Životy Svatých

 

Mučedníci Antonij, Jan a Eustatij z Vilna, litevští (♰ 1347)

památka 14. / 27. dubna a 14. / 26. července

Svatí mučedníci a bratři Antonij a Jan, sloužili na dvoře Algirdase, velkoknížete litevského, v XIV. století. Nehledě na to, že v tomto knížectví, bylo rozšířené křesťanství, zůstávali Antonij a Jan ještě pohany.

Avšak díky působení kněze Nestora, duchovníka kněžny Marie Jaroslavny manželky Algirdase, došli k poznání pravdy a tajně přijali svatý křest. Kumetis přijal jméno Antonij a Nizilas jméno Jan. Bratři se zřekli všeho pohanského, odmítli si zastřihávat vlasy a holit vousy, jak tomu bylo v Litevském velkoknížectví zvykem, a v postních dnech nejedli maso.

Toho si všimli místní pohanští kněží a oznámili to velkoknížeti. Začali po něm požadovat, aby je potrestal. Velkokníže Algirdas se začal strachovat o to, že pokud tyto dva bratry nějak nepotrestá, může se to ukázat jako jeho slabost, obrátit se proti němu. Může se to stát také záminkou k tomu, aby přišel o svůj trůn a moc.

Dal si proto své služebníky předvolat a vyžadoval od nich vysvětlení. Antonij a Jan, pak před ním směle vyznali, že přijali svatý křest i nová jména a nyní jsou křesťany. Velkokníže, se je snažil přesvědčit, aby se křesťanství zřekli, anebo aby se alespoň, navenek projevovali jako pohané a v postní dny, aby přijímali masité jídlo. Když však od nich uslyšel, jen slova odmítnutí, dal je vsadit do vězení.

Po roce věznění, se jeden z bratrů Jan, pro svou bázlivost rozhodl, že se velkoknížeti podřídí. O velkém půstu si ostříhal svůj vous a začal jíst maso, přitom však skrytě, vyznával křesťanskou víru, a byl proto z vězení propuštěn. Po něm, byl z vězení propuštěn i jeho bratr. Antonij, se, ale své horlivosti pro Krista nevzdal, dál otevřeně vyznával víru a postil se ve dnech, které jsou ustanoveny Kristovou Církví.

Byl proto znovu uvržen do vězení. Když se tak stalo, hnulo se u jeho bratra Jana svědomí, a on opětovně přede všemi, vyznal svou víru v Krista a stejně jako i jeho bratr, byl znovu uvězněn.

Po dalším roce věznění, pak byli bratři nakonec popraveni oběšením. Před popravou, je ve vězení navštívil kněz Nestor a podal jim svaté přijímání.

Antonij, byl oběšen na stromě 14. / 27. dubna roku 1347, Jan byl nejprve uškrcen, poté už mrtev, byl na stejném dubovém stromě oběšen 24. dubna / 7. května, tak, jak mu před svou smrtí, předpověděl svatý Antonij. Těla slavných mučedníků Antonija a Jana, pak byly zbožnými křesťany pohřbeny v chrámu svt. Mikuláše ve Vilnu (dnes Vilnius).

O něco málo později téhož roku, pak příbuzný těchto dvou bratrů Krulis, se obrátil ke Kristu a od otce Nestora, přijal svatý křest a jméno Eustatij.

Eustatij, kterého si velkokníže Algirdas velmi vážil a kterému se dostalo i vysokého postavení a moci na velkoknížecím dvoře, přede všemi otevřeně vyznal, Krista a přestal jíst během půstu maso.

Algirdas se kvůli tomu rozzuřil a nařídil jeho okamžitou popravu. Předtím byl však Eustatij podroben třídennímu mučení. Byly mu zlomeny nohy, z hlavy mu odřezali vlasy i s kůží, uřízli mu nos a uši. Poté, byl 13. / 26. prosince, roku 1347, oběšen na stejném dubu jako jeho bratři ve víře. O tři dny později byl pohřben v chrámu, vedle těl svatých bratrů Antonija a Jana.

Dub, na kterém byli všichni tři svatí mučedníci oběšeni, byl podle tradice pokácen a na jeho místě, byl postaven chrám ke cti Svaté Trojice. Chrámový prestol, byl vyroben z kmene tohoto dubu. Do prestolu, byly uloženy částečky ostatků tří svatých mučedníků. Když pak byly přenášeny těla svatých mučedníků do tohoto nového chrámu, jejich svaté ostatky se zjevily netlenými a událo se mnoho zázraků a uzdravení.

