úterý 11. září 2018


Světitel Jonáš „Chan-kchouský“¹, 

vyznavač a divotvůrce Mandžuský
památka 7. / 20. října

Už zde za hranicemi, v naší době, máme spravedlivé, třebaže ještě neproslavené v zástupech svatých, od kterých však lidé přijímali podivuhodná znamení. Hleďte například na biskupa Jonáše Mandžuského.
Z knihy „Slova svt. Jana Šanghajského a Sanfranciského“

Budoucí světitel Jonáš (Pokrovský) se narodil v Kaluze roku 1888. Brzy se stal sirotkem a jako dítě vytrpěl mnoho bolu. Nakonec ho adoptoval za svého syna diákon Ilja Pokrovský, který se postaral o jeho vzdělání. Chlapec projevil výtečné studijní schopnosti a úspěšně zakončil duchovní školu a Kalužský duchovní seminář. V roce 1909 pak vstoupil na Kazaňskou duchovní akademii. Při studiu na této Duchovní akademii přijal ve 3. ročníku mnišský postřih se jménem Jonáš. Nějakou dobu pobýval v monastýru v čest Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně, kde své mnišské poslušenství vedl pod duchovním vedením duchonosných starců: ctih. Anatolija² a Josefa³ Optinských. Do Akademie se následně vrátil už jako jeromonach. Roku 1914 ji zakončil s vyznamenáním.
Po ukončení duchovní akademie dostal otec Jonáš nabídku stát se učitelem Nového zákona, kterou však odmítl, neboť to považoval pro sebe za příliš obtížné. O tomto svém rozhodnutí řekl svému starci, který však viděl v této nabídce Boží vůli a přikázal otci Jonášovi, aby místo učitele přijal, a za to, že s tím tak dlouho otálel, mu nařídil 300 zemních poklon s Ježíšovou modlitbou.
Po vypuknutí 1. světové války se na základě osobní prosby stal vojenským knězem. Zúčastnil se i tzv. Brusilovovy ofenzívy. Rozpad carské armády zanechal otce Jonáše bez místa, a tak se vrátil na počátku roku 1918 do Kazaně. Už v květnu téhož roku byl uvězněn bolševiky jako kontrarevolucionář. Z vězení se mu podařilo utéct do města Perm, kde byl však znovu zatčen, uvězněn a zbit do bezvědomí. Ponechali jej ve vězeňské cele pouze ve spodní košili. Z vězení byl ve vagónu pro dobytek převezen na parník na řece Tavdě, a odtud potom do města Ťumeň k soudu Nejvyššího tribunálu. Na cestě jej však osvobodila vojska Dočasné sibiřské vlády, která už ovládla Tobolsk. Poté byl v Omsku určen za hlavního kněze Jižní armády. Po porážce Bílých na Sibiři, spolu s ustupujícími zbytky vojáků armády atamana Alexandra Dutova, se mu podařilo dostat do Sin-ťiangu. Na jaře roku 1921, spolu s jezdeckým oddílem Orenburských a Sedmiříčských kozáků, se dostal až do Číny, konkrétně do Šanghaje (v té době se v Šanghaji, ale vlastně i v celé Číně, nacházela velmi početná ruská emigrace).
Právě v Číně začala nová životní etapa otce Jonáše. Právě zde rozvinul svoji pastýřskou činnost mezi ruskými běženci i místním obyvatelstvem. Z jeho iniciativy byl zorganizován místní seminář, kde učil Boží zákon (takto byl tehdy nazýván předmět výuky náboženství na školách). Brzy mu byl také za jeho obětavou práci udělen titul archimandrita, a byl jmenován ke službě v Pekingské duchovní misii. 20. června / 3. července roku 1922 byl otec Jonáš zvolen druhým vikárním biskupem Pekingské eparchie. V září roku 1922 proběhla v Pekingu jeho archijerejská chirotonie na biskupa Tchien-ťinského, kdy byl současně určen za představeného misionářského chrámu svt. Innokentije v Manzhouli. Do Mandžuska přicestoval 19. října roku 1922.
Církevní projev bohoslužeb se v případě biskupa Jonáše odlišoval od ostatních, a vynikal neobyčejnou slavnostností a duchovním dojetím. On se však nezaměřoval jen na vnitřní církevní činnost. Založil také střední školu s 10 ročníky a odborným zaměřením. Zde získalo své vzdělání ke dni jeho zesnutí na 497 dětí, chlapců i děvčat, bez rozdílu národnosti a vyznání, při čemž chudí a nemajetní zde získávali vzdělání bezplatně. Založil a otevřel také lékárnu s výdejem léků pro nemajetné zdarma. Postavil i dětský domov pro maloletné sirotky, k tomu ještě bezplatnou lékařskou ordinaci pro chudé a jídelnu pro 200 lidí. Šíře jeho zájmů a vzdělání, jakož i různorodá prospěšná činnost a láska ke všem z něj brzy učinily velmi populárního a hluboce ctěného duchovního, jak mezi pravoslavnými věřícími, tak i mezi obyvatelstvem jiného vyznání v tehdejší Severovýchodní Číně. V roce 1925 mu byl udělen titul biskupa Chan-kchouského. Jako