Svatých 20 000 mučedníků z Nikomédie, v chrámu upálených (♰ 302)

památka 28. prosince / 10. ledna

 

Za doby vlády císaře Maximiana Herkulia vzkvétala v Nikomédii křesťanská víra a den ode dne rostla. Jednou, když se císař nacházel v onom městě, dozvěděl se o velkém množství křesťanů, kteří tam přebývali a o posilování místní křesťanské církve. Velmi se kvůli tomu rozhněval a vymyslel plán, jak to všechno zničit.

Všem obyvatelům města nařídil, aby se shromáždili a vzdali chvály a děkovné oběti římským bohům, přičemž každému, kdo by takto neučinil, kdo by to odmítl, pohrozil smrtí.

Poté, co tento tyranský císař, nechal popravit několik křesťanů, jejichž postavení v místní správě nebo jejich dvorní hodnosti, je činilo obzvláště nebezpečnými. Rozeslal po celém městě své služebníky s rozkazem, aby vyhledali a s mučením popravili každého křesťana, ať už by se ukrýval kdekoli. S každým dalším dnem rostl počet obětí a nebeský zástup mučedníků se rozrůstal o stále rostoucí počet nových vyznavačů Kristova jména.

V předvečer svátku Kristova Narození, oznámili bezbožní pohané císaři, že biskup města, svt. Anthimos (♰ 302), který povzbuzoval místní křesťany k mučednické smrti, shromáždil celé své stádo v městské katedrále. Toho využil Maximianus a vojákům nařídil tento chrám obklíčit tak, aby z něj nikdo nemohl uniknout. Budova chrámu, byla ze všech stran obklopena hranicemi dříví a před vchodem byl vztyčen pohanský oltář. Poté císařští heroldi oznámili křesťanům modlícím se v chrámu, že ti, kteří si přejí zachránit svůj život, mohou tak učinit, když vyjdou ven a obětují římským bohům.

Diákon Agapios, který uslyšel tato slova, přemožen horlivostí k Bohu, pospíšil k ambonu, ze kterého pak zvolal k věřícím: „Bratři a sestry vzpomeňte si, jak často jsme s úctou vzpomínali tři mládence uvržené do pece Babylonské, kteří přizývali každé stvoření, aby oslavovalo Pána. A jak Bůh Slovo poté sestoupil v tělesné podobě, aby jim poskytl svou pomoc, učinil jejich těla nezranitelnými vůči plamenům a obklopil je chladivou rosou (Dan 3,25-26). Nyní nastal čas, abychom se k nim připodobnili. Přinesme sami sebe, jako dobrovolnou oběť této dočasné smrti, pro lásku k našemu Pánu a Učiteli, abychom s Ním kralovali navěky!“ Všichni shromáždění, tehdy pak jednohlasně odpověděli Maximianovým poslům: „My věříme v Krista našeho Boha, a za Něj jsme připraveni dát svůj život!“

Když vojáci začali rozdělávat obrovský oheň, svatý Anthimos nařídil diákonům, aby shromáždili všechny katechumeny, kteří se připravovali na křest. Poté je pokřtil, pomazal svatým myrem a odsloužil Božskou liturgii, na které, pak všichni přijali Tělo a Krev Kristovu. Naplněni blahodatnou silou a sjednoceni v jedno tělo s Kristem, který v nich přebýval, svatí mučedníci se už vůbec nebáli stoupajících plamenů a oblaků kouře, které naplňovaly chrám. Jedním hlasem opakovali slova chvalozpěvu tří mládenců: „Dobrořečte Hospodinu, všechna jeho díla, velebte a vyvyšujte ho navěky“ (Píseň tří mládenců Dan 3, 57), dokud posledního z nich neopustil život.

Budova chrámu, zůstala pět dní v plamenech. Když lidé konečně mohli vstoupit na doutnajících trosek, uviděli místo obklopené oslepujícím světlem a namísto dusivého zápachu spáleného masa se kolem linula blahá vůně. Podle tradice, přijalo mučednický konec života a posmrtně bylo oslaveno 20 000 křesťanů. Svatý Anthimos, zázračným způsobem unikl smrti a poté, vedl ještě mnoho dalších duší ke spáse a znovuzrození skrze svatý křest. Dokud nakonec i on sám, nepřijal mučednickou smrt pro Krista.

Tropar hlas 2.

Požehnaná země, která přijala vaši krev, nositelé utrpení Páně, a svatý je příbytek, který přijal vaše těla. V duchovním boji jste zvítězili nad nepřítelem a se smělou odvahou, kázali jste Krista. Jeho, jako dobrého proste, o spáse našich duší.

Svatá velká mučednice Anastasie ze Sirmia, osvoboditelka z pout, uzdravitelka (♰ 304)

památka 22. prosince / 4. ledna

Svatá Anastasie (Anastasia, Anastázie), byla dcerou vznešeného a bohatého Římana – pohana. Vyznačovala se moudrostí a krásou, získala to nejlepší vzdělání. Její matka, která byla křesťanka, ji vychovala v křesťanském duchu a Anastasie milovala Krista od svého dětství. Brzy se však dozvěděla o hořkosti života. Její matka Fausta¹ a její milovaný učitel, starec Chrysogonos², byli jako křesťané uvězněni. Spolu s nimi takto strádalo i mnoho dalších křesťanů.

Když se to Anastasia dozvěděla, naplnil jí s nimi hluboký soucit a začala vězněné křesťany navštěvovat a utěšovat je v jejich strádáních. Se všemi, kteří se nacházeli v těžkostech a stali se pronásledovanými, přebývala v zármutku a snažila se jim ulehčit jejich cestu mučedníků.

Když její matka zemřela, otec svou dceru proti její vůli provdal. Za muže ji vybral pohana, člověka lakomého a krutého. Jedinou její útěchou v tomto žalu, jí byla pomoc potřebným a návštěvy vězněných křesťanů. Skrze velké úplatky, které Anastasia dávala strážným, si vykoupila volný vstup do vězení. Když se o tom její manžel dozvěděl, v obavě, že takto promrhá veškeré své věno, začal ji v domě zavírat.

Zbavena možnosti pomáhat těm, kteří strádali ve vězení, napsala list Chrysogonovi: „Modlete se za mě k Bohu, pro jehož lásku trpím až k vysílení.“ Učitel jí odpověděl: „Pamatujte, že Kristus, který chodil po vodách, má moc utišit každou bouři“.

Brzy poté se stalo, že manžel Anastasie zemřel při cestě na moři a ona znovu získala svou svobodu. Už se neomezovala jen na římské žaláře, ale začala navštěvovat i žaláře v sousedních městech. Vězňům poskytovala jídlo a oblečení, omývala jim rány a platila žalářníkům, aby s nimi zacházeli méně krutě. Za tyto lidumilné činy začala být, proto nazývána „Uzdravitelkou“ a „Vykupitelkou z pout“.

