Památka obnovení chrámu

Kristova Vzkříšení v Jeruzalémě

památka 13. / 26. září

Když v roce 326, nalezla svatá Helena, hrob Páně a jeho Svatý Kříž, svatý císař Konstantin Veliký, přející se vzdát díky Pánu, za zdárné zakončení Všeobecného sněmu v Niceji (325). Nařídil proto Jeruzalémskému biskupovi Svt. Makárijovi (♰ 333), aby skrze štědré dary císařství, byla na místě vykupitelné oběti našeho Spasitele, vystavěna co nejvelkolepější chrámová stavba. Hrob Páně, byl oddělen od skály, ve které byl vysekán, byl bohatě ozdoben a poté, byl nad ním vystaven chrám v podobě rotundy, chrám Kristova vzkříšení.

Vedle něj, bylo následně, postaveno atrium s portiky a kolonádami, poté pětilodní chrámová bazilika nazývaná Martirion. Tato bazilika, byla překrásně ozdobena mramorovými sloupy, mozaikami a zlacenými stropy.

V bazilice, byl schraňován a uložen Ctihodný Kříž Páně. Mezi rotundou Vzkříšení a Martirionem, se na jihozápadu, nacházela skála Golgota, na které byl postaven kříž. Aby se mu mohli věřící poklonit a vzdát úctu, museli vystoupat na malé prostranství po schodech se stříbrným zábradlí.

Když byly o deset let později (325–335), veškeré práce dokončeny, poslal císař vyslance na místní sněm svolaný do města Týr, aby sezval všechny biskupy do Jeruzaléma, kde by se zúčastnili vysvěcení chrámu. To se uskutečnilo v den třicátého výročí vlády svatého Konstantina, 13. září 335, za těch nejslavnějších obřadů a k velké radostí věřícího lidu. V celé říši, pak byla zavedena každoroční připomínka této události - Památka obnovení chrámu Vzkříšení Kristova v Jeruzalémě, namísto pohanského svátku Jupitera Kapitolského.

Chrám postavený na počest Spasitelova vzkříšení, byl tak krásný a jeho místo natolik posvátné, že se stal symbolem vítězství křesťanství a vzorem pro všechny chrámy. Protože řecké slovo pro posvěcení chrámu doslova znamená obnovení - εγκαίνια, začali svatí otcové, ve slavnostních bohoslužbách tohoto dne, vzdávat chválu obnově veškerého stvoření, kterou darovalo Vzkříšení Kristovo.

Odložte, bratři, starého člověka a obnovte se, žijte novým životem, držte na uzdě vše, z čeho pochází smrt. Kárejme všechny údy a mějme v nenávisti každé zlé sousto stromu hříchu. Mysleme jen na to, jak zanechat starého způsobu života. Takto nechť se obnovuje člověk, tím ať je uctíván tento den obnovení.

2. stichira, na „Hospodine, k tobě volám“ hlas 6.

 

Ikona Matky Boží Leśniańské

památka 8. / 21. září, 14. / 27. září

Leśniańská ikona Matky Boží, je reliéfní ikona Přesvaté Bohorodice a Krista mládence, vyrytá do tmavě červeného oválného kamene. Tato ikona, byla nalezena na svátek Povýšení Čestného a Životodárného Kříže Páně v roce 1683.

Alexandr Stelmašuk, pastýř z vesnice Leśna v Bělském újezdu Grodenské gubernie, hledal v lese ztracené krávy, když pojednou uviděl tento obraz Matky Boží, vyzařující jasné světlo ve větvích hrušně. Tato nově zjevená svatá ikona, byla poté přenesena do nejbližšího pravoslavného chrámu ve vesnici Bukoviči, nedaleko od vesnice Leśna.

