Sbor Archanděla Gabriela

památka 13. / 26. července

Zvěstovatele naší spásy, velkého služebníka Božího a radostného posla k Přečisté Panně Marii (Luk 1,26), archanděla Gabriela, chválíme v bohoslužebných písních a k jeho slávě činíme slavnostní shromáždění věřících - sbor.

První jeho Sbor, se slaví druhý den po svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice, kdy je Archanděl Gabriel, oslavován jako služebník slovy nevyslovitelné, nadpřirozené a Božské tajiny, vtělení Pána našeho Ježíše Krista.

I v druhý jeho svátek, se Církvi znovu připomínají jeho zázračná zjevení a zázraky. Tento svátek se objevil nejpozději v IX. století. Důvodem a příčinou ustanovení tohoto dalšího svátku svatého archanděla, bylo nejpravděpodobněji vysvěcení chrámu v Konstantinopoli, postaveného ke cti archanděla Gabriela.

Svatý archanděl Gabriel, se zjevil Mojžíši, který unikl z rukou faraona. Naučil ho v poušti psát knihy, vyprávěl mu o počátku světa, stvoření prvního člověka Adama, o jeho životě, o praotcích, kteří přišli po něm, o následujících časech. O potopě světa a zmatení jazyků, objasnil mu umístění nebeských planet a živlů, naučil ho aritmetice, geometrii a veškeré moudrosti.

Zjevil se proroku Danielovi, kterému objasnil a vysvětlil podivuhodné vidění o králích a královstvích, která později vznikla a byla Danielovi zobrazována v podobě různých zvířat. Vyprávěl mu o době osvobození Božího lidu z babylonského zajetí, stejně jako o době prvního příchodu Krista na svět, skrze vtělení od Přesvaté Panny (Dan 8,1-27; 9,1-27).

Zjevil se svaté spravedlivé Anně, která ve své zahradě truchlila, nad svou neplodností a se slzami se modlila k Bohu, a řekl ji: „Anno, Anno! Tvá modlitba byla vyslyšena, tvé povzdechy prošly skrze oblaka a tvé slzy dosáhly k Bohu. Počneš a porodíš blahoslavenou dceru, v které budou požehnána všechna pokolení země, skrze ni, bude dána spása světu a ona dostane jméno Marie“.

Taktéž se svatý Gabriel, zjevil spravedlivému Jáchymovi, který se postil na poušti, a zvěstoval mu totéž, co svaté Anně, že budou mít dceru, vyvolenou od věků, aby se stala Matkou Mesiáše, který přijde pro spásu lidského rodu. Tento velký archanděl, byl Bohem ustanoven strážcem a ochráncem Panny Marie, narozené neplodné ženě. A když byla Panna Marie uvedena do chrámu, staral se o ni, živil ji a každý den jí přinášel jídlo.

Zjevil se také svatému knězi Zachariášovi, stojícímu po pravé straně oltáře, kde se obětovalo kadidlo. Tam mu zvěstoval rozřešení neplodnosti jeho staré manželky Alžběty a narození svatého Jana, Křtitele Páně. Když Zachariáš neuvěřil, učinil ho němým až do dne naplnění jeho slov (Luk 1,25).

Tentýž zástupce Boží, byl vyslán poslán Bohem do Nazareta, kde se zjevil Přesvaté Panně, zasnoubené se spravedlivým Josefem, a oznámil jí početí Syna Božího, skrze sestoupení Svatého Ducha na ní, kdy moc Nejvyššího ji zastíní (Luk 1, 35). Zjevil se také ve snu Josefovi a vysvětlil mu, že Marie, zůstává nevinná, neboť to, co se v ní počalo, bylo z Ducha Svatého (Mat 1,18-21).

A když se náš Pán narodil v Betlémě, tento Anděl Páně Gabriel, se zjevil pastýřům, kteří v noci hlídali svá stáda, a řekl jim: „Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově“ (Luk 2,10). A pak ihned s množstvím nebeských zástupů zpíval: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle“ (Luk 2,14).

