Životy Svatých

Starec Jeroným Eginský

(1883 - 1966)

Památka v den zesnutí 3. / 16. října

Ctihodný starec Jeroným Eginský, se narodil ve vesnici Gelveri¹ v Malé Asii. V době kdy se otec Jeroným narodil jako Vasilios, žilo v Gelveri okolo 4000 obyvatel a bylo považováno za jedno z důležitých center tehdejšího obchodu, Gelveri spadalo pod Ikonijskou Metropolii².

Otec Jeroným se narodil ve zbožné a velmi početné rodině, jeho otec se jmenoval Anestis Apostolidis a pracoval jako hrnčíř, Vasilios měl pět sourozenců, všechny děti pomáhaly svému otci s prací hrnčíře, která byla v Gelveri tradičním řemeslem. Otcova práce, byla příčinou toho, že matka Elisaveti, se mnohokráte musela starat o celou rodinu sama a to tehdy, když otec musel odjet se zbožím na trhy. Matka Elisaveti byla ženou s hlubokou vírou v Boha, mnoho času trávila v domácí kapli, kterou měla rodina ve sklepě svého domu.

Tam v kapli po večerech, znavená prací, každodenním shonem a starostmi o domácnost a děti, v modlitbě odkrývala své srdce Bohu, všechny své starosti, u Něj hledala pro sebe pomoc, pro svého muže a děti. Modlitba ji utěšovala, pevná víra pak povzbuzovala a dávala sílu, pokračovat v křesťanské výchově dětí. Starec později vyprávěl, jak ji několikráte našli spící na kolenou po modlitbě.

Svoji hlubokou a horoucí víru v Boha a modlitbu, se matka starala předávat svým dětem, každý den dávala dětem po pořádku číst, šestižalmí, modlitební kánon, večerní i povečeří, stejně tak i ostatní modlitby. Děti se spolu modlily, potom šli spolu spát a ráno, velmi brzo ráno, slyšely svou maminku, jak říká: Vstávejte, je čas se modlit.

Takto vychován svojí matkou, byl Vasilios, už jako dítě velmi uvážlivý a pracovitý, dobrosrdečný a obdařený upřímnou a hlubokou vírou v Boha. Chrám se pro něj stal domovem, kromě liturgie, večerní a ostatních bohoslužeb, v něm trávil i ostatní svůj volný čas, v modlitbě a četbě duchovních knih. Starec později říkal: Od raného dětství, jsem vyrůstal v chrámu a u prestolu jsem přespával. V osmi letech už stál u analoje a připojoval se k církevním zpěvákům. V deseti letech dal matce slib, zasvětit svůj život službě Bohu a stát se mnichem.

V sousedství s Vasiliosem, žil zbožný člověk jménem Misail, který každodenně konal neustávající modlitbu. Misail trávil celé dny a noci v chválení Boha a mladý Vasilios, se jej v jeho zbožnosti staral napodobovat. Jak šel čas, mladík zvětšoval svůj modlitební zápas a žil ve světě už skoro mnišským životem. V Gelveri jej proto měli v úctě a od šestnácti let, mu bylo dovoleno pronášet v chrámu kázání. Nakonec byl postřižen na mnicha a po prosbě obyvatel Gelveri i rukopoložen na diákona metropolitou Sofronijem. Chtěli jej i za kněze, ale protože svým horlivým kázáním si učinil i nepřejícníky, kteří byli proti, on sám se tohoto vzdal, sloužil jako diákon, pronášel kázání, zpíval v chrámu a vedl duchovní besedy s Misailem.

Mladý jerodiakon se rozhodl, po radě metropolity, na nějaký čas odejít na svatou horu Athos, kde by nalezl poučení svatohorských mnichů a také doufal v to, že se utiší bouře v těch, kteří byli proti jeho svěcení na kněze. Před návštěvou svaté hory Athos, se mu podařilo pobývat nějaký čas na pouti ve Svaté Zemi. Tam byl v Jeruzalémě, v Káni Galilejské, na hoře Tábor, v Chebronu, Jerichonu a na dalších místech. Když už byl starcem, svým duchovním dětem vždy připomínal, aby navštívili Svatou Zemi, aby mohli v srdci co nejvíce pocítit to, co čteme a co je slyšet v evangeliích. Devět měsíců prožil otec Vasilios v monastýru sv. Jana Křtitele na Jordánu, kde byl sekretářem tohoto monastýru. Moc rád, přeplouval Jordán na loďce až do kaple sv. Marie Egyptské, kterou měl ve veliké úctě.