V roce 1374, Konstantinopolský patriarcha, svt. Filotheos (♰ 1379), za pomoci svého učedníka svatého Kypriána (♰ 1406), budoucího metropolity Kyjevského a Litvy, nechal přivézt část jejich svatých ostatků z Vilna do Konstantinopole. V Konstantinopoli se od těchto svatých ostatků událo mnoho zázraků, takže patriarcha svt. Filotheos, rozhodl o všeobecné církevní úctě k těmto svatým. Svatým mučedníkům z Vilna, pak byla také napsána církevní služba a jejich život v řečtině.

Duchovní zápas svatých mučedníků, měl velký význam pro celou tehdejší Litvu. Do konce XIV. století, polovina obyvatel Vilniusu vyznávala Pravoslaví.

Svaté ostatky mučedníků, byly přístupné věřícím k úctě až do roku 1596. Po uzavření Brestské unie¹, přešel chrám Přesvaté Trojice k baziliánům, kteří ostatky svatých mučedníků, přenesli do chrámu svatého apoštola Petra.

V roce 1655, po dobytí Vilniusu ruskými vojsky, byly ostatky přeneseny do katedrálního chrámu, pravoslavného vilniuského monastýru Svatého Ducha.

Poté, co ruská vojska město opustila, hrozilo, že pravoslavní, mohou opět ztratit svou svatyni. Archimandrita monastýru Svatého Ducha Josef (Nelubovič-Tukalský), budoucí metropolita Kyjevský (1663 - 1675), proto svaté ostatky skryl v jeskyni pod hlavním oltářem chrámu a vchod do ní uzavřel.

V roce 1814, byly svaté ostatky mučedníků znovu nalezeny představeným monastýru Svatého Ducha, archimandritou Joelem (Kotovič). Na příkaz cara Mikuláše I. byla, vytvořena komise pro osvědčení ostatků svatých mučedníků. V roce 1826, pak tato komise potvrdila pravost svatých ostatků a ty byly zpřístupněny k úctě věřícím. V roce 1851 byl v chrámu Svatého Ducha postaven jeskynní chrám a v roce 1852 v něm byla ustanovena schrána pro svaté ostatky mučedníků.

V roce 1915, 9. srpna, v souvislosti s hrozbou německé ofenzívy během I. světové války, byly svaté ostatky s požehnáním svt. Tichona (Bellavina), tehdy arcibiskupa vilniuského a litevského, převezeny do Moskevského Donského monastýru.

V červenci 1920, po bolševické revoluci, uspořádaly sovětské úřady monstrproces nad svatými ostatky vilniuských mučedníků. Případ byl projednáván u tehdejšího prvního moskevského městského soudu. Tehdy patriarcha svt. Tichon (Bellavin), který na tomto soudu hovořil jako svědek, protestoval proti jakémukoliv vměšování světské moci, do vnitřního života Církve. Tento bezbožný soud následně rozhodl: „Takzvané ostatky vilniuských svatých, jsou ve skutečnosti mumifikované mrtvoly a budou následně převezeny do Muzea starověku. Brožury „Strádání vilniuských mučedníků“ zabavené v Donském monastýru, musí být zničeny. Rozsudek je konečný.“

Svt. patriarcha Tichon, poté adresoval dopis předsedovi Všeruského ústředního výkonného výboru M. I. Kalininovi, v němž vysvětloval, že svaté ostatky „nejsou majetkem RSFSR, ale náleží Pravoslavné Církvi, nacházející se ve státě Litva, a musí být vráceny do Vilniusu.“ Přes veškerou snahu, byly svaté ostatky mučedníků, umístěny v Moskevském muzeu ateistické propagandy.

V červenci 1946, byly na žádost patriarchy Alexije I. svaté ostatky vilniuských mučedníků, opět navráceny Církvi. Několik dní byly v patriarším chrámu Zjevení Páně. 26. července 1946, pak byly převezeny letadlem z Moskvy do Vilniusu.

Tento den, se následně začal slavit jako nový svátek přenesení svatých ostatků vilniuských mučedníků. Do poloviny roku 1997 byly ostatky uloženy v jeskynním chrámu svatých mučedníků, v monastýru Svatého Ducha. Poté, byly s požehnáním metropolity Chrizostoma (Martiškina), přeneseny do katedrálního chrámu monastýru Svatého Ducha.

____________

 

¹ Brestská unie 1596. Bylo rozhodnutí řady biskupů Kyjevské metropolie Konstantinopolské pravoslavné církve, v čele s metropolitou Michailem Rogozou, přijmout římskokatolickou věrouku a přejít do podřízenosti papeži při zachování bohoslužby byzantské liturgické tradice v církevně slovanském jazyce. Tj. pod politickým a mocenským tlakem přijmout jednotu s římským papežem. Stali se tzv. uniaty. Nadále zachovávali svůj obřad i bohoslužebný jazyk, ale při bohoslužbě vzpomínali papeže jako hlavu církve, zástupce Krista na zemi, a vyznávali i další heretická učení římské církve, která se roku 1054 oddělila od svaté, obecné a apoštolské církve.