Svatý mučedník Mokios Amfipolijský, presbyter (♰ 295)

památka 11. / 24. května

Svatý Mokios se narodil ve druhé polovině III. století v makedonském městě Amfipolis, v urozené rodině římského původu. Byl rukopoložen na kněze a po mnoho let s plamennou horlivostí, ve svém městě, kázal Evangelium a své rodáky vybízel k tomu, aby opustili uctívání pohanských model.

Když za císaře Diokleciána (284 – 305), začalo pronásledování křesťanů¹, pohané Mokia udali prokonzulovi Laodikijovi, který nedávno dorazil do města, aby se zúčastnil slavnosti na počest Dionýsa. Kristův vojín Mokios, předstoupil před soudem radostný a sebevědomý. S pevným přesvědčením, pak soudci, na všechna obvinění odpověděl, že není pro něj jiného života, než život v Kristu, a proto se stará o to, aby vyváděl lid z temnoty, do světla Pravdy.

Laodikij, byl jeho slovy i jeho sebevědomím pobouřen. Nařídil proto, aby ho bičovali. Potom byl bičován, až mu byla kůže roztrhaná na kost. V utrpení však mučedník načerpal novou sílu a s dvojnásobnou odvahou, znovu před soudem vyznal svoji křesťanskou víru.

Prokonzul proto nařídil rozpálit velkou pec a přidat do ní větve a koudel, aby oheň co nejvíce hořel a v Mokiovi vyvolal co největší strach. Tehdy Mokios předstíral, že se už vzdává, a souhlasil, že půjde do Dionýsovy svatyně.

Když tam však vstoupil, ozbrojen znamením Kříže, začal vzývat jméno Všemohoucího Ježíše Krista a modla v pohanském chrámu s třeskotem spadla na zem. Svatý mučedník byl okamžitě vhozen do pece spolu s dalšími třemi křesťany, přičemž tvář jednoho z nich zářila jasněji než slunce. Mokios prostřed plamenů zůstal nezraněn a oheň, který se od pece rozšířil dál, zahubil prokonzula a devět kněží Dionýsova chrámu. Z příkazu vládce Thalassia, byl poté Mokios uvržen do vězení.

O dvacet šest dní později, dorazil do Amfipolisu Maximinus, který zaujal Laodikijovo místo. Nechal si říci, co se stalo a poté, si dal zavolat Mokia. Křesťan se mu odmítl podřídit a ještě hlasitěji hlásal Kristovo vítězství nad modlami. Prohlásil, že raději tisíckrát zemře, než aby byl nevděčný vůči pravému Bohu a sklonil se před lidskými modlami. Maximinus přikázal, aby byl přivázán ke dvěma kolům, která při otáčení, začala jeho tělo trhat na kusy. Krev svatého mučedníka, hojně skrápěla zemi, on sám, však dál pěl chvály Bohu. V jednom okamžiku, se však kola mučicího stroje zlomila, a mučedník se znovu objevil u soudu, celý pokrytý krví, ale nezraněný.

O tři dny později, byl pak v amfiteátru vydán k roztrhání divokým zvířatům. Zvířata se mu však uchýlila k  nohám a pokorně olizovala jeho rány. Dav z amfiteátru, plný obdivu z toho, co na vlastní oči spatřil, začal žádat, aby byl tento Kristův mučedník propuštěn. A Maximinus se musel podvolit vůli lidu.

Poslal proto Mokia do thráckého města Perinthus. Poté, co mučedníka, drželi osm dní ve vězení, nařídil prefekt Filippisius jeho převoz do města Byzantion².

V tomto, tehdy bezvýznamném městě, byl Mokios znovu předveden před soud, který ho odsoudil ke smrti. Svatý tento trest přivítal, vznášejíce přitom chvály k Bohu. Pána prosil o to, aby odpustil lidem, kteří jednali v nevědomosti, a modlil se o to, aby poznali Pravdu. Když mu byla mečem odseknuta hlava, byl slyšet z nebes hlas, který zdravil a vítal, tohoto statečného vojína, do zástupu svatých.

Biskupové, kteří se v těch místech nacházeli, pohřbili tělo mučedníka nedaleko od města. Později byl, na tom místě postaven velký chrám, zasvěcený svatému Mokiovi, který se stal jedním z nejznámějších ve městě, později byl vedle něj postaven monastýr.

____

¹ Velké pronásledování. Pronásledování křesťanů, které bylo započato za císaře Diokleciána (284 – 305) a pokračovalo za jeho nástupců až do roku 313. Jednalo se o poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů v Římské říši. V roce 303 vydali tetrarchové Dioklecián a Maximián, Galerius a Constantius Chlorus edikt, který právně zrušil občanská práva křesťanů a požadoval po nich dodržování tradičních římských náboženských zvyklostí. Následně byly vydány nové edikty proti duchovenstvu a také zavazovaly všechny obyvatele říše k provádění pohanských obětí. Intenzita pronásledování se v rámci říše měnila - v Galii a Británii, kde v té době vládl Constantius, byl splněn pouze první edikt, ve východní části říše to bylo stále vážnější. Trestní zákony byly postupně zrušeny a předpokládá se, že milánský edikt vydaný svatým císařem Konstantinem Velikým v roce 313, toto období definitivně ukončil.

² Byzantion. Město Byzantion, Βυζάντιον - Byzantium, původně antická osada, umístěná na Thráckém Bosporu, průlivu mezi Černým a Marmarským mořem. Byl založen již v VII. století před Kristem. Když se císař Konstantin I. Veliký, rozhodl vytvořit nové hlavní město východní části říše, vybral si k tomu toto strategické místo, kterým Byzantion vždy byl. Nejdříve bylo město pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a dne 11. května roku 330, bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, podle Konstantina. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše.