Nakonec se rozhodl ze svaté země odjet a navštívit Konstantinopol. Po cestě navštívil rodné Gelveri, kde se však pro nepřejícníky, setkal s nepřátelstvím a tak se rozhodl navždy odejít ze svého rodného kraje. Rozloučil se svými blízkými a vydal se znovu do Konstantinopole. V Konstantinopoli navštívil všechny svatyně a navštívil všechny, známe duchovní otce, ale nikde nemohl najít takového člověka, jako byl Misail z Gelveri. Pocítil duchovní samotu a tak napsal dopis Misailovi, od kterého dostal, ale neočekávanou odpověď, Misail, mu napsal: Ty dítě moje, ty ses mne pokusil svrhnout až na samo dno pekla. Jestliže mi znovu napíšeš, že jsi nenašel člověka podobného mě, tak už ti nikdy více nebudu psát a vzpomínky na tebe vyhladím ze svého srdce. Do konce svého života, si otec Vasilios zapamatoval toto poučení a sám vždy utíkal od pochval a lidské slávy.

Otec Vasilios začal sloužit jako diákon v Konstantinopolské patriarchii, zpíval ve sboru a často pronášel kázání. Peníze, které dostával, rozdával nazpět chudým, sám pak žil v přísném odříkání. Mnozí lidé se doslechli o novém blahodatném kazateli a velké množství věřících začalo přicházet do chrámu a nacházelo velké utěšení v jeho slovech. Mnohým z nich pomáhal i materiálně, takovouto pomoc lidem, považoval vždy za duchovní blaho.

Sláva o zbožném diákonovi jen rostla. Jednou za ním přišel jeden Turek a poprosil jej, zda by s ním nenavštívil dům soudce, také Turka. Když se blížili k usedlosti, sám soudce mu přišel naproti, ukázal mu celý dům a nakonec se jej zeptal:

Důstojný otče, já jsem Turek, muslim. Pomáhám vdovám, sirotkům a nemocným, všechny půsty se postím, snažím se být spravedlivým ve své práci. Řekni mi, stačí to k tomu, abych vešel do ráje? Otec Vasilios namísto odpovědi, se jej zeptal: Řekni mi, pane, máš děti? Ano, mám. A máš i služebnictvo? Ano, mám i služebnictvo. A kdo z nich, lépe plní tvá nařízení, děti anebo služebnictvo? No samozřejmě služebnictvo, děti tak často neposlouchají. A když jednou zemřeš, kdo bude tvým nástupcem a dědicem – služebnictvo, které plní tvá přikázání, anebo děti, které tebe nevždy poslouchají? No, samozřejmě děti. A tak, zakončil otec Vasilios, vše co děláš, je dobré, ale dostihl jsi jen cti dobrého služebníka – otroka. Jestliže ty, chceš následovat ráj, Království Nebeské, je zapotřebí, aby ses stal synem. A to se činí jedině skrze svatý křest. Soudce byl poučen ve víře a brzy se nechal pokřtít.

V Konstantinopoli pak prožil deset let, deset let, které byly plné odříkání a duchovních zkoušek, nakonec se rozhodl, že odjede do své milé vlasti, do Řecka. Roku 1922, si vyzvedl pas na řeckém konzulátu a odjel do Athén. Odtud se vydal do starobylého monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice Kliston na hoře Parnitha, kde doufal, že se usadí. Nakonec s pomocí známého otce Chrisanta, byl otec Vasilios ustanoven diákonem metropolitního chrámu na ostrově Egina.

Zde sloužil jako diákon, pronášel spolu s archimandritem Pantelejmonem kázání a také se spolu věnovali dobročinnosti. Velmi mnoho sil vynakládal na pomoc nemocným tuberkulózou a na založení nemocnice pro takto postižené na ostrově Egina.

Nebyla to náhoda, otec Vasileos, pocítil sám na sobě nebezpečí této nemoci. Jednou se stalo a spolu s otcem Pantelejmonem, museli pohřbít člověka, který na tuberkulózu zemřel. Tento zemřelý, ležel na lodi a nikdo se neměl k tomu, aby k němu přišel. Tehdy otec Vasileos onemocněl, ale naštěstí z milosti Boží a pomocí lékařů, se uzdravil. V nemocnici, kde se léčil, nezanechával své duchovní práce, navštěvoval ostatní nemocné, utěšoval je, staral se o to, aby jim pozvedl ducha. A tak se stalo, že byl nakonec požádán, aby se stal v této nemocnici duchovním. Otec Vasileos s tím souhlasil a svojí službu započal stavbou nemocničního chrámu v čest svt. Dionýsija Eginského³. Jeho hlavní a celodenní prací, bylo duchovní poučení a útěcha nemocným. Navštěvoval je každý den, staral se o to v nemoci je povzbuzovat a posilňovat v naději na Boha. Neprotivila se mu ani práce nemocničního bratra a pomáhal s jizvami a jinými poraněními. Otec Vasileos, nikdy nehledal pochvaly a nejenže se nebál zodpovědnosti, ale bral mnohokrát zodpovědnost druhých sám na sebe.

