středa 18. října 2017




Ctihodný David Evvijský¹, divotvůrce
(památka 1. / 14. listopadu)

Ctihodný otec David se narodil na počátku 16. století v pobřežní vesnici Gardinica, naproti ostrovu Evvia, v eparchii Lokrida. Jeho otec byl kněz jménem Christodul, matka se jmenovala Theodora. Už od tří let si zamiloval církevní bohoslužby a snažil se být často v chrámu. V dětství byl učiněn hodným zjevení sv. Jana Křtitele, který ho vybízel k tomu, aby ho následoval. Chlapec se vydal do blízké kaple, která byla zasvěcena sv. Janu Křtiteli a v ní pobýval šest dní a nocí, dokud si ho nenašli rodiče.
Ve věku 15 let David opustil svůj domov a stal se poslušníkem starce jeromonacha Akakia, s nímž prožil pět let v jednom z monastýrů v oblasti Magnesia. Pro své podivuhodné sebeodříkání, moudrost, pokoru a lásku k bližnímu začali spolubratři nazývat dvacetiletého Davida starcem. Později se David spolu se svým duchovním učitelem usadili v monastýru Komninion, blízko hory Ossa, kde byl rukopoložen na diákona.
Potom se spolu vypravili na Athos, a když Akakios odplul do Konstantinopole, David žil ve Velké Lávře². V Konstantinopoli byl otec Akakios rukopoložen na biskupa a stal se metropolitou Nafpaktským a Arstským, do eparchie, která mu byla svěřena, si vzal s sebou i otce Davida a rukopoložil jej na kněze.
Ctihodný David se stal igumenem monastýru Přesvaté Bohorodice Varnakovas. Když cestou do Achaie tento monastýr navštívil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I., jeden z členů jeho doprovodu, otec Emmanuel, spatřil ctihodného Davida v oltáři, kde konal proskomidii. Spatřil Davida ozářeného božským světlem, stojícího ve vzduchu nad zemí a s tváří, která zářila jako slunce. Pověděl o tom patriarchovi. Patriarcha přišel do chrámu, záři však neviděl, co ale spatřil, byla tvář ctihodného, která byla zrosena slzami zbožného dojetí. Když pochopil, jakého člověka má před sebou, prosil ho, aby přijal hodnost archijereje, ctihodný David však na nic takového nechtěl přistoupit.
Přes všechnu práci a pokoru, kterou ctihodný David v monastýru vynakládal, někteří z bratří jeho rady nepřijímali, ba co víc, žili ve svévoli. Ctihodný David se proto rozhodl, že monastýr opustí a modlil se k Bohu, aby mu ukázal vhodné místo pro ticho a modlitbu. Bůh mu ukázal na horu Stiri, mezi horami Helikon a Parnas. Tam učinil malý příbytek, shromáždil něco málo zbožných bratří, se kterými se oddali službě Bohu, v půstu a modlitbě.
A protože nepřítel spasení neustále činí překážky a pokušení tomu, který si přeje následovat Krista, stalo se, že z blízkého města Livadia, utekli nevolníci a David byl obviněn z nápomoci v jejich útěku. Byl mučen, bit palicemi a uvržen do vězení. Svatý se však utěšoval slovy sv. ap. Jakuba: Za největší radost mějte, bratří moji, když v rozličná pokušení upadáte (Jk 1, 2). Nakonec se však našli zbožní křesťané, kteří vyplatili jeho propuštění penězi, a David byl nakonec osvobozen. Ctihodný se potom rozhodl již nevrátit na dřívější místo modlitby, ale rozhodl se hledat místo nové, vhodnější pro své duchovní zápasy. Po mnoha těžkostech a útrapách došel na ostrov Evvia, podivuhodný však je způsob, jak sem dorazil.
Když ctihodný David došel k pobřeží Atalanti, tak prosil jednoho převozníka, aby jej převezl na protější ostrov Evvia, ten však, když viděl jeho zevnějšek, tak jej převézt nechtěl. Ctihodný se proto nezlobil, sundal si svou černou řízu, rozprostřel ji na mořskou hladinu, učinil znamení kříže, pomodlil se, vstoupil na kněžskou řízu jako na malou loďku a začal putovat na druhou stranu. Když to spatřil převozník, začal na něj volat, aby se vrátil, že ho převeze, ale svatý mu jen požehnal a plul dál na ostrov.