Podle tradice, se věří, že tento Anděl, se z nebe zjevil Kristu Spasiteli před Jeho utrpením, když se modlil v Getsemanské zahradě, neboť jméno Gabriel, znamená Boží síla. Gabriel, který se zjevil Kristu Spasiteli, ho posiloval, protože mimo jiné služby měl i tuto, posílení v bohulibých činech, a náš Pán se tehdy namáhal v horlivé modlitbě (Luk 22,43; Žid 5,7).

Tentýž anděl se zjevil ženám nesoucím myro, sedící na kameni u hrobu, a zvěstoval jim vzkříšení Páně (Mat 28,1-20; Mk 16,1-20; Lk 24,1-53; Jan 20,1-31). Takto, se tento zvěstovatel početí a narození Páně, zjevil také, zvěstovatelem Jeho vzkříšení.

Zjevil se také znovu Přesvaté Panně Bohorodici, která se vroucně modlila na Olivetské hoře a zvěstoval její blížící se, přečestné zesnutí a přesídlení se ze země do nebe a dal ji světlou rajskou ratolest.

Svatá Církev, pamatujíc na jeho četná zjevení ve Starém i Novém zákoně a vědoma si jeho neustálé přímluvy u Boha za křesťanské pokolení, proto slaví společně, sborově jeho svátek. Aby Boží lid, vždy vroucně a s horlivostí, přibíhal k přímluvě a pomoci tohoto přímluvce a dobrodince lidského rodu a skrze jeho modlitby, aby se mu dostalo odpuštění hříchů od Krista, našeho Pána a Spasitele.

 

Tropar hlas 4.

Nebeských zástupů vrchní vojevůdce, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdce mocností nebeských.

 

Sbor Archanděla Gabriela,

služebníka slovy nevyslovitelné,

nadpřirozené a Božské tajiny

vtělení Pána našeho Ježíše Krista

památka 26. března / 8. dubna

V den, který následuje po svátku z dvanáctera, je zvykem vzpomínat a oslavovat ty, skrze něž, se naplnila vůle Boží. Druhý den po svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice, je tedy vzpomínán Sbor Archanděla Gabriela, služebníka slovy nevyslovitelné, nadpřirozené a Božské tajiny, vtělení Pána našeho Ježíše Krista. Památku svatého Archanděla Gabriela, kterého Bůh poslal k Přesvaté Panně, aby se stal poslem blahé zvěsti - dobré zprávy.

Od samého počátku a v celém průběhu dějin naší spásy, byl kníže beztělesných mocností pro nás, pro lidi, Andělem Božího milosrdenství a Boží blahosklonnosti a přízně.

Archanděl Gabriel, neustále ponořený do rozjímání o Boží slávě, byl Pánem ustanoven jako služebný duch, poslán sloužit těm, kdož mají dojít a zdědit spasení (Žd 1,14).

Dle slov svt. Prokla, patriarchy Konstantinopolského (♰ 447), archanděl Gabriel, jehož jméno, které lze přeložit jako „Bůh je mocný“ a „Boží síla“, jej zavazovalo zvěstovat a hlásat všechny tajiny, které přispěly k přípravě na Vtělení Pána našeho Ježíše Krista.

Takže vrcholem a naplněním Gabrielovy služby bylo jeho pozdravení a zvěstování „Raduj se!“, které oznámil Matce Boží (Luk 1, 26 - 38). Tato slova, tak od nynějška vyjadřují chválu a vděčnost všech, kteří s jeho pomocí, zdědili Spásu a snaží se na zemi, napodobovat způsob života Andělů.

Raduj se, Bohorodice Panno, blahodatná Marie, Pán s Tebou. Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života Tvého. Neboť jsi porodila Spasitele duší našich.

 

Tropar hlas 4.

Nebeských zástupů vrchní vojevůdce, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdce mocností nebeských.