Když se sláva o podivuhodně zjevené ikoně roznesla po okolí, římskokatolické duchovenstvo se rozhodlo ji využít k šíření římského katolicismu. V roce 1686, tuto divotvornou ikonu násilím odebrali z pravoslavného chrámu vesnice Bukoviči a umístili ji do římskokatolického kostela ve vesnici Leśna, který tam byl spolu s klášterem založen na počátku 18. století mnichy katolického řádu. Když se mniši tohoto řádu v roce 1863 zúčastnili polského povstání (Lednové povstání – Powstanie styczniowe), byl tento klášter na příkaz ruské vlády uzavřen a stala se z něj pravoslavná farnost. V roce 1886 zde byl založen ženský monastýr a divotvorná ikona Matky Boží Leśniańská, byla umístěna v oltáře chrámu, na horním místě, tj. za prestolem. Před ikonou Přesvaté Bohorodice Leśniańské, na přímluvy Matky Boží, bylo učiněno mnoho zázraků, zapsáno jich bylo na 500.

Každý rok 14. / 27. září, na svátek Povýšení Čestného a Životodárného Kříže Páně, v den zázračného nalezení této ikony, byla svatá ikona vynášena prostřed chrámu ke všeobecné úctě věřícím.

Tento ženský monastýr Narození Přesvaté Bohorodice v Leśne, byl slavný svou dobročinností. Sesterstvo monastýru, pod vedením igumenii Kateřiny (Efimovské), při zachovávání přísného asketického života monastýru, současně činil rozsáhlé sociální práce. Provozoval sirotčinec, devítiletou církevní školu, školy pro děti z okolních vesnic a také nemocnici a ambulanci. Monastýr si udržoval také rozsáhlé hospodářství. Dvakrát jej navštívil car Mikuláš II. s carevnou Alexandrou Fjodorovnou. Dobrodincem a ochráncem monastýru, byl také svatý Jan Kronštadtský.

V roce 1915, během I. světové války, byl tento monastýr spolu s divotvornou ikonou, evakuován do Petrohradu. Bouřlivá léta roku 1917, pak donutila sestry přestěhovat se do Kišiněvské eparchie a o několik let později, pak do monastýru Chopovo v Jugoslávii, kde Leśniańská ikona Matky Boží, přebývala přes dvacet let. Vynucené putování, této svaté ikony, se však tímto neskončilo.

V roce 1943, během II. světové války, byl monastýr Chopovo zničen a ikona Matky Boží, spolu se sesterstvem monastýru, se usadila v Bělehradě. V roce 1950, pak sesterstvo monastýru, provázené divotvornou ikonou, odešlo do Francie.

Ve Francii, zpočátku monastýr sídlil v samostatné budově ve Fourqueux, na předměstí Paříže, v roce 1967 se přestěhoval do zakoupeného panství ve vesnici Provemont v Normandii, kde ženský monastýr a divotvorná ikona Matky Boží Leśenská sídlí dodnes.

Raduj se, mnoho milostivá Matko, svou láskou, nás všechny pokrývající.

 

Povýšení Čestného a Životodárného Kříže Páně

památka 11. / 24. září ¹

V roce 312 se svatý Konstantin Veliký připravoval na pochod na Řím, aby se postavil Maxentiovi, který ho početně výrazně převyšoval. Den před bitvou měl vidění kříže zářícího na obloze, obklopeného slovy „Tímto zvítězíš – Εν τούτω νίκα“. Svatý Konstantin poté nařídil, aby se na jeho praporech zobrazovalo znamení kříže. Dosáhl velkolepého vítězství, které mu přineslo moc nad celou Římskou říší a zajistilo vítězství křesťanství.

Po vítězství pravoslavného učení na Prvním všeobecném sněmu v Nicei (325), si císař přál postavit velkolepou stavbu jako projev své vděčnosti.

Naplnění císařova dobrého přání, byla nápomocna jeho zbožná matka Helena. V roce 326 dorazila do Jeruzaléma s císařským listem a se zbožným přáním, poklonit se svatým místům Kristova života a najít Kříž, na kterém se Spasitel, obětoval sebe za hříchy světa (1. Jan 2, 2). Svatá Helena, které bylo tehdy již asi osmdesát let, se vydala na pouť do Jeruzaléma, aby znovu obnovila svatá místa a nechala vystavět chrám Vzkříšení ².

V té době, byl Jeruzalém zničen z dob vlády císaře Hadriána (135). Na místě, kde byl Spasitel ukřižován a pohřben, byl navršen val hlíny a na něm postaven pohanský chrám se sochou Afrodity. Pravá svatost tohoto místa byla časem zapomenuta.