Když doplul k pobřeží města Rovies, odešel odtud až do míst, kde se nyní nachází monastýr, který nese jeho jméno. Tehdy se na tomto opuštěném místě nacházela jen rozpadlá kaple Proměnění Páně. Brzy do blízkosti místa jeho modliteb začali přicházet ostatní věřící, kteří u něj hledali radu, poučení, modlitbu a útěchu. Přicházeli také ti, kteří směřovali na cestu mnišství, a ti potom zůstávali, aby žili spolu se starcem. Tehdy bylo učiněno rozhodnutí, že je třeba na tom místě postavit monastýr. David pozval stavebníky a ukázal jim místo, kde si přál postavit monastýr. Řekl jim, aby připravili všechen potřebný materiál a začali stavět. Sám odešel na cestu, na které chtěl vybrat dostatečný obnos na budoucí monastýr u zbožných křesťanů v Řecku, kteří tehdy byli pod tureckým jhem, zejména v dunajských knížectvích, a vydal se i do Ruska. Když na své cestě získal vše potřebné k výstavbě monastýru a jelikož se bál toho, aby náhodou nepřišel na své zpáteční cestě o všechno to, co mu bylo zbožnými lidmi darováno, rozhodl se s vírou obrátit k Hospodinu. Dal do velké klády vysekat otvor, vše co dostal, tam vložil, otvor pak zadělal a přežehnal kládu i sebe svatým křížem. Nakonec ji shodil do jedné z řek. Po modlitbě svatého byla kláda přenesena po vodách až k břehům Evvie, kde ji potom vynesl na břeh, a vše, co do ní bylo svěřeno, v ní také zůstalo. Tak mohl svatý zaplatit mzdu stavebníkům.
Jaké však bylo překvapení, když spatřil, že na místo na vrcholku hory, kde původně vybral místo pro stavbu chrámu, stavebníci začali stavět pod horou. Ti to objasnili tak, že nahoře není vody, ale dole je jí mnoho. Ctihodný tedy pozval stavebníky i své bratry, aby s ním vyšli až na horu, sklonil svá kolena při modlitbě, udeřil holí o skálu, a v tom okamžiku ze skály začala téct voda. Svatý David však dovolil, aby pokračovali ve stavbě na tom místě, kde už stavět začali. Voda z pramene na hoře byla v roce 1963 přivedena až k monastýru. Až do dnešních dní připomínají tento zázrak fontány zbudované v tomto monastýru, z nichž prýští sladká a zázračná voda, která dává uzdravení.
V monastýru Proměnění Páně, který založil ctihodný David, se sešlo mnoho mnichů. Nejednou byl starec žádán věřícími i archijereji, aby je navštívil na různých místech v Řecku, aby je navštívil, poučil a poradil jim v následování Krista.
To, co nejvíce proslavilo ctihodného Davida, bylo umění a moc předat druhým žízeň po odpuštění hříchů, a proto do tohoto monastýru přicházelo mnoho věřících zejména ke svaté zpovědi.
Stalo se jednou, že přišli do monastýru čtyři stařečci, ze sousední vesnice Rovies. Když je svatý uviděl, zeptal se jich: Proč jste přišli, bratři? Oni mu odpověděli: My, svatý starče, jsme jen chudáci a staří, kteří jsme sem přišli, abys nás ty spasil duševně i tělesně. Svatý David je s radostí přijal a po nějakém čase, co se poučili v poustevnickém životě, je oblékl do mnišské schimy. Tu potom přišli někteří mniši z monastýru a začali říkat: Starče, to není pro monastýr výhodné, aby zde žili takoví jako oni, jsou staří, mají dluhy, a my nebudeme mít kvůli nim klidu. Tehdy jim na to svatý odpověděl: Vy běžte, kam chcete, a nechte ty chudáky tady, protože monastýr je Pána našeho Krista, a On chudé, kteří za ním přicházejí, přijímá. A takto nakonec tito chudí stařečkové v monastýru žili, osvobodili se ode všech zármutků a bídy, i od těžkého dluhu, ale to nejhlavnější, vedli duchovní boj za spásu duše, protože kdo by chtěl zachránit duši svou, ztratí ji; kdo však ztratí duši svou pro Krista, nalezne ji (Mat 16, 25).
