Svatí mučedníci David a Konstantin,

knížata argvetská (♰ 740)

památka 2. / 15. října

Svatí mučedníci David a Konstantin, knížata z Argvetie ¹, z dětství vychováni v pravoslavné víře, byli nejen důstojnými vládci a odvážnými vojevůdci, ale také zbožnými křesťany. Svatí bratři statečně bránili Gruzii před muslimskými útočníky a dobyvateli.

Časy, ve kterých tito dva svatí bratři žili, byly jedny z nejtěžších a nejsmutnějších v historii Gruzie. Arabský vládce Marván ibn Muhammad z rodu Umajjovců, tehdy napadl Gruzii. Bratři knížata David a Konstantin, bojovali statečně, ale převaha nepřátel byla nerovná.

V roce 740, oba bratry zajali Arabové a snažili se je skrze lstivá slova i výhrůžky přesvědčit, aby přijali islámskou víru a vzdali se Krista. Zbožná knížata však díky neustálé modlitbě zůstala věrná Kristu. Muslimští dobyvatelé, poté bratry, po dobu devíti dnů, podrobili krutému mučení. Nakonec, je svázané a obtěžkané kameny, hodili do řeky Rioni, aby se v ní utopili.

Řeka Rioni, těla svatých mučedníků osvobodila od kamenů a vynesla je na břeh. Přítok této řeky, se poté zbarvil do červena a na památku té události, byl přítok pojmenován Tskaltsitela – წყალწითელა, což znamená „červená voda“.

Nad těly mučedníků, zazářily tři sloupy světla, díky kterým, pak byly objeveny.

Když místní křesťané, našli svaté ostatky zbožných knížat, uslyšeli z nebe Boží hlas, který jim říkal, aby je přenesli směrem na východ, dokud nevyjde slunce. Úsvit, pak průvod s ostatky mučedníků zastihl u spáleniště zničeného a vypleněného chrámu, kde byli bratři pohřbeni.

V XII. století, našel ostatky knížat mučedníků, během lovu, na tomto místě, zalité jasným světlem, král Bagrat.

K jejich cti, pak král Bagrat VI., nechal postavit chrám mučedníků Motsameta – მოწამეთა a na samém místě, založil také monastýr.

Svaté ostatky bratrů mučedníků, se proslavily mnohými zázraky a uzdraveními.

_

¹ Argvetie – არგვეთი, Argveti – არგუეთი nebo také Margveti – მარგუეთი je historická provincie ve východní Imeretii – იმერეთი (zhruba ve střední Gruzii). V raném středověku toto víceméně nezávislé a rozlehlé knížectví (samtavro), kterému vládli vévodové (eristavi), tvořilo hranici mezi západní Gruzií (tehdy královstvím Lazika, později Kolchidou) a Iberií (později Kartlií).

 

Ctihodný Kyprián Usťugský (♰ 1276)

památka 29. září / 12. října

 

Dle letopisce města Usťug ¹, žil ctihodný Kyprián ve světě, jako bohatý statkář Dvinské třetiny² a Usťugské volosti ³. Klamnými půvaby i bohatstvím světa však opovrhl a přijal mnišství se jménem Kyprián, v Gledenském monastýru Svaté Trojice ⁴.

Po založení města Usťug požádali jeho obyvatelé ctihodného Kypriána, aby někde, nedaleko od jejich města založil monastýr. Ctihodný vyslyšel jejich prosby, obešel kraj města, prozkoumal okolí, a nakonec vybral místo poblíž malých jezer, za Ostrožským osypem. Tam si zřídil malý příbytek, ve kterém žil v odříkání, modlitbách a duchovních zápasech.

V roce 1212, pak spolu s měšťany, začal stavět chrám a monastýr, ke cti Matky Boží, k jejímu svátku Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice a ke cti svatého archanděla Michaela. Měšťané města Usťug, přinesli vše potřebné pro monastýr a někteří z nich, už v tomto mnišském příbytku zůstali a po nějakém čase, se z nich stali mniši. Sám Kyprián, tomuto monastýru daroval všechen svůj majetek. Vesnice a pozemky s půdou, které měl k orbě i k pastvě, v Usťugu i jinde.

Bratřími, byl pak ctihodný Kyprián, uznán představeným tohoto monastýru. On však z pokory odmítl rukopoložení na jeromonacha a raději dával přednost neustálému duchovnímu zápasu, prožívajíc každý den, jako by byl jeho posledním. Nikdy neopouštěje monastýr. Podle tradice, rád rozmlouval se svatým Prokopem usťugským, bláznem pro Krista.

S otcovskou láskou, vedl Kyprián monastýr po dobu šedesáti let, dohlížel na duchovní růst mnichů a nikdy nešetřil časem ani úsilím ku pomoci svým bližním.

Naplněn Boží blahodatí, odešel k Pánu 29. září / 12. října, roku 1276. Tělo svatého, bylo pohřbeno v monastýru, který založil.

Později, byl nad jeho ostatky, postaven chrám, zasvěcený svátku Půlení Svaté Padesátnice, s kaplí ke cti svt. Kypriána Kartágenského.

_______________ 

¹ Usťug – Устюг. Dnes Velikij Usťug (rusky Великий Устюг) je město ve Vologdské oblasti. Jedno z nejstarších měst na ruském severu, které si zachovalo bohaté kulturní dědictví. Nachází se 450 km severovýchodně od Vologdy na levém břehu řeky Suchony, naproti jejímu soutoku s řekou Jug.

² Тřetina – Треть, byla v okrese Usťug, administrativně-územní jednotka, na kterou se okres dělil. Třetiny okresu Usťug byly rozděleny na stany a volosti.

³ Volosť – Во́лость, byla jednotka administrativně-teritoriálního dělení v Rusku, Lotyšsku, Estonsku a některých dalších zemích. Na staré Rusi bylo celé teritorium země jako polosamostatný úděl, selská území, podřízená městu.