Jednoho dne, když dorazila do žaláře, aby se podívala na vězně, které navštívila předchozí den, zjistila, že jsou pryč. Když se Anastasie dozvěděla, že všichni byli té noci popraveni, hořce se rozplakala. Vězeňský dozorce si toho všiml a pochopil, že Anastasia je také křesťankou, zajal ji a uvrhl jí do žaláře ve městě Sirmium, tehdejším hlavním městě Ilýrie.

Protože během soudu vyšel najevo její urozený původ, bylo vynaloženo veškeré úsilí, aby ji přesvědčili, zříci se křesťanské víry. Byla i mnoho mučena, a když mučení na jejím těle, ji nemohlo nijak učinit zle, začali ji mučit hladem. Strávila 60 dní ve vězení bez jídla. Avšak ani tím nebyla její víra zlomena. Anastasia zůstala věrná Kristu.

Poté byla odsouzena ke smrti. Přivázali ji ke čtyřem sloupům, pod kterými zapálili oheň a zaživa ji upálili. Bůh však rozhodl jinak. Ještě, než se plameny rozhořely, duše svaté Anastasie pokojně odešla do nebeských příbytků. Mučednice zemřela okolo roku 304.

Její tělo, netknuté ohněm, bylo poté pohřbeno v zahradě zbožnou ženou Apollinarií.

V pátém století, byly ostatky svaté Anastasie přeneseny do Konstantinopole, kde byl na její počest postaven chrám. Později byla hlava a část pravé nohy velké mučednice, přeneseny do monastýru svaté Anastasie, který se nachází nedaleko Soluně

________________________

¹ Svatá mučednice Fausta ze Sirmia (♰ 304). Památka 19. prosince / 1. ledna. Svatá Fausta byla matkou svaté velké mučednice Anastasie. Je ctěna jako vzorná matka, obdařená darem vychovat svatou dceru.

² Svatý mučedník Chrysogonos Aquilejský (♰ 304). Památka 22. prosince / 4. ledna. Zbožný a vzdělaný římský křesťan, učitel a rádce velké mučednice Anastasie. Na Diokleciánův příkaz byl zatčen a přiveden k němu do Aquileie. Tam císař osobně Chrysogona vyslýchal, protože ho však nijak nedokázal přesvědčit, aby se křesťanské víry zřekl, nařídil mu useknout hlavu a hodit ho do moře. Tělo i useknutou hlavu svatého mučedníka vyplavily vlny na břeh. Božím zjevením je objevil presbyter jménem Zoilus, uložil je do schrány a skryl ve svém domě.

³ Sirmium bylo starořímské město v provincii Panonie, na jeho místě, se dnes nachází srbské město Sremska Mitrovica.

 

Spravedlivý Jan Kronštadtský (♰ 1908)

památka 20. prosince / 2. ledna

Spravedlivý Jan Kronštadtský, jako Ivan Iljič Sergijev, se narodil 19. října 1829 v malé vesnici Sura v Pinežském újezdu Archangelské gubernie. Při křtu byl pojmenován Janem ke cti ctihodného Jana Rilského, protože se narodil v den jeho svátku. Jeho otec, žalmista, vštípil svému synovi lásku k bohoslužbám a modlitbě a naučil ho hledat útěchu a ochranu v Bohu, při všech životních zkouškách a souženích. Chlapec se potýkal se školou a učení mu zpočátku šlo jen velmi ztěžka. Vroucně se, proto modlil k Pánu o pomoc. V odpovědi na modlitby, mu Pán během jedné noci uvolnil pouta, která tížila chlapcovu mysl. Od té doby se stal dobrým studentem, a dokonce získal stipendium k pokračování ve studiu na Petrohradské duchovní akademii.

Během těchto let, svatý hodně četl a zajímal se o mnohé, ze všeho nejraději, se ale modlil a s úctou přemýšlel o Bohu během osamělých procházek v přírodě. Po smrti svého otce, musel jako mladík kromě studia pracovat, ještě jako sekretář, aby finančně vypomohl rodině. Během těžkých zkoušek chudoby a sklíčenosti, svatý posiloval svého ducha vytrvalou modlitbou a prosil Pána, aby mu dal víru a duchovní radost.

Později pak říkal, že zármutek a žal, je odpadlictví a smrt srdce. Svatý Jan vnímal každou událost ve svém životě jako znamení od Boha. Sen, který pak jednou spatřil, jej utvrdil v úmyslu oženit se s dcerou protojereje katedrálního chrámu města Kronštadt.

Svatý Jan se proto vzdal svých plánů stát se misionářem na Sibiři, Severní Americe, nebo ve vzdálené Číně a na místo toho, na sebe přijal kazatelskou službu ve své zemi a navždy zůstal v Kronštadtu, námořní základně hlavního města. Toto město, plně vstřebalo všechny neduhy své doby, chudobu, sociální nespravedlnost a morální úpadek tehdejší ruské společnosti, která byla na zápraží budoucí velké katastrofy.

V den jejich svatby, pak svatý Jan řekl své ženě tato slova: „Lízo, na světě je dost šťastných rodin i bez nás. Služme Pánu společně!“ Po zbytek života, manželé zachovávali tělesnou čistotu a oslovovali se „bratře“ a „sestro“.

Na kněze, byl rukopoložen 12. listopadu, roku 1855. Svou pastýřskou službu, otec Jan založil na neustálém rozjímání nad Svatým Písmem, nočním čtením Ježíšovy modlitby a každodenní službou Božské liturgie.

„Božská liturgie je v pravdě Nebeská služba zde na zemi, během které, sám Bůh tím nejpodivuhodnějším, nejdůvěrnějším a nejbližším způsobem je přítomen a přebývá s lidmi, Sám jsa přitom neviditelným Vykonavatelem svatých tajin, tím, kdo obětuje a je obětován. Není na zemi nic svatějšího, vyššího, majestátnějšího, slavnostnějšího, životodárnějšího než liturgie!“ Tato slova, napsal svatý do svého do deníku: „Můj život v Kristu.“

Pro otce Jana, byla veškerá kněžská služba, včetně pastorační péče o farníky, pokračováním liturgické tajiny, pokračováním kněžství Kristova, kterým se dosahuje spásy a posvěcování věřících v Církvi. Kněz je živoucím obrazem Krista, a proto se otec Jan od samého začátku své služby snažil přinášet a nésti životodárné světlo Lidumilného Krista. Především do těch nejchudších a od dobré společnosti vyloučených čtvrtí. Vcházel do všech domů, bral děti do náruče a promlouval k samému srdci jejich rodičů slovy naplněnými mimořádnou mírností a láskou. Navštěvoval nemocné a jejich lože bolesti, proměňoval na v lože blaženosti skrze útěchu víry.