 

Ctihodný Memnon divotvůrce (VI. století)

památka 29. dubna / 12. května

Ctihodný otec náš Memnon, se zasvětil službě Bohu již od mládí a stal se čistým příbytkem Svatého Ducha. Své tělo pokořil duchu a tělesné vášně umrtvil mnohými a přetěžkými duchovními boji.

Později byl svatý Memnon, ustanoven představeným monastýru v Egyptské pustině.

Díky svému andělskému životu obdržel od Boha hojný dar činění zázraků, uzdravoval nevyléčitelně nemocné a vykonal i mnoho dalších zázraků.

Takto se například, na suchém místě skrze modlitbu svatého, objevil osvěžující pramen vody. Mnohokráte pak, zachránil lodě před potopením, když je zasáhlo silné vlnobití a už se málem potápěly. Skrze modlitbu, zahnal kobylky, které se do země, kde žil, uchýlily v takovém množství, že by požraly veškeré ovoce a byliny. Takovýchto slavných zázraků učinil mnoho, pro což byl nazván divotvůrcem.

Po mnoho let, v půstu a modlitbě, ctihodný Memnon svým ctnostným životem činil to, co je Bohu milé. Až nakonec v radosti odešel k Pánu, kterého miloval celým svým srdcem.

Avšak nejenom za svého života, ale i po své smrti, učinil tento Bohu milý svatý mnoho podivuhodných zázraků. U jeho hrobu, přijímali mnozí nemocní uzdravení a pouhým vzýváním jména svatého byly odháněny kobylky či jiné pohromy a ničeny všechny úskoky nečistého ducha. Takto Bůh, který je oslavován svatými navěky, oslavil svého svatého. Amen.

 

Svatých devět mučedníků kyzických,

Theognes, Rufus, Antipater, Theostichus, Artemas, Magnus, Theodotus, Thaumasius a Filemon (♰ 286)

památka 29. dubna / 12. května

Tito svatí a slavní mučedníci, pocházeli z různých zemí a byli různého stáří. Zastávali různá společenská postavení, byli mezi nimi vojáci, vesničané i měšťané a také duchovní. Všechny však spojovala víra v Krista a vroucí touha, tuto pravou víru šířit a posilovat.

Svatí, se ocitli ve městě Kyzikus¹, kde tehdy hlavní postavení ve společnosti, zaujímalo pohanství. Avšak oni i přesto, přede všemi směle Krista vyznávali a nebojácně odsuzovali pohanskou zlovolnost.

Během pronásledování křesťanů na konci III. století, pak byli proto zajati.

Když se jich při výslechu ptali na jejich víru, opětovně, beze strachu odpovídali a přede všemi vyznávali, že jsou křesťané. Pohanské pověry a klanění se modlám odmítali.

Několik dní byli proto mučeni, vězněni a pak znovu předvedeni před soud, s příslibem svobody, když se odřeknou od Krista.

Tito stateční Kristovi vojíni, ale nadále oslavovali Kristovo jméno. Všem devíti mučedníkům, byla proto setnuta hlava mečem (v letech 286 - 299) a jejich těla, byla pohřbena poblíž místa jejich popravy.

Na jejich hrobě, u svatých ostatků mučedníků, se poté udály mnohé zázraky. Nemocní byli uzdravováni, těm, kteří byli postihnuti nerozumem, se dostávalo rozumu. Křesťanská víra, byla potom ve městě, na přímluvu svatých mučedníků utvrzena a mnoho pohanů přijalo křesťanství.

Tak, je tomu dodnes, a tito svatí mučedníci, léčí neduhy těch, kteří za nimi s vírou přicházejí.

__

¹ Kyzik Κύζικος, Cyzicus. Bylo starověké město v maloasijské oblasti Mýsie, přístav na jižním pobřeží Propontidy, na jižním pobřeží Marmarského moře.

 

Ctihodný Stefan – Štěpán, igumen Pečerský, biskup Volodymyr – Volynský (♰ 1094)

památka 27. dubna / 10. května

Od svého mládí, vedl asketický zápas mnicha v Kyjevo-pečerské lávře¹, pod duchovním vedením ctihodného Theodosija (♰ 1074). Ctihodný Theodosij, mu později svěřoval, aby na místo něho, dával duchovní poučení bratřím monastýru. Předtím, než ctihodný Theodosij zesnul, jej sami bratři z monastýru požádali, aby ctihodného Stefana, jmenoval představeným Kyjevo-pečerské lávry. Jako igumen – představený monastýru, Stefan vynaložil mnoho úsilí na dobrý chod monastýrského života po úzké cestě spásy a ke zvelebení Božích chrámů.

Avšak při pohledu na zbožnou starost o svatý příbytek Boží, nedokázal nepřítel lidského spasení, snést toto, Bohu milé snažení ctihodného. V roce 1078, poté, co byl asi tři roky představeným Kyjevo - Pečerské lávry, započal nepřítel lidského spasení, rozsévat zmatek mezi jednotlivé bratry monastýru, což následně vedlo, nejen k sesazení ctihodného Stefana z hodnosti představeného, ale i k jeho vyhnání z Kyjevo - Pečerského monastýru.

Svatý asketa, nesl tuto ničím nezaslouženou křivdu pokorně. Napodobujíce svatého prvomučedníka Štěpána a plníce přikázání ctihodného Theodosija o bezmezné lásce k bratrům, nadále a neustávajíce, se modlil za své pronásledovatele: „Pane, odpusť jim tento hřích!“.

Když pak byl donucen opustit svůj rodný monastýr, odešel na jiný kopec, nedaleko Kyjevo – Pečerské lávry, kde založil nový monastýr, Klovský monastýr Bohorodice Vlachernské (tento monastýr byl okolo roku 1240, zničen hordami chána Bátúa).