Po příjezdu do Jeruzaléma, se svatá Helena poradila se svatým Makárijem I., biskupem jeruzalémským (♰ 333). Díky zápiskům, které zůstaly po předcích u jednoho Žida z východních oblastí, byl nalezen Hrob Páně. Na příkaz císaře bylo toto svaté místo rychle očištěno. Nedaleko místa, byly nalezeny tři kříže spolu s hřeby, kterými bylo na kříž přibito životodárné tělo Spasitele, a deska s nápisem v hebrejštině, latině a řečtině: „Ježíš Nazaretský, král židovský“ (Jan 19,19-20) ³.

Kříže byly rozbité, jejich úlomky rozházené a nebylo možné rozlišit Kříž Páně od křížů dvou lotrů. Svatý Makarius to rozpoznal takto: přinesli umírající ženu a postupně ji přinášeli ke všem třem křížům. Kříže lotrů neučinily žádný zázrak, když však byla žena přinesena ke Svatému Kříži, uzdravila se. Císařovna a celý její doprovod, se zbožně poklonili Kříži Páně a políbili jej. Ale početný zástup věřících, který se tam shromáždil, toužil přijmout také blahodať Kristova Kříže, nebo alespoň z dálky spatřit nástroj našeho vykoupení a spásy, tak velká byla láska lidu ke Kristu. Tehdy, světitel Makarius vzal Kristův Kříž do obou rukou a pozdvihl jej, aby ho všichni mohli vidět. A zástup lidu, volal: „Κύριε ελέησον, Hospodi pomiluj, Pane, smiluj se!“, to se událo roku 326. Císařovna svatá Helena, poté nechala udělat stříbrnou schránu, do které dala Svatý Kříž uložit.

V roce 614, byl Svatý kříž ukořistěn Peršany, během jejich plenění Jeruzaléma. Po vítězstvích císaře Herakleia, se nakonec svatyně v roce 631, znovu vrátila do Svatého města. Tehdy svt. Zachariáš, patriarcha jeruzalémský (♰ 633), slavnostně zopakoval čin povýšení Svatého Kříže, před zbožným lidem.

Svatí otcové tuto památku Povýšení svatého kříže, poté ustanovili každoročně slavnostně připomínat a slavit ve všech Božích chrámech. A to nejen na památku těchto dvou událostí, které znamenaly vítězství křesťanství, ale také ke svědectví, že Kristův Kříž, v dávnosti nástroj hanby a odsouzení, se stal naší chloubou, znakem Božské slávy Kristovy, zjevené ve světle Jeho Vzkříšení. Opakujíce v den svátku čin Povýšení Kříže, který byl činěn svatým biskupem města Jeruzalém, a povýšením kříže do čtyř světových stran za zpěvu „Κύριε ελέησον, Hospodi pomiluj, Pane, smiluj se!“, křesťané tímto dosvědčují, že Kristus, který vystoupil na kříž, takto smířil vše a ve svém těle sjednotil všechny konce stvořeného světa, šířku i délku, hloubku i výšinu, abychom skrze Něho, mohli dosáhnout Boha Otce (Kol 1,20; Ef 3,18).

Věří se, že Čestný Kříž, byl zhotoven ze tří druhů dřev. Tak se naplnilo Izajášovo proroctví: „Sláva Libánská přijde k tobě, cypřiš spolu s platanem a zimostrázem, k ozdobě místa svatyně mé“ (Iz 60,13). Četné části Svatého Kříže Kristova ⁴, rozprostřené po celém křesťanském světě, nepodléhají rozkladu a darují Blahodať Vzkříšení křesťanům, kteří se jim s vírou přicházejí poklonit.

___

¹ Tento den je postním, i když svátek připadne na neděli.