 

Svatá velká mučednice Kyriaki,

nikomédská (♰ 289)

památka 7. / 20. července

Svatá Kyriaki, se narodila za vlády císaře Diokleciána (284-305). Její rodiče, Dorotheus a Eusebia, byli bohatí a zbožní křesťané. Po mnoho let, však neměli děti. Modlili se proto k Bohu, aby jim dal potomstvo, slibujíc, že mu dítě zasvětí. Na jejich modlitby se jim narodila dívka, a protože se to stalo v neděli, dostala jméno Kyriaki¹. Dorotheus a Eusebia dali svou dceru pokřtít a vychovali ji v učení a napomínání Páně (Ef 6,4). Zachovávali ji ve ctnostech a čistotě, aby ji v souladu se svým slibem, mohli dát do služby Bohu.

Jednoho dne, se jeden bohatý místní pohan, který uslyšel velikou chválu na krásu a zbožnost mladé dívky, rozhodl provdat jí za svého syna. Když se ji však přišli dvořit, Kyriaki před nimi sama řekla, že je Kristovou nevěstou a přeje si zemřít jako panna. Tento urozený člověk se urazil a rozzlobil, došel proto až k císaři, aby mu oznámil, že Kyriaki i její rodiče, se staví proti císařově autoritě a moci.

Císař si je dal předvolat a zeptal se, proč neuznávají bohy říše. Dorotheus mu nebojácně odpověděl, že už od svých rodičů, se naučil uctívat jediného pravého Boha, Stvořitele nebe i země, který se vtělil pro naše spasení. Jak svou řeč dořekl, byl za ni hned zbičován, ale ani poté, nepřestal odmítat pohanské modly. Císař, když viděl, že od něj nelze nic získat, poslal ho, i jeho ženu Eusebii k Justovi, vládci Melitene v Malé Arménii. Tam křesťany znovu podrobili mučení a poté jim byly setnuty hlavy. Tak se stali důstojnými korun mučedníků.

Kyriakii, Dioklecián poslal do Nikomédie ke svému zeťovi císaři Maximianovi. Když císař dívku spatřil, žasl nad její oslnivou krásou a slíbil, že ji provdá za jednoho ze svých příbuzných, pokud bude souhlasit a pokloní se modlám. Avšak tato křehká dívka, byla ve víře pevná a prohlásila, že nic nemůže nahradit její lásku ke Kristu. Tehdy tyran přikázal, aby ji přivázali ke čtyřem kůlům zaraženými do země a zbičovali ji ke smrti volskými šlachami. Vyčerpaní kati se třikrát střídali, ale svatá, jejich údery nevnímala, jen jasněji zářila Boží blahodatí. Maximianus usoudil, že vojáci dívku šetří ze soucitu, a namířil svůj hněv proti nim. Tehdy se k němu mučednice obrátila slovy: „Neklam se, Maximiane! Nikdy mě nedonutíš podřídit se tvé vůli, neboť Bůh mi pomáhá“. Císař se obával dalšího posměchu a Kyriakii poslal k Hilarionovi, vládci Bithýnie, který byl znám svou krutostí vůči křesťanům.

Když si Hilarion přečetl Maximianův list, začal svaté vyhrožovat neslýchanými mukami. Kyriaki mu na to odpověděla, že bude snazší ohýbat železo než zlomit ji. Když byla potom mučednice zavěšena za vlasy a její tělo bylo páleno planoucími pochodněmi, opět nevnímala žádnou bolest, jako by již byla chráněna záštitou, připravenou pro vyvolené k věčnému životu.

V noci po mučení, se ve vězení, mučednici zjevil Kristus, uzdravil její rány a slíbil, že svou blahodatí, ji osvobodí ode všech zkoušek. Ráno byl tyran strašlivě překvapen, když dívku spatřil nezraněnou. Tento zázrak však připisoval pohanským božstvům, a nařídil proto, aby křesťanku odvedli do pohanského chrámu. Když tam vešla, padla na kolena a modlila se ke Spasiteli. V tu chvíli, se zdi chrámu otřásly, modly se zřítily na zem, rozpadly se na prach. Do chrámu vtrhla vichřice a prach, rozptýlila do vzduchu. Vyděšení pohané uprchli. Jen Hilarion neustával ve svém klení. Tehdy se otevřelo nebe, zazářil ohnivý blesk, který spálil vládci tvář, ten padl na zem a zemřel.