V roce 1091, byl ctihodný Stefan, ustanoven biskupem Volodymyr – Volynským. Byl přítomen při vyzvednutí a přenesení svatých ostatků, ctihodného Theodosija Pečerského, z jeskyní do monastýru.

Jako biskup, usilovně pracoval na obrácení obyvatel Volyně na křesťanství. Jako archijerej sloužil až do svého stáří, zesnul v Pánu roku 1094.

_______ 

¹ Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctihodným Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády svatého knížete Jaroslava Moudrého.

 

Ctihodný Theodosij, igumen Pečerský (♰ 1074)

památka 3. / 16. května v den jeho zesnutí a 14. / 27. srpna, v den přenesení jeho svatých ostatků v roce 1091

Zakladatel kinovie – společného mnišského života na Kyjevské Rusi. Ani světské jméno, ani rok jeho narození nejsou známy. Jeho život, byl sepsán ctihodným Nestorem Letopiscem (♰ 1114).

Narodil se ve městě Vasilev (dnes město Vasylkiv v Kyjevské oblasti) a pocházel z urozené rodiny. Jeho rodiče byli zámožní a významní lidé, později se usadili v Kursku. Jeho otec zemřel, když bylo Theodosiovi třináct let.

Od raného dětství se chlapec vyhýbal dětskému veselí a hrám, raději četl Svaté Písmo a svůj čas věnoval modlitbě. Když mu bylo dvacet tři let, tajně odešel pěšky do Kyjeva.

Bůh mu ukázal cestu a on došel až k jeskyni, kde žil ctihodný Antonij Pečerský. Theodosij padl na kolena k nohám starce a se slzami jej prosil, aby ho vzal za učedníka. Antonij, se nejprve snažil urozeného mladíka odradit a poukazoval na potíže a nesnáze mnišského života. Když však Antonij, viděl jeho vroucí lásku k Bohu, do monastýru ho přijal.

Theodosij vstoupil na cestu velkého odříkání, dodržoval přísný půst a v modlitbách, bděl po celou noc. Po několika letech ho našla jeho matka a chtěla jej odvést domů. Nakonec ji ctihodný Theodosij přesvědčil, aby tak nečinila a nakonec, i ona sama přijala mnišství.

Později Theodosij přijal rukopoložení na kněze. Poté, co se ctihodný Antonij, pro větší modlitební samotu odebral do osamělé jeskyně, byl mnišským bratrstvem zvolen za igumena monastýru ctihodný Theodosij.

V Kyjevo - pečerské Lávře, postupně zavedl kinoviální typikon, tj. soubor mnišských pravidel, podle typikonu Cařihradského Studijského monastýru svatého Jana Křtitele. Hlavní rysy kinovie tj. společného mnišského života, kterou on založil, byly následující: veškerý majetek bratří, měl být společný, čas byl naplněn neustálou prací (fyzickou či duchovní), práce byly rozděleny podle sil bratra představeným monastýru, každý úkol začínal modlitbou a požehnáním staršího mnicha, vnitřní myšlenky mnicha v jeho duchovním zápase, se vyznávaly představenému, který byl pravým a skutečným vůdcem všech bratří ke spáse.

Ctihodný Theodosij, pak byl sám pro bratry ve všem příkladem. Nosil vodu, štípal dříví, pracoval v pekárně, nosil ten nejprostší šat. První přicházel do Božího chrámu, i na monastýrské práce. Kromě asketického zápasu, se ctihodný Theodosij, vyznačoval velkým milosrdenstvím vůči potřebným a chudým. Pro tuto lásku a milosrdenství, k takovéto duchovní osvětě, se snažil získávat i své bratry v Kristu. V Kyjevo - pečerské Lávře, nechal postavit i zvláštní dům, pro chudé, slepé, chromé či ochrnuté. Na jeho chod, vyčlenil desetinu z monastýrského příjmu. Kromě tohoto, každou sobotu, z monastýru posílal vězňům do vězení celý vůz chleba.

Z díla ctihodného Theodosija, se k nám dochovalo: dvě poučení k lidu, deset poučení pro mnichy, dvě poselství velkoknížeti Izjaslavovi a dvě modlitby.

Kyjevo-pečerský monastýr, založený ctihodným Antonijem a zbudován ctihodný Theodosijem, se stal vzorem pro další monastýry a měl velký význam pro rozvoj místní Pravoslavné církve. Z útrob tohoto monastýru, vzešli mnozí ctihodní a svatí, slavní arcipastýři, horliví hlasatelé a šiřitele víry, významní letopisci a spisovatelé.

 

Svt. mučedník Basileus, biskup amaseiejský

a spravedlivá Glafira panna (♰ 322)

památka 26. dubna / 10. května

Svatý Basileus nastoupil na biskupskou katedru v Amaseie v Pontu (dnes Amasya v Turecku) za velkých pronásledování křesťanů od císařů Diokleciána, Maximiana a Maximiana Daii (284–313). Svým kázáním i osobním příkladem svědčil, že křesťan musí být vždy připraven prolít svou krev za Krista (2. Kor 4, 11). Poté, když krvavé pronásledování skončilo, utvrzoval ve víře církve v Pontu, zúčastnil se sněmů v Ancyře a Neocaesareji (314) a neúnavně učil věřící, pravé víře.