⁴ Trojicko-Gledenský monastýr – Троице-Гледенский монастырь. Monastýr založený v XII. století. Nachází se ve vesnici Morozovica v okrese Velikoustjužský rajón na severovýchodě Vologdské oblasti, na soutoku řek Suchona a Jug, v blízkosti města Velikij Usťug. V roce 1925 uzavřen jako mnoho dalších bolševiky. Hlavní chrám Přesvaté Trojice s ikonostasem, byla jako architektonická památka přidělena muzeu. Zbývající monastýrské budovy sloužily jako dětský domov, tranzitní místo pro vyvlastněné kulaky, domov pro invalidy a pečovatelský dům. Na počátku 80. let XX. století byly monastýrské budovy předány muzeu. V současné době, bylo v Trojicko-Gledenském monastýru, zřízeno zastoupení archijerejského domu.

 

Ctihodný Kyriakos poustevník (♰ 556)

památka 29. září / 12. října

Narodil se v rodině presbytera Jana a jeho ženy Eudoxie, kteří žili v Korintu. Od dětství byl tichým a rozvážným, rád četl Svaté písmo, toho si povšiml jeho příbuzný Petr biskup Korintský, a postřihl ho na žalmistu.

Neustálé čtení Svatého Písma, probudilo v jeho duši lásku k Pánu, směřování a touhu po bezúhonném, Bohu milém životě. Jednoho dne, když mladíkovi nebylo ještě ani 18 let, se ho během církevní služby, hluboce dotkla slova Evangelia: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mat 16, 24). Poté, co je uslyšel, se už domů nevrátil, tajně odešel do přístavu, kde nastoupil na loď a odplul do Jeruzaléma.

Poté, co navštívil svatá místa spojená se životem našeho Pána, prožil Kyriakos několik měsíců v monastýru poblíž Sionu v poslušenství igumena abby Eustorgia. S jeho požehnáním, se následně vydal do pouštní lávry ctihodného Euthimija Velikého.

Ctihodný Euthymij, v mladíkovi spatřil budoucí velká Boží obdarování, postřihl ho na mnicha a svěřil ho duchovnímu vedení ctihodného Gerasima ¹, který vedl odříkavý mnišský život u řeky Jordán. Ctihodný Gerasim, mu určil, aby ponejprv žil v bratrském společenství. Mladý mnich pilně plnil svá monastýrská poslušenství, vroucně se modlil, málo spal a jedl obden, živil se pouze chlebem a vodou.

Ctihodný Gerasim, měl pak ve zvyku, stejně jako i jiní mniši, odcházet během Velkého půstu, do pouště a odtud se vracet do monastýru na Květnou neděli. Po nějakém čase, začal brát ctihodný Gerasim sebou do pouště Kyriaka. Tam potom v naprosté samotě, v úplném sebeodříkání, se neustále obracely v modlitbách a zpěvech žalmů k Bohu. Každý týden, pak ctihodný Gerasim, svému učedníku, podával svaté tajiny.

Po zesnutí ctihodného Gerasima, se dvaceti sedmi letý mnich Kyriakos, vrátil do Lávry ctihodného Euthimija, ale ani Euthimij, už nebyl mezi živými. V lávře pak požádal Kyriakos o mnišskou celu, ve které žil v modlitební samotě a tichu, rozmlouval jen s mnichem Tomášem. Tomáš byl však brzy poslán do Alexandrie, kde přijal chirotinii na biskupa. Ctihodný Kyriakos strávil poté, následných deset let v naprostém mlčení.

Když mu bylo 37 let, byl rukopoložen na diákona. Poté odešel Kyriakos do monastýru ctihodného Charitona. V tomto monastýru byli všichni nově příchozí mniši přijímáni jako novici. Stejně tak, byl přijat i ctihodný Kyriakos, který to přijal s pokorou a horlivě pracoval v monastýrských poslušenstvích.

O několik let později byl Kyriakos rukopoložen na presbytera a ustanoven monastýrským kanonarchem ². V této hodnosti a poslušenství, sloužil osmnáct let. V monastýru ctihodného Charitona, pak prožil třicet let. Jeho přísný půst a naprostá mírnost, bez jakékoliv zloby, ho odlišovaly dokonce i mezi pokornými otci Lávry. Každou noc četl ve své cele žaltář a čtení přerušoval jen proto, aby odešel do chrámu na půlnoční bohoslužbu. Spal jen velmi málo.

Když svatý dosáhl věku sedmdesáti let, odešel do pouště, sebou vzal svého učedníka Jana. V poušti se poustevníci živili pouze hořkými bylinkami, které se po modlitbě ctihodného Kyriaka stávaly vhodnými k jídlu. Po pěti letech samoty, se jeden z obyvatel pouště, dozvěděl o poustevnících a přivedl k nim svého posedlého syna s prosbou o jeho uzdravení a Kyriakos ho uzdravil. Od toho okamžiku, pak za ctihodným přicházelo mnoho lidí se svými prosbami. On však vyhledával úplnou samotu a uchýlil se proto do jiné pouště, kde zůstal dalších pět let. I v této poušti však k němu začali přicházet nemocní a posedlí a svatý je uzdravoval znamením kříže a modlitbou.

Ve věku osmdesáti let, odešel ctihodný, do skryté pouště Sousakim, kde se sbíhala řečiště dvou vyschlých řek. O kterých, podle tradice mluvil ve svém žalmu svatý prorok David: „vysušil jsi mocné říční toky“ (Ž 74,15). O sedm let později k němu přišli bratři z monastýru ctihodného Charitona, s prosbou o duchovní pomoc v čase hladomoru a ničivých nemocí, které je s Božím dopuštěním, postihly. Prosili proto ctihodného Kyriaka, aby se vrátil do monastýru a pomohl jim. Svatý se vrátil a usadil v jeskyni, kde dříve žil ctihodný Chariton.

Ctihodný Kyriakos, se nevyznačoval, jen svým odříkavým životem v poušti, velmi pomohl Církvi, v zápase proti tehdy rozšířené Origenistické hereze. Modlitbou a slovem, obracel oklamané na pravou cestu a posiloval je v pravoslavné víře. Cyril, mnich z lávry ctihodného Euthimija, který sestavil Životopis ctihodného Kyriaka, byl svědkem toho, jak ctihodný předpověděl blízkou smrt vůdců hereze Nona a Leontia. To se brzy událo a tato hereze se přestala šířit. Sama Přesvatá Bohorodice, vyzývala ctihodného Kyriaka, aby zachoval v čistotě Pravoslavné učení. Zjevila se mu ve snu, spolu se svatými Janem Křtitelem a Janem Theologem a odmítla vstoupit do mnišské cely svatého, protože se v ní nacházela kniha se slovy heretika Nestoria. „Ve tvé cele, je můj nepřítel“, řekla Ona.