Nový soudce Apollonius, který když se dozvěděl o událostech, co tak znepokojily celou provincii, nařídil, aby k němu přivedli mučednici, a odsoudil ji k upálení zaživa. Na jeho rozkaz byla rozpálena velká pánev a svatá, na ní byla hozena. Mučednice, pozvedajíce své ruce k nebi, se několik hodin modlila a zůstávala přitom nezraněna, bez jediného popálení. Na jasné letní obloze, se poté objevil temný mrak a spustil se silný déšť, který uhasil žár ohně. Apollonius potom nařídil, aby Kyriaki byla hozena dvěma lvům, k roztrhání. Avšak lvi, když se ke svaté přiblížili, ztichli jako beránci a lehli si jí k nohám. Mnoho pohanů, kteří byli svědky těchto zázraků, uvěřili v Krista, a byli proto okamžitě popraveni.

Následujícího dne, byla dívka znovu předvedena k výslechu, avšak jakékoliv úsilí, bylo opět marné. Apollonius si uvědomil, že slavná Kristova bojovnice, se nedá oklamat žádnými lichotkami, ani zlomit mučením, a proto ji odsoudil k stětí mečem.

Mučednice, byla potom, vyvedena z města. Tehdy svatá požádala katy, aby jí dali čas na modlitbu. Padla na kolena a dlouho se modlila ke Kristu, který jí dal sílu svědčit o Jeho jménu před vládci (Matouš 10,19) a zachoval její panenství až do dne nebeské, svatební slavnosti.

Když potom přišli světlí andělé, pro duši Kyriakie, aby se mohla objevit před nebeským ženichem, její tělo se tiše sklonilo k zemi. Kati, kteří měli v úmyslu mučednici useknout hlavu, byli nesmírně překvapeni, když viděli, že už je mrtvá. V tu chvíli se z nebe ozval hlas: „Bratři, jděte a vyprávějte o všech velkých Božích dílech“. Když vojáci odešli, aby vládci vyprávěli o všem, co viděli, křesťané, kteří se předtím ze strachu před pohany ukryli, vzali tělo svaté mučednice a pohřbili ho na důstojném místě, oslavující a chválící Pána.

_

¹ Kyriaki -  Κυριακή. V řečtině znamená „den Páně“, tj. neděle. Její jméno lze také přeložit jako „Pánova“. Latinská verze je Dominika, česká verze jména je Nedělka.

 Sbor slavných a všechvalných dvanácti apoštolů,

apoštola Petra, Ondřeje Prvozvaného, Jakuba Zebedeova, Jana Theologa, Filipa, Bartoloměje (Natanaela), Tomáše, Matouše, Jakuba Alfeova, Judy Jakobova, Šimona Zelóty a Matěje

památka 30. června / 13. července

V tento den, který následuje po oslavě památky svatých Petra a Pavla, nejpřednějších z apoštolů, přidává Církev k této jejich oslavě, i památku dalších slavných apoštolů Páně, kteří na duchovní obloze, utvořili sbor nových zářících hvězd. Tito apoštolové, jsou základy a pilíře Církve a jeví se také, strážnými anděly, dvanácti bran vedoucích do Nebeského Jeruzaléma (Zjev 21;10,12,14).

Tak jako měl praotec Jákob dvanáct synů, kteří se stali předky izraelského lidu, tak si Pán vyvolil dvanáct učedníků, které učinil svědky svého učení a svých zázraků. Poslal je kázat Boží království a dal jim moc vyhánět nečisté duchy, uzdravovat každou nemoc a každou chorobu (Mat 10). A po svém Vzkříšení, je Pán poslal, aby šli do celého světa a kázali Evangelium všemu stvoření (Mar 16,15) a křtili všechny národy, ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha (Mat 28,19).

Jako byl Syn poslán Otcem na tento svět pro naše spasení, stejně tak i On, vydělil tyto učedníky, poslal je hlásat, že se přiblížilo Nebeské království: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“ (Jan 20,21). Aby se učedníci stali Jeho apoštoly, museli se zříci všech pozemských pout, dle slova Páně: „Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl…“ (Mat 10,9-10). Oznámil jim, že budou muset snášet mnoho bolestí a pronásledování a svědčit o Něm: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky…“ (Mat 10,16). „Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno…“ (Mat 10,22). „Budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. A když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit; neboť v tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce. (Mat 10,18–20).

