Životy Svatých

 

Svt. mučedník Basileus, biskup amasejský

a spravedlivá panna Glafira (♰ 322)

památka 26. dubna / 9. května

Svatý Basileus nastoupil na biskupskou katedru v Amaseji v Pontu (dnes Amasya v Turecku) za velkých pronásledování křesťanů od císařů Diokleciána, Maximiana a Maximina Daii (284–313). Svým kázáním i osobním příkladem svědčil, že křesťan musí být vždy připraven prolít svou krev za Krista (2. Kor 4, 11). Poté, co krvavé pronásledování skončilo, utvrzoval ve víře církve v Pontu, zúčastnil se sněmů v Ancyře a Neocaesareji (314) a neúnavně učil věřící pravé víře.

Obrácení na víru svatého císaře Konstantina a jeho uchopení moci v západní části Římské říše (312) se zdály být i koncem pronásledování. Avšak nepřítel našeho spasení našel v císaři Liciniovi (308–324) vhodný nástroj k uskutečňování svých plánů. Císař Licinius byl neurozeného původu, ale díky svým vojenským schopnostem dosáhl moci nad podunajskými provinciemi. Poté, co uznal Konstantinovu nadvládu a oženil se s jeho nevlastní sestrou Constantií, byl poslán do Nikomédie, aby ukončil krutosti Maximina Daii. Poté, co však Licinius Maximina svrhl, chopil se vlády nad Východní říší a tehdy odhalil svou pravou tvář, když započal velké pronásledování Kristových učedníků.

U manželky císaře Licinia byla služebná, krásná a skromná křesťanka jménem Glafira. Licinius, ve kterém vzplála zhoubná vášeň k této služebné, začal hledat příležitost, aby uspokojil své zvrhlé touhy za každou cenu. Jeden z dvořanů o tom řekl Glafiře a ta to všechno pověděla Constantii. Aby Constantie císaře oklamala, rozšířila zvěst, že její služebná má náhlý záchvat epilepsie, a poslala ji pryč v mužském oděvu do Amaseje. Biskup tohoto města, svatý Basileus, Glafiru otcovsky přijal.

Peníze, které Glafira dostala na cestu od své paní, dala na stavbu chrámu v Amaseji. Poté, když psala své paní dopis, kde popsala, jak přijela a jak se jí ve městě žije, požádala ji v něm také o pomoc s dokončením stavby tohoto Božího chrámu.

Její dopis byl však zadržen a dostal se až do rukou Licinia. Císař okamžitě poslal do Amaseje vojáky s rozkazem, aby služebnou i biskupa Basilea zatkli. Když však vojáci do města dorazili, dozvěděli se, že Glafira už před několika dny svou duši odevzdala Pánu. Vojáci proto zatkli Basilea a svázaného jako ovci vedenou na porážku ho odvedli k císaři. Jeho diákoni Theotimos a Parthenios ho následovali.

Ve vězení v Nikomédii se svatému Basileovi dostalo zjevení, ve kterém mu bylo řečeno, že bude popraven, a také mu bylo oznámeno jméno jeho nástupce v Amaseji. Následujícího rána předstoupil svt. Basileus před Licinia, který byl tak ohromen klidným a majestátním vzezřením tohoto biskupa, že opustil soudní dvůr a nechal nikomédského prefekta, aby jeho výslech dokončil sám.

Prefekt Basileovi slíbil, že případ Glafiry zastaví a jemu ušetří život. A nejen to, povýší ho do hodnosti nejvyššího pohanského velekněze, pokud bude souhlasit s uctíváním pohanských bohů říše, tak jako každý dobrý římský občan. Poté se ujal slova svatý a přítomným pohanům připomněl všechny bezbožné a hrozné skutky spáchané jejich mýtickými bohy. Takto jim ukázal, jak nerozumné je uctívat tyto netvory. Jeho slova obhajoby však neměla žádný vliv na mysl soudců, kteří byli zaslepeni zlobou, a poté, co další prefektův pokus přesvědčit Basilea selhal, byl svatý na příkaz císaře odsouzen k smrti.

Aniž by nějak skrýval radost, že bude takto osvobozen z pout smrtelného života, svt. Basileus opěvoval děkovnými hymny Pána a modlil se za své duchovní stádo. Pak objal své druhy, sklonil hlavu a katovi řekl: „Udělej, příteli můj, co ti bylo nařízeno!“

Licinius se však nespokojil se samotnou popravou a nařídil, aby tělo svatého bylo vhozeno do moře. Avšak následující noci oznámil Anděl Basileovým učedníkům, že svatý je čeká v Sinópé. Když pak dorazili do tohoto města, zjevil se jim Anděl znovu a ukázal jim místo na břehu moře, kde vlny vyplavily přečestné ostatky svatého. A ačkoli bylo tělo ve vodě po dlouhou dobu, bylo shledáno neporušeným a vydávalo podivuhodnou blahou vůni. A více než to, hlava mučedníka byla opět jedno s tělem a pouze tenký červený pruh na krku připomínal úder meče. Drahocenné ostatky byly poté přeneseny do Amaseje a s velkou úctou uloženy v chrámu, který svatý postavil.