Obrácení na víru svatého císaře Konstantina a jeho uchopení moci v západní části Římské říše (312) se zdály být i koncem pronásledování. Avšak nepřítel našeho spasení, našel v císaři Liciniovi (308-325) vhodný nástroj k uskutečňování svých plánů. Císař Licinius byl neurozeného původu, ale díky svým vojenským schopnostem dosáhl moci nad podunajskými provinciemi. Poté, co uznal Konstantinovu nadvládu a oženil se s jeho nevlastní sestrou Constantií, byl poslán do Nikomédie, aby ukončil krutosti Maximina Daii. Poté, co však Licinius Maximina svrhl, chopil se vlády nad Východní říší a tehdy odhalil svou pravou tvář, když započal velké pronásledování Kristových učedníků.

U manželky císaře Licinia, byla služebná, krásná a skromná křesťanka jménem Glafira. Licinius, ve kterém vzplála zhoubná vášeň k této služebné, začal hledat příležitost, aby uspokojil své zvrhlé touhy za každou cenu. Jeden z dvořanů o tom řekl Glafiře a ta to všechno pověděla Constantii. Aby Constantie císaře oklamala, rozšířila zvěst, že její služebná má náhlý záchvat epilepsie, a poslala ji pryč, oblečenou v mužském oděvu do Amaseie. Biskup tohoto města, svatý Basileus, Glafiru otcovsky přijal.  

Glafira peníze, které dostala na cestu od své paní, dala na stavbu chrámu v Amaseie. Poté, když psala své paní dopis, kde popsala, jak přijela, jak se jí ve městě žije, požádala ji v něm také, o pomoc s dokončením stavby tohoto Božího chrámu.

Její dopis byl však zadržen a dostal se až do rukou Licinia. Císař okamžitě poslal do Amaseie vojáky s rozkazem, aby služebnou i biskupa Basilea zatkli. Když však vojáci, do města dorazili, dozvěděli se, že Glafira už před několika dny, svou duši odevzdala Pánu. Vojáci proto zatkli Basilea a svázaného jako ovci vedenou na porážku, ho odvedli k císaři. Jeho diákoni Theotimus a Parthenius ho následovali.

Ve vězení v Nikomedii, se svatému Basileovi dostalo zjevení, kdy mu bylo mu řečeno, že bude popraven a také mu bylo oznámeno jméno jeho nástupce v Amaseie. Následujícího rána, předstoupil svt. Basileus před Licinia, který byl tak ohromen klidným a majestátním vzezřením tohoto biskupa, že opustil soudní dvůr a nechal nikomédského prefekta, aby jeho výslech dokončil sám.

Prefekt Basileovi slíbil, že případ Glafiry zastaví a jemu ušetří život. A nejen to, povýší ho do hodnosti nejvyššího pohanského velekněze, pokud bude souhlasit s uctíváním pohanských bohů říše, tak jako každý dobrý římský občan. Poté se ujal slova svatý a přítomným pohanům připomněl všechny bezbožné a hrozné skutky spáchané jejich mytickými bohy. Takto jim ukázal, jak nerozumné je uctívat tyto netvory. Jeho slova obhajoby, však neměly žádný vliv na mysl soudců, kteří byli zaslepeni zlobou, a poté, co další prefektův pokus přesvědčit Basilea selhal, byl svatý na příkaz císaře odsouzen ke smrti.

Aniž by nějak skrýval radost, že bude takto osvobozen z pout smrtelného života, svt. Basileos opěvoval děkovnými hymny Pána a modlil se za své duchovní stádo. Pak objal své druhy, sklonil hlavu a katovi řekl: „Udělej, příteli můj, co ti bylo nařízeno!“

Licinius se však nespokojil se samotnou popravou a nařídil, aby tělo svatého, bylo vhozeno do moře. Avšak následující noci, oznámil Anděl Basileovým učedníkům, že svatý je čeká v Sinópé. Když pak dorazili do tohoto města, zjevil se jim Anděl znovu a ukázal jim místo na břehu moře, kde vlny vyplavily přečestné ostatky svatého. A ačkoli, bylo tělo ve vodě po dlouhou dobu, bylo shledáno neporušeným a vydávalo podivuhodnou blahou vůni. A více než to, hlava mučedníka, byla opět jedno s tělem a pouze tenký červený pruh na krku, připomínal úder meče. Drahocenné ostatky byly poté přeneseny do Amaseie a s velkou úctou uloženy v chrámu, který svatý postavil.

 Svatý nový mučedník,

protojerej Branko Veljunský (♰ 1941)

památka 24. dubna / 7. května

Otec protojerej Branko Dobrosavljević, se narodil 4. ledna 1886 ve Skradu (dnes Gornji Skrad) u Vojnića. Po základní škole a gymnáziu, absolvoval v roce 1908, teologii v Sremských Karlovcích. V roce 1909, byl rukopoložen nejprve na diákona, poté na presbytera. Působil ve farnostech v Buhači, Radovici a Veljunu. Byl vyznamenán Řádem svatého Sávy a Řádem Јugoslávské Кoruny pátého stupně.

Na svátek svatého Jiří, 6. května 1941, v den své Slavy ¹, byl otec Branko zatčen ustašovci ² vedenými Ivanem Šajforem z Veljunu. Toho dne bylo zatčeno přes 500 Srbů, včetně otce Dimitrije Skorupana, kněze z vesnice Cvijanović Brdo, a syna otce Branka. Nejprve byli zadrženi a mučeni na četnické stanici ve Veljunu. Zvláště mučili syna otce Branka, kterého následujícího dne donutili, aby za svého syna, ještě živého, odsloužil pohřeb.

Následující dne 7. května, byli spolu s ostatními pěti sty Srby odvedeni a zabiti, poblíž vesnice Blagaj v lese zvaném Kestenovac ³.

V roce 1946 byly ostatky mučedníka protojereje Branka a dalších umučených Srbů přeneseny do společného hrobu ve Veljunu.

