Životy Svatých

Ctihodný starec a schiigumen Jan (Aleksejev) Valaamský

(1873 – 1958)

památka 23. května / 5. června

Ctihodný starec Jan se narodil 14. ledna roku 1873 jako Ivan Aleksejevič Aleksejev ve vesnici Gubka v Tverském újezdu (Tverské gubernie). Do nejbližšího města Lichoslavl to bylo několik desítek kilometrů cesty, přičemž do nejbližšího chrámu ve vesnici Ilinskoje bylo třeba ujít dva kilometry. Tento vzdálený chrám se pro něj stal chrámem jeho dětství, ale i dospívání, a poznamenal jeho cestu víry. Na dvoře chrámu stála škola, kde budoucí starec započal své první krůčky ve víře, v poznání Boha a v učení Církve.

Jeho cesta k přijetí mnišství ve Valaamském monastýru Proměnění Páně byla poznamenána dvěma mezníky, jednak Nilovou poustevnou[1], a také Petrohradem, kde se nacházela dvě zastupitelství (podvorje) Valaamského monastýru Proměnění Páně i s chrámy. Do Nilovy poustevny podnikl Ivan ještě jako mladík celkem tři poutě a poté odešel z rodné vesnice ke svému bratrovi do Petrohradu, u kterého pracoval v restauraci. Přese všechny pracovní povinnosti se mu přece jen podařilo odejít na pouť do Valaamského monastýru, kde potom dokonce pobyl i pár let; kvůli vojenské povinnosti se však musel vrátit domů. Po čtyřleté službě a dvouletém pobývání v rodné vesnici konečně Jan dostal od svých rodičů požehnání na cestu mnišského života, a roku 1901 tedy vstoupil do Valaamského monastýru Proměnění Páně; za dalších pět let, v prosinci roku 1906, byl přijat jako poslušník (novic) monastýrského bratrstva.

Na počátku 20. století prožíval Valaamský monastýr období rozkvětu. Počet jeho obyvatel, mnichů, poslušníků a těch, kteří pracovali na rozlehlém hospodářství celého monastýrského komplexu na souostroví Valaam v severní části Ladožského jezera, dosáhl téměř 1400 osob. Roku 1910 přijal poslušník Ivan mnišský postřih se jménem Jakinth. Mnich Jakinth si plnil své mnišské povinnosti, v monastýru, v jeho skitech i na zastupitelství monastýru v Petrohradě, přesto nejvíce ze všeho tíhl k životu v modlitebním tichu. Po osmnácti letech v monastýru našel svůj mnišský domov ve Skitu sv. Jana Křtitele[2]. Jeho poustevnický život ve skitu trval šest let. Po Bolševické revoluci v roce 1917 se v důsledku změn státních hranic ocitl v emigraci ve Finsku.

V tomto období roku 1921 byl otec Jakinth rukopoložen na jerodiákona, poté na jeromonacha a nakonec ustanoven igumenem a představeným Trojicko-trifonovského Pečengského monastýru, který se nachází na břehu Severního ledového oceánu[3]. Takto sloužil až do roku 1932, kdy se vrátil do Valaamského monastýru a hned poté do Skitu sv. Jana Křtitele. V následném roce 1933, ve svých 60 letech, přijal velkou schimu se jménem Jan. Přebýval ve svém milovaném Skitu sv. Jana Křtitele, obklopen blahým tichem a krásou přírody, měl možnost zcela se ponořit do učení svatých Otců a oddat se modlitbě mysli.

V létě roku 1937 musel otec Jan odejít ze skitu do monastýru, protože byl ustanoven duchovníkem bratří, přijímal zpovědi poutníků a také sloužil monastýrské bohoslužby. V době Zimní války[4] byl Valaamský monastýr bombardován ze strany Sovětských vojsk, v březnu roku 1940, po podepsání tzv. Moskevské mírové smlouvy, byla ukončena 104 dní trvající Zimní válka. Podepsáním této smlouvy Finsko podstoupilo 11 % svého území Sovětskému svazu. Byla však zachována finská nezávislost a ukončeny pokusy SSSR o anexi země. Souostroví Valaam pak přešlo pod kontrolu SSSR a otec Jan musel opustit rodný monastýr, když spolu s dalšími bratry odešel do Finska.