Jeho spolubratr v nemocniční službě archimandrita Pantelejmon se potom stal metropolitou a roku 1923 otce Vasiliose přesvědčil, aby se stal knězem a také ho rukopoložil, s tím, že bude představeným nemocničního chrámu, kde doposud i sloužil. V chrámu otec sloužil každý den, až jednoho dne se stalo, že v čase Božské liturgie, spatřil svýma očima, jak se víno a chléb proměnili na skutečné Tělo a Krev Páně. Po dlouhé a slz plné modlitbě, Přečisté Tajiny, na sebe opět vzaly svoji obvyklou podobu a otec Vasileos, je mohl přijímat. Od toho dne, se vzdal své práce kněze v nemocničním chrámu a od toho času, otec Vasileos, už více nesloužil liturgii. S požehnáním metropolity, už jen zpíval ve sboru a pronášel kázání.

V prosinci roku 1923, na svaté hoře Athos, byl otec Vasileos postřižen do velké schimy, se jménem Jeroným. Po návratu na ostrov Egina, všechny své síly oddal na službu pomoci bližním. Hlavně se pak staral a pomáhal nemocným a chudým. Když se dozvěděl o někom, kdo strádá nouzí, staral se hned, všemi možnými způsoby pomoci. Když nemohl pomoci on sám, tak začal prosit o milodary, jen aby pomohl bližnímu v nouzi. Svatost jeho života, za ním přiváděla množství lidí. Prostřed nich byli bohatí i chudí, nemocní i zdraví, staří i mladí, všichni ho, ale do jednoho měli rádi a považovali jej za svého milovaného duchovního otce.

Otec Jeroným nikdy nezanechával modlitby. Modlil se za své duchovní děti a o širém světě. Natolik se spojil s modlitbou, že bez ní nemohl být ani hodinu. Dokonce, i když s ním byli hosté, on se od nich vždy vzdaloval na 15 – 20 minut do své kelije, aby si odpočinul v modlitbě.

Modlitba naplňoval rozhovory starce blahodatí Svatého Ducha a všichni hosté odcházeli od otce Jeronýma utěšení a duchovně posilnění. Složité problémy svých duchovních dětí odkrýval Bohu v modlitbě.  Kromě toho, starec nezanechával své povinnosti v nemocnici: nadále zpíval ve sboru, pronášel kázání v nemocničním chrámu, zpovídal a navštěvoval nemocné. A nemocní čekali na jeho návštěvu jak na Boží navštívení.

Arcibiskup Athénský, dovolil otci Jeronýmovi, pokaždé když býval v Athénách, aby pronášel kázání v metropolitním chrámu. Dlouhou dobu, pak jezdil každou neděli po obědě do Athén, kde pronášel kázání, na které se scházelo množství věřících. On se tam zase dozvídal o zármutcích svých bližních, aby jim na oplátku, potom zase mohl nějakým způsobem pomáhat.

Otec Jeroným znal mnoho řemesel, např. zedničinu, tesařskou práci, když bylo třeba spravit hodiny, spravil je. Nikdy nezůstával bez práce, vždy měl nějakou, aby mohl, jak sám říkával zotročit tělo, ve stejném okamžiku však nikdy nezanechával modlitby.

Při všem co dělal, zůstával pokorným člověkem. Často říkával: Já bych si přál být červem, aby po mně všichni šlapali, aby na mně nikdo nebral ohledy, aby mně nikdo nemiloval, - jen abych já miloval Boha, jen abych Ho mohl spatřit, jen aby mně On miloval, vyslyšel, jen aby mně On neopustil …

Také se duchovně staral o ženské mnišské komunity, v Isichastiriu⁴ Zvěstování Přesvaté Bohorodice v monastýru Svaté Trojice⁵ a také v monastýru Matky Boží Chrysoleonitissa.

V srpnu roku 1942 po osmnáctiletém sebeobětování ve službě při nemocnici, opustil otec Jeroným toto místo, protože si už nepřál nadále následovat nový kalendář. Rozhodl se usadit v Isichastiriu Zvěstování Přesvaté Bohorodice, nepřipojil se však, ale k žádné ze skupin trvajících na starém kalendáři. A nikdy se také neúčastnil sporů o církevním kalendáři, pro něj bylo dostatečné to, že chtěl následovat církevní kalendář. Jednou se jej jedna návštěvnice zeptala: Otče, vy jste se starokalendářníky? Ano, řekl klidně starec. No, ale s kým jste (myšleno s jakým synodem, dnes je na osm různých synodů)? Se všemi. Ale vždyť, oni jsou mezi sebou ve vzájemném nepřátelství. Nejsem tam, kde je nepřátelství, odpověděl starec.⁶

