Životy Svatých

Svt. nový mučedník 

Arkádij (Ostalskij), 

biskup Lubynský, vikář Poltavský

(památka 16. / 29. prosince a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

 

Světitel a nový mučedník Arkádij se narodil roku 1889 ve vesnici Skakovka v Žitomirské gubernii v nebohaté rodině kněze Josifa Ostalského. Byl pokřtěn svým dědečkem z matčiny strany, otcem Pavlem Stefanovičem. Později se rodina přestěhovala do Žitomiru, kam byl převelen sloužit otec Josif. Už od mládí pomýšlel na mnišský život, jeho rodiče však trvali na tom, aby se oženil. Roku 1910 ukončil Volyňský duchovní seminář, po němž učil v církevní škole ve vesnici Velikaja Cvilja. Později se stal pomocníkem Volyňského eparchiálního misionáře, kde velmi energicky pracoval mezi tamními sektáři, které znovu přiváděl do lůna Pravoslaví. Oženil se a v roce 1911 byl rukopoložen na kněze; sloužil při chrámu města Starokosťantyniv, kde byl pomocníkem eparchiálního misionáře. Od roku 1914 pracoval jako misionář na území Haliče. Roku 1915 byl vojenský knězem u 408. Kuzněckého pěchotního pluku. Od roku 1917 sloužil v Žitomiru, konkrétně v chrámu ctih. Serafima Sarovského, při vojenské nemocnici, a poté v chrámu svt. Mikuláše. Byl aktivním kazatelem. Od svých současníků dostal přízvisko Zlatoústý. V době občanské války organizoval při chrámu svt. Mikuláše aktivní bratrstvo, které poskytovalo pomoc potřebným a nemocným, pohřbívalo mrtvé, kteří neměli žádné příbuzné. Jako kněz většinu svých peněz rozdával potřebným a spolu se členy bratrstva církevní obce konal dlouhé pěší poutě po pravoslavných svatyních, nejčastěji do Kyjeva. Otec Arkádij často sloužil a vždy zpovídal. Na zpovědi nikoho nepobízel, každému spíše předkládal, aby bez ostychu pojmenoval to, co mučí jeho duši. Někdy se takto zpověď protáhla až do dvou hodin do rána. V roce 1922 byl otec Arkádij zatčen a uvězněn kvůli odporu a odmítání odevzdání církevních cenností (tzv. Vyvlastnění církevních cenností: sovětská moc v Rusku rozhodla, že se mají pod záminkou boje s hromadným hladem v Povolží a druhých regionech zabavit a odevzdat drahé kovy i drahé kamení ze sakrálních předmětů církve). Tehdy poprvé byl otec Arkádij odsouzen k trestu smrti zastřelením. Během čtení rozsudku otec Arkádij vyčerpáním usnul a soudní stráž jej musela vzbudit, aby mu řekli, že je odsouzen k smrti. Na což odpověděl: Nu což, díky Bohu za vše. Pro mne je smrt jen ziskem. Po vynesení rozsudku si však chrámoví věřící vyprosili změnu rozsudku, který byl nakonec změněn na pět let těžkého žaláře. Během doby, kdy se otec Arkádij nacházel ve vězení, se jeho žena znovu vdala a to za důstojníka Rudé armády. Po jeho dočasném propuštění z vězení si od něj vyžádala rozvod. Rodina neměla žádné děti. Takto Pán osvobodil otce Arkádija i z manželských pout.

V dubnu roku 1924, s požehnáním svt. patriarchy Tichona, přijal otec Arkádij mnišský postřih a byla mu udělena hodnost archimandrity. Poté pokračoval v kněžské a kazatelské službě ve městě Žitomir. Roku 1926 byl rukopoložen na biskupa Lubynského, vikáře Poltavské eparchie, ve stejném roce byl znovu uvězněn. Z vězení utekl, tajně se vrátil do města Lubyn, odsloužil paschální bohoslužby a kvůli novým hrozbám zatčení se ukryl. Žil nějaký čas na Novém Athosu na Kavkaze, v Abcházii, uprostřed mnichů. Udržoval dopisní spojení s duchovenstvem Poltavské eparchie. Měl kritický a odmítavý postoj k tzv. Deklaraci metropolity Sergije. (Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, O vztahu Ruské pravoslavné církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas). Vladyka Arkádij i přesto zůstával v jurisdikci metropolity Sergije.