Ve Finsku bylo nalezeno pro monastýr nové, vhodné místo poblíž městečka Pappiniemi, v blízkosti jezera Juojärvi. Později monastýr získal pojmenování „Nový Valaam“ (Uusi Valamo). Opuštěnost místa, malebná příroda, lesy, všechno toto bratřím připomínalo opuštěný rodný Valaam. Starec se nastěhoval do jednoho pokoje dvoupatrového domu. A i zde, na Novém Valaamu, schiigumen Jan nesl poslušenství duchovníka. Starec zpovídal bratry monastýru, místní věřící i poutníky. Když měl volný čas, tak vždy pomáhal při společných pracích, v létě na poli, v zimě při sekání dřeva. Když měl čas jen sám pro sebe, naplňoval ho tím, že odpovídal na mnohé dopisy od svých duchovních dětí, které mu přicházely až do samé jeho smrti. Tyto dopisy získaly velikou oblibu ještě za jeho života a byly vydány knižně jeho duchovními dětmi, nejprve finsky a později i rusky.

Ve svých poučeních, která v těchto dopisech psal svým duchovním dětem, stejně jako ve svém životě se otec Jan držel otevřenosti a upřímnosti k lidem, duchovní střízlivosti a prostoty. Ve svých dopisech se snažil pozorně pochopit všechny otázky, které trápily jeho duchovní děti, postihnout mysl svých duchovních dětí a jejich trápení, těžkostí a starostí. Častokráte to byl on sám, kdo byl ve stejném zármutku a žalu spolu s nějakým svým duchovním synem či dcerou.

V dopisech starec často svým duchovním dětem opakoval:

Směřuj k pokoře, usiluj o pokoru, dítě, a sobě nevěř, dokud neulehneš do hrobu.

O životě na Valaamu starec napsal:

Na Valaamu jsme vykonávali různá poslušenství, i taková, která se mi nelíbila, ale neklesal jsem na mysli, byl jsem mírný. Od svaté poslušnosti se totiž rodí pokora a posiluje se síla vůle (7. 2. 1954).

Schiigumen Jan varoval před jakýmkoli druhem vzletů a skoků v duchovním životě, před zálibou k duchovním vzplanutím. Často se ke starci obraceli lidé za radou o činění Ježíšovy modlitby.

Těm, kteří se ho na to ptali, otec Jan odpovídal:

Horlíš a usiluješ o modlitbu. Bůh ti k tomu žehnej, jen pracuj, protože modlitba je v duchovním životě tou hlavní činností, ale věz, že nakolik je ona význačná, vznešená, prospěšná a užitečná, natolik se dává i za drahou cenu, tj. za velké úsilí a tvrdou prací. A aby byla konána úspěšně, snaž se, nakolik je to jen možné, plnit tři podmínky: mít čisté svědomí k Bohu, k lidem a k věcem. K Bohu, abys plnil evangelní přikázání, k lidem, abys je neodsuzoval a nebyl vůči nim nepřátelský ani nevraživý, a konečně k věcem, abys je užíval bez zhoubné vášnivosti. 

Otec Jan hluboce a procítěně miloval přírodu, vnitřně se jí dotýkal. V každém malém stéblu trávy spatřoval zázrak Božího stvoření, blahou a dobrou Prozřetelnost Boží, která se stará i o malé ptáčky. Hluboce věřím a potvrzuji, psal starec jednomu ateistovi, že Bůh je budoucí život. Je věčné mučení pro hříšníky, je i věčné blaženství pro spravedlivé. Jak moci nevěřit v Boha, když, kamkoli bych se podíval, všude vidím a pozoruji Boží velemoudrost, blahost a dobrotu. Velmi miluji přírodu. Přijdu do lesa a podivuji se každému stromečku i kopečku, všude spatřuji všemohoucího Stvořitele (28. 8. 1954).

Ve svých úvahách a zamyšleních o asketickém životě starec psal:

Bývá mi někdy těžko. Otevřeně se nemohu s kým podělit o tom, co prožívám. Litera převládá a převažuje, a o duchovním životě mnozí nemají ani ponětí. Někteří mluví mnoho, ale říkají jen to, co znají a co si osvojili. Kolikráte je věnována pozornost na onu vnější literu a pod vlivem vnějšího života posuzují a rozmýšlejí o duchovním životě. Samozřejmě, onen vnější duchovní zápas je potřebný a nezbytný, ale není třeba ulpívat a přebývat jen v něm, protože toto není ctností, ale pomůckou ctnosti. To však není každému jasné (4.5.1954). Velké štěstí pro nás, že máme knihy svatých Otců, protože v nich se podrobně hovoří o duchovním životě. Samozřejmě, že by bylo lepší vést duchovní život pod vedením duchovního rádce a učitele, avšak je nedostatek ctihodných, a bez rádce je velmi nebezpečné být veden pouze a jen knihami, je to stejné jako v lékárně pro někoho, kdo se nevyučil lékařskému umění, neboť místo léků k užitku může vzít ty, které ho otráví. Nicméně není třeba klesat na mysli a být malodušným, jako základ položme celníkovu pokoru, a Pán ze své dobroty pomůže i nám hříšným. A zbaví nás od zlého na naší duchovní cestě. Ve slabostech budeme činit pokání, protože všichni ti, kteří vedli duchovní zápas se zbožností, drželi se pokory a pokání (21. 2. 1947).