Svatý dával chudým vše, co měl, a často se dokonce vracel domů bez bot a teplého oblečení. Procházel těmi nejrůznějšími místy, nikoho nesoudil, nosíce s sebou modlitbu a živou přítomnost Krista. Svatý Svým duchem, neustále usilující o Boha, procházel skrze stále více rostoucí zástupy, které za ním přicházely, a jako zářící slunce kolem sebe šířil duchovní světlo. Žehnal, pomáhal svojí modlitbou, přijímal a hned i rozdával dary.

Pro takovýto způsob jeho života, dlouho na sebe nenechaly čekat urážky a pomluvy, ze všech možných stran. Byl dokonce nazýván bláznem a šílencem. ​​On však na to nehleděl a pilně pokračoval ve své práci, radostně snášejíce urážky pro lásku Kristovu. Nehledíce na mnohé obtíže a těžkosti, se otci Janovi s pomocí stále rostoucího přílivu darů podařilo otevřít „Dům pracovitosti“ – velkou dobročinnou instituci, která zahrnovala chrám, školy, útulky a dílny.

Tisíce potřebných lidí zde nejen dostávaly materiální pomoc, ale také znovu získávaly svou lidskou důstojnost díky možnosti získat vzdělání a účastnit se také církevního života.

Po třicet dva let, svatý Jan spojoval svou pastorační službu, s vyučováním ve škole, v níž upřednostňoval vzdělávání duše studenta před shromažďováním znalostí, vštěpoval dětem živou víru v Boha, učil je vidět krásu světa kolem sebe a ctít ve všech lidech obraz Boží.

V průběhu let, láska otce Jana ke všem bez výjimky stále rostla. Zároveň rostla i jeho sláva a šířila se daleko za hranice města Kronštadt. „Kněz, musí soucítit s celým světem. Musí být vším pro všechny,“ říkal svatý pastýř. Na oplátku mu Pán daroval neobyčejnou způsobnost uzdravovat tělesné neduhy a nemoci, obracet na víru a utěšovat truchlící duše. Takto svému věrnému služebníkovi, ukázal jeho pozemské poslání: být živým sloupem modlitby, zastáním a přímluvy za všechen národ, pastýřem dobrým.

V druhé polovině svého života to nebyl ani tak svatý Jan, kdo navštěvoval lid, ale spíše Krista milující věřící, kteří k němu ve velkých zástupech přicházeli. Tisíce lidí denně přijížděly do Kronštadtu, aby navštívili otce Jana o radu a pomoc, aby u něj vyprosili jeho svaté modlitby před Bohem, nebo prostě jen aby ho spatřili. Na poště bylo dokonce zřízeno zvláštní oddělení, které třídilo masu dopisů, telegramů a peněžních poukázek, které mu byly zasílány. Z darů, které otec Jan obdržel, podpořil na tisíce chudých lidí a založil nemálo chrámů a monastýrů.

Svatý Jan vstal ve tři hodiny ráno a šel do Božího chrámu, který byl už zaplněný lidem. Sloužil jitřní liturgii. Při proskomidii byly prosfory, které přinesli věřící uloženy do velkých košů spolu s nekonečnými seznamy jmen věřících, které otec Jan vzpomínal. Vzal je do rukou a vroucně se modlil k Pánu, jako by byl přímluvcem a ochráncem za každého jednoho vzpomínaného na svaté liturgii. Služba Božské liturgie otcem Janem, zanechávala na přítomných nesmazatelný dojem. Otec Jan, stál před oltářem, jako by stál před samým Božím trůnem, a obracel se k Pánu s takovým citem, který se dotkl i toho nejzatvrzelejšího srdce. Pokaždé, když svatý uděloval přijímání, tváře měl pokryté slzami.

Ve svých plamenných kázáních, vyzýval věřící k častému přijímání svatých tajin, protože tehdy bylo mnohdy zvykem přijímat ho pouze jednou ročně. Svatý Jan nemohl vyslechnout zpověď každého, kdo přišel, proto byl v jeho farnosti spontánně obnoven dávný zvyk společné zpovědi. Kajícníci se slzami v očích vyznávali všechny své hříchy před svými bratry v Kristu a poté se skláněli před Dárcem radosti. Jan Kronštadtský, obdržel od Pána podivuhodný dar, kdy svými slovy a celým svým bytím zprostředkovával těm kdo obklopovali vědomí pocit živé Kristovy přítomnosti.

Po liturgii, která končila kolem poledne, otec Jan strávil zbytek dne přijímáním těch, kteří žádali pomoci, návštěvami těch, kteří byli v jeho péči, a navracením radosti, naděje a víry zoufalým. Domů se vrátil až po půlnoci. Navzdory takovéto neustále soustředěné činnosti, svatý nikdy neoslaboval svého modlitebního ducha.

Na konci svého pozemského života, svatý Jan prožil těžkou zkoušku, bolestivou nemoc, veškeré své těžkosti, však snášel s tichostí, trpělivostí a vděčností.

Předpověděl den své smrti a 20. prosince 1908 zesnul v Pánu, obklopen láskou a úctou věřících. Od těch z prostých poměrů až po carskou rodinu. Vyslaný do světa jako prorok Boží, otec Jan Kronštadtský, položil základy duchovního obrození věřících před budoucí revolucí.

Svým životem, zjevil příklad toho, jakým má být pravoslavný kněz, který je přede vším služebníkem Božího milosrdenství mezi lidmi.

Tropar hl. 1.

Zastánce víry pravoslavné, opatrovníku země Ruské, vzore pastýřů a příklade věřících, pokání a života v Kristu kazateli, Božských tajin zbožný služebníku a smělý přímluvce za lid, spravedlivý otče Jane, uzdraviteli a podivuhodný divotvůrce, slávo města Kronštadtu a ozdobo naší Církve, pros nejdobrotivějšího Bohu, usmířit svět a spasit duše naše.

