pondělí 15. července 2019



Svatý strastotěrpec Jevgenij (Botkin), oddaný lékař svaté carské rodiny
památka 4. / 17. července a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských


O životě a díle svatého Jevgenije, nového ruského světce

Jevgenij Sergejevič Botkin se narodil 9. června (27. května podle juliánského kalendáře) v roce 1865 v Carském Selu v Petrohradské gubernii, v rodině významného ruského praktického lékaře, profesora Lékařsko-chirurgické akademie Sergeje Petroviče Botkina. Pocházel z ​​obchodní dynastie Botkinů, jejíž představitelé se vyznačovali hlubokou pravoslavnou vírou a dobročinností, pomáhali Pravoslavné církvi nejen svými vlastními prostředky, ale i svou prací. Díky kvalitně organizovanému systému výchovy v rodině Botkinových a moudré péči jeho rodičů bylo Jevgenijovo srdce od raného dětství proniknuto mnoha ctnostmi, včetně velkorysosti, skromnosti a odmítáním násilí.

„Jeho krásný a ušlechtilý charakter byl již jednou provždy zformován od velmi útlého (dětského) věku,“ jak na Jevgenije později vzpomínal jeho bratr Petr Sergejevič Botkin. „Nikdy nebyl jako ostatní děti. Byl vždy citlivý, jemný, maje mimořádnou vnitřní duševní něžnost, a současně cítil hrůzu z jakéhokoli sváru a boje. My, ostatní chlapci, jsme se vždy vrhali do různých šarvátek s velkou zuřivostí. On stával opodál a našich bojů se neúčastnil. Když ale naše šarvátky začaly hrozit nebezpečím, Jevgenij se vždy neohroženě vrhl do našeho středu, aby náš boj zastavil, aniž si uvědomoval, že může být sám zraněn. Ve svých studiích byl vždy velmi horlivý a svědomitý, a jako své povolání si zvolil medicínu: aby pomohl, ulevil, přinesl pokoj a léčil bez přestání.“

Jevgenij Botkin odešel po ruské revoluci 1917 dobrovolně spolu s carskou rodinou Romanovců do vyhnanství a byl spolu s ní 17. července 1918 v Jekatěrinburgu zavražděn. Jelikož následoval jejich trnovou cestu až na Golgotu strádání a jelikož se této svaté rodině cele obětoval, byl spolu s nimi také po své smrti oslaven a již v roce 1981 kanonizován jako světec Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Ruská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu, od roku 2007 již v plném obecenství s její „zarubežnou“ částí, proslavila svatého lékaře Jevgenije v zástupu svých svatých až v roce 2016.

Jevgenij Sergejevič Botkin se oženil ve svých 25 letech s dcerou dědičného šlechtice Olgou Vladimírovnou Manujlovovou. V Botkinově rodině se narodilo čtvero dětí: Dimitrij (1894–1914), Jurij (1895–1941), Taťána (1898–1986) a Gleb (1900–1969).

Botkinův nejstarší syn Dimitrij byl zabit v První světové válce. Jeho druhý syn Jurij vážně onemocněl úplavicí během svého pobytu na frontě, z nemoci se však dokázal zotavit.

Botkin cítil, že je jeho povinností doprovázet Romanovce do exilu, a to nejen kvůli jeho odpovědnosti vůči svým pacientům, tj. členům rodiny Romanovců, nýbrž také vůči své zemi. Car Mikuláš II. považoval navíc Botkina za svého přítele. A sám lékař Botkin také často hovořil s carevnou Alexandrou v rodné němčině a působil jako překladatel, když přijímala ruskou delegaci.