Otec Jan vedl rozsáhlou korespondenci různými lidmi. Mezi jeho duchovními dětmi byli lidé vysokoškolsky vzdělaní, ale i lidé prostí, bez vzdělání. V padesátých letech 20. století byly některé jeho dopisy vydány v pravoslavném časopise „Aamun koitto“ (který vychází dodnes, viz https://aamunkoitto.fi/) a přeloženy do finštiny hlavním redaktorem jeromonachem Pavlem. V roce 1956 vyšel v Helsinkách „Sborník“ dopisů schiigumena Jana v ruštině. Později, v letech 1984 a 1990, byly jeho dopisy několikrát znovu vydány ve Finsku. Tento sborník byl poté přeložen i do angličtiny a srbštiny. Mnohokrát byly tyto dopisy vydány i v Rusku.

Kromě duchovního vedení se ke schiigumenu Janovi obraceli věřící i s konkrétními prosbami o pomoc. On sám konal dlouhé cesty, aby navštívil lidi, kteří všemožně strádali, a tehdy skrze něj Bůh činil skutečné zázraky. Například podle vyprávění Mariny Lačinoff postihlo její babičku, která žila v Helsinkách a byla původem z Petrohradu, vážné ochrnutí. Její dcera Klaudie odjela na Nový Valaam za otcem Janem, kterého k ní přivezla do Helsinek. Po dlouhých týdnech se po jeho modlitbách její babička skutečně uzdravila. Ještě dříve byla uzdravena i její vnučka Marina, která byla v dětství invalidem.

Modlitební život otce Jana byl velmi hluboký a nekonečný. Spisovatel Tito Colliander vyprávěl v 60. letech svému synovi, jak ho jednou schiigumen Jan doprovázel z Nového Valaamu k silnici. Když v tom se najednou (o. Jan) zastavil a řekl: Jako by se tu někdo blízko modlil. Kolem sta metrů za nimi se objevila žena, a tito dva poutníci se zastavili, aby na ni počkali. Schiigumen na ní promluvil, ale ona rusky nemluvila. Tito Colliander proto otázku otce Jana přeložil do finštiny: Vy jste se nyní modlila? Žena se otázce podivila a odpověděla: Jak to víte? Teď jsem vyšla a modlila se Ježíšovu modlitbu; šla jsem po cestě a opakovala ji. Schiigumen Jan ve své prostotě jen řekl: Právě to jsem si myslel.

Rok před smrtí, v listopadu 1957, odvezli otce Jana do pečovatelského domu do obce Heinävesi poblíž monastýru, kde zůstal do poloviny ledna 1958. V posledních měsících před svou smrtí potřeboval neustálou pomoc. Na konec svého života se pak zase vrátil do monastýru.

Ctihodný schiigumen Jan mírně zesnul v Pánu 23. května / 5. června roku 1958.

Na monastýrském hřbitově Nového Valaamu spočívá ve hrobech sto padesát čtyři mnichů, psal v jednom ze svých dopisů ctihodný starec, vaše těla leží v hrobech, já vás všechny znám. Zákon smrti je neúprosný. Kdy a kde jsme se narodili, to víme, avšak kdy a kde zemřeme, to nevíme. Člověk byl vzat ze země a do země se zase navrátí, duše je od Boha a k Bohu se také navrátí (Moje myšlenky 1956).

Schiigumen Jan byl pochován na hřbitově náležejícím bratrstvu Nového Valaamu. Podle slov duchovních dětí byl jeho pohřeb tichý, prostý a skromný, tak jak to měl sám otec Jan rád a jakým byl on sám po celý svůj život.

Roku 2018, ve dnech 27. – 29. listopadu, na zasedání Posvátného synodu Ekumenického patriarchátu, bylo z podnětu Finské pravoslavné církve rozhodnuto o připočtení ctihodného schiigumena Jana Valaamského k zástupu svatých.