Ve věku 99 let, pak Kyriakos opět odešel do pouště Sousakim, spolu se svým duchovním žákem Janem. V poušti ctihodnému sloužil obrovský lev, který ho chránil před lupiči, nijak však nebyl nebezpečný, bratřím, kteří ho navštěvovali. Lev se nechal krmit z rukou ctihodného. Jednoho dne, v letním horku, vyschla veškerá voda v jámě, kam ji poustevníci v zimě sbírali, a mniši už neměli žádný jiný zdroj vody. Ctihodný Kyriakos se proto pomodlil a v tom okamžiku, se nad pouští spustil silný déšť, který jámu naplnil vodou.

Dva roky před svou smrtí, se Kyriakos vrátil do monastýru a znovu se usadil v jeskyni ctihodného Charitona. Až do konce svého života, si spravedlivý starec zachovával bodrost, vroucně zpíval při bohoslužbách ve stoje a nikdy nezahálel, buď se modlil, nebo pracoval.

Zesnul v Pánu, roku 556. Před svou smrtí, ctihodný Kyriakos, svolal k sobě bratry, všechny je požehnal a s modlitbou, odešel tiše k Pánu, když se dožil sto devíti let.

__

¹ Ctihodný Gerasim Jordánský (♰ 475). Památka 4. / 17. března. Pocházel z města Lýkie. Už v mládí se rozhodl opustit světský život a sebe zasvětit Bohu. Poté, co přijal mnišství, odešel do Egypta, do Thébské pouště. Po mnoha letech, svatý přišel do Palestiny, kde se usadil v Jordánské poušti. Zde ctihodný Gerasim založil monastýr, jehož monastýrské pravidlo se vyznačovalo velkou přísností. Sám představený, dával bratřím pozoruhodný příklad dokonalé askeze a zdrženlivosti. V čase Velkého půstu ctihodný nejedl nic, až do světlého dne Kristova Vzkříšení, kdy přijímal Božské tajiny. Když zesnul v Pánu, ctihodný Euthimij Veliký (♰ 473), dostalo se ctihodnému Gerasimovi zjevení, jak andělé, nesou duši zesnulého do nebe. Svatý asketa, jednou narazil v poušti na zraněného lva, kterého uzdravil. Lev z vděčnosti za své uzdravení, pak začal sloužit starci jako domácí zvíře a sloužil mu až do jeho smrti. Po smrti ctihodného, tento lev zemřel u hrobu ctihodného a byl pohřben poblíž jeho hrobu. Ctihodný Gerasim, pokojně odešel k Pánu v roce 475.

 

² Kanonarch. κανονάρχος z řeckého κᾰνών — kánon a ἄρχω — začínat, řídit, duchovní, který při bohoslužbách dohlíží na postup bohoslužeb. Před počátkem zpěvu na bohoslužbách, pronáší hlas a verše z bohoslužby, které následně zpívá církevní sbor.

 

Svatý mučedník Václav, kníže český (♰ 935)

28. září / 11. října, památka jeho mučednické smrti 

a 4. / 17. března, památka přenesení jeho svatých ostatků

Svatý Václav se narodil okolo roku 907. Byl vnukem svaté Ludmily kněžny české. Otec svatého Václava Vratislav zemřel, když chlapci, bylo pouhých čtrnáct let. Od té doby ho vychovávala jeho babička svatá Ludmila. Ta ho svěřila slovanskému knězi Pavlovi, učedníkovi svt. Metoděje, aby jej učil čtení a psaní a poučoval v pravé víře. Jeho matka Drahomíra se mu stala regentkou.

Jako mladý kníže, namísto toho, aby se oddával obvyklým radovánkám, dával zjevně přednost čtení církevních knih a chodil pravidelně na bohoslužby. Tyto jeho vlastnosti namísto, aby radovaly, tak znepokojovaly dvorní velmože, kteří si přáli sloužit raději pod knížetem vojevůdcem než pod smířlivým křesťanem. Vyjadřovali nelibost nad tím, že se pod vlivem duchovenstva, stal téměř mnichem, a přemýšleli, co se stane, až bude dospělý. Tito dvořané, pak dělali vše pro to, aby mladého knížete nenavštěvovalo duchovenstvo. Václav, tak musel své učitele vídávat v noci a Žaltář, se kterým se nikdy nerozlučoval, musel schovávat pod svůj plášť. Navzdory tomu všemu, a i navzdory svému postavení knížete, přebýval Václav ve víře našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista a řídil se příkladem Evangelia a zbožností Svatých otců.

Když svatý Václav nastoupil v roce 925 na trůn, svou vládu zakládal na křesťanských přikázáních a zásadách. Odmítal mučení a tresty smrti. Jako první, co započal, byla služba a modlitba k Bohu, v chrámech, které obnovil a zakládal. Sám v nich jako věrný služebník přisluhoval, a byl takto nápomocen kněžím. Nechal slavnostně přenést z Tetína na Pražský hrad ostatky svaté Ludmily, kterou nechala úkladně zabít jeho matka. Po mnoha dalších zločinech, zamezil zhoubnému vlivu své matky, na knížecím dvoře zcela.

Čechy, které byly tehdy neustále ohrožovány výboji Němců z Bavorska, se snažil bránit především smířlivým jednáním, než aby byla prolévána nevinná krev.

Ze všech svých sil, utvrzoval křesťanskou víru mezi lidem a dbal na to, aby nikdo nebyl nespravedlivě odsuzován. Pro svou věrnost křesťanství a lásku k bližním, byl nazýván mírným knížetem.

V životě křesťana nijak nepolevoval a sloužil jako vzor zbožnosti. Vykupoval děti prodané do otroctví, dával je pokřtít a staral se o jejich křesťanskou výchovu.

Za doby své vlády, okolo roku 929, získal svatý Václav ostatky svatého Víta od východofranského krále Jindřicha Ptáčníka, který mu je daroval. Tento drahocenný dar svatých ostatků mučedníka Víta, pak byl také důvodem, proč Václav zahájil stavbu rotundy svatého Víta na Pražském hradě.

