus však nepřestal po nich pátrat a nakonec je dostihl v jedné rokli. Když už se vojáci připravili vrhnout na Selucuse s vojskem, vyzval svatý Ondřej své druhy, aby pozvedli své ruce k modlitbě a ne k  mávání mečem. Poklekl a dlouho se modlil za nepřátele a za spásu světa. Jakmile dokončil modlitbu, vrhlo se na ně nepřátelské vojsko, které je začalo zabíjet jako nevinná jehňata, která nekladou žádný odpor. Takto svatý mučedník Ondřej Stratelat a spolu s ním 2593 umučených vojínů, přijali své mučednické koruny.

Podle přání, které vyslovil svatý Ondřej v modlitbě, pak na místě, kde prolil svou krev, vyrazil ze země léčivý pramen. Biskupové Petr a Nonnus, spolu s duchovenstvem, kteří tajně následovali vojsko svatého Ondřeje, potom s úctou pohřbili těla svatých vojínů mučedníků. Jeden z duchovních, který dlouho trpěl zlým duchem, se napil z pramene vody a byl hned uzdraven.

Místní lidé, když se dozvěděli o tomto léčivém prameni, začali k němu přicházet a přinášeli tam své nemocné. Pili vodu z pramene, myli se s ní a uzdravovali se, od nejrůznějších nemocí, skrze modlitby svatého Ondřeje a 2593 mučedníků s ním trpících, a skrze blahodať Pána našeho Ježíše Krista, kterému budiž společně s Otcem i Svatým Duchem, čest a sláva, nyní, vždycky až na věky věkův. Amen.

____________________

 

¹ Měl hodnost stratelata - στρατηλάτης (velitele armády).

 Mučedníci Florus a Laurus (II. stol)

památka 18. / 31. srpna

Svatý Florus a jeho bratr – dvojče Laurus, žili za vlády císaře Hadriána (117–138). Věnovali se kamenickému řemeslu, kterému se naučili v Byzanci od křesťanů Prokla a Maxima. Od nich se bratři naučili také zbožnému životu v pravé víře a své řemeslo, vložili do služby Bohu. Zatímco osekávali kameny, aby jim dodávaly tvar, krásu a půvab, uvědomili si, že ve skutečnosti pracují na svých duších, aby od nich odsekali a zbavili je zhoubných vášní, aby je rozjasnili podobou Boží, prostřednictvím a pomocí křesťanských ctností.

Když jejich učitelé víry Prokl a Maxim podstoupili mučednickou smrt, Florus a Laurus opustili Byzanc a usadili se v provincii Illyricum¹ ve městě Ulpiana v římské provincii Dardanii (dnešní Kosovo a jihovýchodní Srbsko). Když tam dorazili, požádali místního vládce Likaona o povolení používat lomy a těžit z nich kameny vhodné k dalšímu zpracování. Svatí poté vešli ve známost pro svou dovednost a byli pozváni k Liciniovi, synovi císařovny. Ten jim předal značný obnos peněz na stavbu pohanského chrámu, jehož plán nakreslil vlastní rukou. Svatí předstírali, že nabídku přijali, peníze však rozdali chudým.

Noci trávili v modlitbách a přes den pracovali na stavbě. Pomáhal jim Bohem seslaný anděl a také bývalý pohanský kněz Merentius, jehož syn, zraněný do oka třískou kamene, byl uzdraven svatými. Tímto způsobem, byli schopni rychle dokončit práci.

V noci, pak svatí shromažďovali chudé, kteří měli prospěch z jejich dobrodiní. Když už byla stavba hotova, společně s ostatními přivázali provazy k sochám bohů umístěných uvnitř pohanského chrámu a svrhli je, ve východní části chrámu poté umístili svatý kříž. Pohanský chrám, byl tak přeměněn na chrám Kristův.

Když se Licinius dozvěděl tuto zprávu, přemožen hněvem vydal rozkaz zapálit veliký oheň a zaživa v něm spálit ty ubohé lidi, kteří pomáhali svatým bratrům. Byli to, bývalý pohanský kněz Merentius spolu se svým synem a na tři sta dalších křesťanů.

Bratry nařídil přivázat na mučící kola a bez milosti je bičovat. Tváří v tvář odvaze svatých bratrů, se však přitom deset vojáků, kteří je mučili, obrátilo ke Kristu a i ti, byli popraveni.

Poté Licinius poslal tyto dva svaté k vládci Lykaonovi. Ten nařídil, aby je hodili do hluboké vyschlé studny a zasypali je zeminou. Takto svatí mučedníci předali své udatné duše Kristu, vzdávajíce přitom díky Bohu a modlíce se za všechny křesťany.

Po jejich smrti, byla jejich těla nalezena neporušená a vydávající nebeskou blahou vůni. O mnoho let později, pak byly svaté ostatky mučedníků, přeneseny do Konstantinopole.

___________________

 

¹ Ilýrie, Illyricum, Ιλλυρίας. Provincie Římské říše, která vznikla roku za vlády císaře Augusta a zanikla někdy během vlády Vespasiana. Vespasián provincii zrušil, aby z ní vytvořil dvě nové provincie: Dalmácie a Panonie. Provincie vznikla na historickém území Ilýrie obývaném ilyrskými kmeny, na území dnešních států Albánie, Kosovo, Černá Hora, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko a Slovinsko.