V roce 1928 těžce onemocněl a přestěhoval do Kyjeva, kde však žil nelegálně. V květnu téhož roku odjel kvůli výslechu do Moskvy a tam se přihlásil na OGPU (Sjednocená státní politická správa, později NKVD). Následně byl uvězněn a obviněn z náboženské propagandy s antisovětským charakterem, kterou byl list věřícím (v něm předkládal, aby si každý vzal příklad z mučedníků, kteří umírali za svobodu Církve, za její svatou tradici a dokonce i za církevní knihy či sakrální předměty). Při výslechu odmítl uvést jméno kněze, kterému byl list určen. V červnu 1928 by l odsouzen k pěti letům žaláře.

Vězeňský trest si odpykával v Soloveckém táboře zvláštního určení, pracoval na těch nejtěžších pracích. V jednom spisu k jeho osobě bylo uvedeno: Táborovému řádu se odmítá přizpůsobit…, seskupuje kolem sebe další sloužící kultu, mezi kterými vede agitaci proti obnovleneckému směřování církve (Obnovlenci, obnovlenectví, tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo) … Potřebuje přísnou izolaci a neustálý dozor.

Mezi vězněným duchovenstvem měl vladyka velkou autoritu. Dle možností sloužil bohoslužby, v těžkých podmínkách pokračoval ve své kazatelské činnosti. Říkal, že je třeba děkovat Bohu, že nám ještě neodňal i tu možnost pronášet zde na zemi modlitby připodobňujíce se takto raným křesťanům v katakombách.

V roce 1931 byl uvězněn v táboře a obviněn z kontrarevoluční agitace, nelegálních setkání antisovětské skupiny pod záminkou náboženských rozhovorů. Byl odsouzen k dalším pěti rokům vězení, k tzv. vnitřnímu vězení, tj. nejtěžšímu režimu.

V lednu 1937 byl po odpykání trestu propuštěn. Tajně navštívil Kyjev a Žitomir, kde se setkával s duchovními dětmi. V únoru téhož roku přijel do Moskvy, kde mu však nebyl povolen pobyt. Metropolitou Sergijem byl ustanoven biskupem Běžeckým, vikářem Kalininské eparchie, státní úřady mu ale nedovolili odjet na místo jeho biskupské služby.

V září 1937 byl znovu zatčen, byl držen ve věznici města Kaluga, poté byl vězněn v Moskvě. Svoji vinu nikdy nepřiznával a při výslechu prohlašoval: Po patnácti letech, která jsem do dnešního dne prožil ve vězení, nadále zůstávám nesouhlasným se sovětskou mocí v otázce náboženství a uzavírání chrámů.

7. prosince 1937 byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Zastřelen byl 29. prosince 1937 na střelnici NKVD, nedaleko Butova pod Moskvou, a pohřben byl ve společném hrobu.

V roce 2000 byl vladyka Arkádij přičten na jubilejním sněmu Ruské pravoslavné církve k zástupu svatých.

__________________________________________________________________________________

                   

NEODSUZUJ

Poučení svt. nového mučedníka Arkádija (Ostalského), 

biskupa Lubenského, vikáře Poltavského

„Neodsuzovat“ je Kristovo přikázání:

Nesuď, neboť i ty jsi hříšný. (Mat 7, 1 – 5)

Nesuď a nebudeš souzen. (Luk 6, 37; Řím 2, 1)

Neodsuzuj, neboť neznáš vše a lehce se můžeš mýlit ve svém soudu.

Je jen jeden spravedlivý Soudce. (Bůh – 1. Kor 4, 5)

Odkud se u lidí vzala vášeň k odsuzování bližních?

Pochází:

Z nedbalosti k sobě samému…

Kdybychom sami více pozorovali svůj vlastní život a porovnávali ho s životy křesťanských svatých, tak bychom se nikdy neodvažovali sledovat život našich bližních.

Z neochoty napravit se…

My mnohokrát i zpozorujeme svojí vlastní hříšnost, ale protože náprava je práce těžká a svědomí nás obviňuje, sami sebe uklidňujeme tím, že hledáme hříchy u druhých a říkáme, že ostatní jsou lidé horší než my. Porovnáváme sebe ne se spravedlivými, nýbrž s hříšníky, uklidňujeme se a už se nestaráme o vlastní nápravu.