Velmožové, které svatý Václav předtím, pro jejich přestoupení vyhnal ze dvora, nakonec proti němu poštvali jeho vlastního bratra Boleslava. Pro Václavovu bohabojnost, mu Bůh daroval, dar prozíravosti. A on skrze něj, se dozvěděl o první snaze svého bratra zmařit mu život. Té se vyhnul, poté však sebe sama, zcela oddal do Boží vůle.

Ke svému bratrovi, projevil znovu evangelní lásku k bližnímu, když od něj přijal pozvání k návštěvě jeho sídelního města. V bratrské lásce, doufal v jeho odvrácení od zlého. Jako praví bratři se nejdříve pomodlili Bohu v chrámu, poté byl svatý Václav, přijat jako host. Avšak druhého dne k ránu, při cestě na svatou jitřní bohoslužbu, jej Boleslav zradil jako Kain Ábela. Pozdvihnul proti němu svůj meč. Ten mu však pro svou chrabrost svatý Václav vyrazil z ruky a znovu mu nabízel pokoj a smír. Na místo smíru, ale přiběhli Boleslavovi pochopové a zákeřně svatého Václava, na prahu svatého chrámu zabili.

28. září / 11. října, roku 929 (nebo 935), se tak svatý kníže Václav, svou smrtí připodobnil k zástupu mučedníků. Skvrny od krve prolité svatým knížetem zůstaly na zdi chrámu jako svědectví o jeho mučednické smrti a nikdo je nemohl smýt.

Světlem své svatosti, pak svatý Václav, plně zazářil po své mučednické smrti. Mnohé zázraky a divy byly činěny ještě před jeho pohřbením.

O tři roky později 4. / 17. března, po pohřbení, učinil Boleslav za svůj ohavný hřích před Bohem pokání. Když viděl množství divů a zázračných uzdravení u jeho hrobu, které jako z pramene nevysychajícího, neustále proudícího na nemocné, rozhodl se dát přenést svaté ostatky mučedníka Václava do města Prahy, do chrámu svatého mučedníka Víta.

Svatý mučedník a bohabojný kníže Václav, spolu se svou babičkou svatou Ludmilou, jsou ctěni jako ochránci České země.

___

Svatý Václave! Vévodo české země!

Kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!

Kriste, eleison!

Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě!

Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!

Kriste, eleison!

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi!

Utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!

Kriste, eleison!

 

Tropar hl. 3.

Svatý mučedníče, kníže Václave, národa slovanského nebeský ochránce, pros milostivého Boha, aby spasil duše naše.

 

Modlitba

Svatý mučedníku a bohabojný kníže Václave, věrný Kristův služebníku, Bohem vyvolený ochránce země české. Pokorně skláníme se před tebou a prosíme tebe v modlitbách a prosbách, hledajíce u tebe zastání. Vyslyš nyní nepatrný tento náš chvalozpěv a svými modlitbami upros slitovného Boha, aby nás zachoval v jednotě své pravoslavné Církve, utvrdil v našich srdcích bázeň Boží a víru pravou a zbavil nás od mnohých pokušení a zlých úkladů. Milosrdný přímluvce, pro lásku svou, kterou jsi za života, ale i po své mučednické smrti k bližním projevoval, vypros u milostivého Pána našeho této zemi mír a těm, kteří se k tobě s vírou utíkají, dej život pokojný a Bohu příjemný. Svatý náš ochránce, nenechávej nás bez své pomoci, ani napospas bezbožnosti a zlobě tohoto světa. Pros za nás Pána našeho Ježíše Krista i přečistou Matku Jeho, Vládkyni naši, přesvatou Bohorodici, přizvi k modlitbě i babičku svou, svatou Ludmilu, neboť oba jste u trůnu Krále nebeského mocnými přímluvci za nás za všechny. Dej, aby nám Bůh daroval vše potřebné ku prospěchu dočasnému i věčnému, aby nám neodplácel podle skutků našich, ale obdaroval nás podle nevýslovné lidumilnosti své. Pomoz nám dosáhnout odpuštění našich prohřešení, přimlouvej se u Pána, aby nás zbavil všelikého strádání, zármutku, bolesti a nemoci. Kéž nám sešle milost svoji, abychom napravili život podle Jeho přikázání, a takto, abychom byli účastni jeho blah a hodnými se stali v čase budoucím vstoupit do nebeského Království a slavit tam Nejsvětější jméno Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův, amen!

 

Svatý mučedník Fókas sadař (♰ 320)

památka 22. září / 5. října

Pocházel z města Sinope, které leží na jižním pobřeží Černého moře. Fókas měl malou zahradu a žil skromně. Prodával plody ze své zahrady a výtěžkem z toho živil nejenom sebe, ale pomáhal i potřebným a ujímal se pocestných.

Mnohem více se však staral o zahradu své duše, kde vzkvétaly četné svaté ctnosti. Křesťanská zbožnost a milosrdenství svatého, měla vliv na jeho okolí. Dokonce i pohané, se k němu chovali s úctou a vážili si ho. Často pod jeho vlivem opouštěli své bludy a přijímali křesťanskou víru.

Sláva o tomto věrném Kristově služebníkovi, se nakonec dostala až k pohanskému správci města. Ten, když se dozvěděl, že svatý Fókas, mezi lidem šíří křesťanské učení, vyslal vojáky, aby ho našli a zabili.

Fókas, tyto vojáky, kteří byli posláni, aby ho našli a popravili, potkal na cestě, a aniž by prozradil své jméno, srdečně je pozdravil, pohostil je jídlem a poskytl jim odpočinutí. Zeptal se jich zeptal na jejich práci, na důvod toho, že se nachází v těch místech. Vojáci, protože neměli ani tušení, kdo je jejich dobrý hostitel, mu odpověděli, že hledají jednoho sadaře jménem Fókas, kterého mají z příkazu správce města zabít. Když to Fókas uslyšel, řekl jen prostě: „To jsem já. A vy, dělejte to, co máte nařízeno“.