Vyšetřovatelé z Bílé armády našli níže uvedený a současně nedokončený dopis, napsaný v jeho pracovně v Ipatějově domě v noci ze dne 16. července 1918, to jest jen několik okamžiků před jeho tragickou smrtí:
Pokouším se naposledy napsat skutečný dopis – alespoň z tohoto místa – i když se domnívám, že tento můj požadavek je již naprosto zbytečný. Nemyslím si, že jsem byl kdy nucen, abych komukoliv odkudkoliv psal. Moje dobrovolné uvěznění zde je omezeno ani ne tak časem, jako spíše mou pozemskou existencí. V podstatě jsem již mrtvý – mrtvý pro své děti – mrtvý pro svou práci… Jsem mrtvý, ale ještě ne pohřbený, tedy ne pohřbený zaživa – ačkoli oba tyto stavy jsou téměř identické. Den před včerejškem, když jsem něco v klidu pročítal, uviděl jsem poněkud nezřetelně tvář mého syna Jurije, avšak mrtvého, v horizontální poloze, s očima zavřenýma. Včera, při stejném čtení, jsem najednou uslyšel slovo, které znělo něco jako „Papulja“ (tatíčku). Málem jsem zavzlykal. A znovu musím říci, že to není halucinace, protože to slovo bylo vysloveno a ten hlas mi byl dobře známý, a já jsem ani na chvíli nezapochyboval o tom, že moje dcera, která měla být v té době v Tobolsku, se mnou mluvila… Pravděpodobně už nikdy v životě neuslyším tento hlas, tak drahý (mému srdci), anebo dotek mně tak drahý, jimiž mne moje malé děti rozmazlovaly… Je-li víra bez skutků mrtvá, pak skutky mohou žít bez víry… To potvrzuje mé poslední rozhodnutí…, když jsem bez váhání a vědomě učinil ze svých vlastních dětí sirotky, abych mohl naplnit svou povinnost lékaře až do konce, protože Abraham také neváhal obětovat na Boží příkaz svého jediného syna…

Dopis byl přerušen, když vrchní velitel stráže v Ipatějově domě Jakov Jurovskij zaklepal na Botkinovy dveře. Nařídil, aby se celá rodina Romanovců oblékla a sestoupila spolu se svými služebnými a doprovodem, k němuž patřil také doktor Botkin, do spodních (podzemních) částí domu pod záminkou, že ve městě propukla střelba a že musejí být rychle evakuováni na bezpečné místo.

Ve skutečnosti byla celá rodina Romanovců včetně svých sloužících, doktora Botkina nevyjímaje, jen o několik okamžiků později nemilosrdně zavražděna.

V raných 90. létech, když byly zkoumány tělesné pozůstatky doktora Botkina, byly objeveny střelné rány na jeho pánvi, obratlích a na čele.

Až do konce svého života byl věrný carovi a jeho rodině

Navzdory skutečnosti, že Botkinova dynastie věrně sloužila dvěma ruským carům, Alexandrovi II. a Alexandrovi III., Jevgenij Botkin nezískal místo hlavního lékaře carské rodiny díky svým znamenitým předkům, nýbrž díky vlastním zásluhám, erudici, zkušenostem z války a také své lidskosti.

Když se v roce 1907 uvolnilo místo hlavního lékaře carské rodiny, carevna Alexandra Fjodorovna řekla, že by ráda viděla v této funkci právě Botkina. Když jí bylo řečeno, že v Petrohradě žijí dva lékaři s tímto jménem, ​​dodala: „Toho, který byl ve válce!“

Botkin odešel do války jako dobrovolník. Do té doby dosáhl poměrně velkých úspěchů ve své lékařské praxi, byl ženatý a měl čtyři děti. Během rusko-japonské války koordinoval práci zdravotnických jednotek v ruské armádě. Navzdory tomu, že se jednalo o pozici pouze administrativní, trávil Botkin raději více času na frontě a nebál se pomáhat vojákům v roli vojenského lékaře přímo na bojišti.

Za svou práci byl vyznamenán četnými vojenskými důstojnickými řády a po skončení války napsal knihu s názvem Světlo a stíny Rusko-japonské války. Tato kniha také později přivedla Botkina do pozice hlavního lékaře carské rodiny. Alexandra Fjodorovna si po jejím pročtení nepřála vidět na místě carského lékaře nikoho jiného než právě Jevgenije Botkina.

Carevna si vybrala Jevgenije Botkina se zcela konkrétním záměrem, a tím byla nemoc careviče Alexeje. Jako lékař studoval Botkin imunologii stejně jako nauku o krevních vlastnostech. Jednalo se o jednu z jeho hlavních povinností na carském dvoře, to jest sledovat zdraví mladého careviče a současně následníka trůnu, který trpěl hemofilií.

Jeho sebeobětování a oddanost svému poslání, jakož i péče o zdraví carské rodiny, s sebou však nesly také jistá negativa. Botkin musel být neustále blízko carské rodiny, pracovat bez volna a dovolené. Botkinova žena, která se nechala zlákat jedním mladým revolucionářem, o 20 let mladším, než byla sama, opustila Jevgenije Sergejeviče, a tím mu zlomila srdce. Botkina zachránila pouze láska a podpora ze strany jeho dětí, ale rovněž skutečnost, že život carské rodiny se mu stával čím dál tím více blízkým. Botkin věnoval upřímnou lásku a pozornost svým carským pacientům, a celé noci probděl u lůžka nemocného careviče.