Na řádném zasedání Svatého sněmu, archijerejů Srbské Pravoslavné Církve, byl, protojerej Branko Dobrosavljević připočten do zástupu svatých jako nový mučedník a zapsán do kalendáře svatých Srbské Pravoslavné Církve.

Tropar hlas 4. (obecný světiteli mučedníku)

Následníkem apoštolů jsi byl na stolci jejich a patřil k nim i svými způsoby, získav jejich skutky, Božskou inspiraci i jejich stupeň duchovního zření. Pročež jsi hlásal slovo Pravdy a pro víru jsi trpěl až k prolití krve své. Světiteli mučedníku Branko, pros Krista Boha, aby byly spaseny duše naše.

________ 

¹ Slava -  Слава, Крсна слава. Srbský a Černohorský lidový církevní obyčej, po Velikonocích a Vánocích třetí nejvýznamnější rodinný svátek. Každoroční oslava – sláva, památky svátku či svatého, který je ochráncem rodiny. Je to oslava svátku, nebo svatého, ze dne, kdy předek rodiny po mužské linii, jako první přijal svatý křest. Svátek svého ochránce – patrona slaví především rodiny, oslavují ho, ale také města a vesnice, ​​různé řemeslnické, obchodnické nebo zájmové sdružení, a instituce. V roce 2014 byla Slava, zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO Srbska.

² Ustašovci - Ustaše. Byli stoupenci Chorvatské revoluční organizace - Hrvatska revolucionarne organizacija – UHRO, v Chorvatsku v období II. světové války. Chorvatská revoluční organizace, byla chorvatská fašistická a ultranacionalistická organizace aktivní v letech 1929 až 1945. Od svého vzniku a před druhou světovou válkou se organizace zabývala řadou teroristických aktivit proti Království Jugoslávie, včetně zavraždění jugoslávského krále Alexandra I., v roce 1934 v Marseille. Během druhé světové války v Jugoslávii Ustašovci pokračovali v holocaustu a genocidě proti jejímu srbskému, židovskému a romskému obyvatelstvu, přičemž zabili stovky tisíc Srbů, Židů, Romů a také muslimských a chorvatských politických disidentů. Ideologie hnutí byla směsí fašismu, římského katolicismu a chorvatského ultranacionalismu. Ustašovci podporovali vytvoření Velkého Chorvatska, které by překlenulo řeku Drinu a rozšířilo se až k hranici Bělehradu. Cílem bylo vytvořit samostatný chorvatský stát. Hnutí obhajovalo rasově „čisté“ Chorvatsko a propagovalo genocidu proti Srbům, Židům a Romům.

³ Masakr v Blagaji. Tento ustašovský masakr Srbů z oblasti Veljuně v roce 1941, byla masová vražda více než 520 Srbů z vesnice Veljuna a jejího okolí, která trvala od 6. do 8. května 1941. Jednalo se o druhý velký masakr Srbů na území Nezávislého státu Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska - NDH), po masakru v Gudovci u Bjelovaru 28. dubna 1941. Masakr byl spáchán skupinou pod přímým velením Vjekoslava Luburiće. Na tomto zločinu, který vedl Ivan Nikšić katolický kněz ze Slunje, se kromě zástupců Ustašovské dozorčí služby (Ustaška nadzorna služba - UNS) podílelo i několik dalších římskokatolických kněží. 

 

Ctihodný Theodor Sanaksarský (♰ 1791)

památka 19. února / 4. března, v den jeho zesnutí a v den nalezení jeho divotvorných ostatků 21. dubna / 4. května roku 1999

Ctihodný Theodor Sanaksarský (světským jménem Ivan Ignaťjevič Ušakov) se narodil v roce 1718 ve vesnici Burnakovo, Romanovského újezdu, v Jaroslavlské provincii. Jeho rodiče, kteří byli dvořanského původu, pro něj, jako pro mladíka vybrali vojenskou službu v Preobraženském gardovém pluku v Petrohradě, kde byl také brzy povýšen na seržanta.

Na své životní cestě, se však setkal s událostí, která mu určila budoucí směr jeho života. Při jednom obvyklém, bujarém setkání gardistů, uprostřed hlučné zábavy, jeden z mladíků padl náhle na zem mrtev. Když Ivan, uviděl takto v jednom okamžiku, bez pokání, zemřít svého druha, uvědomil si křehkost světského štěstí a života. Tato smrt ho natolik zasáhla, že z Petrohradu tajně utekl. Ve věku dvaceti let, opustil budoucí skvělý život důstojníka vojenské gardy v hlavním městě a vybral si cestu poustevníka.

Více než tři roky, prožil v samotě lesa na březích řeky Dviny a poté v Ploščanské poustevně v Orlovské gubernii, v odlehlé mnišské cele v lese. Protože však neměl osobní doklad - pas, byl Ivan zatknut policií a odvezen do Petrohradu.

Jeho duchovní i tělesný zápas poustevníka, strádání i zármutek, ho změnil k nepoznání. Byl vyhublý a bledý v obličeji, oblečený v dlouhé košili z hrubé látky, přepásaný obyčejným řemenem. Obzvláště výrazně, byla na něm při výslechu vidět, pečeť hluboké pokory.

Když se ho potom v Petrohradě, sama carevna Jelizaveta Petrovna ptala na důvody jeho útěku. Ivan Ignatijevič, upřímně odpověděl, že dává přednost spáse své duše, před všemi poklady tohoto světa. „Tvůj útěk, ti nebude připsán jako přečin, a tvá dřívější hodnost, ti bude vrácena,“ řekla mu na to carevna. Na to on odpověděl s pokornou žádostí, aby směl zemřít jako mnich. Na tuto prosbu, pak byl propuštěn ze služby, z důvodu přijetí mnišství. Po třech letech poslušenství v Alexandro-Něvské lávře¹ byl roku 1747, postřižen na mnicha se jménem Theodor.