² Svatá císařovna, když svatá místa byla takto znovu navrácena a očištěna, započala se stavbou velkolepého chrámu, který pod svojí střechou měl místo Kristova ukřižování – Golgotu, i Kristův Hrob, obě svatá místa nedaleko od sebe, podle slov svatého Jana Bohoslova - V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (Jan 19, 41-42). Chrám Kristova Vzkříšení se stavěl deset let, svatá císařovna Helena, se nedožila jeho dokončení, zesnula roku 327. Po dobu, kdy žila ve svaté zemi, byly postaveny chrámy v Betlémě, na Olivové hoře, v Getsemanii a na dalších místech spojených se životem Spasitele a událostmi Starého Zákona. Když byl Chrám Kristova Vzkříšení dokončen, byl nazván Martirion, na památku strádání Spasitele na Kříži. Dokončení chrámu se potkalo i s datem Týrského sněmu a s třicetiletím vlády svatého císaře Konstantina. 13. září 335 dle církevního kalendáře, pak bylo vysvěceno celé město Jeruzalém a tento den, se v církevním kalendáři připomíná jako Památka obnovení svatého chrámu Vzkříšení Krista a našeho Boha.

ישו מנצרת מלך היהודים³

IESVS NAZARENVS REX IVDAEORVM

Ἰησοῦς ὁ Ναζωραῖος ὁ Βασιλεὺς τῶν Ἰουδαίων

⁴ Největší část Čestného Kříže, je dnes uctívána v monastýru Xiropotamu - Μονή Ξηροποτάμου,  na Svaté hoře Athos. Tato část, nese i stopu po hřebu.

 

Svatí a spravedliví rodiče Přesvaté Bohorodice, Jáchym a Anna

památka 9. / 22. září

Svatý spravedlivý Jáchym, pocházel z pokolení Judova, královského rodu Davidova, a svatá spravedlivá Anna z pokolení Lévi, z kněžského rodu Áronova. Tito manželé byli spravedliví před Bohem a bezúhonně zachovávali všechna Hospodinova přikázání a ustanovení.

Volba Boží Prozřetelností, aby se oni stali rodiči Matky Boží, ukazuje na jejich svatý a Bohu milý život, neboť právě jim byla dána dcera, nad všechny svaté světější, Bohu nejmilejší a nad cherubíni ctěnější. „Ó blahoslavená dvojice!“ takovýmito slovy, je oslavuje Církev, „vy jste vynikli nad všechny rodiče, vždyť jste vydali tu, která je nad veškerým stvořením!“ ¹.

Jáchym a Anna se dožili vysokého věku. Svatý Jáchym zemřel několik let po uvedení své Bohem požehnané dcery do chrámu, k jejímu zasvěcení Bohu, ve věku okolo 80 let. Svatá Anna, když se stala vdovou, se přestěhovala z Nazareta, kde žila s Jáchymem, do Jeruzaléma. A přebývala v Jeruzalémském chrámu u blahodatné Marie. Po dvou letech v Jeruzalémě, zesnula spravedlivá Anna ve věku okolo 70 let.

Církev nazvala svaté spravedlivé Jáchyma a Annu Bohorodiči, neboť byli tělesnými předky Ježíše Krista. Tito spravedliví, jsou na konci každé bohoslužby Pravoslavné Církve, každého dne modlitebně vzpomínáni. To proto, aby se Bůh, skrze modlitby Matky Boží a svatých spravedlivých rodičů Jáchyma a Anny, smiloval a požehnal všechny ty, kteří opouštějí svatý chrám.

Památka Bohorodičů Jáchym a Anny, se slaví následující den, po svátku Narození Bohorodice. Neboť po svátku Narození Panny Marie, je vhodné oslavit i její svaté rodiče. Církev je takto oslavovala od pradávna.

Na základě dávné tradice, v sedmém století svatý Ondřej Krétský ve svém kázání ke svátku Narození Bohorodice, nám říká:

„Jáchym byl muž mírný a tichý, zbožný, vychovaný v zákoně Božím. Žil ctnostně v tělesné čistotě, vedl bezúhonný a poslušný život v souladu s Boží vůlí, chodil s Bohem. Přesto však, zůstával bezdětný až do stáří. Rozkvět jeho života, nepřinesl žádné plody lůna.

Stejně tak i Anna, byla bohumilá, zdrženlivá žena, která žila se svým manželem v naprosté čistotě, přesto zůstávala bezdětná. Dodržování Pánových přikázání, považovala za svou první a jedinou povinnost přesto ji bezdětnost zraňovala, smutnila proto, truchlila a naříkala. Pro svou neplodnost, snášela urážky i odsouzení.