Modlitba

Velký Kristův služebníku, svatý spravedlivý otče Jane Kronštadtský, pastýři podivuhodný, rychlý pomocníku a milostivý přímluvce! Když jsi k nebi vznášel své slavosloví trojjedinému Bohu, v modlitbách jsi jej přitom vzýval: „Jméno Tvé je Láska – neodvrhni mne, chybujícího člověka; Jméno Tvé je Síla – posilni mne, nemohoucího a padajícího; Jméno Tvé je Světlo – osviť mou duši, zatemněnou vášněmi života; Jméno Tvé je Pokoj – zklidni mou zmatenou duši; Jméno Tvé je Láska – neodvrhni mne milovat.“

Spravedlivý služebníku Boží, nosící jméno Kristovo! Ozáři svou láskou nás hříšné a nemohoucí, dej, abychom přinesli důstojné plody pokání a neodsouzeně přijímali svaté Tajiny Kristovy. Mocí svou v nás posilni víru, v modlitbě nás podporuj, neduhy a nemoci uzdravuj, od neštěstí, nepřátel viditelných i neviditelných nás ochraňuj. Služebníky a představené oltáře Kristova pozdvihuj světlem své tváře ke svatým skutkům pastýřské práce, dětem daruj dobré vychování, mladé poučuj, starým pomáhej, svatyně chrámů a svaté monastýry osvěcuj. Usmiř, divotvůrce a neobyčejný proroku, národy naší země blahodatí a darem Ducha svatého, osvoboď je od hádek a vzájemných sporů, shromáždi rozptýlené, oklamané obrať a připoj ke svaté obecné a apoštolské Církvi; zachovej svou milostí manželství v pokoji a jednomyslnosti, těm, kdož žijí mnišským životem, daruj úspěch a požehnání v dobrých skutcích, duchovně slabé utěšuj, ty, kteří strádají od nečistých duchů, od nich osvoboď, nad těmi, kdo jsou v nouzi a neštěstí, se smiluj a nás všechny poučuj na cestě spasení. V Kristu živý otče náš Jene! Přiveď nás k nezacházejícímu světlu věčného života, dej, abychom byli učiněni hodnými dosáhnout spolu s tebou věčné blaženosti a chválit a velebit Boha na věky věků. Amen.

 

Ctihodný nový mučedník Efrém Novozjevený, divotvůrce (♰ 1426)

památka v den zesnutí 5. / 18. května a 21. prosince / 3. ledna, v den nalezení jeho svatých ostatků, v roce 1950

Do 3. ledna roku 1950, o svatém Efrémovi, nebylo nic známo. V tento den, zjevil ctihodný mnich Efrém lidem místo svého pohřbení, v bývalém monastýru Zvěstování Přesvaté Bohorodice na hoře Amomon u města Nea Makri v kraji Attika. Tehdy igumenie Makaria (Desipri), která monastýr započala znovuobnovovat, nalezla 3. ledna 1950 blahovonné části ostatků neznámého mnicha. V pochybnostech, se igumenie vroucně modlila k Bohu, aby ji Pán odhalil, komu tyto ostatky patřily. Po nějaké době se jí, stejně tak i dalším sestrám z monastýru, a i dalším lidem, několikrát ve snu zjevil Efrém a vyprávěl o svém životě a mučednické smrti. Slova o ctihodném se zcela shodovala.

Svatý Efrém, se stal mnichem ve čtrnácti letech v tomto monastýru, který byl tehdy ve svém rozkvětu. Po dvaceti sedmi letech modlitby půstu a odříkání, byl tento monastýr přepaden Turky, kteří zabili všechny mnichy a monastýr zničili.

Svatý Efrém tehdy zabit ani zraněn nebyl, protože v té době byl mimo monastýr. Když se do monastýru vrátil, pohřbil své zavražděné bratry, a i nadále tam žil v půstu a modlitbě. O rok později, se Turci na stejné místo vrátili a Efréma zajali. Krutě ho mučili, chtěli se dozvědět o pokladech v monastýru a také chtěli, aby se on, zřekl Krista.

Od 14. září 1425 až do 5. května 1426, byl ctihodný Efrém, vystaven mnoha mučením. Svými mučiteli, byl pověšen na morušovníku hlavou dolů. Nohy a hlava, mu byly přibity ke stromu a jeho tělo bylo páleno. Nakonec ho mučitelé ubili ke smrti. Strom, na kterém ctihodný přijal mučednickou smrt, se dochoval až do dnešních dnů a nachází se v kapli monastýru.

Od okamžiku svého prvního zjevení, svatý Efrém, neustále ukazoval a dokazoval, že přebývá v Bohu, prostřednictvím velkého počtu svých zjevení a uzdravení. Jako vyhublý asketa, pronášel slova: „Jmenuji se Efrém.“ Jindy, se zjevoval v kněžském rouchu.

Ctihodný Efrém některé uzdravuje z nevyléčitelných nemocí, jiným posiluje jejich ochablou víru, osvobozuje od nebezpečí či požáru, nebo utěšuje zarmoucené a truchlící, poukazujíc přitom na to, jaké utrpení on sám snášel z lásky ke Kristu.

V roce 1982, svatý Efrém stanul před jedním věřícím společně se ctihodným novým mučedníkem Rafaelem Mytilénským (♰ 1463), který se také zjevil věřícím, při podobných okolnostech.

Takto chtěl Bůh zjevně prorocky ukázat, že stejně jako kdysi, tak i dnes, se raduje ze svých svatých a skrze ně, vylévá své milosrdenství k posílení Církve a k útěše věřících.

Od té doby, co se ctihodný Efrém zjevil ctihodné igumenii Makarii, monastýrským sestrám a dalším věřícím, je monastýr v Nea Makri, nazýván monastýrem ctihodného mučedníka Efréma, nově zjevného, divotvůrce. Stal se poutním místem mnoha věřících. Na přímluvu ctihodného, bylo učiněno mnoho zázraků, které přispěly k růstu jeho úcty v Řecku. V archívu monastýru, se schraňují dopisy vyprávějící o zázračné pomoci svatého. Do roku 1999 bylo shromážděno 124 takových svědectví.

V roce 1998 byl svatý Efrém připočten do zástupu svatých, synodem Řecké Pravoslavné Církve. Následně, se Řecká Pravoslavná Církev, opakovaně obracela na Konstantinopolský Patriarchát s podněty k zapsání tohoto ctihodného nového mučedníka, do zástupu svatých. Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu, takto učinil 2. března 2011. Službu, zasvěcenou tomuto světci, pak napsal a sestavil ctihodný Gerasimos Mikrojannanitis (♰ 1991).

Památka svatého, se slaví dvakrát ročně, v den jeho zesnutí 5. / 18. května a 21. prosince / 3. ledna a v den nalezení jeho svatých ostatků, v roce 1950.

Synaxarion – Životy svatých Pravoslavné Církve

sestavený jeromonachem Makárijem Simonopetrským

kniha 5.

2011

 

Svatý nový mučedník Jan Thassoský (♰ 1652)

památka 20. prosince / 2. ledna

Narodil se na ostrově Thassos ve vesnici Maries. Ve 14 letech byl přiveden do Konstantinopole, kde se stal učedníkem krejčího v městské čtvrti Galata.

Jednoho dne se osmnáctiletý Jan na příkaz svého mistra vydal k jednomu obchodníkovi koupit látku. Během obchodu však došlo k hádce a tento obchodník oznámil místnímu hodžovi, že se Jan rouhal jejich víře. Turci proto mladíka chytli a přivedli ho před vezíra. Vezír, který mu bylo líto mladého chlapce, mu nabídl, že když přijme islám, vyhne se trestu. Když to Jan odmítl, vezír nařídil, aby mu byla setnuta hlava.