Památka ctihodného starce Jana (Aleksejeva), schiigumena Valaamského, se koná 23. května / 5. června.

Tropar hlas 4.

Od své mladosti kráčel jsi úzkou cestou duchovního zápasu, ctihodný otče náš Jane, byl jsi posvěcen do podoby andělské, celý svůj život jsi oddal modlitbě. Vzals kříž na své rámě a jako Kristův služebník jsi Ho následoval. Dobrým duchovním zápasem víry jsi bojoval, a nyní máš smělost před Bohem, toho pros v modlitbách, aby se smiloval nad našimi dušemi.

Kondak hlas 8.

Pokorného Jana, valaamského asketu, uctěme věřící, neboť kráčel po stopách svatých Otců, rozumnou cestou se ubíral uprostřed pokušení tohoto světa, kráčel s novou silou, od skutků ke zření božství. Nyní jako hvězda jasná se raduje na nebesích naší Církve, my zde na zemi jej opěváme: Raduj se, světlo Valaamu, ctihodný otče náš Jane!

  

___________________________________________________

[1] Nilova Stolobenská Poustevna – monastýr na ostrově Stolobnom, na jezeře Seliger, postavený v 16. stol. na místě asketického zápasu ctih. Nila Stolobenského.

[2] Skitů, které se nachází v monastýrském komplexu Valaamského monastýru, je celkem 15, a jsou různé svojí rozsáhlosti a velikostí. Také proto se Valaamskému monastýru říká Severní Athos.

[3]  Monastýr byl založen roku 1533 ctih. Trifonem Pečegenským (památka 15. / 28. prosince).

[4]  Takto je nazývána Sovětsko-finská válka v letech 1939–1940.

Ostatky ctih. Jana Valaamského

Ctihodný otče Jane, pros Boha o nás!

 

Z dopisů valaamského

ctihodného starce schiigumena Jana (Alexejeva)

Proč nesmíme nikoho odsuzovat

…Věz, že druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista na tento svět a strašný soud se uskuteční přesně podle svatého Evangelia. My jsme však natolik zesvětštili a zpozemštili, že málo obracíme pozornost na evangelní přikázání, ale naopak vynášíme přísné soudy kvůli některým obřadům. Zajisté, že obřady, konkrétně ty ustanovené svatými Otci, je nutno a třeba plnit a naplňovat, neboť ty poučují duši o zbožnosti. Nicméně, i přesto je třeba vždy více obracet pozornost na samotná evangelní přikázání. Pán říká: «Nesuďte, abyste nebyli souzeni» (Mat 7, 1) a «Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi» (Mat 7, 12). A my jako hluší neslyšíme, že Pán hovoří k nám, a lehce porušujeme Jeho svatá přikázání.

Ten, jenž odsuzuje, také vždy chybuje a soudí nespravedlivě, neboť my neznáme onu příčinu a důvod toho, kdo zhřešil, a odsuzujeme podle své nálady. Tak, jak je kdo naladěn, tak i o druhých činí své závěry, neboť pokřivené oko se na všechny dívá pokřiveně. Velmi dobře řekl ctihodný Dorotej: «Když stojí nějaký člověk v rohu stavení a projdou kolem něj tři lidé, tak každý z nich si o něm pomyslí to, jaký je on sám. Zbožný si pomyslí: určitě čeká, až zazní úder zvonu a půjde do chrámu. Zloděj si pomyslí: až se setmí, půjde krást. A smilník si pomyslí: dozajista čeká na nějakou ženu kvůli hříchu». Velmi spravedlivě řečeno, a je to patrno takřka na každém kroku.

A jak těžkým hříchem odsuzování je, uvedu na jednom příkladu. V jednom monastýru upadl mnichu do hříchu smilstva. Veliký starec řekl: «Ach, zle učinil». A ten mnich, který upadl do hříchu, umřel, a anděl dle Božího rozhodnutí přinesl jeho duši ke starci a řekl: «Kam rozkážeš, aby byl určen tento mnich – do Nebeského království, nebo do věčných muk»? I zděsil se starec, a pochopil, nakolik je odsuzování těžký hřích, a hořce zaplakal. Po nějaké době mu anděl řekl: «Bůh odpustil jeho hřích». Do své smrti však nepřestal starec plakat za svého bratra.

V Království svém rozpomeň se na nás, Pane!

Jak nasměrovat svůj život na správnou cestu

Kristus uprostřed nás!