V Alexandro-něvské lávře, prožil deset let, v roce 1757, pak s požehnáním odešel do Sárovské poustevny ². Tam prožil kolem dvou let a následně se rozhodl znovu obnovit Sanaksarskou poustevnu ³.

Do jeho příjezdu, se v tomto monastýru nacházel jediný monastýrský chrám, zchátralý a prostý. Dřevěné mnišské cely a ohrada monastýru se téměř zřítily a střechy shnily. Při opravě a stavbě monastýru, otci Theodorovi finančními prostředky pomáhali dobrodinci, kteří ho ctili pro jeho ctnostný život ještě v Alexandro-Něvské lávře.

Jeho přeosvícenost, Pachomij biskup Tambovský, si během obnovy Sanaksarské poustevny, ctihodného pozval k sobě a prosil ho, aby se stal představeným monastýru a přijal kněžství. Ctihodný, to ve své pokoře odmítl, avšak biskup jej přesvědčil a 13. prosince, roku 1762 rukopoložil na jeromonacha.

Jako igumen monastýru, byl ctihodný Theodor důsledný a přísný. Bohoslužbám, bylo věnováno devět hodin denně, v neděli a na polyjelejní služby deset i více. Během celonočních bdění až dvanácti hodin. V chrámu vyžadoval zřetelné, nespěšné čtení a bohoslužebný zpěv. Starec, zavedl v monastýru osobní duchovní vedení bratří a úplné odkrývání myšlenek duchovnímu starci. Během dne i v noci, mohl kdokoli z bratří přijít k představenému. Když se odcházelo od starce, člověk cítil v duši svobodu, klid a ticho.

Všichni bratři, v čele s představeným monastýru, vycházeli vykonávat monastýrské poslušenství (tj. práce a povinnosti mnicha v monastýru). Jídlo v monastýru, bylo prosté. Ctihodný Theodor, se vyhýbal jakýmkoli důvodům k domýšlivosti, nepostil se více, než bylo ustanoveno, a při bratrské trapéze jedl to samé, co ostatní bratři, jen si ode všeho bral trochu.

Když se pak kopaly základy kamenného dvoupatrového chrámu, přiletěl během modlitby roj včel a usadil se na horním místě budoucího oltáře, čímž předznamenal hojnou blahodať v monastýru a množství budoucích mnichů v něm. Od té doby, se v monastýru zavedlo také včelařství.

Theodora, však očekávali těžké zkoušky. Na základě falešného udání Temnikovského vévody Neelova, byl v roce 1774 deportován do Soloveckého monastýru. Poté, co byl otec Theodor předvolán k výslechu do Voroněže, vydal se odtud do Zadonského monastýru za svt. Tichonem ⁴, který tam žil na odpočinku. Otce Theodora přijal s velkou láskou a jejich duchovní rozhovor trval tři dny. Po odchodu svt. Tichon doprovázel otce Theodora celým monastýrem, když se loučili, hluboce se mu uklonil.

V Soloveckém monastýru, žil poté starec Theodor devět let v přísné internaci. Žil ve velké nouzi a trpěl. Několikrát byl vynesen ze své cely, sotva živý. Avšak ani na takovémto místě a v tak těžkých okolnostech, jej bratrstvo Sanaksarského monastýru, neopouštělo. A jako svému duchovnímu učiteli a starci, mu poskytovali materiální podporu, sami pak prosíce o jeho o modlitby.

Nakonec až na žádost vladyky Gabriela metropolity Novgorodského a Petrohradského a také z nejvyššího příkazu carevny Kateřiny II., získal otec Theodor úplnou svobodu a vrátil se zpět do monastýru. Ve svém milovaném monastýru, starec pokračoval v pilné službě Pánu.

Po krátké nemoci, ctihodný otec Theodor zemřel v noci 19. února 1791. Jeho tělo, ačkoli leželo před pohřbem v teplé cele, nevydávalo zápach rozkladu.

Na hrobě ctihodného byla položena břidlicová kamenná deska s nápisem: „Zde je pohřben starec jeromonach Theodor, stár sedmdesáti tří let, rodným příjmením Ušakov, obnovitel Sanaksarského monastýru, který byl postřižen na mnicha v Alexandro-Něvské lávře, poté v mnišském životě, pokračoval dalších čtyřicet pět let. Ve všem pravý křesťan a dobrý mnich, zemřel 19. února 1791.“

Ctihodný Theodor Sanaksarský, byl připočten do zástupu místně ctěných svatých v roce 1999. Jméno ctihodného Theodora, ke všeobecné úctě pak bylo vneseno do církevního kalendáře, v roce 2004.

Památka ctihodného Theodora Sanaksarského se připomíná v den jeho zesnutí 19. února / 4. března a také v den nalezení jeho divotvorných ostatků 21. dubna / 4. května roku 1999.

Modlitba

Radosti naše! Pastýři náš, ctihodný otče Theodore! S povzdechem z hlubin našich srdcí a se slzami, k tobě voláme: Vidíš naši slabost, naše setrvávání v temnotě vášní, oslabení našich duchovních sil. Vidíš, jak jsme svévolí ovládáni, poživačností pleněni, o všechny ctnosti ochuzení! Pohleď na náš pláč a nerozum! Pouč nás a uveď nás na cestu spásy, vypros nám od Boha obdarovávajícího nás mnohými svými dary, poznání naší chudoby, pokání se slzami, upřímnou pokoru a v modlitbě neustálou trpělivost. Abychom skrze to, mohli naklonit Jeho dobrotu k sobě, k odpuštění hříchů. Abychom hodni byli, přebývat s tebou navěky v Nebeském Království, opěvovat a dobrořečit Přesvatou Trojici: Otce, i Syna, i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věků. Amen.