20. prosince 1652 byl pak Jan přiveden na popraviště známé jako „kožešinový trh“, poblíž čtvrti kožešníků. Kat, který chtěl zlomit jeho pevné odhodlání, mu na místo toho, aby mu hlavu usekl, začal pomalu řezat jeho krk. Mučedník však zůstal neoblomný. Když nakonec viděl, že svatý přijímá smrt s velkou radostí, aniž by se vůbec chvěl, máchl mečem silou a sťal ho.

Poté, co svatý Jan, přijal smrt mučedníka, křesťané jeho tělo pohřbili, ve čtvrti Beyoğlu.

Životy svatého mučedníka Jana sepsali Joannis Kariophillis, velký logothétes Velké (tj. Konstantinopolské) církve, a Meletios Syrigos. Později byl jeho život zapsán také do sbírky „Nové martyrologium“, kterou sestavil ctihodný Nikodém Svatohorec.

 

Svt. Tichon divotvůrce,

biskup Amathuský (♰ 425)

památka 16. / 29. června

Svatý Tichon, byl synem prostých lidí z města Amathus¹, v jižní části ostrova Kypr. Od dětství byl zasvěcen Bohu, vyrůstal ve zbožnosti a v chrámu sloužil jako čtec.

Otec svatého Tichona byl pekařem. Jednoho dne poslal svého syna do města prodávat chléb, avšak Tichon, který chtěl naplnit slova Evangelia, rozdal ho chudým (Mat 25, 35-40). Když se o tom dozvěděl jeho otec, rozzlobil se. Chlapec mu řekl, že chudým, ten chléb jen zapůjčil a že mu, zato bude dáno jako odměna stonásobně více, neboť takto to slíbil sám Pán. A skutečně, když se vrátili domů, viděli, že stodoly jsou plné pšenice.

Po smrti rodičů, se svatý Tichon veškerého svého majetku vzdal a opustil veškeré světské starosti, aby na sebe vzal jho lehké a sladké (Mat 11, 28–30). Přišel k biskupu, svt. Mnemoniovi ², který, když viděl ctnosti a zbožnost mladého Tichona, rukopoložil ho na diákona a svěřil mu správu nad církevním majetkem a také poučování lidu ve víře. Slovy naplněnými ohněm božské lásky, svatý Tichon odhaloval lži bezbožných a pohanů a mnoho z nich přiváděl ke křtu, za biskupem.

Poté co svt. Mnemonios zesnul v Pánu, rukopoložil svt. Epifanios Kyperský ³, na biskupa města Amathus svatého Tichona. Od toho okamžiku, zářil svatý Tichon jako pravý svícen Kristovy Církve. Jedny přesvědčoval o pravdivosti Evangelia nezvratnými argumenty, jiné pak, přiváděl k víře, pomocí ohromujících zázraků. Vyháněl běsy, uzdravoval nemocné na těle i na duchu, jedním slovem, s pomocí Božské blahodati, která skrze něj působila, učinil nemožné možným.

Svatý byl milosrdný, dveře jeho domu byly otevřeny všem, s láskou naslouchal a plnil žádosti každého, kdo k němu přicházel. Nebál se výhrůžek a mučení, rozhodně a nebojácně vyznával svou víru před pohany.

Protože však někteří pohané, i nadále setrvávali v uctívání falešných bohů, svatý biskup vstupoval do jejich chrámů a svrhával bezbožné modly. S bičem v ruce vyhnal kněžku Artemidy Anthusu, která ho zahrnovala kletbami. Později však i ona poznala, že svatému pomáhá Boží moc, vyznala Krista a přijala svatý křest se jménem Evanthia.

Obdobně, během jednoho velkého soutěžení, které bylo doprovázeno slavností s neslušnými tanci, pohané uspořádali průvod se sochou kyperské bohyně. Když pak procházeli kolem křesťanského chrámu, vyšel z něj svatý Tichon a tuto sochu rozbil. Takto znovu a jasně odsoudil pověry pohanů, až se všichni obrátili k pravému Bohu a přáli být si pokřtěni.

Jindy, poté, co byl Tichon obviněn pohany Kaliciem a Kleopatrou, musel se dostavit před vládce ostrova. Tehdy tomuto světskému vládci odpověděl, že je služebníkem lidumilného Boha a musí se připodobňovat k němu, skrze soucítění se všemi, kteří jsou v temnotě bloudění a lidských omylů, proto jim musí kázat, že je jen jeden pravý Bůh. K tomu svatý Tichon dodal, že s pohany zachází jako s nemocnými lidmi, které mu Pán svěřil k uzdravení, a že je připraven snášet od nich urážky i špatné zacházení, neboť to je jen slabý stín utrpení, které Pán snášel pro naši spásu. Vládce a soudce, byl ohromen klidnou sebedůvěrou svatého a nařídil jeho propuštění a mnoho soudcových pomocníků, kteří byli přítomni u tohoto rozhovoru, se skrze to obrátilo k pravé víře.

Svatý Tichon měl pole, kde zasadil vinohrad. Jednoho dne, krátce před odchodem z tohoto světa, tam svatý Tichon přišel, aby se podíval na vinohradníky při jejich práci, jak prořezávají suché výhonky. Vzal jeden z těchto výhonků, které se už chystali vinohradníci spálit, a obrátil se k Pánu s modlitbou, aby výhonek ožil a předčasně přinesl hojné a sladké plody. Pak ho svatý Tichon vsadil do země a řekl věřícím, že tento zázrak se bude dít vždy, na znamení neustálé, neviditelné přítomnosti jejich pastýře a jeho neustávajících modliteb. Po zesnutí svatého pak každý rok v předvečer jeho svátku, 16. června, hrozny, které byly do té doby, jak je, v tomto ročním období obvyklé, zelené, během celonočního bdění rychle dozrály, staly se tmavými a šťavnatými a během božské liturgie byla jejich šťáva smíchána se svatými dary. Křesťané brali semena těchto hroznů, aby skrze ně požehnali svým vinicím a uzdravovali nemocné.

Když Pán nakonec zjevil Tichonovi den jeho zesnutí, vydal se svatý navštívit rolníky pracující na ječném poli. Ti, když uviděli svého pastýře, přišli si k němu pro požehnání. Tehdy také uslyšeli nadpozemský hlas, který volal svatého do nebeských příbytků. O ​​tři dny později, ten, kdo po mnoho let svou modlitbou pozvedal trpící z lože nemoci, byl sám postižen nemocí. Nehledě na to, utěšoval svou matku, která plakala u jeho hlavy, a připomínal ji, že žijící na zemi, musí doufat pouze ve vzkříšení. Poté, svatý Tichon, k sobě shromáždil své duchovní děti, kněze i věřící a chválil křesťanskou důstojnost těch, kteří se stali Božími a Kristovými, kteří jsou povoláni k tomu, aby Krista následovali a nedali se oklamat pokušením tohoto světa. Po tři dny, byl svatý pastýř na lůžku nemoci.  Po třech dnech, byl v radostí přijat nebeskými zástupy.