biskup pak pokračoval ve své aktivní misijní činnosti, zavedl úplné bohoslužby dle typikonu a např. v Charbinu založil pravidelné Teologicko-filosofické přednášky. Při své starosti o druhé však zcela zapomínal na sebe. Měl dobrosrdečnou, prostou a společenskou povahou, v osobním životě byl vladyka zcela skromný a nekonečně odříkavý člověk. V 1925 onemocněl angínou, ačkoli nadále horlivě sloužil bohoslužby. I ve vysoké teplotě sloužil ještě na svátky Povýšení svatého Kříže i Záštity Přesvaté Bohorodice, kdy s nemocným hrdlem, jen šepotem promlouval ke své pastvě slovy plnými laskavého evangelního poučení. Při jeho onemocnění angínou se však stalo, že když si proplachoval krk kerosenem (tj. petrolejem, neboť takto se angína dříve léčila), došlo u vladyky k otravě krve. 19. října byl u něho lékař, který již jen zkonstatoval, že je třeba se co nejdříve vyzpovídat a přijmout svaté tajiny, protože mnoho času nezbývá. Za vladykou poté přišly jeho duchovní děti, vladyka se vyzpovídal u svého duchovníka otce Alexije, potom se oblékl do nového podrjasniku, dal si na sebe epitrachil, učinil poklonu až do země před svatými dary a přijal svaté Přijímání. Po přijetí svatých tajin se světitel klidně posadil za stůl, aby mohl napsat svoji poslední vůli. V ní vyzýval své duchovní děti, aby milovaly druh druha a prosil je, aby neopouštěly sirotky v sirotčincích. Potom vladyka promluvil s každým, kdo byl zrovna u něj, pro každého si našel laskavé a přívětivé slovo, a každého pak požádal o odpuštění. V půl jedné v noci vladyka vstal, vložil na sebe epitrachil a nárukávníky po optinském starci Amvrosijovi a začal konat zemní poklony. Nahlas ještě pro sebe přečetl Kánon při odloučení duše od těla. Potom řekl těm, co byli kolem něj shromážděni, co mu mají obléci, poprosil je, aby byl pohřben podle mnišského bohoslužebného řádu a místo pamětní desky, aby mu postavili obyčejný dubový kříž. Všichni měli v očích slzy. Děti se nahlas modlily a prosily Boha, aby jim tu ještě vladyku nechal. V půl druhé ráno vladyka ještě naposledy vstal, ale sotva se držel na nohách. Pak řekl: Půjdu umřít do chrámu! Všichni jej prosili a přemlouvali, aby to nedělal. Vladyka potom znovu ulehl. Nakonec mu do pravé ruky vložili kříž a ikonu, do levé zapálenou svíci. Za několik málo chvil vladyka zesnul. Tak se završilo krátké, jen tříleté archijerejství služebníka Božího, vladyky Jonáše, když zemřel v pouhých 37 letech. Při všech posmrtných modlitbách věřící lid od svého milovaného pastýře neodcházel. Všichni obyvatelé se přicházeli pomodlit do chrámu. V den svého pohřbu se světitel zjevil ve snu desetiletému chlapci, který měl nemocné nohy a který nemohl ani stát ani chodit, a řekl mu: Na, na, vezmi si moje nohy, já je už nepotřebuji, a ty mně naopak dej ty své. Chlapec se probudil, vstal na nohy, popošel ke dveřím do kuchyně a zakřičel: Maminko! Maminko! Otevři dveře! Potom popsal osobu muže, který se mu zjevil. Všichni v něm rozpoznali zesnulého vladyku Jonáše.
Pohřeb světitele vedl arcibiskup Metoděj (Gerasimov) spolu s početným duchovenstvem a na osm tisíc věřících, kteří se modlili v chrámu a v jeho blízkosti. Pohřben byl vladyka Jonáš za oltářem v chrámu světitele Innokentija ve městě Manzhouli. Emigranti z Manzhouli, kteří se později usadili v San Francisku, se potom v letech 1994-1996 snažili najít v Číně jeho ostatky a převézt je do USA. To se však nepodařilo uskutečnit. Avšak světlá památka o životě, duchovních skutcích a zesnutí vladyky Jonáše nikdy neuhasla. A ještě dnes, déle než devadesát let po jeho zesnutí, je vladyka ctěn jako služebník Boží, který získal blahodať modlit se a přimlouvat se za ty, kteří vzývají jeho jméno ve svých  modlitbách.
Již za několik let po jeho smrti vyšel zvláštní Sborník s životem vladyky Jonáše, kde byly popsány rozličné způsoby jeho blahodatného zastání a pomoci na základě jeho modliteb a přímluv. Jak je všeobecně známo, svatý Jonáš byl vždy velmi ctěn zejména v ruském pravoslavném zahraničí.
13. září roku 1996 vydal Archijerejský sněm Ruské pravoslavné církve v zahraničí usnesení, jímž bylo rozhodnuto o kanonizaci světitele Jonáše Chan-Kchouského a jeho připočtení k zástupu svatých. Samo svatořečení proběhlo 7. / 20. října 1996, v den jeho zesnutí a zároveň v den jeho památky.