Jindy, jednou v létě, se stalo následující: svatý David putoval do města Karystos, po cestě se zastavil ve vesnici Dystos, a tam se stalo, že se přemnožili komáři a v horku nedávali lidem přes den ani na chvíli odpočinout, v noci potom spát. Někteří utíkali do jeskyní, jiní do hor, jen co se však dozvěděli o příchodu svatého do jejich vesnice, utíkali se za ním a prosili jej, aby se pomodlil za jejich těžkosti. Svatý viděl jejich nouzi, modlitbu i pláč a řekl jim, aby měli naději na Boha, a ten je hned osvobodí. Poté pozvedl ruce a řekl modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Bože náš, Ty který jsi osvobodil Izrael z rukou Faraona a daroval jsi mu zemi zaslíbenou, Ty osvoboď i nyní služebníky své od sítí nynějšího nepřítele a od množství komárů, kteří je mučí, aby oslavili Jméno Tvé svaté, neboť v Tobě, Předobrý Králi, mají naději ve svém spasení. Jen co dokončil slova modlitby, množství komárů, kteří tam byli, náhle zmizelo do moře.
Křesťané, kteří přicházeli do monastýru, nacházeli útěchu, klid i materiální pomoc, když jim byla zapotřebí. Monastýr byl věřícími nazván monastýrem milosti. Když měl ctihodný David téměř 70 let, nezůstával po všechny dny v monastýru, ale určil za sebe druhého igumena, stejně rozumného a ozdobeného blahodatí učitelství a pokorné moudrosti. Sám potom ctihodný odcházel každé pondělí s epitrachilem a kaditelnicí do svého askitýria³, kterým mu byla jedna jeskyně několik kilometrů od monastýru, a zde svatý žil celý týden, zbožně se modlící, s dojetím a bázní Boží, zatímco si s sebou přinášel jen trochu antidoru a svěcené vody. Na večer v sobotu se už zase vracel do monastýru, kde jej otcové vítali rozezvučenými zvony a vonným kadidlem. Ráno v neděli vždy sloužil svatou liturgii, přijímal svaté Dary a po božské Liturgii, s velkou láskou, soudností a pokorou, učil, pomáhal, utěšoval a posilňoval všechny, kdo za ním přicházeli do monastýru: mnichy i věřící, přicházející za ním ze světa. V pondělí potom zase znovu odcházel do askytýria.
V posledních letech svého života získal ctihodný David svým životem takovou smělost před Bohem, že Ten jej zjevil jako pramenící řeku zázraků, monastýr pak majákem Pravoslaví a pramenem všelikého uzdravení. Ctihodný předpověděl již v hlubokém stáří přesný den svého zesnutí, a potom pozval své učedníky, kterým dal rady a oznámil jim své budoucí zesnutí. Před svojí smrtí potom řekl: Hle, bratři moji, Kristus Vládce přišel! A v tom okamžiku svatý odevzdal svoji duši do Božích rukou (Moudr 3, 1). To se stalo mezi roky 1589 až 1601. Po zesnutí ctihodného se monastýr stal cílem zbožných poutníků, neboť od svatých ostatků ctihodného Davida se dělo mnoho zázraků. Takto se to děje dodnes všem, kteří s upřímnou vírou v Boha a s láskou ke ctihodnému přistupují k místu svatého a duchovního boje a k jeho blahodatným ostatkům. Jeho svatými modlitbami, Pane Ježíši Kriste, pouč a spasiž i nás. Amen.

Monastýr ctihodného Davida

¹ Evvia – Εύβοια: ostrov u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře. Je to druhý největší ostrov Řecka po Krétě a šestý největší ostrov ve Středozemním moři.

² Lávra Svatého Athanasia: Velká Lávra – Μονή Μεγίστης Λαύρας, první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře.

³ Askitirij: σκητήριον, místo askeze, duchovního boje. Nevelký mnišský příbytek anebo chata poustevníka.

Žádné komentáře:

Okomentovat