Životy Svatých

Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta

Památka 5. / 18. července a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských

 

Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče¹, bratra ruského cara Alexandra III.

Když si u svého muže povšimla hluboké víry, velkokněžna se snažila najít celým svým srdcem odpověď na otázku: Která víra je pravá? Horlivě se modlila k Bohu a prosila Ho, aby jí odkryl svou vůli. Po dlouhém rozmýšlení se velkokněžna rozhodla a zvolila svaté Pravoslaví. Dne 13. dubna roku 1891, na Lazarovu sobotu, proběhl obřad přijetí Jelizavety Fjodorovny do lůna Pravoslavné církve. V onom roce byl velkokníže Sergej Alexandrovič jmenován generálním gubernátorem Moskvy.

Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského strádání a vždy se snažila a projevovala péči o zmírnění a ulehčení těchto těžkostí. Po začátku Rusko-japonské války, se Jelizaveta Fjodorovna snažila pomáhat ruským vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.

5. února 1905 však došlo k strašné a tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Při výbuchu bomby revolučního teroristy Ivana Kaljajeva zahynul její milovaný manžel velkokníže Sergej Alexandrovič. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, spatřila obraz hrůzy překonávající veškerou lidskou představivost. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka zbytky těla svého muže, kterého tak vroucně ctila.

V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Fjdorovna Boha o pomoc a útěchu. Následujícího dne přijala svaté Tajiny v místním chrámu při Monastýru zasvěceném svátku „Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách“ ², kam byla umístěna rakev s ostatky jejího manžela. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen a chtěla, aby také on pocítil lítost ze svého činu, aby prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten však tuto žádost odmítl.

Nakonec se rozhodla posvětit svůj další život zcela Pánu, skrze službu bližním. Rozhodla se tehdy založit v Moskvě dům (příbytek), který by byl zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Na ulici Bolšaja Ordynka za tímto účelem zakoupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V monastýru, který byl nazván Příbytkem – Domem Milosrdenství Marty a Marie, na památku sester sv. Lazara, byly postaveny dva chrámy, jednak svatých sester Marty a Marie, a také Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky dávaly chudým zdarma, dětský sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru pak byl ještě postaven nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.

Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později, konkrétně 9. dubna roku 1910, biskup Dmitrovský Trifon (Turkestanov)³ posvětil během Všenočního bdění první sestry milosrdenství⁴ podle zvláštního činu, který vypracoval Posvátný Synod. Sestry se v něm zavázaly a daly slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domu Milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne, během božské Liturgie, vložil světitel Vladimír, metropolita Moskevský a Kolomenský⁵, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu Milosrdenství svatých sester Marty a Marie. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: Opouštím zářivý svět, (…) ale spolu se všemi vámi vstupuji do ohromnějšího a většího světa, světa chudých a strádajících.

V Domě Milosrdenství svatých sester Marty a Marie vedla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna plně asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne více než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechny nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do brzkého jitra. Sestrám vždy říkávala: Není hrozné a strašné, když se z důvodu lživé lidskosti snažíme všechny tyto těžce strádající ukonejšit a uspávat nadějí na jejich zdánlivé a klamné uzdravení? Prokázaly bychom jim větší a lepší službu, kdybychom je předem a zavčas připravili k jejich křesťanskému přechodu na věčnost.

Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání duchovníka Domu Milosrdenství – protojereje Mitrofana Serebrjanského⁶, bez rad starců Optinské pustevny, ale i dalších monastýrů. Za úplné poslušenství vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, mír a pokoj ve své duši.

Na počátku 1. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly zformovány sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.

Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro velkokněžnu Jelizavetu Fjodorovnu velikou ranou. Její duše byla otřesena, nemohla o tom mluvit, aniž by hořce zaplakala. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ, za jí tak drahou carskou rodinu. V jednom z dopisů z té doby pocházejí následující slova: Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, nežli tehdy, když je veselé a zdrávo? Chtělo by se spolu s ním nést jeho strádání, pomoci mu. Svatá Rus nemůže zahynout. Ale Veliké Rusi už více není. My nyní musíme nasměrovat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle Tvá.

Po příchodu bolševiků k moci odmítla opustit Rusko a emigrovat, a pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domu milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům Milosrdenství a odsloužil zde moleben světitel Tichon, patriarcha Moskevský⁷. Za půl hodiny po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna zatčena a uvězněna čekisty a tzv. Lotyšskými střelci na osobní rozkaz F. E. Dzeržinského. Patriarch Tichon se snažil domoci se jejího propuštění, ale marně. Byla neustále hlídána pod dozorem a poté byla převezena z Moskvy do Permu.