Právě svému lékaři věnoval později mladý carevič ve svém dopise tato krásná a upřímná slova: „Miluji vás celým svým malým srdcem.“

„Botkin byl známý svou zdrženlivostí. Nikdo z carské svity se od něj nikdy nedozvěděl, čím je nemocna carevna, a jaká léčba je aplikována u dědice a careviče Alexeje. (Jevgenij) Byl nepochybně velmi oddaným služebníkem jejich Veličenstev,“ uvedl na adresu Botkina při jednom svém rozhovoru generál Moslov, ředitel Úřadu ministerstva carského dvora.

Poslední strastiplná cesta

Když vypukla revoluce a carská rodina byla zatčena, všichni služebníci a dvorní sluhové měli na výběr: buď zůstat anebo odejít. Cara zradili mnozí v jeho blízkosti, ale Botkin své pacienty nikdy neopustil, ani tehdy, když bylo rozhodnuto, že Mikuláš II. bude společně s celou svou rodinou poslán do Tobolska a pak do Jekatěrinburgu.

Ještě před exekucí v Ipatějově domě měl Jevgenij Botkin možnost odejít a vybrat si své nové působiště. On však neopustil ty, k nimž byl připoután celým svým srdcem. Po posledním návrhu, aby opustil cara, Jevgenij Botkin pochopil, že car bude brzy zavražděn.

„Vidíte přece, že jsem dal carovi své čestné slovo, že s ním zůstanu tak dlouho, dokud bude (car) žít. Pro muže mého postavení není možné takové slovo nedodržet. Ani nemohu opustit mladého careviče. Jak by to mohlo přijmout mé svědomí? Všichni to musíte pochopit.“ Takto na slova lékaře Botkina vzpomíná ve svých Pamětech Johann Meyer, bývalý rakouský válečný zajatec, který přešel na stranu bolševiků.

Botkin v jednom svém dopise napsal: „Pokud obecně platí, že víra je bez skutků mrtvá, pak skutky mohou bez víry existovat, a pokud se někomu z nás podaří ke skutkům přidat víru, pak je to jen díky zvláštní Boží milosti. A to také potvrzuje mé poslední rozhodnutí, když jsem bez váhání a vědomě učinil ze svých vlastních dětí sirotky, abych mohl naplnit svou povinnost lékaře až do konce, protože Abraham také neváhal obětovat na Boží příkaz svého jediného syna.“

V suterénu Ipatějova domu v Jekatěrinburgu bolševici přečetli krátce před vykonáním exekuce carovi a celé jeho rodině „Rozhodnutí“ Výkonného výboru Regionální rady zaměstnanců Uralu, zástupců rolníků a vojáků. Poprava byla provedena okamžitě, přičemž spolu s carskou rodinou byli zastřeleni také lékař Botkin, kuchař Charitonov, komorník Trupp a služebná Demidova.

První výstřely byly vedeny na cara Mikuláše II. Dvě kulky prolétly mimo hlavní cíl, zatímco Botkin byl zraněn střelou do břicha. Po zavraždení cara se bolševici soustředili na zabití také ostatních obětí. Velitel místní stráže Jurovskij, který přihlížel popravě, později uvedl, že Botkin byl ještě chvíli naživu. „Střelil jsem ho pak do hlavy a dobil ho,“ napsal později Jurovskij. Částečné tělesné pozůstatky lékaře posledního ruského cara včetně jeho cvikru, tedy binokulárního typu brýlí, byly nalezeny mezi dalšími důkazy v jámě v okolí Jekatěrinburgu, do níž byla těla svatých mučedníků vhozena a pak zasypána.

Smuta (čili Období zmatků), tolikrát opakované v dějinách Ruska, a pak znovu v době po Revoluci v roce 1917, nevedla jen k pádu monarchie a zničení říše. V Rusku se všechny státní instituce přes noc zhroutily a zdálo se, že všechny morální principy osobnosti každého jednotlivce přestaly fungovat.

Jevgenij Botkin byl jedním z mála příkladů té doby a také svědectvím o tom, že i v éře všeobecného šílenství, rozkladu mravnosti, kdy se zdálo, že vše je dovoleno…, může člověk zůstat mužem, který je věrný svému slovu, cti a své povinnosti.