________ 

¹ Svato-Trojická, Alexandro-Něvská Lávra. Mužský pravoslavný monastýr na východním okraji Něvského prospektu v Petrohradě, první a zároveň největší monastýr ve městě. Od roku 1797 má status lávry. Monastýr založil car Petr I. Veliký, na místě u ústí Černé říčky (nyní řeka Monastyrka) do Něvy. Na stavbu bylo vyčleněno 5000 čtverečních sáhů pozemku na obou březích řeky Něvy v Oloněském okrese, a zároveň k němu byl přičleněn bohatý Iverský monastýr. Monastýr, je zasvěcen památce svatého knížete Alexandra Něvského (♰ 1263). 

² Svato-Uspenská Sárovská poustevna. Mužský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice, založený na počátku 18. století ve městě Sárově, na severu Tambovské gubernie, v Temnokovském újezdu.

³ Sanaksarský monastýr v čest památky Narození Přesvaté Bohorodice. Založen roku 1659, na levém břehu řeky Mokši, v blízkosti města Temnikova. 

⁴ Svt. Tichon Zadonský (♰ 1783). Památka 13. / 26. srpna v den jeho zesnutí a druhého nalezení jeho svatých ostatků a 15. / 28. května, v den prvního nalezení jeho svatých ostatků v roce 1846. Narodil ve vesnici Korocko v Novgorodské gubernii, Valdajského újezdu. Po zakončení kněžského semináře v roce 1754, zůstal v semináři učitelem. Ve věku třiceti čtyř let přijal mnišský postřih. Byl ustanoven učitelem filosofie na Novgorodském semináři. V roce 1760, byl ustanoven představeným mužské monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve městě Tver, kde byl také rektorem Tverského duchovního semináře. V roce byl chirotonizován na biskupa Keksgolmského a Ladožského, ustanoven představeným Chutynského monastýru a vikářem Novgorodské eparchie. V roce 1763, byl ustanoven biskupem Voroněžským. Poté světitel Tichon spravoval voroněžskou pastvu pouhé čtyři roky a sedm měsíců. Mnišský duchovní zápas, neúnavná pastorační práce, různé strasti, starosti i zármutky, které byly příčinami různých překážek, bránících naplnění jeho dobrých úmyslů, zničily jeho zdraví. Více a více, ho poté přitahovala modlitební samota, podal si proto v roce 1767, žádost o propuštění na odpočinek. Nejdříve se uchýlil do Tolševského monastýru Proměnění Páně, nedaleko města Voroněž. V roce 1769, pak odešel do Zadonského monastýru Narození Přesvaté Bohorodice, kde žil až do své smrti. Jeho svaté ostatky byly uloženy tam a díky zprávám o mnoha zázracích, které se staly v jejich blízkosti, byl v roce 1861 svatořečen.

 

Svatí mučedníci,

svt. Januarius biskup z Beneventa,

Festus, Prokul a Sosius diákoni,

Desiderius čtec, Eutichos a Akutius (♰ 305)

památka 21. dubna / 4. května

Svatý Januarius, byl biskupem města Beneventa v Kampánii, na počátku IV. století. On, i jeho druhové Sosius, Festus a Desiderius, byli zajati během Diokleciánova pronásledování (okolo roku 305) na příkaz vládce Drakontia.

Když byli postaveni před soud, odmítli obětovat pohanským bohům, a byli proto odsouzeni k roztrhání medvědy. Zvířata se jich však nedotkla, a tak soudce nařídil, aby mučedníkům, byly useknuty hlavy.

Uchváceni rozhodností a pevností jejich víry, dobrovolně, se před soudce dostavili, diákon Prokul a věřící Eutychos a Akutius. A i oni, byli odsouzeni ke smrti.

Podle tradice, chtěli Neapolští věřící, Januaria zachránit, on jim to však nedovolil s tím, že po přijetí mučednické smrti, se navždy stane ochráncem jejich města. A skutečně, tento svatý, jehož svaté ostatky byly přeneseny do Neapole, zůstal ochráncem města po staletí.

Přichází na pomoc během různých epidemií, během erupcí Vesuvu, kdy zastavuje, lávové proudy, které hrozí zničit vše, co jim stojí v cestě. V neapolské katedrále se kromě čestné hlavy svatého mučedníka Januaria, dodnes uchovává nádoba s krví svatého, která se čas od času, až dvacetkrát do roka, stává tekutou a vře, jako by byla ještě čerstvá.

Mnoho let po mučednické smrti svatého Januaria, když pronásledování ustalo a křesťanství se rozšířilo po celé Římské říši, se stalo, že chudá vdova jménem Maximiana, ztratila svého jediného syna. Když matka bezútěšně plakala na prahu Božího chrámu, spatřila náhle obraz svatého Januaria nade dveřmi, vytištěný na kusu látky. Podle příkladu Šunememské ženy, jejíž syn byl vzkříšen prorokem Elíšem (2. Kral 4,35), Maximiana vzala tento obraz svatého a položila ho na bezvládné tělo svého syna. A tak, jak to kdysi udělal prorok, natáhla ho nad tělem dítěte, přiložila jeho rty k jeho rtům, oči k jeho očím a ruce k jeho rukám. Poté, se slzami v očích, začala prosit svatého, aby se přimlouval u Boha, aby jí vrátil jejího syna. Pán, v tom okamžiku, skrze modlitby svatého Januaria, dítě vzkřísil k životu.