Jáchym a Anna společně smutnili nad tím, že neměli nástupce svého rodu. Avšak jiskra naděje v nich zcela neuhasla. Oba neustále povznášeli svou modlitbu k Bohu, aby jim daroval dítě, které by bylo pokračovatelem rodu.

Napodobujíce modlitbu Chany – Anny, která byla Bohem vyslyšena (1. Sam 1, 10), neodcházeli od Božího chrámu a vroucně prosili Boha, aby rozřešil jejich neplodnost a jim bezdětným, daroval plod života, což se i splnilo.

Bohumilý dar jejich naděje, nebyl Dárcem darů ponechán bez odměny (Jak 1, 17). Všemocná Boží moc, se zjevila v pravý čas, ku pomoci těm, kteří své slzy prolévali v modlitbě před Bohem. A ten, učinil starý pár způsobným, aby z něj vyrašil nový plod života.

Takto, od neplodných rodičů, jako z už odkvetlých stromů, vyrašil pro nás přeslavný plod, Přečistá Panna. Pouta neplodnosti byla zlomena, modlitba dala zázračně vyrašit plodu, bezdětná porodila dítě, bezdětná se stala šťastnou matkou.“

_______

¹ Ó blahoslavená dvojice! Vy jste vynikli nad všechny rodiče, vždyť jste vydali tu, která je nad veškerým ostatním stvořením! Vskutku blahoslavený jsi, Jáchyme, když stal ses rodičem takové dívky! Požehnané je tvé lůno, Anno, neboť jsi vydala matku našeho Života.

Požehnaná prsa, jejichž mlékem jsi kojila živitelku Toho, který živí vše, co dýchá! Modlíme se k vám, všemi velebení bohorodiče, proste

ho, aby se smiloval nad dušemi našimi!

»Sláva… I nyní…« (Hlas 5.), po stichirách na »Hospodine, k tobě volám«, v den svátku svatých

 

Narození Přesvaté vládkyně naší Bohorodice

a vždycky Panny Marie

památka 8. / 21. září

Pán a Bůh náš, stvořil člověka a usídlil ho v ráji, aby umnožoval dobro, rozjímal o Bohu skrze jeho stvoření. Ďábel však započal žárlit, na dobrou vůli a blahosklonnost, kterou Bůh projevil k člověku. Svedl Evu, první ženu, a ta svedla k hříchu Adama. Poté, byli oba vyhnáni z ráje. Pak dal Pán lidskému rodu svou Smlouvu skrze Mojžíše a svou vůli jim zjevoval skrze proroky. Připravujíce lidský rod k tomu největšímu dobrodiní – vtělení Jeho Jednorozeného Syna, Slova Božího, který nás vysvobozuje z nástrah zlého.

Když Kristus přijal naši přirozenost, chtěl na sebe vzít celou naši padlou lidskou přirozenost, kromě hříchu, protože On jediný, je jako Syn Boží bezhříšný. Proto mu Hospodin, připravil neposkvrněný příbytek, čistou archu – Přesvatou Pannu Bohorodici. Ona, podřízená smrti a účastná jako potomek Adama a Evy, na dědičném hříchu, byla přesto Bohem od počátku věků vyvolena, aby se stala novou Evou, Matkou Krista Spasitele, pramenem našeho spasení a vzorem veškeré křesťanské svatosti.

Její otec se jmenoval Jáchym. Pocházel z pokolení Judova a byl potomkem krále Davida. Svatá Anna byla dcerou kněze Matthana, z pokolení Lévi, podobně jako velekněz Áron. Její otec Matthan měl tři dcery: Marii, Sofii a Annu. Marie se vdala a usadila se v Betlémě, kde porodila Salomé. Rovněž Sofie se provdala do Betléma a porodila Alžbětu, matku svatého Jana Křtitele. Anna se provdala do Nazareta za Jáchyma, a teprve až zestárla, podivuhodně porodila Přesvatou Bohorodici, Pannu Marii.