Celý Kypr truchlil nad jeho smrtí. Během pohřbu, který s modlitbou doprovázeli všichni kyperští biskupové a kněží za přítomnosti velkého zástupu věřících, tělo svatého Tichona zářilo jasnou září a vydávalo podivuhodnou a blahou vůni.

Svatý Tichon tak, jak to slíbil, neopustil svou pastvu, a i nadále plnil jejich modlitební prosby. Jednu ženu uzdravil z malomocenství a zachránil hluchoněmého chlapce, který byl posedlý běsem. To se stalo následovně. Rodiče dítěte se dlouho modlili za jeho uzdravení v chrámu svatého Tichona, ale jejich prosba nebyla vyslyšena. Přičítali to za vinu sobě a svým hříchům a v zármutku z chrámu odešli. Tehdy se jim zjevil svatý Tichon v podobě kněze a žádal je, aby nezanechávali modlitbu. V tom okamžiku, běs prudce zatřásl chlapcem a se zvoláním z něj vyšel. Křičel: „Ach Tichone! Boží blahosklonnost a přízeň k tobě, mě zahání,“ a dítě začalo hned v tom okamžiku mluvit, klidně a čistě.

Tyto a mnoho dalších zázraků svatý vykonal a koná pro ty, kdo s vírou hledají jeho pomoci. Za takovouto svatost velkého divotvorce Tichona, budiž sláva našemu Bohu, nyní i vždycky až na věky věků. Amen.

__

¹ Amathus – Αμαθούς. Česky též Amathús či Amathounta, pozůstatky tohoto starověkého města se nacházejí na jižním pobřeží Kypru, přibližně 10–12 km východně od centra Limassolu.

² Svt. Mnemonios, biskup Amathuský (♰ IV. stol). Památka 16. / 29. června. Je krátce zmiňován jako předchůdce na biskupském stolci svt. Tichona, biskupa Amathuského, v jeho životopise, který napsal jeho krajan svatý Jan Milosrdný, patriarcha alexandrijský (619), a také v krátkých Životech svatých. Svatý Mnemonius sám rukopoložil Tichona na diákona. Dříve byla jeho památka byla vzpomínána jen v životě svt Tichona, bez určitého data. Nyní je v mnoha současných řeckých pramenech je jeho památka uváděna 16. června spolu s Tichonem, biskupem Amathuským.

³ Svt. Epifanios Kyperský, arcibiskup Salamiský (♰ 403). Památka 12. / 25. května. Narodil se okolo roku 315 v Palestině křesťanským rodičům židovského původu. Už v mladí tíhl k asketickému způsobu života. Studoval v Alexandrii, kde získal velmi dobré teologické vzdělání a také klasické vzdělání, znal pět jazyků (řecký, hebrejský, latinský, syrský a koptský). Později založil monastýr ve svém rodném městě, jehož správu na svých bedrech nesl po třicet let, skrze, co získal pověst svatého. V roce 367 byl zvolen biskupem v Konstanci (jméno, které město Salamis na Kypru získalo na počest císaře Konstantina II. Ten, toto město přestavěl a obnovil, po zemětřeseních). Což byla hodnost, která mu zůstala až do jeho smrti. Jeden z raných církevních otců a učitel Církve, proslulý svými zápasy a boji s herezemi. Jeho názory a přesvědčení, byly ovlivněny askety Egypta a Palestiny v čase zápasu Církve s arianismem, v němž měl aktivní účast. Přestože byl biskupem, žil v tom nepřísnějším odříkání pravého mnicha. Zesnul v roce 403 na cestě po moři, z Konstantinopole na ostrov Kypr.

 

Svt. muč. Blažej, biskup Sebastský

a další spolu s ním umučení (♰ 316)

památka 11. / 24. února

Svatý Blažej (Blasios, Vlasij), byl biskupem města Sebaste (dnes Sivas). Když za vlády císaře Diokleciána, začalo všeobecné pronásledování křesťanů, svt. Blažej směle vyznával svou víru, pronásledované křesťany utěšoval a navštěvoval ty, kteří byli ve vězení.

Takto také navštěvoval svatého mučedníka Eustratia (♰ 304), jednoho z pětice slavných mučedníků. Před jeho slavnou mučednickou smrtí, pro něj odsloužil božskou liturgii a následně se postaral, o záchranu drahocenných ostatků svatých mučedníků Eustratia, Auxentia, Eugenia (Evžena), Mardaria a Oresta.

Svatému Eustratiovi, dal také slib, že se i nadále, bude starat o věřící a nevydá se mučení, dokud k tomu nedostane znamení od Boha. Takto konal a stejně, jako mnozí jiní v době pronásledování, se nějaký čas před mučiteli skrýval.

Činil tak i během pronásledování za císaře Licinia. Tehdy se před světem ukryl na opuštěné hoře Argaeus (stratovulkán, nyní Erciyes Dağı) a žil tam v jeskyni, tichým životem v půstu a modlitbě.

Blažejovo útočiště, však po nějakém čase, bylo objeveno. Objevili ho ti, kteří pro místního vládce Agricolause, chytali divoká zvířata do arény, která potom, byla vypouštěna na vězněné křesťany.

Když se o něm Agricolaus dozvěděl, poslal tam se vzkazem znovu své vojáky, kteří předali Blažejovi vzkaz: „Vyjdi z jeskyně a pojď s námi do města. Volá tě vládce!“

„Tak tedy pojďme, mé děti,“ odpověděl Blažej. „Pán si na mě vzpomněl. Třikráte se mi tuto noc zjevil a řekl mi, vstaň a přines mi oběť! Dobře, děti, že jste přišli. Pán můj Ježíš Kristus, nechť bude s vámi!“

Cestou, blízko samého města Sebaste, k němu přistoupila chudá vdova a s pláčem si stěžovala, že jí vlk ukradl její jedno jediné selátko. „Nebuď smutná a neplač,“ řekl ji svatý, „selátko se ti vrátí živé a nezraněné.“ Jak dořekl svá slova, pokračoval dál ve své cestě. K vdově potom přiběhl vlk se selátkem v tlamě, které pak položil živé před ženu, sám pak utekl zpět do pustiny.