 

Svatý mučedník Theodor z Perge v Pamfýlii

a sním umučení, jeho matka Filipina (Filipa), Dioskorus žrec, vojíni Sokrates a Dionysius (II. stol)

památka 21. dubna / 4. května

Svatý Theodor, žil v II. století a pocházel z města Perge v Pamfýlii. V osmnácti letech, už byl horlivým křesťanem. Za vlády císaře Antonia Pia (138–161), vybral guvernér oblasti Theodotus, ty nejsilnější mladé muže do služby v římské armádě. Když verbíři uviděli Theodorovo dobrou postavu a sílu, spěchali, aby ho představili císaři. Když se mu však už chystali dát pečeť na listinu vojáka, Theodor padl na zem a zvolal: „Od samého dětství, jsem už byl zapsán na listině jednoho Krále, Krále Nebe i země, a Jeho pečetí, jsem byl označen při křtu!“ Jako křesťan, poté odmítl i žádost o obětování bohům. Vysmál se těmto pověrám modloslužebníků, a tak ho kvůli tomu, začali krutě bičovat biči a pruty. Pod těmito ranami, se nepřestával modlit a volal, že se raději obětuje jedinému pravému Bohu, než aby se podřídil pohanským zvykům.

Když byl pak mučedník položen na rozžhavený rošt, náhle se zatřásla země, ze které vytryskl pramen vody, který oheň uhasil. Tento zázrak podnítil k obrácení pohanského kněze jménem Dioskorus k víře v pravého Boha. Na soudcův příkaz, se potom vrhl do plamenů, vzývajíce přitom Theodorova Boha ku pomoci.

Když pak nastoupila noc, mučedníka navštívil ve vězení biskup Pegasius a nabádal ho, aby v tomto svém slavném boji byl pevný až do konce, jako poučení pro celou Církev města Perge.

Pátého dne mučení, byl svatý Theodor, předveden znovu, před Theodota. Se stejným odhodláním jako předtím, vyhnal běsa žijícího v Jupiterově soše. Nečistý duch se dal na útěk, protože si uvědomil svou bezmocnost před svatým mučedníkem Kristovým.

Poté byl Theodor přivázán k divokým oslům, kteří ho vláčili po zemi. Byl však osvobozen novým božským zásahem a skrze jeho modlitbu, se ke Kristu obrátili dva vojáci, Sokrates a Dionysius.

Když se Theodor, objevil před guvernérem potřetí, byl spolu se Sokratem a Dionysiem vhozen do rozpálené pece. Obklopen božskou rosou, která ho chránila od újmy, stál Theodor prostřed plamenů pece, chválil Boha a vyzýval své druhy, aby s ním zpívali „Aleluja“.

Skrze Theodorovu modlitbu, byla jeho matka, která byla v zajetí už tři roky, přenesena Andělem na místo Theodorovy mučednické smrti. Ten ji utěšoval a nabádal ji, aby netruchlila nad jeho utrpením, které mu připravuje jeho věčnou slávu. Tehdy se Filipin zármutek změnil v radost, jako by byla přítomna svatby svého syna.

Nakonec guvernér odsoudil Theodora k ukřižování, dva vojáky k upálení, matce mučedníka nařídil, aby setnuly hlavu.

Když mučedník předstoupil před kříž, s radostí ho pozdravil jako symbol naší spásy a pramen vzkříšení. Své katy požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů. Ti to však odmítli a mučedníka přibili na kříž stejně, jako Pána našeho Ježíše Krista. Svatý tehdy zvolal: „Nyní jsem tě pokořil, ďáble! Už se tě nebojím, neboť v mých rukou jsou ratolesti Stromu života!“. Na kříži, zůstal tři dny a poté odešel k Pánu se slovy: „Abba, Otče, přijmi ducha mého!“.

Někteří zbožní křesťané, pak vzali těla svatých mučedníků, zavinuli je do drahých pláten, pomazali je vonnými oleji a s úctou je uložili k pohřbení, na zvláštní místo k tomu připravené. Za nějaký čas křesťané, kteří ctili Theodora jako ochránce svého města, postavili na místě jeho pohřbení chrám Boží.

Čestná hlava svatého mučedníka Theodora z Perge v Pamfýlii, je dnes je uložena na Svaté hoře Athos v monastýru Iviron.

 

Ctihodný Theodor Trichinas - Τριχινᾶς

památka 20. dubna / 3. května

Přesné období života tohoto svatého není známo. Podle tradice pocházel z bohaté a zbožné rodiny z Konstantinopole. Už od dětství, tíhl Theodor k mnišskému životu v půstu a modlitbě. Když vyrostl, odešel proto do jednoho z monastýrů v Thrákii, kde přijal mnišství.

Oddal se přísnému odříkání, na sobě vždy nosil košili z hrubého sukna - vyrobenou z kozí srsti Trichinas - Τριχινᾶς ¹. Dostal proto přízvisko Trichinas.

Jeho udatné činy v duchovním zápase při získávání ctností a vytrvalost v modlitbě, umožnily svatému zvítězit nad léčkami běsů a lsti nepřítele našeho spasení. Získal, blahodať Svatého Ducha v takové hojnosti, že po jeho blaženém zesnutí, z jeho hrobu vytékala blahovonné myro (olej), které uzdravovala mnoho duševních i fyzických nemocí. Monastýr, ve kterém ctihodný Theodor Trichina vedl svůj duchovní zápas, byl později pojmenován po něm.

_ 

¹ Trichinas - Τριχινᾶς. Hrubé vlněné sukno, vyrobené z kozí srsti, tato látka, byla nošena jako znak pokání na holém těle pod šaty. Na západě, bylo toto sukno nazýváno Cilicium. Název pocházel od kraje Kilíkie (dnes součást Turecka), kde se chovalo plemeno kilikijských koz.