Životy Svatých

Sbor všech nových mučedníků,

umučených za tureckého jha po dobytí Konstantinopole Turky

památka je slavena 3. neděli po Svaté Padesátnici

Po pádu Konstantinopole v roce 1453, kdy na území někdejší Byzantské říše, započala turecká nadvláda sultánů (v roce 1456 vešla turecká vojska do Athén, roku 1458 kapitulovala Akropole, 1460 Morea, 1461 padl Trapezunt a 1571 byl dobyt Kypr), byla na křesťany žijící na tomto území uvalena ponižující a drastická omezení. Křesťané nemohli otevřeně vyznávat svoji víru, byly jim zakázány chrámové průvody, vyzvánění kostelních zvonů, společné modlitební setkávání a modlitby v soukromých domech, stavby nových kaplí a chrámů. Křesťané neměli povoleno nosit žádné zbraně a museli chodit ve stejném oděvu jako muslimové. Jezdit a cestovat jim bylo dovoleno pouze na oslech, přičemž, když projížděli kolem muslima, museli sesednout. Byli násilím nuceni přijímat islám.

Dále nebylo ničím nezvyklým, že muslimové odnímali křesťanům děti, které poté proti vůli rodičů islamizovali. Za první dvě století bylo takto podle historických pramenů odebráno křesťanským rodičům něco mezi pěti set tisíci až miliónem dětí. Z chlapců, kteří byli křesťanským rodičům odebráni, vychovávali muslimové fanatické vojáky – tzv. janičáře, ze kterých se utvářely elitní pěchotní jednotky osmanské armády. Učili je tureckému, perskému anebo arabskému jazyku.

Původní kulturu na území někdejší Byzance muslimové potlačovali i tím, že zavírali školy. Takto se snažili docílit co možná nejmenší gramotnosti původního obyvatelstva.

Církev Boží na Balkáně přežila staletí turecké nadvlády především díky Boží milosti, mocné ochraně Bohorodice a krví tisíců novomučedníků a vyznavačů pravoslavné víry.

V tomto období, tj. od pádu Konstantinopole v 1453, až do rozpadu Osmanské říše v roce 1922, Pravoslavná církev, na územích podčiněných sultánovi a jeho zástupcům, zjevila velké zástupy nových mučedníků, kteří přijali smrt a vyznali svou víru ve Spasitele našeho Ježíše Krista.

Úcta k nim se projevovala okamžitě při jejich mučení a následné mučednické smrti. Jejich sborová, celocírkevní bohoslužebná úcta pak vznikala postupně, nejpozději však už na konci 18. století, kdy ctihodný Nikodém Svatohorec († 1809) sestavil společnou církevní službu Sboru všech nových mučedníků, zabitých po dobytí Konstantinopole Turky, ve které bylo tehdy vzpomínáno na 88 jmen. V tomto období se už sestavovaly soupisy nových svatých s vědomím, požehnáním a bezprostřední účastí konstantinopolských patriarchů, světitelů a nových mučedníků Cyrila VI. (Serpetzoglouse) a Řehoře V. (Angelopoulose).

Avšak vzhledem k tomu, že sídlo konstantinopolských patriarchů zůstává dodnes nadále v Konstantinopoli (tj. v dnešním Istanbulu v Turecku) a postavení křesťanů je do značné míry závislé na veřejné aktivitě Konstantinopolského patriarchátu, k slavnostní celocírkevní kanonizaci tohoto Sboru všech nových mučedníků, zabitých po dobytí Konstantinopole Turky, se oficiálně nepřistoupilo. V bohoslužbách Pravoslavné církve jsou však tito svatí noví mučedníci přesto ctěni a oslavováni jednotlivě, ve skupinách či podle místa společné mučednické smrti.

Mezi prvními novými mučedníky, kteří jsou zapsání v tomto Sboru nových mučedníků, jsou svatí, kteří svou mučednickou smrt přijali ve 2. pol. 15. století, hned po pádu Konstantinopole. Mezi posledními ze zapsaných nových mučedníků jsou ti, kteří byli pro svou víru umučeni ve 2. pol. 19. století.

V církevní praxi místních pravoslavných církví řecké tradice (které se nacházejí mimo území dnešního Turecka), je tato památka Sboru všech nových mučedníků, umučených za tureckého jha po dobytí Konstantinopole Turky, slavena vždy 3. neděli po Svaté Padesátnici.

Svatost a dobrota jsou všemocné. Nikdy nebudeme moci pochopit vznešenost a velkolepost Církve, jestliže se nezamyslíme nad tím, že ona vznešenost a velkolepost je budována na krvi a ostatcích tisíců mučedníků, vyznavačů, ctihodných a spravedlivých všech společenských postavení, národností a věku. Celá země je každodenně poskvrňována lidskými hříchy, ale současně s tím je též posvěcována krví svatých mučedníků a podivuhodnými ostatky našich svatých.

 

Jak může neděkovat a nebýt vděčen Bohu ten, kdo vidí tolik mučedníků, kteří, aby zachránili svobodu a ušlechtilost naší křesťanské víry, opovrhli bohatstvím, slávou, všemi rozmary a příjemnostmi tohoto světa a s odhodláním odevzdali sami sebe smrti!

Ctihodný Nikodém Svatohorec

 

Svatí noví mučedníci, proste Boha za nás!

 

Tropar, hlas 3.

Noví mučedníci dávnou lež přetěžkým bojem svrhli, víru pravoslavných povznesli, nespravedlivé a nezákonné sloužení pokořili a potupili, směle hlásali Krista Boha pravého a nyní se neustále modlí, aby nám Bůh daroval milost velikou.

 

Kondak, hlas 1.

Raduj se a tajemně vesel, Kristova Církvi, vidouc své syny, nové mučedníky, v hrobech spočívající kolem oltáře a prestolu tvého jako výhonky olivové, a zapěj Stvořiteli všech: Tys, Kriste, mučedníků utvrzení!