Po příjezdu do města, byl Blažej druhého dne nejprve vlídně přijat a přemlouván, aby obětoval modlám. Protože však byl pevný ve své víře a něco takového jasně odmítal, byl proto nemilosrdně zbit tyčemi a uvržen do vězení.

Agricolaus, si po několika dnech, znovu vyžádal mučedníka a opětovně zkoušel nezlomnost jeho víry. Nařídil, aby byl svatý Blažej nahý pověšen na strom, a jeho tělo, aby bylo trháno ostrým železem. Mučedník Blažej, však ani poté nezakolísal. Naopak, spolu s ním sedm křesťanských žen, které sledovaly jeho vyznavačství, jasně, stejně jako on, vyznalo, před mučitelem Kristovu víru. Tyto ženy, pak byly ještě téhož dne mučeny, a nakonec jim byly setnuty hlavy.

Agricolaus, který viděl, jak je všechno jeho úsilí marné, nařídil, aby Blažeje utopili v jezeře. Když byl svatý přiveden na břeh, přežehnal se svatým křížem a poté kráčel po vodě, stejně jako Spasitel po hladině Galilejského jezera. Když dosáhl prostředku jezera, vyzval pohany, aby ho následovali, pokud věří ve své modly. Šedesát osm z nich vyšlo za ním, okamžitě se však utopili. Poté se zjevil světlý anděl a vyzval svatého, aby se vrátil na břeh a tam přijal korunu mučedníka.

Když byl odsouzen ke stětí hlavy, ozářen božským světlem, obrátil se svatý Blažej k Nebi. V modlitbě za všechny, prosil Boha, aby ti, kteří ho požádají o pomoc v nemoci nebo jiných těžkých zkouškách, byli pro slávu Božího Jména vyslyšeni. Pán se mu poté zjevil svými slovy: „Tvou modlitbu jsem vyslyšel a dám ti, oč žádáš.“

Tělo svatého Blažeje, spolu s těly dalších svatých mučedníků, byla po jejich popravě, s úctou pohřbena. Tyto svaté ostatky mučedníků, se pak staly pramenem blahodati pro mnohé poutníky, kteří do těch míst každoročně přicházeli, aby oslavovali jejich památku. Svatý mučedník Blažej, je jedním ze svatých uzdravitelů, který je ctěný jak na Východě, tak na Západě.

Přečestná hlava divotvorce Blažeje, je dnes schraňována v monastýru Konstamonitou na Svaté hoře Athos.

Modlitba

Mnoho trpící otče, veliký služebníku Boží, svatý mučedníku Blažeji. Vyslyš nás hříšné, kteří k tobě přibíháme a k tobě se horlivě modlíme. Bouře mnohých zel, nesnází a zármutků, nás zavalila, jsme přemáháni duševními a tělesnými nemocemi, i všelikými útoky nepřátel. Jsme nedbalí ke své spáse a nestaráme se o ni, nejsme ani hodni prosit Pána o pomoc pro mnohé naše hříchy. Avšak ty, pastýři dobrý, kterýžto máš velikou smělost před Milosrdným Bohem, který jsi kdysi, vidouce svá utrpení neodmítl plačící vdovu, která k tobě přišla. Jinou vdovu jsi zase od útoku šelmy zachránil a další jsi pak vyprosil u Pána uzdravení pro její dítě. Stejně tak shlédni i nyní na své děti, které k tobě v tuto chvíli přibíhají, prosící o útěchu a pomoc. Tys vyprosil u Pána, postihne-li, koho nějaká nemoc nebo neštěstí a vzpomene tvého jména, pomůžeš každému ke slávě Jeho Přesvatého Jména. Neodmítej nás, kteří se k tobě modlíme, ale tak jak jsi slíbil, k dobru učiň všeliké prosby naše, po milosti Přemilostivého Boha, jemuž patří čest a sláva na věky věků. Amen.

 

Svt. nový mučedník Ilarion (Troickij),

arcibiskup verejský (♰ 1929)

památka 15. / 28. prosince, v den jeho smrti, 11. / 24. července v den vyzdvihnutí svatých ostatků v roce 1998, 27. dubna / 10. května, v den přenesení jeho svatých ostatků z Petrohradu do Moskvy v roce 1999 a také v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských

Svatý nový mučedník vladyka Ilarion, se narodil 13. září roku 1886, jako Vladimír Alexejevič Troickij, v rodině kněze, ve vesnici Lipicy, v Kašírském Újezdu Tulské gubernie. Dětství budoucí archijerej, prožil ve zbožném prostředí své rodiny. 

Poté, co s vyznamenáním zakončil Tulskou duchovní škole a poté i Tulský seminář, nastoupil na Moskevskou duchovní akademii. Tam byl uznán jako nejlepší student za posledních padesát let.

Hlavním tématem jeho bádání, teologických a publicistických prací, byla nauka o Církvi. „Není křesťanství bez Církve“ – tato myšlenka, která dala i nazvání jednomu z jeho děl, se jako červená nit, následně táhla celou literární činností tohoto Božího služebníka, a i jeho samotným životem.

V roce 1910, zakončil Moskevskou duchovní akademii a následně tam zůstal jako učitel. Poté, se tam inspektorem a nakonec prorektorem. O tři roky později přijal mnišský postřih se jménem Ilarion (v čest ctihodného mučedníka Hilariona Nového, igumena Peleketského) a brzy nato, byl rukopoložen na diákona a kněze. v témže roce, mu pak byla udělena hodnost archimandrity.

V roce 1917, se archimandrita Ilarion, zúčastnil Místního sněmu Ruské pravoslavné církve (1917–1918). Na tomto sněmu, vystoupil se svým Slovem, ve prospěch znovuobnovení patriarší služby v Ruské Pravoslavné Církvi, po dlouhé době tzv. Synodálního období. Jeho zanícená řeč „Proč je nutné obnovit patriarší službu?“, následně sehrála velkou roli v tomto rozhodnutí.

Při nově zvoleném patriarchovi Tichonovi, sloužil archimandrita Ilarion jako jeho tajemník a hlavní konzultant v teologických otázkách, což ve skutečnosti znamenalo ochranu Církevních zájmů před bolševickým režimem. Z těchto důvodů, následovalo na podzim roku 1919, jeho zatčení a tříměsíční věznění ve věznici Butyrka.

V roce 1920, po jeho propuštění, se uskutečnila jeho chirotonie na biskupa verejského, vikáře patriarchy.

Život vladyky Ilariona, byl spojen s moskevským Sretenským monastýrem, ve kterém byl ještě jako archimandrita ustanoven představeným. Jeho aktivní církevní činnost, živá a pronikavá kázání, veřejné disputace s bolševiky, to vše, se pak stalo v roce 1922, důvodem pro jeho druhé zatčení a následné vyhoštění do Archangelska.