Vojáci, byly touto jeho rozhodností otřeseni a nechtěli, popravit muže, který jim poskytl tak vřelou pohostinnost. Chtěli se vrátit ke správci města a oznámit mu, že Fókase všude hledali, ale nemohli ho najít. Toto Fókas, ale rázně odmítl, šel do sadu, tam si vykopal vlastní hrob a vojáky prosil, aby jeho smrt neodkládali, jako by to snad od nich bylo, vůči němu nějaké dobrodiní. Vojáci nakonec křesťanovy prosby vyslyšeli a usekli mu hlavu, obětujíce tak svatého, jako oběť milou Pánu.

Poté byl svatý mučedník Fókas pohřben v hrobě, který si sám před tím vykopal. Místo jeho pohřbení, se proslavilo mnohými zázraky a později tam byl postaven chrám.

Hodnověrné popsání mučednické smrti svatého, sestavil svt. Asterius Amasejský (♰ 410).

 

Svt. mučedník Fókas divotvorce,

biskup sinopský (♰ 117)

22. září / 5. října památka jeho mučednické smrti

a 22. července / 4. srpna, památka přenesení jeho svatých ostatků do Konstantinopole

Svatý Fókas žil na přelomu I. a II. století. Narodil se ve městě Sinope u Černého moře. Jeho otec se jmenoval Pamfilus a byl povoláním loďař, jeho matka se jmenovala Marie. Od toho okamžiku, kdy se svatý Fókas osvobodil z osidel pohanských bludů a přijal svatý křest, Pán požehnal celý jeho život blahodatí činění zázraků. Vyznačoval se horlivostí v kázání blahé zvěsti svatého Evangelia a zbožností v osobním životě.

Ve zralém věku, byl ustanoven biskupem města Sinope, kde skrze Bohem vnuknutý dar slova a mnohým zázraky, které konal, přivedl místní pohany k pravé víře.

Když pak nastala hodina jeho mučednické smrti, Pán mu ji oznámil podivuhodným způsobem. Na svatého, sletěla holubice a na jeho hlavu vložila korunu. Promluvila lidským hlasem a pronesla tato slova: „Kalich pro tebe je připraven a ty ho nyní musíš vypít!“.

Brzy poté, byl Fókas předvolán před místodržícího Africana, před kterým směle vyznal Krista, pravého Boha a pravého člověka. Africanus, když to slyšel, začal hanit jméno Páně a svatého nechal podrobit mučení. V tu chvíli, však udeřilo silné zemětřesení a místodržící i jeho vojáci při něm zahynuli. Na prosby manželky místodržícího, svatý Fókas, stejně jako Stvořitel, projevil milosrdenství a modlitbou je vzkřísil k životu.

Poté, byl předveden před císaře Traiana (98–117), který nařídil, aby křesťanovi stáhli kůži z těla. Poté ho hodili do rozpálené lázně. Po krutém mučení svatý Fókas skonal a odevzdal svou duši Pánu.

Po své mučednické smrti, svatý Fókas i nadále konal mnohé zázraky a divy pro ty, kteří ho s vírou vzývali ku pomoci.

V letech 403 nebo 404, byly jeho svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole.

 

 

Ctihodný Eumenios divotvůrce,

biskup gortynský (♰ 668)

památka 18. září / 1. října

Od mládí se vyznačoval ctnostným životem, usiloval o to, aby se zalíbil jedinému Bohu, a proto se vyhýbal světským pokušením. Starajíce se jen o spasení duše, veškerý svůj majetek rozdal chudým.

Svůj život zcela zasvětil přísnému odříkání, se kterým spojil i nekonečnou pokoru. Jeho tvář byla neustále omytá slzami pokání. Nikdo nikdy neslyšel, že by odsoudil svého bližního, nebo by naslouchal pomluvám druhých. Dosáhl takové dokonalosti ve ctnostech a duchovním životě, že jej věřící města Gortyn (Γόρτυν, Γόρτυς, Γόρτυνα), přinutili k tomu, aby se stal jejich biskupem.

Světitel, pak jako milostivý otec, utěšoval svou duchovní pastvu v jejich zármutcích a těžkostech života, staral se o sirotky a chudé. Jeho modlitby byly před Bohem tak mocné, že během sucha, nechal jednou sejít hojný déšť na zem.

Svatý Eumenios, horlivě a moudře ochraňoval a bránil pravoslavnou víru před herezí monothelitů, která se tehdy zrodila. Pro svůj vzdor proti této herezi, byl světitel vyhnán do Thebaidy, kde okolo roku 668 zemřel. Jeho tělo bylo poté přeneseno a pohřbeno ve městě Gortyn, na ostrově Kréta.

Tropar hlas 7.

Půstem jsi ozdobil svůj život, miloval jsi chudé, proto jsi rozdal veškerý svůj majetek, svými ctnostmi, zazářil jsi, jako slunce, utěšoval jsi plačící a radost, přinášel zarmouceným. I nám otče Eumeniji, vypros u Krista, skrze tvé modlitby, odpuštění hříchů.

    Svt. Dimitrij Rostovský (♰ 1709)

památka 28. října / 10. listopadu v den jeho zesnutí

a 21. září / 4. října, památka nalezení a vyzdvihnutí, jeho svatých ostatků v roce 1752

Svatý Dimitrij, se narodil roku 1651 v městečku Makariv, v kyjevské oblasti a ve svatém křtu dostal jméno Daniel. Jeho otec Sáva Tuptalo, byl velitelem vojenské jednotky u hejtmana Petra Dorošenko, a často jako voják, nebýval doma. O jeho výchovu, se tak hlavně starala jeho zbožná matka Maria, která mu vštěpovala základy svatých ctností.

V jedenácti letech, vstoupil jako žák do Kyjevské bratrské školy ¹. Ve škole se vyhýbal společným zábavám a hrám, spíše směřoval k samotě, kdy si četl svaté knihy a na rozdíl od ostatních studentů, často a pravidelně navštěvoval bohoslužby.