Boží Prozřetelnosti bylo záhodno, poukázat na neplodnost lidské podstaty před příchodem Krista na svět. Pán Jáchymovi a Anně, nedával žádné potomky až do jejich stáří. Jáchym byl bohatý a spravedlivý. Nepřestával se modlit a přinášet oběti, aby Pán z něj a jeho ženy, sňal potupu.

Jednou v den svátku, přišli oba, Jáchym i Anna, do Chrámu a přinesli dary, tam však někdo z lidu řekl Jáchymovi: „Nemůžeš spolu s námi přinášet dary, protože nemáš potomky“. Jáchym, zasažen těmito slovy odsouzení přímo do srdce, se už domů nevrátil, ale uchýlil se do samoty hor, aby tam plakal a modlil se k Hospodinu. V té době, stejně tak i Anna, ronila hořké slzy ve své zahradě a vznášela k nebi, své vroucí modlitby.

A Hospodin Bůh náš, Bůh štědrý v milosrdenství a plný soucitu, jejich modlitby vyslyšel a poslal k Anně archanděla Gabriela, posla Božího požehnání a spásy. Od tohoto posla Božího, se Anna dozvěděla, že ve svém stáří porodí dítě a zpráva o tom, se roznese po celé zemi. Ohromena a radostí naplněna, zvolala: „Živý je Hospodin, Bůh můj! Porodím-li dítě, ať už chlapce, nebo dívku, dám ho v dar svému Pánu a bude mu sloužit po celý život“. Jáchymovi se zjevil anděl také a přikázal mu, aby se vydal se svými stády na cestu, pospíšil si domů a tam se radoval spolu se svojí ženou a celým svým domem, neboť Hospodin učinil konec jejich hanbě.

Za devět měsíců, porodila Anna dítě. Porodní báby, se zeptala: „Koho jsem porodila?“. Ta jí odpověděla: „Dceru“. Anna zvolala: „Oslavena je dnes má duše!“ a s láskou položila dítě vedle sebe. Když se skončily dny očištění předepsané Zákonem, Anna vstala, umyla se, nakojila dítě a dala mu jméno Marie, skrze, které Pán naplnil to, co bylo skrytě ustanoveno od stvoření světa.

S každým dalším dnem, dítě rostlo a rostlo. Když pak bylo Marii šest měsíců, matka ji položila na zem, protože si přála vidět, zda se sama postaví. Marie udělala sedm sebejistých kroků a poté se znovu chytla Anny. Anna ji zvedla a řekla: „Živý je Hospodin, Bůh můj! Nebudeš chodit po této zemi, dokud tě neuvedu do Božího chrámu“. V Mariině pokoji, pak zřídila svaté místo, aby do něj nemohlo vstoupit nic zlého nebo poskvrněného nečistotou tohoto světa. Do jejího domu chodily jen čisté panny, aby si s děťátkem hrály.

Když se Marii, naplnil jeden rok, uspořádal Jáchym velkou hostinu a pozval kněze, zákoníky, stařešiny a další z izraelského rodu. Přivedl svou dceru před kněží a oni jí požehnali slovy: „Bože našich otců, požehnej tomuto dítěti a dej ji jméno, slavné po všechna pokolení.“ A všechen lid odpověděl: „Tak budiž, tak budiž! Amen“. Poté, ji Jáchym přivedl k velekněžím a ti jí požehnali slovy: „Bože nejvyšší, sestup k této dívce a dej ji nejvyšší a věčné požehnání“. Anna potom vnesla Marii do pokoje, položila si ji na hruď a zpívala Hospodinu chvalozpěv: „Budu zpívat Hospodinu píseň, neboť se nade mnou smiloval a vysvobodil mě z potup mých nepřátel. Dal mi plod své spravedlnosti, jediné a nejhojnější v Jeho očích. Kdo nyní řekne synům Rúbenovým, že se Anna stala matkou? Slyšte a vězte, dvanáct kmenů Izraele, že Anna, se stala matkou!“.

Potom Marii položila na svaté místo, které bylo pro ni v pokoji zařízeno, aby ji připravilo k Uvedení do Božího Chrámu. Poté znovu vyšla k hostům, kteří se radovali a oslavovali Hospodina, Boha Izraele.