V roce 1923, po propuštění, se vladyka Ilarion vrátil do Moskvy a se svou charakteristickou energií, zahájil aktivní boj proti obnovleneckému rozkolu ¹. Svt. Ilarion hodně kázal, přesvědčoval ty, kteří odpadli od Církve či zakolísali, sestavil obřad pokání pro obnovlence a jejich znovusjednocení s Církví. Patriarcha Tichon², ho nazýval svým nejbližším asistentem, povýšil ho do hodnosti arcibiskupa a zapojil ho také, do Prozatímního patriaršího synodu.

Takováto aktivní působnost vladyky Ilariona, nezůstávala bez povšimnutí tehdejších bezbožných úřadů. Na konci roku 1923 byl světitel znovu zatčen a odsouzen na tři roky do Soloveckého tábora zvláštního určení ³. Byl obviněn z „šíření lživých protivládních informací a z agitace proti sovětské moci pod rouškou náboženství“. Když vladyka Ilarion dorazil na Solovky a na vlastní oči viděl onu hrůznou situaci tamějších vězňů, na kterou reagoval okamžitě slovy: „Živí odsud neodejdeme.“

V táboře, arcibiskup Ilarion pracoval jako lesník, hlídač, pletař sítí, rybář a dělal další, jiné těžké práce. V létě 1925, pak byl převezen do věznice v Jaroslavli. V této době se ho státní úřady, snažili přesvědčit, aby se zúčastnil obnovleneckého hnutí, slibovali mu svobodu a hodnost metropolity, tak důležitá, pro ně byla autorita arcibiskupa Ilariona. Toto vše, ale vladyka kategoricky odmítal a byl tak znovu navrácen na Solovky. V roce 1926, byl odsouzen k dalším třem letům v Soloveckém táboře.

Koncem roku 1929, následoval nový soud a rozsudek: tři roky vyhnanství v Kazachstánu. V té době, už byl, ale už vladyka Ilarion, zcela fyzicky i morálně vyčerpán. V Leningradu, v tranzitní věznici, svatý mučedník onemocněl tyfem a po těžkém utrpení, odešel k Pánu.

Budoucí mučedník, metropolita Serafim (Čičagov) ⁴, který tehdy sloužil na bývalé Petrohradské katedře, se domohl povolení vzít jeho tělo k pohřbení. Pohřební bohoslužbu vykonali a pohřbení zesnulého arcipastýře, učinili v Novoděvičím monastýru Kristova Vzkříšení v Petrohradě (tehdy už Leningradu).

24. července, roku 1998, byly čestné ostatky vladyky mučedníka Ilariona, nalezeny a vyzdvihnuty ze země a umístěny v Kazaňském chrámu, v Novoděvičím monastýru Kristova Vzkříšení v Petrohradě.

10. května, roku 1999, byl arcibiskup Ilarion připočten do zástupu svatých, jako místně ctěný svatý a jeho svaté ostatky byly slavnostně přeneseny z Petrohradu do Moskvy, do Sretenského monastýru.

Na Archijerejském Sněmu v roce 2000, byl svt. nový mučedník Ilarion připočten do Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských, k celocírkevní úctě.

Jeho památka je pak slavena 15. / 28. prosince, v den jeho smrti v roce 1929, 11. / 24. července v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků v roce 1998, 27. dubna / 10. května, v den přenesení jeho svatých ostatků z Petrohradu do Moskvy v roce 1999 a také v den památky Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských.

________________________

¹ Obnovlenci, obnovlenectví. Tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské Pravoslavné Církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení Církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena také plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny snahy, se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo.

² Svt. Tichon, patriarcha moskevský (♰ 1925). Světitel Tichon (Bellavin) byl 5. listopadu 1917 vybrán prostřednictvím losu tehdy už slepým starcem ctih. Alexijem Zosimovským a vstoupil na patriarší trůn Ruské pravoslavné církve jako její patriarcha po dlouhé době tzv. Synodálního období, tedy vůbec poprvé od roku 1700, kdy zesnul poslední patriarcha (Adrián). Byl velmi oblíben a měl velkou autoritu. Během jeho patriarší služby mu bylo několikráte usilováno o život. Nakonec zesnul roku 1925 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve věku 60 let. Podle oficiální verze na selhání srdce, ačkoli se objevovaly stále častější domněnky, že byl otráven. Několik hodin před svojí smrtí pronesl: „Nyní usnu… silně a nadlouho. A noc bude dlouhá a temná, temná“. Byl svatořečen jako vyznavač, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března / 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

³ Solovecký tábor zvláštního určení. Za sovětského Ruska, byl tento tábor, v roce 1920 založen na Soloveckých ostrovech (Solovky – skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska.) Byl to jeden z největších nápravně pracovních táborů – tzv. Gulagů.

⁴ Svt. nový mučedník, metropolita Serafím (Čičagov). Památka 28. listopadu / 11. prosince. Původně byl vojákem, jeho nejvyšší hodnost, kterou získal, byla hodnost, generál - polního zbrojmistra (Generalfeldzeugmeister). Pod vlivem svatého Jan Kronštadtského opustil vojenství a přijal kněžské svěcení; jako kněz byl aktivním misionářem a jeho zásluhou vyšla kniha Letopisy Serafímo Divějevského monastýru (1896). Obdržel audienci u svatého cara strastotěrpce Nikolaje II. a předal mu výtisk této své knihy; právě tato audience pak byla jedním z podnětů ke svatořečení ctih. Serafíma Sárovského. Metropolita Serafím byl také jedním z organizátorů svatořečení ctih. Serafíma v roce 1903. Ještě před tím, roku 1898, poté co ovdověl, přijal mnišství se jménem Serafím. Na počátku roku 1904 byl ustanoven představeným Novo-jeruzalémského monastýru Vzkříšení Páně. V roce 1905 pak přijal archijerejské svěcení na biskupa Suchumského z rukou tehdejšího metropolity Moskevského, svt. Vladimíra (Bohojavlenského), který se později stal prvním novým mučedníkem (♰ 1918) z řad archijerejů Ruské pravoslavné církve. Jako archijerej následně prožil těžké roky blížící se revoluce i dobu nástupu bezbožné vlády bolševiků, přičemž jeho pastýřská cesta se završila roku 1933. Tehdy byl i přes těžkou nemoc zatčen a uvězněn v Taganském vězení, kdy jeho zatčení bylo bolševickým režimem maskováno a za přepravu zvolen vůz rychlé pomoci. 11. prosince téhož roku byl v Butově zastřelen. Za svého života byl různorodě nadaný, jako skladatel, spisovatel i jako malíř. V roce 1997 byl svatořečen jako světitel a nový mučedník. Den jeho památky je současně dnem jeho popravy: 28. října / 11. prosince; a současně s tím je vzpomínám také v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.