Doslov

V dubnu 1918 se doktor Botkin dobrovolně přihlásil k carskému páru a doprovázel ho na jeho cestě do Jekatěrinburgu. Své vlastní děti při tom zanechal v Tobolsku, děti, které nade vše, draze a něžně miloval. V Jekatěrinburgu bolševici opět nabídli služebníkům carské rodiny, aby opustili vězně, ale všichni to odmítli. Čekista Rodzinskij uvedl: „Lze říci, že jednu dobu po převozu (všech) do Jekatěrinburgu, byla zvažována varianta oddělit od sebe vězně, zejména dcerám (cara Mikuláše II.) bylo nabídnuto, aby odešly. Všechny to ale odmítly. Stejný návrh byl učiněn také Botkinovi. On však uvedl, že chce sdílet osud (carské) rodiny. A náš návrh odmítl.”

Několik let před svou smrtí získal Jevgenij Sergejevič titul dědičného šlechtice. Pro svůj erb si vybral heslo: “Věrností, oddaností, prací.” V těchto slovech jsou soustředěny všechny životní ideály a touhy doktora Botkina. Hluboká vnitřní zbožnost, nejdůležitější věc, jíž je obětující služba bližnímu, dále neotřesitelná oddanost carské rodině a věrnost Bohu a Jeho svatým přikázáním za všech okolností, a konečně loajálnost až k smrti. Pán přijímá takovou oddanost jako čistou oběť a dává za ni tu nejvyšší nebeskou odměnu: “Budiž věrný až do smrti, a dám ti korunu života.” (Zj. 2,10)
 


Jevgenij byl neskonale dobrý člověk. Snad by bylo možno říci, že Jevgenij přišel na tento svět kvůli lidem a také proto, aby se obětoval pro druhé.

Petr Sergejevič Botkin, bratr sv. muč.Jevgenije

Svatý starozákonní prorok Nehemiáš ve své knize praví: „By pak někteří z Vás až na kraj světa zahnáni byli, i odtud shromáždím je, a přivedu zase na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo jméno mé.“ (Nehemiáš 1,9)

Až na samý kraj světa, do vyhnanství spolu se svatou carskou rodinou, byl zahnán také jejich lékař, doktor Botkin. Byl opuštěn všemi… Zůstaly mu pouze jeho děti, ty však musel také zanechat v Tobolsku, když se rozhodl oddaně doprovázet svatý carský pár do Jekatěrinburgu.

Dobře víme, jaké je nejvyšší Pánovo přikázání a jaké je největší milování, jehož člověk může dokázat: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“ (Jan 15,13) A doktor Botkin takové Pánovo přikázání o lásce k bližnímu naplnil bezezbytku.

Svatý Jevgenij (Botkin) si svatost získal svou něžnou, ušlechtilou povahou, silnou vírou, dobrými skutky a láskou k těm, kterým oddal svůj život.

Zanechal za sebou to nejcennější, co měl, své děti, které s ním zůstaly i poté, co ho opustila jeho manželka. A Jevgenij neváhal projevit svou povinnost, která byla jen jiným vyjádřením jeho sebeobětující se lásky k bližnímu.

Rozhodl se proto následovat cara Mikuláše a jeho trpící rodinu až do samého jejich pozemského konce.

Jeho život byl naplněním Pánova proroctví o „dědičném požehnání“, které získají ti, kteří dají najíst těm, kteří hladověli, kteří dají napít těm, kteří žizní… a kteří navštíví ty, kteří jsou nemocní. Svatý Jevgenij se proto ocitl po Kristově pravici, spolu s vyvolenými svatými, s beránky, které Pán požehnal a pochválil.

„Pojďte požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa. Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem býval, a přijali jste mne; Nah jsem byl, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně…“ (Mat 25,34-36)
Svatý strastný mučedníku Jevgeniji, pros Boha o nás!


přeložil a redakčně podle více pramenů připravil:
_________________________________________________________________
Použité prameny:
Paul Gilbert: Moscow Patriarchate to Canonize Dr. Eugene Botkin (http://orthochristian.com/90322.html)

9 июня – День Рождения Евгения Боткина, лейб-медика Императора Николая II (http://www.pravoslavie.ru/113610.html)

Источник: Екатеринбургская Епархия
Определение Освященного Архиерейского Собора Русской Православной Церкви об общецерковном прославлении ряда местночтимых святых. (http://www.patriarchia.ru/db/text/4367765.html)

Елена Горбачева: Евгений Боткин: с царем до конца. Доктора, расстрелянного вместе с царской семьей, причислили к лику святых (http://www.pravoslavie.ru/90403.html)

Nicholas II´s doctor, servants may be canonized
Source: Interfax-Religion
(http://orthochristian.com/86580.html)


Žádné komentáře:

Okomentovat