V roce 1668, ve svých sedmnácti letech, pak v Kyjevském Cyrilském monastýru, svatých Cyrila a Athanasija Alexandrijských, přijal mnišský postřih se jménem Dimitrij, v tomto monastýru, prožil sedm let. Na jaře roku 1669, byl rukopoložen na jerodiákona, v červnu 1675 na jeromonacha a ustanoven kazatelem v Černihivu. Takto, tam sloužil do roku 1677, kdy také vešel ve známost svými mnohočetnými kázněmi. Několik dalších let, Dimitrij putoval, po ukrajinských monastýrech. Rok také prožil v Slucku, v monastýru Proměnění Páně, kde byl monastýrským kazatelem. Po všechny ty roky, si psal svůj „Deník – Diariusz“, zápisky v polštině, ve kterých si dělal poznámky o tehdejších událostech na Ukrajině, v Polsku i Moskvě.

Byl zván, aby jako představený, duchovně vedl různé monastýry, to však bylo proti jeho přání a touze, vést asketický život v samotě. Dvakráte se snažil odmítnout, ale marně. Jeho přátelé, mezi nimiž byl i budoucí svt. Theodosij, arcibiskup černigovský (♰ 1696), ho nakonec přesvědčili. V roce 1681, se tak jeromonach Dimitrij, stal igumenem monastýru Proměnění Páně v Černihivu.

V důsledku tehdejších tatarských nájezdů (tzv. Krymsko – nogajských nájezdů), také však i během litevského a polského pustošení, na tehdejším území Království polského a Velkoknížectví litevského, bylo v té době, zničeno a navždy ztraceno množství pravoslavného literárního dědictví, duchovních knih, včetně životů svatých. Z tohoto důvodu Varlaam (Jasinskij), tehdejší archimandrita Kyjevo-pečerské lávry, hledal člověka, který by mohl započít a vykonat toto kolosální dílo. Připravit k novému přepracovanému vydání, zkrácené texty Velkých menologií (sbírek podrobných životopisů světců, uspořádaných podle kalendáře, jejich příslušných svátků nebo pamětních dnů) ke čtení, svt. Makárija (♰ 1563). S touto prosbou, se obrátil, právě na Dimitrija, který byl tehdy už znám svou pílí i talentem v psaní knih, které pomáhají lidské duši ke spáse.

Pokorný asketa, se z počátku zalekl tíhy takovéto práce a spolu s ní spojené zodpovědnosti na něj kladené, a snažil se ji proto nejprve odmítnout. Protože se však, ale ještě více, bál hříchu neposlušnosti a dobře si uvědomoval potřeby Církve, rozhodl se podřídit, těmto naléhavým požadavkům svých představených. Usadil se proto v Kyjevo – pečerské lávře a započal tam se svou prací.

V průběhu let 1684 až 1705, věnoval tomuto dílu svatý Dimitrij, veškerou svou sílu. Zbývající čas, věnoval modlitbě v chrámu, nebo hluboké srdečné modlitbě ve své mnišské cele. Původní záměr, připravit k vydání zkrácený text Velkých menologií ke čtení, svt. Makárija, však Dimitrij, nakonec zcela přepracoval a k vydání připravil úplně nový, dvanáctidílný sborník knih, nazvaný, Životy svatých ³.

Velmi podrobně studoval všechny dostupné dokumenty a spisy týkající se životů svatých. Bylo to stejné, jako by s těmito svatými žil. Pociťoval v duši to, co oni prožívali, v srdci s nimi trpěl i strádal. Jako odměnu za takovouto lásku ke svatým, ho Pán často poctil duchovními viděními.

Takto se mu, ve snu 10. srpna roku 1685, zjevila velká mučednice Barbora, kterou on obzvláště ctil. Svatý Dimitrij ji začal prosit o přímluvu u našeho Pána. Svatá mučednice však pochybovala, říkajíc přitom, že se modlí, římským způsobem ⁴. Když poté viděla jeho rozpaky, usmála se a v jeho práci ho povzbudila.

Téhož roku 10. listopadu, se Dimitrijovi zjevil mučedník Orest, jehož život právě dopsal. Mučedník mu řekl: „Vytrpěl jsem mučení pro Krista více, než jsi ty, napsal“. A ukázal mu hlubokou ránu, na svém levém boku. Potom řekl: „Tahle rána, mi byla vypálena železem,“ následně mu ukázal svou pravou paži až po loket, kde mu ukázal podřezané žíly se slovy: „Takto mě ještě podřezali“. Stejné rány, mu pak ukázal na levé ruce, stojíce na kolenou a se stejnými slovy řekl: „A toto mi podřízli kosou“. Potom stál rovně, díval se Dimitriji do tváře a znovu řekl: „Vidíš? Pro Krista jsem vytrpěl více, než jsi ty napsal“. Tehdy si Dimitrij, ještě pro sebe pomyslel, zdali tento mučedník Orest, není mučedníkem, který je vzpomínán mezi pěti mučedníky 13. prosince. Mučedník mu však hned odpověděl: „Nejsem Orestem, z té pětice mučedníků, ale ten, jehož život jsi teď napsal“.

První svazek Životů svatých, byl vydán v roce 1689. Patriarcha Jáchym jej zpočátku přijal chladně s tím, že nese silný latinský vliv. Dílo však nakonec získalo patriarchovo požehnání a rychle se stalo oblíbenou četbou věřících. Žádná jiná kniha, s výjimkou Evangelia, nebyla následně tak čtena a neměla na věřící lid takový vliv, jako Životy svatých svt. Dimitrija Rostovského.

Svatý Dimitrij, byl v té době ustanoven igumenem Petropavlovského monastýru ve městě Hluchiv a o dva roky později byl převeden do Kyjevského Cyrilského monastýru a poté do monastýru v čest památky Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve městě Černihiv. Plníce své pastýřské povinnosti, Dimitrij i nadále pilně, pokračoval ve své hagiografické práci.

V roce 1701 byl povolán do Moskvy a na žádost cara Petra, byl ustanoven a jmenován metropolitou Tobolským a Sibiřským. Po svém jmenování, žil téměř rok v Moskvě, na sibiřském zastupitelství této metropolie, které se nacházelo v monastýru zasvěceném svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách, v Moskevském Kremlu. V následném roce, pak bylo, toto jeho jmenování, na žádost samotného svt. Dimitrija zrušeno. On sám tuto svou žádost, vysvětloval špatným zdravím a potřebou žít na místě, kde by měl přístup ke všem knihám a dokumentům potřebným k dokončení „Životů svatých“.