Apoštolové, kteří svým životem i kázáním svědčili o Vzkříšení Pánově, se stali podívanou pro svět, pro anděly i pro lidi a spolu se svatým Pavlem promlouvajíce: „Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama… jsme bráni za špínu světa, jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje“ (1. Kor 4,11-13). Jejich obětí není církev založena na lidské síle, ale na moci Boží (1. Kor 2,5).

A tak nyní, spolu se slavnými, všechvalnými, nejpřednějšími z apoštolů, stojí předstoupen i tento jednohlasný sbor.

Ondřej Prvozvaný, bratr Petrův, který kázal evangelium na pobřeží Černého moře. Přes Byzantion se svatý Ondřej dostal do Řecka a byl ukřižován ve městě Patras.

Jakub, syn Zebedeův, který vydal svědectví o Vzkříšení po celé Judeji. Zahynul mečem na příkaz krále Heroda Agrippy, který žárlil na jeho slávu.

Jan Theolog, bratr Jakubův, který sklonil hlavu na hrudi Páně. Poté, co hlásal Krista po celé Asii, byl na Domitiánův rozkaz vyhnán na ostrov Patmos, kde napsal Evangelium a Knihu Zjevení. Po návratu do Efezu zemřel v pokoji, ve věku více než sto let.

Filip z Betsaidy v Galileji, krajan Petra a Ondřeje, hlásal Blahou Zvěst v provincii Asie a v okolí Hierapolisu ve Frýgii spolu se svou sestrou Mariamné a svatým Bartolomějem. Zemřel v Hierapolisu, kde byl ukřižován pohany.

Tomáš, zvaný také Didiomos, šířil evangelium mezi Parthy, Médy, Peršany a obyvateli Indie. Pohané ho probodli kopími.

Bartoloměj šířil Boží slovo v Lýdii a Mýsii, společně s apoštolem Filipem. Po smrti apoštola Filipa, pokračoval ve své apoštolské práci v Jižní Arábii, v Persii a Indii. Svou cestu zakončil ve Velké Arménii, kde byl ukřižován ve městě Urbanopolisu. Jeho svaté ostatky byly zapečetěny v olověné schráně a vhozeny do moře. Schrána překročila Černé moře a Hellespont, proplula Egejským a Jaderským mořem a nakonec byla vyplavena na břeh ostrova Lipari blízko Sicílie.

Matouš celník, dříve zvaný Levi, byl bratrem Jakuba Alfeova. Napsal Evangelium a odešel kázat Parthům. Podle tradice zemřel v ohni, ve městě Hierapolis na Eufratu.

Jakub Alfeův, bratr Matoušův, hlásal Krista nejprve v Judeji. Šířil Evangelium v Gaze, v Eleutheropolisu a sousedních místech a odtud potom odešel do Egypta. Tam byl ukřižován ve městě Ostrakine v Egyptě.

Šimon Kananejský zvaný také Zélóta. Svatý Apoštol Šimon kázal učení Kristovo v Judsku, Egyptě, Libyi, Kyréně a Britanii. Nakonec přijal mučednický konec v Abcházii, kde byl ukřižován na kříži.

Juda, příbuzný Páně, v Matoušově evangeliu nazývaný také Tadeáš a Levi, byl poslán do Mezopotámie a své dny zakončil v Arménii, ve městě Arat, kde byl ukřižován na kříži a probodnut šípy.

Matěj se připojil k apoštolům po Nanebevstoupení Páně, na místo zrádce Jidáše (Sk 1, 23 - 26). Evangelium kázal na území dnešní Západní Gruzie, Makedonie. Poté se vrátil do Judeje a nepřestával osvěcovat své krajany světlem Kristova učení. Tam byl apoštol Matěj veleradou odsouzen ke smrti a ukamenován. Když už byl svatý Matěj mrtev, nepřátelé Kristovy víry, aby skryli zločin, usekli mu jako odpůrci Césara, jeho hlavu. Podle dalších pramenů byl apoštol Matěj ukřižován. Některé prameny pak uvádějí, že zemřel v Kolchide (dnešní Gruzie).