V letech druhé světové války, při výbuchu německého granátu, přišel otec Jeroným o levou ruku a o sluch. Po měsíci, kdy se otec Jeroným z nemocnice vrátil, nepřestával děkovat Bohu a často říkával: Pane, nic jsem neměl, když jsem se narodil. Ty jsi mne stvořil a daroval jsi mi vše. Ať bude slaveno jméno Tvé, jen aby byla se mnou blahodať Tvá. A jestliže je to potřebné pro mou duši, tak vezmi i druhou ruku.  Přesto se však stávalo, že ti co jej poté navštívili a náhle ho zastihli při modlitbě, viděli jej s oběma rukama, které pozvedával k nebi. Za rok, uviděl otec Jeroným ve snu svaté nezištníky Kosmu a Damiána a poté se mu, proti všem odhadům lékařů, znovu vrátil sluch. Sám otec to objasňoval zázračnou pomocí sv. nezištníků Kosmy a Damiána. A na znamení vděčnosti, dal potom postavit i malý chrám na památku těchto svatých.

Protože už nemohl pro své zranění, pracovat tolik co dříve, věnoval co nejvíce času modlitbě. Obyvatelé Eginy, přicházeli k otci Jeronýmovi i nadále za radou a pomocí a on nikoho neodmítal. Nazývali ho andělem ochráncem chudých a strádajících. Starec měl dar jasnozřivosti a uzdravování nemocných, protože si však nepřál, aby všichni věděli o uzdravení nemocných po jeho modlitbách, dával každému sušené bylinky, které sám sbíral a jak sám říkával, které se naučil sbírat od athoských mnichů.

Lidem říkal: Vždy budu děkovat Bohu a ty také děkuj. Nemoc – to je dar Boží. Mnozí poznali Boha po těžké a silné nemoci. Jeden mnich na Svaté Hoře plakal a rmoutil se, že Bůh na něj zapomněl, že už mu neposílá žádné těžkosti a zármutky. A my pak budeme reptat, jen proto, že přichází malinká těžkost? My musíme trpělivě snášet a prosit Boha, aby nás On neopustil.  Cokoli by se s námi stalo, vše je k našemu dobru. Ten, kdo zcela věří Bohu, nikdy se nevzdá a nepoddá zoufalství. Když si zoufáš a ztrácíš naději, je to proto, že nevěříš v moc Boží. Jakýkoli zármutek, který by proti tobě pozvedl nepřítel spasení, nezoufej. Řekni si: Mám Krista, který se nechal pro mne ukřižovat a On mne miluje. Když vzniká, nějaký složitý problém v životě, obrátíš se k advokátovi a on, za tebe vše řeší. Takto i v duchovním životě. Vlož vše, co tě znepokojuje a zneklidňuje na Pána, přiběhni ke Kristu, pros Ho, aby ti dal sílu a nezoufej. Ty jsi Jeho stvoření a On ti pomůže.

Je třeba velmi milovat Krista. Nejenom pro budoucí blaha, ale i proto, že On je Láska. Ten kdo uspěl v duchovním, když padne, nepřemýšlí o trestu, ale mučí se v duši, protože zarmoutil Boha.

Nepřipoutávejte se nad míru k lidem, protože ti nás mohou doprovodit jen do hrobu. Dnes nás milují a zítra na nás zapomenou. Když k nim budeme příliš připoutáni, tak co potom necháme Bohu? Když budeme milovat Boha a vřele se modlit, přijdou i slzy. Modlit se, je třeba s bázní Boží a ne ze zvyku. Je třeba být horlivým v modlitbě a Bůh dá cit a dojetí.

O cit a dojetí, je třeba prosit. Říkej, na konci povečeří: Pane, ty vidíš, že se neumím modlit, jak bych chtěl, pomoz mi.

Je zapotřebí také, aby byl nějaký denní režim, alespoň dvě hodiny ze dne, je třeba věnovat se modlitbě a čtení duchovních knih.

Představ si sám sebe v hrobu a kolem sebe ty zarmoucené a řekni si sám k sobě: Oni mi nemohou pomoci, jen já mohu něco udělat pro spasení, dokud žiji.

Oddejte se do rukou Božích a nezneklidňujte se o budoucím. Co vám bude užitečné a ke spáse, to Pán i pošle.

Když nemáš blízko sebe duchovního člověka, se kterým by bylo možné promluvit, tak se příliš nermuť. Seď doma a vše milující Pán, ti pošle Svou útěchu a poučení. Bůh ví o tvé samotě a neopustí tě.

Když se stane a v modlitbě přijde dojetí, zanech modlitebník a modli se svými slovy o tom, co duši znepokojuje.

Mlčení – je pozoruhodná věc. Když naučíte zdrženlivosti svůj jazyk, pocítíte radost mlčení. Odpovídejte jen tehdy, když se vás ptají. Nezačínejte rozhovory.