V roce 1702 byl svt. Dmitrij jmenován a ustanoven metropolitou Rostovským a Jaroslavlským. Tehdy se mu dostalo zjevení, že v Spaso-Jakovlevském monastýru nalezne také věčný odpočinek.

Během první bohoslužby v rostovské katedrálním chrámu, pronesl svt. Dmitrij kázání, jehož opisy, byly následně šířeny po celé metropolii. Světitel říkal, že nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby on sám sloužil, ne aby hledal radost a potěchu, ale aby dával osvětu těm, kdož nežijí v souladu se ctnostmi, aby utěšoval zarmoucené, bránil slabé, miloval dobré. Ti, kdož jsou zlí, aby je s milosrdenstvím napomínal, aby projevoval starost o společné dobro, vroucně toužil po spáse pro všechny a za všechny se modlil.

Jako biskup, se okamžitě a horlivě pustil do duchovní obrody svého stáda, počínaje vzděláváním duchovenstva. Ve svém sídle založil školu, po vzoru té Kyjevské, kde byli vzděláváni budoucí kněží, převážně pod jeho osobním vedením. Svatý Dmitrij, přesvědčený, že poučení slovy a jasným příkladem v Božím slově, může přinést dobré ovoce, neúnavně kázal a mluvil srozumitelným a živým jazykem. Snažil se napravovat mravy věřících a povzbuzoval je k lásce ke svatým ctnostem. Svatý, šířil svá kázání tištěnou formou a kněžím nařizoval, aby je každou neděli předčítali lidu ve svých chrámech. Vydal také mnoho dalších duchovních děl k poučení a misii. Z každého z nich, vyzařuje laskavost, lidskost a opravdové dodržování evangelijních přikázání.

V roce 1705, svt. Dimitrij, konečně dokončil své monumentální dílo, jím sestavené Životy svatých. Od toho okamžiku, se pak plně věnoval pastýřské službě. Navštěvoval všechny farnosti, pozorně se staral i o potřeby těch nejchudších. Napsal také mnoho děl, jejichž cílem bylo přivést rozkolníky zpět do lůna Církve. S láskou a jasně jim ukazoval, jak je duch a hluboký význam tradice, důležitější než povrchní detaily. Navzdory častým nemocem svt. Dimitrij nadále vedl velmi přísný asketický život, nikdy přitom neopouštěl neustálou modlitbu. Své duchovní stádo, vedl především příkladem vlastního života, láskou k modlitbě a půstu, učil soucitu a milosrdenství ke všem lidem, dobrým i zlým.

Ve věku padesáti osmi let, svt. Dimitrij předpověděl, kdy opustí tento pozemský život. Před svou smrtí, prosil na kolenou o odpuštění své blízké, přisluhující i žalmisty. Poté se uzavřel do své mnišské cely. Sklánějíce se na kolenou, s modlitbou na rtech, opustil tento svět a následujícího dne ráno, 28. října 1709, byl takto nalezen mrtev.

21. září 1752, byly nalezeny ostatky, svt. Dimitrija, neporušené tlením a dávající, četná uzdravení nemocným. V roce 1757, byl Církví připočten do zástupu svatých.

___________

¹ Kyjevská bratrská škola. Byla jedna z bratrských škol na Ukrajině v XVII. století, založená v roce 1615 kyjevským bratrstvem při Kyjevském bratrském monastýru Zjevení Páně. Kyjevské bratrstvo byla společenská organizace pravoslavného měšťanstva v Kyjevě, která vznikla okolo roku 1615. Své zázemí a centrum, měla tato společenská organizace v Kyjevském bratrském monastýru, postaveném na pozemku, který mu poskytla filantropka Jelizaveta Gulevičivna, představitelka starověkého ukrajinského šlechtického rodu Gulevičů. 

² Velká menologia ke čtení - Великие Минеи-Четьи. Církevně - slovanská sbírka textů hagiografického a rétorického, církevně-vzdělávacího a historického charakteru. Krátké i dlouhé životy svatých, paterikon (poučení svatých otců), knihy Písma svatého s výkladem, díla církevních otců a další. Obsahuje dvanáct knih, každá na jeden měsíc roku. Tato sbírka, byla sestavena v letech 1530-1541, svt. Makárijem, arcibiskupem Novgorodským, pozdějším metropolitou moskevským a celé Rusi.

³ Životy svatých svt. Dimitrija Rostovského. Sborník životů svatých, sestavený svt. Dimitriem Rostovským, v letech 1684 až 1705. Vydáno v Kyjevě v letech 1689 – 1705. Při tvorbě tohoto dvanáctidílného sborníku knih, byly použity, Velká menologia ke čtení svt. Makárija, dále pak latinská Acta Sanctorum (Činy svatých), řecké a polské zdroje. Tyto Životy svatých, se následně staly největším hagiografickým dílem svt. Dmitrije Rostovského. Původní záměr, přepracování Velkého menologia ke čtení, započal svt. Petr Mohila, metropolita Kyjevský a Galický (♰ 1647). V jeho práci, pak pokračovali Innoketij Gizel, archimandrita Kyjevo - Pečerské lávry (♰ 1656), Lazar Baranovič, arcibiskup Černigovský a Novgorod-Severský (♰ 1693) a Varlaam Jasinskij, metropolita Kyjevský a Galický (♰ 1707). Zcela přepracované a také i zcela nové dílo, se podařilo dokončit až svt. Dimitriji Rostovskému.

⁴ Vliv římskokatolického bohosloví a také římskokatolické duchovní tradice, byl v té době, v Pravoslavné Církvi na území tehdejšího Království polského a Velkoknížectví litevského jasně patrný. Díla svt. Dimitrija, včetně jeho Životů svatých, se skutečně z velké části zakládají na latinských zdrojích.

 

Památka obnovení chrámu

Kristova Vzkříšení v Jeruzalémě

památka 13. / 26. září

Když v roce 326, nalezla svatá Helena, hrob Páně a jeho Svatý Kříž, svatý císař Konstantin Veliký, přející se vzdát díky Pánu, za zdárné zakončení Všeobecného sněmu v Niceji (325). Nařídil proto Jeruzalémskému biskupovi Svt. Makárijovi (♰ 333), aby skrze štědré dary císařství, byla na místě vykupitelné oběti našeho Spasitele, vystavěna co nejvelkolepější chrámová stavba. Hrob Páně, byl oddělen od skály, ve které byl vysekán, byl bohatě ozdoben a poté, byl nad ním vystaven chrám v podobě rotundy, chrám Kristova vzkříšení.