Nový Synaxarion Pravoslavné Církve

sestaven jeromonachem Makárijem Simonopetrským, kniha 1.

_ 

Toto vyprávění, je založeno na Jakubově protoevangeliu (původně nazvaném: Narození Marie – Zjevení Jakubovo). Tento apokryfní spis, pojednává o životě Marie, matky Ježíše Krista. Církev začlenila prvky z tohoto apokryfu do liturgických textů a ikonografie, kde vytvořil základ cyklu textů a zobrazení, věnovaných Bohorodici.

 

Stětí hlavy Proroka,

Předchůdce a Křtitele Páně, Jana

památka 29. srpna / 11. září

O svatém Janovi, Předchůdci a Křtiteli, svědčil sám náš Pán Ježíš Kristus. Svědčil o něm, že mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, je největším a je prvním mezi proroky (Mat 11, 11).

Ještě v lůně své matky malý Jan poskočil radostí, když k ní přišla Přesvatá Bohorodice, která v sobě nosila Spasitele (Luk 1, 41). Když pak dosáhl dospělosti, on, kterého nebyl hoden celý svět (Žid 11,38), se uchýlil na poušť, oblékl si šat z velbloudí srsti a přepásal se koženým pásem kolem boků, na znamení, jeho nadvlády nad všemi tužbami těla (Mat 3, 4). Jako nový Adam, se Jan vrátil k harmonii stvořené přírody, aby se obrátil k jedinému Bohu. Potravou mu byly kobylky a med divokých včel, jeho duch nebyl rušen starostmi tohoto světa a on, se zcela oddal rozjímání o Bohu.

V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, roku 29 po Kristově Narození, Jan přijal na poušti slovo od Boha. Tehdy přišel k Jordánu a začal kázat pokání lidem, kteří k němu přicházeli a slyšeli o jeho andělském životě (Mar 1, 4). Křtil židovský lid ve vodách Jordánu, na znamení očištění od hříchů, připravoval je na přijetí Spasitele a vyzýval je, aby přinášeli důstojné plody pokání, namísto toho, aby se chlubili tím, že jsou syny Abrahama (Luk 3, 3 – 18).

Jan opakoval slova proroka Izaiáše a řekl: „Hlas volajícího: Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa“ (Iza 40, 3 - 5).

Lid se ho ptal, zda je on, ten Spasitel, na kterého čekají mnohá pokolení. Jan jim odpověděl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já…on vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm" (Luk 3, 16). Čistota svatého Jana a jeho láska k panenství, byly takové, že byl shledán hodným nejen spatření Spasitele, jehož byl Předchůdcem, ale stal se, také hodným jeho pokřtění v Jordánu a svědkem zjevení Svaté Trojice (Mat 3, 16 – 17).

Svatý Jan, neustále rozjímal o Božím slově a všechna blaha tohoto světa považoval za druhořadá ve srovnání s dodržováním Božího zákona¹, učiniv svůj život, jeho dokonalým zosobněním. Proto se nebál rozhodně kárat Heroda Antipu, tetrarchu Galileje, nestoudného a bezbožného muže. V rozporu s Přikázáními, Herodes opustil svoji zákonnou manželku, dceru arabského krále Arethy, a žil se ženou svého bratra Filipa (Luk 3, 19 –20). Prorok vzýval k svědomí tohoto zarytého hříšníka a ve jménu Božím mu řekl: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ (Mar 6, 18). Z tohoto důvodu, chovala Herodiada vůči Janovi, neutuchající nenávist a chtěla ho dát zabít. Herodes však svatého Jana chránil, protože věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a ještě více se bál lidí, kteří svatého Jana ctili, jako vyslance Božího.