Všichni jsme hříšní, ale nevidíme svou hříšnost, protože se nepřibližujeme k Bohu. Ty, když v ruce držíš svíčku, nic necítíš. Až když vosk svíčky dohořívá k prstům, tak teprve plamen, začíná ruku pálit. Tak i my, čím více se přibližujeme k Pánu, tím více se považujeme za hříšné.

Když tě chválí, říkej si pro sebe: Já sebe znám a oni mne ne. Když přichází ješitné a domýšlivé myšlenky, vzpomínej na své hříchy.

Když, je na něco vůle Boží, tak se to i stane. Pán poslal k apoštolu Ananiáši Saula. A Ananiáš, řekl: Pane, mnoho lidí mi vyprávělo o tom člověku, kolik zla způsobil bratřím (Sk 9, 13). A Pán mu na to odpověděl: on jest Má nádoba vyvolená (Sk 9, 15). Tak i my, když se díváme kolem sebe podle lidského smýšlení, vše se nám jeví tak málo pravděpodobné, ale jestliže je to vůle Boží, tak se vše urovná a uspořádá.

Nesmutni a nezarmucuj se pro cokoli, to pro co je potřeba se rmoutit, je to, že jsi zarmoutil anebo ještě i nyní zarmucuješ, svým bezbožným životem Pána.

To co jí druzí, to padá do jejich a ne do tvého žaludku, proto neodsuzuj, ale sám na sebe dávej pozor.

Prosím tě, alespoň jednu slzu prolij denně, ať není dne bez soucitu, dojetí, slz. Svt. Řehoř Nysský, napsal: Hluboký nářek, vrací blahodať Boží, která dříve odešla.

Když se modlíš, postarej se v mysli obejmout nohy Krista, tak jako ona žena – hříšnice. Nezanechávej modlitby. Měj strach z nedbalosti. Když se ráno s citem pomodlíš, tak celý den potom budeš «létat». Když se nepomodlíš, tak i celý den bude vzhůru nohama.

Nebuď smutný z toho, že se nesoustředíš při modlitbě. Naše mysl je podobná mláděti, které běhá tam a sem a nechce zůstávat okolo matky. Když je, ale unavené a přestane běhat, tak si potom lehne a usne u nohou své matky. Stačí jen, když nezanecháš modlitbu a mysl se k ní vrátí.

Nikoho nesuď a lidi neurážej. I kdyby ti nevím, co udělali, neměj v nenávisti nikoho. Každý činí tak, jak byl naučen, jakou má povahu. Ne mnozí vládnou laskavostí, dobrotou a soudností.

Každý člověk má nějaké – jakékoliv nadání. Najdi toto nadání v člověku a měj ho pro něj v úctě. Tehdy tento člověk, tvoji úctu pocítí a stane se lepším.

Je v nás světlo i tma. My musíme dělat, vše co je jen možné, abychom v sobě vypěstovali světlo, a tma potom odejde.

V čase modlitby, vyháněj z mysli každého člověka. Řekni si: Nyní chci jen Krista, nikoho jiného.

Dnes může být člověk i mnoho dobrý, avšak lidé jsou tak nestálí. Vždy je dobrá ostražitost. Každého člověka, si drž trošku dál od sebe. Ať je Bůh tvým rádcem a ne lidé.

Večer předtím než půjdeš spát, zhasni světlo a zůstaň na půl hodiny sám s Bohem, očisti mysl od marnosti a shonu.

Roku 1966, už těžce nemocný, po prosbách svých duchovních dětí, byl převezen do Athénské nemocnice Alexandra. Nakonec zesnul v domu jednoho ze svých duchovních dětí v Athénách. Poté byl převezen na Eginu, kde byl pochován v Isichastiriu Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Po jeho zesnutí byly zaznamenány mnohé zázraky po jeho modlitbách a také starcovo zjevení.

Při svém životě, otec Jeroným, často mluvil o nestálosti nás lidí, těmito následujícími slovy: Ráno vstanu a vše svítí a září, slunce svítí nahoře, zvenčí a hřeje i uvnitř, srdce je pokojné a mírné, všechny a vše mám rád a za vše oslavuji Boha. Přichází poledne a už se začíná zamračovat. Vše mne dráždí a rozčiluje, tu jedno, tu druhé. A na večer, to už je tma. Nikoho nemám rád, nikdo mě nerozradostní. A to všechno za jeden jediný den! Ale jestliže se člověk může změnit k horšímu, tak se může změnit i k lepšímu. Nikdo ať si nezoufá a nevzdává, ať neztrácí naději. My všichni, když budeme mít naději v Boha, budeme spaseni.