K těmto blaženým apoštolům, se pak obvykle přidávají svatí evangelisté Marek a Lukáš.

Marek, duchovní syn svatého Petra, šířil víru v Egyptě, v Libyi, Pentapolis a dalších místech severní Afriky. Z Pentapolis odešel do Alexandrie, kde podstoupil mučednickou smrt.

Lukáš, léčitel a první ikonopisec, následoval apoštola Pavla na všech jeho putováních a jím inspirován, napsal Evangelium a Skutky Apoštolů. Po mučednické smrti apoštola Pavla, svatý Lukáš, šířil Evangelium v Itálii, Dalmácii, Makedonii a ostatních zemích. Jako první napsal ikonou Přesvaté Bohorodice, ne jednu, ale tři, také ikonu svatých apoštolů Petra a Pavla. Nehledíce na své stáří, šířil i dále Evangelium a mnoho lidí obrátil ke Kristu, nakonec přijal mučednickou smrt v řeckých Thébách.

Po celé zemi zní hlas jejich, a až na kraj světa slova jejich (Ž 19,5). Na svědectví těchto svatých apoštolů, kteří zvěstovali skutečné Vzkříšení Kristovo, byla založena Církev. Právem jsou na prvních místech v zástupu svatých. Opustili vše, aby následovali Pána, dosáhli dokonalosti v připodobňování se k němu, zvěstujíce všem lidem: Jednejte podle našeho příkladu, tak jako my jednáme dle příkladu Kristova (1. Kor 11,1).

Když odešlo pokolení těch, kteří znali Pána našeho Ježíše Krista, za Jeho pozemského života, apoštolská služba neustala, důkazem čehož je svědectví apoštola Pavla. Přešla na všechny ty, kteří spatřili Kristovo Vzkříšení ¹, osvíceni Duchem svatým. Blahodať apoštolské služby se tedy neomezuje pouze na ústní kázání Blahé zvěsti, ale rozprostírá se na všechny svaté, kteří přispěli k založení Církve svým svědectvím o Kristově Vzkříšení.

________________________ 

¹ Modlitba při nedělních jitřní bohoslužbě, po čtení Evangelia. Vzkříšení Kristovo spatřivše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši, jedinému bezhříšnému. Kříži tvému klaníme se, Kriste, a svaté vzkříšení tvé opěváme a slavíme; neboť ty jsi Bůh náš, kromě tebe jiného neznáme a jméno tvé vzýváme. Pojďte všichni věřící, pokloňme se svatému Kristovu vzkříšení, neboť hle, skrze kříž přišla radost celému světu. Vždycky blahoslavíce Pána, opěváme vzkříšení Jeho; neboť ukřižování přetrpěv, smrtí smrt překonal.

 

Svatí mučedníci

Leontius, Hypatius a Theodulus (♰ 73)

památka 18. června / 1. července

Svatý Leontius sloužil v římské armádě za vlády císaře Vespasiana (69–79) a svou odvahou se vyznamenal v mnoha bitvách. Jednou, když jeho jednotka byla umístěna ve fénickém městě Tripolis, rozdával vojenské zásoby chudým, přitom nijak neskrýval svou lásku ke Kristu, proklínajíc falešné modly. Toto, se o svatém Leontiovi doneslo až k vládci Fenície Hadriánovi, který byl věrným stoupencem modlářství a měl od císaře povolení Kristovy následovníky odsuzovat ke smrti. Poslal proto vojenskou jednotku pod velením tribuna Hypatia do Tripolisu s rozkazem, aby Leontia zatkl a zadržel, než sám přijede. Když se už Hypatius blížil k městu, zasáhl ho těžký záchvat horečky a téže noci, se mu v záři zjevil anděl, který mu řekl: „Chceš-li být uzdraven, třikráte vzývej Leontiova Boha.“ Pak toto zářivé zjevení zmizelo. Hypatius poslechl a bylo mu hned lépe.