S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu Milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny tři je pak 20. května 1918 převezli do uralského města Alapajevsk. Sem, na toto místo, byl převezen také velkokníže Sergej Michailovič a jeho sekretář Igor Konstantinovič Michailovič Remez, dále velkoknížata Jan, Konstantin a Igor Konstantinovičové a kníže Vladimír Palej. Obě společnice Jelizavety Fjodorovny poté, co na této těžké a mučivé cestě převezli do Jekatěrinburgu, propustili na svobodu. Sestra Varvara si však vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou, a tak se i stalo.

V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli všechny vězně do vesnice Sinjačichi. Tam, 18 km od Alapajevska, na místě opuštěné dolní šachty, byl proveden strašný zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny nové mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První shodili velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nespadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek oblečení a jím převazovala velkoknížeti Janovi jeho rány, aby mu ulehčila jeho utrpení. Vesničané, kteří byli náhodně nedaleko šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň, kterou zpívali umírající mučedníci.

Za několik měsíců poté byl Jekatěrinburg obsazen armádou admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka. Těla všech novomučedníků byla vyzdvižena z šachty. Prsty ctihodné mučednice Jelizavety a Varvary, ale také velkoknížete Jana, byly složeny pro přežehnání znamením kříže.

Po ústupu Bílé armády byly rakve s ostatky ctihodných mučednic převezeny přes Peking, Šanghaj a Port Said až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté apoštolům rovné myronosice Marie z Magdaly.

Velkokněžna Jelizaveta byla spolu se svou souputnicí Varvarou přičtena k zástupu svatých roku 1981, kdy se uskutečnila kanonizace Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských, přičemž Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu) byla kanonizována ve Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských roku 1992. Nyní se ostatky ctih. muč. velkokněžny Jelizavety a mnišky Varvary nacházejí přímo v chrámu Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře v Jeruzalémě.

 

Svaté ostatky ctih. muč. velkokněžny Jelizavety

 Tropar ctihodné Jelizavetě (hlas 2.)

V pozemské kráse jsi ukázala krásu nebeskou,

Svatá ctihodná mučednice Jelizaveto,

Následovala jsi ženy myronosice, Martu a Marii,

ve službě Bohu i trpícím lidem.

Tím tě proslavil Kristus Bůh jako jednu ze svatých žen ruských,

Darujících nám pokoj a velikou milost.

Modlitba

Svatá ctihodná mučednice, velkokněžno Jelizaveto! Přijmi modlitbu a zpěvy s láskou tobě přinášené. Nejsme důstojní tvého zastání a přímluvy před Pánem, ty však, vždy milostivá a milující, ke všem ubohým a nuzným, nehledíc na to, zda jsou hodni tvé lásky, neodvracej se nyní od nás hříšných, nemohoucích a slabých, ale buď nám rychlou pomocnicí a u Pána zastánkyní a přímluvkyní.

Vypros nám u Krista odpuštění hříchů, nauč nás zůstat mu věrnými, až do smrti Ho následovat a kříž svůj nositi. Nauč nás vidět v našich bližních Boží obraz, sloužit jim jako kdysi Marta a modlit se za zvolení té blahé volby jako kdysi Marie, neboť ty sama sis zamilovala tyto příklady a světu je znovu zjevila skrze tvůj podivuhodný život a mučednický skon.

Shlédni na zármutky naše a strádání naší vlasti, už se nasytila země naše krví svatých Božích a dle skutků našich jsme tresty své přijali. Ještě málo a můžeme zahynout bloudíce ve tmě nezákonností. Ale ty popros a pomodli se za nás k Pánu, vždyť ty jsi řekla, že Svatá Rus nemůže zahynout.

Ctihodná mučednice, ať to Pán nedopustí, neboť On je dobrý. Ať neopustí zbloudilé, kteří ve svých marnivých touhách nadále chodí, neboť svévole je otroctvím hříchu. Nechť nám dá víru a pokání a obrátí i nevěrné ke své Církvi svaté a spasí nás všechny, učíce nás činit Jeho vůli. Posilni nás k činění dobrých skutků, abychom i my, ve tvé vřelé modlitby doufajíce, dostihli Království Přesvaté Trojice. Amen.

             Zabití ctih. kněžny Jelizavety a dalších spolu s ní

_________________________________________________________________________

¹ Velkokníže Sergej Alexandrovič Romanov (1857 – 1905)

Byl pátým synem Alexandra II., guvernér města Moskvy. Zahynul v únoru roku 1905 při bombovém útoku revolučního teroristy Ivana Kaljajeva.

