Životy Svatých

Svt. Mitrofan, v schimě Makárij, biskup voroněžský, divotvorce

(památka v den zesnutí 23. listopadu/ 6. prosince a v den vyzdvihnutí svatých ostatků 7. / 20. srpna)

Narodil se roku 1623 zbožným rodičům, ve Vladimirské gubernii. Prvou polovinu svého života, prožil jako vesnický kněz, když mu bylo 40 let, tak ovdověl. Svůj další život se rozhodl zasvětit zcela Bohu a v Zolotnikovské poustevně Zesnutí Přesvaté Bohorodice přijal mnišský postřih se jménem Mitrofan. Byl horlivým a přísným mnichem milujícím tichý monastýrský život, ale už v roce 1665 po prosbě bratrstva monastýru ctih. Kosmy Jachromského – Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byl ustanoven igumenem tohoto monastýru. V roce 1675, se Mitrofan stal igumenem Unženského monastýru Svato Trojického - Makárijevského, jako igumen byl v každém monastýru velmi ctěn, jak pro duchovní tak praktickou umnost igumena, vešel ve známost i samotnému patriarchovi moskevskému Joakimovi (Savjolov). Když se zakládala nová Voroněžská eparchie, tak na místo jejího prvního archijerej byl vybrán právě Mitrofan, rukopoložen byl pak roku 1682.

Jako biskup, rozvíjel blažený Mitrofan, v jemu svěřené eparchii velkou evangelní činnost. To vše proto, neboť dříve byla Voroněžská eparchie součástí eparchie Rjazaňské, ale protože se nacházela na jejím okraji, nebyla často navštěvována archijerejem a duchovní život ustupoval světskému. Nyní se jako biskup, staral o pozvednutí duchovnosti kněží, rozvíjel pastýřskou horlivost a o věřící se staral tak, aby si co nejvíce zamilovali život podle Svatého Evangelia.

Jako už starší a životem zkušený, byl svatý Mitrofan přístupný všem a jeho archijerejský dům, se stal útočištěm pro všechny potřebné, nemohoucí. Byl dobrým hostitelem poutníků a nezištný lékař nemocným. Častokráte procházel město, kdy navštěvoval potřebné v domech i na ulicích, schraňoval sirotky a ostatní lidmi opuštěné, pomáhal jim materiálně a také je utěšoval, vírou a nadějí na milost a pomoc Boží.

Velmi jej ctil a vážil si ho i car Petr Veliký, který ve Voroněži v 17. stol, nechal vybudovat loděnice. Car Petr zde často pobýval a během jeho vlády se stala Voroněž jedním z nejvýznamnějších měst tehdejšího Ruska. Často, Když přicházel do Voroněže, neopomněl navštívit svt. Mitrofana. Jednou se však stalo a mezi mocným carem a pokorným biskupem, došlo k rozepři. Stalo se to, když car svt. Mitrofana pozval k sobě. Ten se za ním vydal pěšky, když však došel na dvorec, uviděl tam sochy řeckých bohů a bohyň, které tam byly pro okrasu na carův příkaz postaveny. Když to světitel uviděl, v tom okamžiku se obrátil a vrátil se domů. O tomto bylo řečeno carovi, který ale nevěděl proč se svt. Mitrofan vrátil a tak dal opět poslat příkaz, aby jej navštívil. Na to světitel odpověděl: Dokud panovník nepřikáže, aby modly, které uvádějí do pokušení mnohé, byly odstraněny, já do jeho dvorce nemohu vejít. Takovýmito slovy rozhněvaný car, přikázal poslat biskupovi vzkaz: Jestliže on nepřijde, tak skrze tuto neposlušnost vůči moci vládnoucí, sebe sama odsoudí rozsudkem smrti. Na tuto výhružku biskup Mitrofan odpověděl: V mém životě, mě má panovník právo vládnout, ale je nepřípustné křesťanskému panovníku, aby dal postavit pohanské modly a takto vydávat v pokušení prostá srdce. Tento svár, byl nakonec ukončen smířením, kdy car odpustil biskupovi a dal přikázat sochy odstranit, po čemž, přišel biskup do dvorce a carovi poděkoval.

Prožívaje svoji životní cestu, plnou duchovního boje a těžké práce, svatý služebník Boží Mitrofan, ve svých osmdesáti letech, roku 1703 těžce onemocněl. Během nemoci přijal velkou schimu, při které přijal jméno Makárij, téhož roku 23. listopadu / 6. prosince v pokoji zesnul v Pánu. Byl s poctami, v přítomnosti cara Petra, pochován ve Voroněžském katedrálním chrámu. Mnohé zázraky, se udály u hrobu světitele. Jeho svaté ostatky, pak byly 7. / 20. srpna roku 1832, kdy byl připočten k zástupu svatých, vyzdvihnuty ze země a byly shledány netlené a divotvorné. V den, který předcházel vyzdvihnutí ostatků svt. Mitrofana, Voroněžský arcibiskup Antonij (Smirnickij, památka 20. prosince / 2. ledna), se chystal vejít do chrámu, aby tam oblékl svaté ostatky, tak jak je zvykem, do nového archijerejského oblečení. Náhle však pocítil takovou slabost, že taktak mohl dojít do své kelije. Tímto znepokojený, sedl si a přemýšlel, když v tom uslyšel v mysli hlas: Nenarušuj mou závěť. Slova, která uslyšel, nepochopil hned a myslíce na to co původně chtěl udělat, sebral všechny síly a vydal se na místo, kde bylo archijerejské oblečení, tam však našel i schimu, kterou nedlouho předtím přinesla neznámá monaška, se slovy, že se bude brzy hodit. Když vladyka Antonij, spatřil schimu tu pochopil, že slova - Nenarušuj mou závěť, je vůle samotného svt. Mitrofana, aby jeho ostatky nebyly oblečeny do archijerejského oblečení, ale zůstaly oblečeny v mnišské schimě. Takto, dosvědčujíce o hlubokém duchovním svazku světitele, se svým ochráncem ctih. Makárijem Unženským a spolu s tím i o jeho pokoře a smíření.

Po bolševické revoluci, byly ostatky novou komunistickou mocí roku 1919 vzaty a ukryty, aby věřící nemohli projevovat «náboženský fanatismus». Chrám, ve kterém přebývaly, byl uzavřen a ostatky byly ponejprv uschovány v něm. V roce 1929, pak byly ostatky z tohoto chrámu vzaty a byly uloženy ve Voroněžském oblastním muzeu, ve kterém zůstaly po dobu šedesáti let.

Návrat ostatků Církvi se uskutečnil milostí Boží, prací a snahou, metropolity Voroněžského a Lipeckého Metoděje (Nemcova) roku 1989. Z počátku byly ve Voroněžském chrámu Záštity Matky Boží, který byl tehdy katedrálním chrámem. Nyní se svaté ostatky svt. Mitrofana nachází v chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice, katedrálním chrámu města Voroněže.