…Prosíš mne, abych ti dal návod nebo určil pravidlo anebo dokonce uspořádal a nasměroval tvůj život na správnou cestu. Tvá prosba převyšuje mé rozumové i duchovní schopnosti, ale z poslušnosti, zapomínaje na svou slabost a nezpůsobilost, napíši, co mi Hospodin uloží na srdce.

Usiluj o to, abys nikoho v ničem neodsuzovala. Co si sama nepřeješ, tak nečiň ani druhým. Pamatuj, že za každé prázdné a zbytečné slovo se budeme zodpovídat před Hospodinem na strašném soudu. Dvěma pánům nelze sloužit. Usmiř se s nepřítelem, aby tě neuzavřel do temného vězení. Dej abys nebyla v nepřátelství s nikým, jinak tvoje modlitba nebude Bohu milá; a spíše než to, poslouží k hříchu. Jak nám Bůh odpustí naše hříchy, když my sami jiným neodpustíme?

Tady je základní návod, na kterém spočívá naše spása. Samozřejmě, že je lehké to ukázat a je lehké si to přát, ale naplnit to je velmi těžké. A nám nemohoucím jen naše vlastní síly nestačí, je zapotřebí prosit o pomoc u Boha, aby On dle Svého milosrdenství nám hříšným pomohl. Takto si svatí Otcové zvolili neustálou Ježíšovu modlitbu (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným). Pro vás, kteří žijete ve světě, je velmi těžké zachovat neustálou modlitbu, ale buď si vědoma toho, že svatí Otcové každý dobrý skutek a dílo připisují modlitbě: dobrou rozmluvu, pamatování na Boha, snášení hanby, výčitky, opovržení a posměchu od druhých apod.

Ty by sis přála mít určité modlitební pravidlo. Ctihodný Izák Syrský radí, abychom na sebe nenakládali těžká břemena a nečetli zbytečně množství modlitebních veršů, a tak se stali otroky nějakého pravidla. Neboť v otrocké donucenosti nespočívá žádný pokoj.

Je naopak možné přečíst vždy několik modliteb ráno a večer, sama si určíš kolik, uzpůsob to času a době, a to vždy tolik, aby to nebylo do větru, ale s vnímavostí. Vnímavost – to je duše modlitby. Každodenně je třeba přečíst alespoň jednu kapitolu ze svatého Evangelia a jedno poselství svatých apoštolů.

Co bylo u mne z Boží milosti na srdci, to jsem i napsal, přijmi to ode mne ne snad jako zákon anebo nařízení, ale jako radu. Sama o tom pouvažuj a zařiď se podle okolností svého života.

Jak číst svaté Evangelium

Svatí Otcové radí, že svaté Evangelium bychom měli číst každý den, a když není dostatek času, tak alespoň jeden úryvek určený na konkrétní den v roce.

Nečti tak, abys text jen přečetl, ale aby ses i vnitřně pomodlil k Hospodinu, aby ti odkryl oči tvého srdce, a tys mohl porozumět moci blahé Kristovy zvěsti. Čti pozorně, jak se patří. Svou vlastní zkušeností poznáš duchovní sílu vycházející z takového čtení, podobně jako evangelní žena postižená krvotokem (Luk 8. 43 – 48).

Jak dostihnout pokoje a klidu

Na tvé úzkosti, ti odpovím následovně: dokud naše duševní loď pluje v moři života, vždy se bude vystavovat proměnnám povětrností. Tu bude déšť, tu vedro, a jindy se pozdvihne silná bouře, která tě vyhodí na břeh. Jinak být ani nemůže, v tomto slzavém údolí, jen v budoucím životě to bude bez těchto proměnlivostí. Když jsme vystaveni vášním (mluvím o duchovních) ješitnosti, pýchy, lstivosti a běsovské hrdosti, tak pak pod vlivem těchto vášní si myslíme, že všichni lidé jsou vinní a nedobří. Nicméně, my nemáme takové přikázání, abychom vyžadovali od druhých lásky a spravedlnosti, ale my sami jsme naopak povinni, plnit přikázání lásky a být spravedlivými. Nebuď, ale zasmušilý a smutný, v čase trápení, se ponoř do Svatého Písma, do poučení svatých otců a do modlitby, tehdy skrze tuto zkušenost pocítíš pokoj a klid ve své duši. Svým rozumem jakkoli nad tím můžeme přemýšlet, bez Boží pomoci, nemůžeme sebe, a ani druhé usmířit a upokojit.