Vedle něj, bylo následně, postaveno atrium s portiky a kolonádami, poté pětilodní chrámová bazilika nazývaná Martirion. Tato bazilika, byla překrásně ozdobena mramorovými sloupy, mozaikami a zlacenými stropy.

V bazilice, byl schraňován a uložen Ctihodný Kříž Páně. Mezi rotundou Vzkříšení a Martirionem, se na jihozápadu, nacházela skála Golgota, na které byl postaven kříž. Aby se mu mohli věřící poklonit a vzdát úctu, museli vystoupat na malé prostranství po schodech se stříbrným zábradlí.

Když byly o deset let později (325–335), veškeré práce dokončeny, poslal císař vyslance na místní sněm svolaný do města Týr, aby sezval všechny biskupy do Jeruzaléma, kde by se zúčastnili vysvěcení chrámu. To se uskutečnilo v den třicátého výročí vlády svatého Konstantina, 13. září 335, za těch nejslavnějších obřadů a k velké radostí věřícího lidu. V celé říši, pak byla zavedena každoroční připomínka této události - Památka obnovení chrámu Vzkříšení Kristova v Jeruzalémě, namísto pohanského svátku Jupitera Kapitolského.

Chrám postavený na počest Spasitelova vzkříšení, byl tak krásný a jeho místo natolik posvátné, že se stal symbolem vítězství křesťanství a vzorem pro všechny chrámy. Protože řecké slovo pro posvěcení chrámu doslova znamená obnovení - εγκαίνια, začali svatí otcové, ve slavnostních bohoslužbách tohoto dne, vzdávat chválu obnově veškerého stvoření, kterou darovalo Vzkříšení Kristovo.

Odložte, bratři, starého člověka a obnovte se, žijte novým životem, držte na uzdě vše, z čeho pochází smrt. Kárejme všechny údy a mějme v nenávisti každé zlé sousto stromu hříchu. Mysleme jen na to, jak zanechat starého způsobu života. Takto nechť se obnovuje člověk, tím ať je uctíván tento den obnovení.

2. stichira, na „Hospodine, k tobě volám“ hlas 6.

 

Ikona Matky Boží Leśniańské

památka 8. / 21. září, 14. / 27. září

Leśniańská ikona Matky Boží, je reliéfní ikona Přesvaté Bohorodice a Krista mládence, vyrytá do tmavě červeného oválného kamene. Tato ikona, byla nalezena na svátek Povýšení Čestného a Životodárného Kříže Páně v roce 1683.

Alexandr Stelmašuk, pastýř z vesnice Leśna v Bělském újezdu Grodenské gubernie, hledal v lese ztracené krávy, když pojednou uviděl tento obraz Matky Boží, vyzařující jasné světlo ve větvích hrušně. Tato nově zjevená svatá ikona, byla poté přenesena do nejbližšího pravoslavného chrámu ve vesnici Bukoviči, nedaleko od vesnice Leśna.

Když se sláva o podivuhodně zjevené ikoně roznesla po okolí, římskokatolické duchovenstvo se rozhodlo ji využít k šíření římského katolicismu. V roce 1686, tuto divotvornou ikonu násilím odebrali z pravoslavného chrámu vesnice Bukoviči a umístili ji do římskokatolického kostela ve vesnici Leśna, který tam byl spolu s klášterem založen na počátku 18. století mnichy katolického řádu. Když se mniši tohoto řádu v roce 1863 zúčastnili polského povstání (Lednové povstání – Powstanie styczniowe), byl tento klášter na příkaz ruské vlády uzavřen a stala se z něj pravoslavná farnost. V roce 1886 zde byl založen ženský monastýr a divotvorná ikona Matky Boží Leśniańská, byla umístěna v oltáře chrámu, na horním místě, tj. za prestolem. Před ikonou Přesvaté Bohorodice Leśniańské, na přímluvy Matky Boží, bylo učiněno mnoho zázraků, zapsáno jich bylo na 500.

Každý rok 14. / 27. září, na svátek Povýšení Čestného a Životodárného Kříže Páně, v den zázračného nalezení této ikony, byla svatá ikona vynášena prostřed chrámu ke všeobecné úctě věřícím.

Tento ženský monastýr Narození Přesvaté Bohorodice v Leśne, byl slavný svou dobročinností. Sesterstvo monastýru, pod vedením igumenii Kateřiny (Efimovské), při zachovávání přísného asketického života monastýru, současně činil rozsáhlé sociální práce. Provozoval sirotčinec, devítiletou církevní školu, školy pro děti z okolních vesnic a také nemocnici a ambulanci. Monastýr si udržoval také rozsáhlé hospodářství. Dvakrát jej navštívil car Mikuláš II. s carevnou Alexandrou Fjodorovnou. Dobrodincem a ochráncem monastýru, byl také svatý Jan Kronštadtský.

V roce 1915, během I. světové války, byl tento monastýr spolu s divotvornou ikonou, evakuován do Petrohradu. Bouřlivá léta roku 1917, pak donutila sestry přestěhovat se do Kišiněvské eparchie a o několik let později, pak do monastýru Chopovo v Jugoslávii, kde Leśniańská ikona Matky Boží, přebývala přes dvacet let. Vynucené putování, této svaté ikony, se však tímto neskončilo.

V roce 1943, během II. světové války, byl monastýr Chopovo zničen a ikona Matky Boží, spolu se sesterstvem monastýru, se usadila v Bělehradě. V roce 1950, pak sesterstvo monastýru, provázené divotvornou ikonou, odešlo do Francie.

Ve Francii, zpočátku monastýr sídlil v samostatné budově ve Fourqueux, na předměstí Paříže, v roce 1967 se přestěhoval do zakoupeného panství ve vesnici Provemont v Normandii, kde ženský monastýr a divotvorná ikona Matky Boží Leśenská sídlí dodnes.

Raduj se, mnoho milostivá Matko, svou láskou, nás všechny pokrývající.