Následujícího dne, se pak tribun vydal do města s dalším vojákem jménem Theodulus, aby se setkali s Leontiem. Ten je bodře pozdravil, nazval se přítelem muže, kterého hledají, a pozval je k sobě domů. Leontius hosty srdečně přijal a nakonec jim řekl, že je on je Leontius, vojín Kristův. Hypatius a Theodulus, se před ním sklonili a prosili ho, aby je osvobodil od pohanské lži a bezbožnosti a spojil je s Kristem, pravým Bohem.

Leontius se za ně pomodlil, na nebi, se v tu chvíli zjevil oblak, ze kterého se na ně vylila voda svatého křtu. Takto byli Hypatius a Theodulus, osvíceni vírou a svatým křtem. Poté, oba v bílém šatu a se svícemi v rukou, prošli celým městem. Toto všechno, následně vyvolalo mezi pohany velké vlny nevole.

O dva dny později, do Tripolisu dorazil i sám Hadrián, který nařídil, aby všichni tři, byli okamžitě zatčeni a uvrženi do vězení. Svatý Leontius, ve vězení po celý den, povzbuzoval sebe i své společníky modlitbou, aby tyto přetěžké, avšak dočasné zkoušky vydrželi, protože jim dají věčný život. V noci se pak všichni společně modlili a zpívali žalmy.

Dalšího dne ráno, byli mučedníci předvedeni před soud, před Hadriána. Leontius prohlásil, že je synem pravého Světla, kterému nic nemůže odolat, a je vojínem Kristovým. Hadrián se po jeho slovech rozhořčil a nařídil, aby svatého zbili holemi a zlomili mu jeho kosti. Leontius i přesto, zůstával ve víře neústupný, a byl proto odveden zpět do vězení.

Potom Hadrián nařídil, aby přivedli Hypatia a Theodula, a zeptal se jich, proč tak náhle zradili císaře. Ti odpověděli, že nyní, slouží už jen ve vojsku Nebeského Krále a už se nikdy nevrátí k nesmyslnému uctívání lidských model.

Hypatius, byl poté, nejprve mučen na mučidlech, pak mu zaživa stáhli kůži. Theodula, bili jílci mečů. Mučedníci, snášeli tato všechna mučení bez křiku, jen stále opakovali: „Pane, smiluj se!“ Po těchto mučeních, Hadrianus nařídil, aby jim byly setnuty hlavy.

Svatý Leontius, byl pak znovu předveden zpět k výslechu, kde mu, hrozili stejným mučením, jaké mučili jeho druhy. Na to on odpověděl, že pro něho, je utrpení korunou slávy a svědectvím věčného vítězství. Tehdy ho čtyři vojáci srazili na zem a začali ho bít pruty.

Vyvolávač u soudu k tomu zvolal: „Takto jsou trestáni ti, kdo se bouří proti císaři a proti našim bohům!“, svatý proti jeho slovům zvolal: „Můžete mučit mé tělo, ale mou duši nedostanete!“.

Když byla potom svatému stažena kůže z těla, nevydal ani hlásku, jen v modlitbě obracel své oči k nebi. Tyran potom nařídil, aby ho pověsili hlavou dolů s těžkým kamenem kolem krku a aby ho zbičovali. Po tomto mučení byl odtažen zpět do vězení. V noci, když v modlitbě děkoval Pánu, se mu zjevil anděl, utěšoval ho a povzbuzoval ho v jeho zápase až do konce.

Následujícího dne, projevil mučedník, znovu stejné odhodlání a neústupnost při mučení jako předtím. Hadrián ho proto nechal natáhnout mezi čtyři kůly a ubičovat ke smrti. Vzdávajíce díky Bohu pod údery mučitelů, svatý Leontius vítězoslavně odevzdal svou duši Pánu. Křesťané, pak jeho tělo pohřbili poblíž městských bran.

Na tom místě, byl potom na jeho počest postaven velkolepý chrám. Křesťané přicházeli ze všech stran země, aby se poklonili místu pohřbení svatého Leontia, neboť se stal nejvíce ctěným mučedníkem v celé Fénicii. A také, jedním z nejslavnějších svatých na celém křesťanském Východě.