Modlitba ke světiteli Jonáši, biskupu Chan-Kchouskému
Blažený Jonáši, podivuhodný asketo a před Bohem za nás neustálý přímluvce! Byl jsi poctěn hodností biskupa, ke Kristu jsi projevil podivuhodnou lásku a Jeho blahodatí ses posilnil k práci a k askezi. Své pastvě i dětem jsi obětavě sloužil, a proto, ještě přebývaje na zemi, měl jsi smělost a důvěru před Svatou Trojicí.
Když jsi však přijal zvěst od lékaře o svém nečekaném a blížícím se skonu, obrátil ses s vírou a pokornou modlitbou k Pánu a přijal jsi Boží vůli. Zarmoucený jsi byl jen pro svou pastvu, hlavně pro děti, a prosil jsi Pána, aby je nezanechal osiřelé.
Nyní se však utíkáme ke tvé horlivé záštitě i my a snažně tě prosíme: okem tvé milosrdné lásky pohleď na nás hříšné, kteří od tebe žádáme pomoc, věrné podpoř v horlivosti, ty, kdož se zhoubnými vášněmi bojují, v jejich zápase posilni, lenivé pak k nápravě brzy pozdvihni.
A všem nám společně pomáhej, abychom největší přikázání zachovali, jímž je milovat druh druha, a vypros také, aby nás navštívila blahodať Ducha Svatého. Dej, abychom všechna tvá ponaučení zachovávali a abychom tak i my byli důstojnými dědici Kristova Království a spolu s tebou oslavovali Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.



Poznámky pod čarou:

¹ Chan-kchou. Dnes tvoří toto kdysi samostatné město spolu s dalšími třemi městy: Wu-čchang, Chan-kchou a Chan-jang jednu velkou megapoli (kolem 10 mil obyvatel), které nese název Wu-chan. Chan-kchou bylo po revoluci 1917 jedním z center ruské emigrace. Rusové v tomto městě pobývali již od roku 1860.

² Ctih. Anatolij Mladší zvaný Optinský (Potapov). Jeho památka je slavena 30. července / 12. srpna a v den sboru Optinských starců 11. / 24. října.

³ Ctih. Josef Optinský (Litovkin). Jeho památka je slavena 9. / 22. května a v den sboru Optinských starců 11. / 24. října.

Ruská duchovní misie v Pekingu. Církevně-politické zastoupení Ruské pravoslavné církve a státu, které existovalo v Pekingu v období od 17. až do 20. století.
                                                                                                             
Pekingská eparchie (čínsky 北京教区). Kanonické, strukturální a teritoriálně-administrativní rozdělení Čínské pravoslavné církve, která byla činná v letech 1902-1966. Po zesnutí biskupa Pekingského a Čínského Vasilija Yao (+1962) nebyla jeho katedra již obsazena. 


Žádné komentáře:

Okomentovat