S pevnou nadějí na Boží milosrdenství, prožil svůj život na zemi, tento pozoruhodný eginský asketa, který v sobě smísil asketismus Kappadokie, duchovní moudrost Abby Izáka a ostatních otců Církve a lásku Kristovu. Jeho život potvrzuje to, že i v naší době se neztratila Boží blahodať, která je podávána tomu kdo ji hledá. A tak, v jakémkoli duchovním stavu bychom byli, v temnotě zoufalství a beznaděje, v soumraku malověrnosti, či v žáru marnosti, anebo v nečase vášní, nechť nás život otce Jeronýma povzbudí a změní k lepšímu, abychom putovali životem cestou lásky, vedoucí do Nebeského Království. Amen.

Podle:

Cestou lásky

Život a rady starce Jeronýma Eginského

ie.ru/orthodoxchurches/40939.htm

Starec Jeroným Eginský

(1883 - 1966)

Z rozhovorů starce s duchovními dětmi

Příčinou všech neštěstí, které k nám přicházejí, je náš egoismus a pýcha. Ten, kdo se hněvá a nebojuje s touto vášní, zarmucuje Boha, neboť Bůh je Láska a On nemůže přebývat v člověku, který je posedlý hněvem. Smích, vtipy a nerozumné žerty také vyhánějí Boží blahodať a dopřávají vítězství zlého nad námi. Pán pro nás přinesl sebe sama v oběť a bez ohledu na to, že jsme hříšní, otevřel nám Ráj. To opravdu nemůžeme přinést jen malou oběť a zdržovat se od toho, co není dobré a užitečné pro naši přirozenost?

Po zpovědi se zaceluje rána od hříchu a už po něm zůstává jen jizva, a sice proto, abychom, když se na ní podíváme, pamatovali na to, co bylo, rmoutili se prorto a modlili se. V čase Druhého Příchodu zmizí i toto znamení od ran hříchu.

Přemýšlejte o konci života. Pamatujte, jak je tento život pomíjiví a krátký. Kolik let jsme prožili, a ta léta proletěla jako jedna minuta. Častěji přicházejte ke svatému přijímání. Někdo se mne zeptal: Jak často mám přicházet ke svatému přijímání? Odpověděl jsem mu: Proč se mně nezeptáš na to, kdy máš jíst? Vždyť když jsi hladový, tak jíš. A takto stejně, když tvá duše žízní, přijímej svaté Dary (ale samozřejmě vezmi přitom i požehnání duchovního otce). Dobré by bylo každé dva týdny, když však nepřicházejí slzy pokání – tak raději svaté Dary nepřijímejte.

Dělejte dobro. Před tím, než půjdete ke svatému Přijímání, čiňte duchovní zápas. Dělejte vše, co je jen možné, například dávejte milodary. Vždyť jestliže pracujete jen jeden den v týdnu, zaplatí vám za celý týden? A když milodary dáváte, nedívejte se na tvář a nezkoumejte, komu dáváte, ať už je dobrý nebo špatný. Milodar – to je velký čin, který hubí mnoho hříchů.

Nenoste kříž jen tak na okrasu. Ať je na vašem křížku zobrazen ukřižovaný na něm náš Pán Ježíš Kristus anebo ať je na něm napsáno ICXC NIKA (tj. ICXC – Ježíš Kristus; NIKA – vítězný, vítězící). To proto, že na kříži byli ukřižováni i jiní …

Nemluvte mnoho, zdržujte se od hříchu mnohomluvnosti. Milujte mlčení. Když přivyknete k mlčenlivosti, tak nebude chtít už tolik mluvit, taková je krása mlčení!

Buďte veselí, radostní! Radost a zármutek druh druha střídají a vy je přijímejte, tu není místo pro zoufalství a beznaděj.  Křesťan nemá být bázlivým a ustrašeným. Každodenně dbejte na to, jak jste prožily den. Vaše budoucí obavy vložte na Boží Prozřetelnost. Bůh pomůže! Vše se děje v souladu s Jeho svatou vůli a pro naše spasení. Vaše myšlenky svažte a spoutejte láskou k Bohu. Mějte Boha vždy před sebou a Jemu svěřujte vaše zármutky a potřeby.

A jak se modlit? Já si po několik dní za sebou ani nelehám na postel. A když se začnu modlit – těším se z toho a raduji, a není přání skončit. Nepronášejte slova modlitby rychle, to aby nepřítel nekradl vaše myšlenky, pronášejte slova pomalu, pozvolna, abyste je mohli pocítit. V modlitbě projevujte vytrvalost. Čtěte všechny modlitby, které jsou dány Církví: Šestižalmí, Povečeří, Kánony … Kromě toho mluvte s Kristem svými slovy. Prostě, od srdce, tak jako byste Ho viděli před sebou: "Otče můj, já jsem zhřešil, špatně a neduchovně jsem prožil den, ve světské marnosti. Odsuzoval jsem, mnoho jsem mluvil, smál se, mnoho jedl, nemodlil jsem se, tolik je u mě hříchů. Odpusť mi, Pane". Takto mluvte a Kristus se nad vámi slituje a dá vám slzy. Musí přijít slzy, protože slzy vám dají sílu a radost a zbaví vás od zármutku. Budova, která je postavena jen a jen ze suchých kamenů, není kvalitní; aby byl postaven dům, je zapotřebí vápno a voda. Tak i modlitba bez slz – není dobrou modlitbou.