Nakonec však zrádná Herodiada, dosáhla svého cíle a zajistila uvěznění proroka v pevnosti Machaerus. Když pak krátce před Paschou, nadešel den narozenin tetrarchy, Herodes svolal všechen urozený lid království na honosnou hostinu, na které se všichni oddávali obžerství a smilstvu. Na této hostině marnivosti, tančila před hosty, Herodiadina dcera Salome, těšila a sytila chlípný zrak Heroda, který přísahal, že jí dá cokoli, o co požádá, třeba i polovinu království. Na popud matky, však dívka požádala, aby ji byla na podnose přinesena hlava Jana Křtitele. Král byl zarmoucen, ale pro přísahu před spolustolovníky, ji nechtěl toto hrozné přání odmítnout. А rozhodl se proto tohoto spravedlivého muže zabít. Poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Ten odešel, sťal Jana v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse, dal ji dívce a dívka ji dala své matce (Mar 6, 17 – 28). Herodiada, plna zlosti, propíchla jazyk proroka jehlicí a nechala jeho svatou hlavu zakopat na místě špíny a nečistot. Avšak zbožná Jana (Luk, 8, 3), manželka Chuzi, Herodova správce domu, hlavu Jana Křtitele vykopala a znovu poté pohřbila v hliněném džbánu, na Olivové hoře, kde měl Herodes svůj pozemek. Přečestné tělo svatého Jana Křtitele vzali ještě téže noci jeho učedníci a pohřbili ho v Sebastě, kde byl učiněn tento ohavný čin. Pak šli a všechno to vyprávěli Ježíši (Mar 6, 29).

Až po mnoha letech, byly přečestné ostatky svatého Jana Křtitele zázračně nalezeny a staly se pramenem blahodati pro věřící, kteří k nim s úctou přicházeli.

S Boží vůle, se toto vše, událo proto, aby se svatý Jan, poté, co byl Předchůdcem Krista na zemi, se jim stal také poté, co přijal mučednickou smrt pro pravdu. Když se takto stal jedním z mrtvých, vydal se hlásat spravedlivým, kteří zemřeli v naději na spasení, že se blíží příchod Spasitele, který Křížem zničí bránu bránu pekelnou.

Svatý Jan Křtitel, tak zůstává v životě i ve smrti prorokem a učitelem duchovního života pro všechny křesťany. Svým bezúhonným životem nám ukázal, jak bojovat s hříchem až do smrti. Nejenom z úcty ke spravedlnosti a z úcty k dodržování Božího zákona, ale také proto, abychom rostli ve ctnosti a čistotě srdce. Proto každá mysl, očištěná rozjímáním o Božím zákoně, tak, jak to činil svatý Jan Křtitel, připravuje cestu Pánu do duše, naplněné pokáním, aby jí, zjevil poznání spásy (Luk 1, 76).

_______________ 

¹ Boží zákon. Souhrn Božích přikázání, jako duchovně - mravních pravidel života a jednání.

Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (Jan 14, 23 - 24)

Desatero Starozákonních přikázání (Dekalog), bylo dáno Bohem na hoře Sinaj skrze Mojžíše židovskému lidu, když se vracel z Egypta do země Kanaán, na dvou kamenných deskách. První čtyři přikázání obsahují povinnosti lásky k Bohu, posledních šest povinnosti lásky k bližnímu (tj. ke všem lidem).

K doplnění Desatera Starozákonních přikázání, Kristus v Kázání na hoře, dal poučení Devíti blahoslavenství. V nich Pán načrtl příklad způsobu života, příznačný pro jeho následovníky, křesťany. Aniž by zrušil to, co bylo předepsáno Starým Zákonem (Mat 5, 17), Spasitel rozšiřuje a vyvyšuje význam Starozákonních přikázání, vštěpujíce lidem touhu a snahu, po ideální dokonalosti, takto ukazujíce cestu k této dokonalosti.

Přikázání Blahoslavenství, jsou prohlášením křesťanských mravních hodnot. Obsahují vše, co je potřeba člověku k tomu, aby vstoupil do skutečné plnosti života. Všechna Přikázání Blahoslavenství, hovoří o odměnách, které ti, kdo jsou věrní Kristu, obdrží v Království budoucího věku: ti, kdo pláčou, budou potěšeni, ti, kdo hladoví po spravedlnosti, budou nasyceni, mírní, dostanou zemi za dědictví, ti, kdo jsou čistého srdce, uzří Boha. Avšak, již nyní, plníce Kristova přikázání, dostává člověk útěchu a radost, na prahu plnosti bytí, příchodu Božího Království.