Z nedostatku lásky k bližnímu…

Neboť ten, kdo miluje, nikomu neříká o hříších člověka, kterého má rád, ale naopak je přede všemi skrývá, brání se a zastává se svého bližního a lituje ho upřímně. Takto například dobrá matka a žena nikdy nezačne vyprávět o slabostech a prohřešeních svého syna anebo muže.

V čem je odsuzování zhoubné?

Nepozornost k sobě samému přechází k vlastní nedbalosti. Člověk zcela přestává pracovat nad spásou vlastní duše a hlídá ty druhé, k nimž směřuje jeho zájem, vyhledává a poukazuje na jejich hříchy. Je to podobné, jako když by člověk činil pořádek na cizím hospodářství, a poté už by neměl čas na své vlastní, které kvůli tomu zpustne.

Hlídajíce druhé a odsuzujíce je, dává takto ďáblu možnost, aby jeho samého lehce ulovil jakýmkoli hříchem. Ďábel ukazuje takovému člověku různé lidi, kteří žijí hříšně, a když spatří, že ten se na ně zadíval, roztahuje své sítě, do kterých poté hříšník padá. V tomto případě postupuje jako doktor, kterému malé dítě nechce ukázat svoji bolístku. Podá mu hračku, jíž doktor odvede pozornost dítěte, a v tom okamžiku využije příležitosti, aby prohlédl jeho bolístku, propíchne vřed, vytrhne zub apod.

Když naučí hříšníka vyhledávat hříchy bližního, přivádí ho ďábel ke sklíčenosti a malomyslnosti, poté až k úplnému zoufalství a beznaději. Když si člověk u druhých všímá pouze jejich hříchů, zla a lži, přichází ke strašnému a zhoubnému závěru, že celý život je zlý, celý svět je zlem, zlý je i Bůh, který učinil zlo. A z toho pramení úsudek, který takový člověk učiní, a sice že nestojí za to žít uprostřed takového zla, hříchu, podvodu, lži a klamu. Touto cestou potom ďábel přivádí člověka až k myšlenkám o sebevraždě.

Odsouzení, odsuzuje nás:

Pán odsuzuje pyšného farizea za to, že ten odsoudil hříšného celníka (viz Luk 18, 14).

Ctih. Jan Savvaita (památka 20. března / 2. dubna) jednou uslyšel o špatném životě jednoho mnicha a odsoudil ho. Poté, když vstal na modlitbu, měl vidění a spatřil Ježíše Krista ukřižovaného, a když se mu chtěl poklonit, uslyšel Pánův hlas, kterým promluvil k andělům: Vyžeňte ho, neboť odsoudil bratra svého ještě před mým soudem. Když andělé vyháněli tohoto ctihodného otce, tak za dveřmi své kelie náhle zmizela jeho mnišská mantije, což bylo pro něj znakem ztráty Boží záštity. Poté prožil Jan sedm let v poušti, kde nejedl chleba, dokud nespatřil Pána, jak mu vrací jeho vlastní mantiji.

Ti, kdo odsuzují bratra v tomto dočasném životě, budou odsouzeni Pánem v tom věčném.

Jak neodsoudit člověka, který činí zlo?

Lékaři, uzdrav sám sebe! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám. Všichni jsme hříšní, a proto nemáme právo kohokoli a v čemkoli soudit. Odsoudíš bratra anebo sestru, a už si nevšimneš, jak sám upadáš do toho samého hříchu.

Z odsuzování neplyne žádný užitek pro nikoho, protože, jak soudí druhé, bude za to Bohem odsouzen, a ten, kdo slyší, jak ho druzí odsuzují, se nenapraví, ale spíše se ještě více zatvrdí. Proto nesuď toho, kdo hřeší, ale lituj ho. Svojí láskou zakryj jeho hřích, přistup k němu opatrně jako k nemocnému, a pomoz mu v boji s hříchem, modli se za něj, ochraňuj ho všude, staň se mu druhem a bratrem, měj ho rád, neboť jen láskou ho můžeš napravit.

Závěr

A tak neodsuzuj, abys sám neupadl do stejného hříchu.

Neodsuzuj, aby se ďábel nad tebou nesmál, když upadneš do jeho sítí.

Neodsuzuj, aby spravedlivý Soudce v den Strašného soudu neodsoudil tebe.

Fotografie vladyky z vězení