Je dobré zamilovat si Žaltář a každodenně přečíst třebas jen dva žalmy. Když k tobě přicházejí smutky a pokušení, začni číst Žaltář, pozorně a s láskou, pocítíš potom změnu uvnitř sebe. Je důležité, aby ani jeden den neprošel bez recitace Vyznání víry. Čtěte jej v modlitbách anebo i zvlášť. Když se nestihnete pomodlit doma, je možné číst i modlitbu na cestě. Bůh je všude. Bůh je Duch! Když jste hladoví, copak jíte jenom za stolem? Copak nejíte i po cestě anebo v průběhu práce? Jen, aby mysl byla pohlcena slovy modlitby. Ať už je nebo není přání se modlit – modlitbu nepřerušuj. Pokus se večer prolít na modlitbě třebas jen jednu slzu. Slzy přicházejí, když je srdce čisté a mysl není zaujata postraními myšlenkami.

V domě jsou okna, dveře a my je zavíráme, abychom sebe ochránili. Stejně tak je zapotřebí postupovat i s našimi smysly a pocity, abychom si uchovali zdraví duše. Nerozčilujte se. Jestli se nad vámi smějí, jsou k vám ironičtí – snášejte to. Dávají vám pepř, ale vy dávejte cukr. Slaďte sladkostí, tj. dobrým slovem. Milujte soucit, dojetí. Připomínejte si to, co vás přimělo plakat. Mějte pokoru. Když prší, tak voda nezůstává nahoře, na vrcholcích hor, ale stéká dolů, do rovin. Pokorní mají blahodať a zbožná úcta přináší dobré plody. Nermuťte se. Nepřemýšlejte o potížích a nepříjemnostech, nezatěžujte jimi svou mysl. Jen říkejte: "Kriste můj, prosím Tě, neopouštěj mne". Ať by se s vámi dělo cokoli, jen opakujte ta slova a naleznete mír a pokoj pro svou duši. Hřích pak je pro duši smrt a újma pro tělo.

Těšte se a radujte z duchovního života, protože není nic lepšího než takovýto život. Těžký je boj, ale sladké jsou koruny vítězství. Surová je zima, ale sladký je ráj. Těm, co žijí duchovně, jsou odkryta srdce, jsou plní lásky a radosti. Tuto duchovní radost, kterou my prožíváme, ďábel nemůže pocítit, proto nám závidí, hubí a rozhazuje své sítě, do kterých my, běda nám, padáme. A my musíme bojovat, neboť bez boje nezískáme ctnosti. Zapamatujte si: to, co se lehce získává, lehce se i ztrácí a pozbývá. Když ale něco pracně získáte, tak to potom už ztrácíte obtížně. A také pokušení přinášejí užitek. Náš Kristus po 40 dní sváděl boj na poušti a poté k Němu přistoupili andělé a sloužili mu.

Velmi laskavý je náš Kristus: často pro náš užitek dopouští nepříjemnosti či potíže, ale ne nadlouho, a jen proto, abychom pocítili, že jsme tehdy bez Něj; avšak brzy, protože se trápíme a zarmucujeme a On nás tak miluje, nás objímá svojí milostí a vlídností.

Nikdy a ničeho se nebojte, jen milujte Krista. Buďte připraveni strádat. Zamilujte si těžkosti: troška jídla, málo spánku a další. Mnoho jsem musel zakusit. Byl jsem i hladový, i jsem spal pod stromem. Sláva Bohu za vše, netrápil jsem se kvůli tomu … Pamatujte si, jestliže máte v sobě Boží bázeň, osvojili jste si teologii. Když schází Boží bázeň, tak jste si osvojili jen umění prožitku.

Dělejte vše možné pro své děti, protože v životě budoucím dáte Kristu odpověď. On se zeptá, zdali byly spaseny vaše děti. Anebo mu budete moci ukázat jen svá kolena, otlačená od stání na modlitbách? Milujte hodně Krista. Milujte i lidi, ale pozorně, tak aby tato láska neumenšovala vaši lásku k Bohu. Nepřejte si to, aby vás chválili a milovali. Já bych si přál být červem, aby po mně všichni šlapali, aby na mně nikdo nebral ohledy, aby mně nikdo nemiloval, - jen abych já miloval Boha, jen abych Ho mohl spatřit, jen aby mně On miloval, vyslyšel, jen aby mně On neopustil … Překrásný je duchovní život. Šalamoun prosil o moudrost u Boha, avšak padl.  A tak nezáviďte ani moudrost, ale proste u Krista o víru a lásku k Němu.