² Čudov monastýr

Jde o katedrální mužský monastýr ve východní části moskevského Kremlu. Založen roku 1365 metropolitou Alexijem. Zbourán v letech 1929 – 1932 bolševiky. Jeho název pochází podle zasvěcení jeho hlavního chrámu, který byl zasvěcen svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách.

³ Metropolita Trifon (1861 – 1934)

Archijerej Ruské pravoslavné církve, od roku 1931 metropolita. Nikdy nebyl eparchiálním archijerejem. Vstoupil do monastýru Optinská Poustevna, kde pobýval v letech 1884 – 1888. Byl také duchovním synem ctih. Amvrosije Optinského. Přebýval na frontách 1. světové války, v Polsku (srpen 1914 – 1915) a v Rumunsku (1916), kde přišel o zrak na jednom oku. Je autorem známého akathistu – Sláva Bohu za vše!

⁴ Sestry milosrdenství z Domu Milosrdenství Marty a Marie

Ctih. Jelizaveta chtěla propojit sociální službu a mnišský přísný a náročný typikon. K tomuto jí bylo třeba vytvořit novou podobu ženské církevní služby, něco mezi monastýrem a sesterstvem. Světsky orientovaná společenství sester, v té době v Rusku již hojně rozšířená, se Jelizavetě Fjodorovně nelíbila svým světským duchem: tyto sestry milosrdenství organizovaly a účastnily se plesů a vedly příliš světský obraz života. Mnišství pak ona chápala výlučně jako hloubavé a rozjímavé, modlitební praxi, jako úplné zřeknutí se světa (přiměřeně i práce v nemocnicích, hospicích apod.).

⁵ Svt. Vladimír (Bohojavlenskij), metropolita Moskevský a Kolomenský

Budoucí metropolita Kyjevský a Haličský, první nový mučedník zabitý bolševiky 25. ledna / 7. února 1918. Byl jediným hierarchou Ruské pravoslavné církve tzv. Synodálního období, který byl postupně na všech třech metropolitních katedrách Ruské říše – jako metropolita Moskevský a Kolomenský (1898—1912), metropolita Petrohradský a Ladožský (1912—1915) a metropolita Kyjevský a Haličský (1915—1918). Den modlitební památky svt. nov. muč. Vladimíra se koná 25. ledna / 7. února, a je to také den památky všech svatých novomučedníků a vyznavačů ruských, pokud tento den připadá na neděli. Pokud tomu tak není, tak jejich památka připadá na nejbližší neděli po 25. lednu / 7. únoru.

⁶ Protojerej Mitrofan Serebrjanskij

Byl to právě on, kdo roku 1908 vytvořil a podal svůj projekt Domu Milosrdenství sv. sester Marty a Marie. Tento jeho projekt se natolik zalíbil duši velkokněžně Jelizavetě, že jej položila do základů uspořádání Domu Milosrdenství. Kvůli tomuto, pozvala otce, prot. Mitrofana, aby se stal duchovníkem a představeným chrámu. Tam nejprve působil ještě jako ženatý kněz, spolu se ženou vychovávali tři neteře sirotky (přáli si i vlastní děti, ale to se jim nepoštěstilo). Když spatřil Boží vůli ve službě duchovníka Domu Milosrdenství, spolu se ženou dali slib zdrženlivosti od manželského života, až nakonec oba dva přijali mnišské postřižení. On přijal s požehnáním svt. patriarcha Tichona roku 1919 mnišský postřih se jménem Sergij, jeho žena Olga se jménem Jelizaveta. Brzy poté mu byla patriarchou Tichonem Moskevským udělena hodnost archimandrity. Svatořečen byl jako ctihodný vyznavač.

⁷ Svt. Tichon, patriarcha moskevský (1865 – 1925)

Světitel Tichon (Bellavin) byl 5. listopadu 1917 vybrán prostřednictvím losu tehdy už slepým starcem ctih. Alexijem Zosimovským a vstoupil na patriarší trůn Ruské pravoslavné církve jako její patriarcha po dlouhé době tzv. Synodálního období, tedy vůbec poprvé od roku 1700, kdy zesnul poslední patriarcha (Adrián). Byl velmi oblíben a měl velkou autoritu. Během jeho patriarší služby mu bylo několikráte usilováno o život. Nakonec zesnul roku 1925 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve věku 60 let. Podle oficiální verze na selhání srdce, ačkoli se objevovaly stále častější domněnky, že byl otráven. Několik hodin před svojí smrtí pronesl: Nyní usnu… silně a nadlouho. A noc bude dlouhá a temná, temná. Byl svatořečen jako vyznavač, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března / 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.