Čím více přerušujete vztahy se světem, tím více osvobozujete i svoji mysl, očišťujete ji a modlitba jde lépe. Tvrdohlavost je nedostatkem a chybou, ale často bývá užitečná, jinak by těžkosti života člověka zlomily. Snažte se získávat dobrou tvrdohlavost a sílu vůle. Neočekávejte od života jen samé radosti. Častokráte je život poset trny, a ne květy. Když nepracujete, tak peníze nedostáváte, a stejně tak jeto i v duchovním životě: bez úsilí a modliteb Dary Ducha Svatého neobdržíte.

Dávejte pozor na svou mysl, nezatěžujte ji smutkem nebo zbytečnými problémy. Když je voda čistá, tak je vidět, co se nachází až v jejich hlubinách. Tak je to i s myslí. Starejte se růst duchovně, mysl se ničím jiným neuspokojí než duchovním pokrmem, ta dává mysli radost a sílu. Mějte na paměti, že vše závisí od rozhodnosti a horlivosti. Den, který uběhl, aniž byste pocítili Krista ve svém srdci, považujte za mrtvý podobně jako i den bez modlitby.

Kamkoli byste šli, všude je Světlo i tma. Od vás závisí, co si vyberete, co budete následovat. Co je škodlivé, na to neobracejte pozornost, a naopak to, co přináší duchovní užitek – to následujte. Radujte se skrze duchovní život, protože nad něj není nic sladšího.

Co pociťujete, když přijímáte (svaté Dary)? Většinou z počátku přichází strach, ohromení, zkroušenost … Poté pociťujete takovou radost, že celý den se vám nechce s někým z lidí byť jen promluvit!

Chrám je jako léčebna. Proč přicházíme do nemocnice? Abychom se uzdravili. Zeptejte se sami sebe: "Proč jsem sem přišel?" A proste Krista, Boží Matku a všechny svaté o uzdravení. Když necháte okno otevřené, tak vstoupí světlo. Když je zavřete, tak kudy vejde světlo? Tak je to i v duchovním životě: odkryjte své srdce Kristu, proste Jej a on přijde a pomůže vám.

¹ Gelveri nyní Güzelyurt ve Střední Anatólii, v Turecku. V okolí Gelveri, bylo velké množství kelijí a monastýrů, které byly jako orlí hnízda vystavěny ve skalách a jejich podnoží, to potvrzuje i původní název vesnice Kelivara, což znamená, místo kde je mnoho kelijí. Podle různých svědectví bylo v okolí až na 200 chrámů. Časem, ze strachu z pronásledování začali mniši své kelije opouštět a v nich se začali usídlovat rodiny. Takto se původně mnišské příbytky přeměnily na vesnici, později na městečko.

² Ikonijská Metropolie (Ιερά Μητρόπολη Ικονίου) Existovala v letech 325 až 1922, s centrem ve městě Ikonion, nyní Konya. Nyní to je titulární eparchie Konstantinopolské pravoslavné církve.

³ Svt. Dionýsij Zakynthský, arcibiskup Eginský, jeho památka je 17. / 30. prosince.

⁴ Isichastirium neboli Hesychastérium, povětšinou se nachází na opuštěných místech a je zaměřeno především na přísný mnišský život v neustálé modlitbě.

⁵ Ženský monastýr Svaté Trojice, založil roku 1904 svt. Nektarios Eginský. Svt. Nektarios na své vlastní náklady zakoupil nevelký pozemek, na kterém se už dříve nacházel zapomenutý a polorozpadlý monastýr.

⁶ Pravoslavné starokalendářní – starostylní hnutí v Řecku, vznik tohoto starostylního hnutí se uskutečnilo z důvodů, negativní reakce věřícího lidu a duchovenstva na reformu církevního kalendáře, na tzv. Všepravoslavném Jednání, které proběhlo roku 1923 v Konstantinopoli, tato odezva, byla také způsobena i sporným kanonickým statusem, které toto jednání mělo, pro odmítnutou účast, některých místních pravoslavných církví. Neboť jakékoli reformy a změny jako takové, se vždy musí zakládat, na zachování celé řady podmínek, ze kterých nejdůležitější jsou pak, kánony církve, zachování základů svaté tradice církve, všepravoslavná soudržnost, soulad a časová shoda provedení daných reforem. Kromě tohoto, úspěšnost změn, v mnohém záleží také, na tom jak jsou k nim připraveni, věřící. V opačném případě, vzniká vážné nebezpečí pro církevní jednotu, což se právě při uvedení do bohoslužebného života Církve, nového kalendářního stylu, tzv. novojuliánského kalendáře, stalo.