Životy Svatých

Ctihodný Siluan Athoský

(památka 11. / 24. září)

Ctihodný Siluan Athoský se narodil roku 1866 ve zbožné rodině rolníků Jana Antonova, která žila ve vesnici Šovskoje, Šovské volosti¹ v rámci Lebedinského újezdu² Tambovské gubernie. Narodil se jako Simeon – rusky Semjon. Jeho rodiče byli pracovití, pokorní a mírní, přirozeně moudří, třebaže nebyli vzdělaní. Jak později vzpomínal starec, velká a družná rodina žila velmi chudě, přesto se ale nikdy nezříkala pomáhat potřebným, i když se s nimi dělila o své poslední. Velmi rádi byli u nich přijímáni poutníci. Otec s nimi vždy rozmlouval o Bohu a křesťanském životě a právě tyto vyprávění a rozhovory měly velký vliv na vnímavou duši mladého Simeona.

Od dětství Simeon pracoval spolu se staršími příbuznými a práci se nikdy nevyhýbal, dle svých možností pomáhal otci na poli a bratřím na stavbách na domech, které stavěli. To byl možná také důvod, proč musel zanechat vesnickou školu, když se v ní vyučil, jak sám říkal, jen "dvě zimy". Úsilí a touha po vědění a poznání byly vždy přímo vlastní ctihodnému Siluanovi.

Život zbožné rodiny Antonových byl nerozdílně spjat s chrámem, jehož návštěvy rozvinuly v Simeonovi od dětství jemný cit zbožnosti a úcty před Božím slovem, vychovali jej v  duchu křesťanské pokory a ostatních ctností. V chrámu začínal chápat a rozumět církevním knihám, učil se soustředěné modlitbě a byl pozorný ke čtení Životů svatých. Za několik let, už skoro dospělý mladík, si tak zamiloval Pána, celou svojí duší, že se zcela otevřeně rozhodl odejít do monastýru a tam přijmout mnišský postřih. Jeho snaha se však nesetkala s otcovou podporou, který trval na tom, aby syn nejprve vstoupil na vojenskou službu a až po ní aby přijal rozhodnutí, kým se nakonec stane.

Simeon se podřídil rodičovskému slovu a vrátil se k obyčejnému životu, bylo mu tehdy devatenáct let. Zbožný záměr jej však brzy opustil a on, stejně jako i jiní jeho vrstevníci, se oddal svodům světa. Mladý, krásný, silný a v té době skrze svou pracovitost už i bohatý si začal užívat života a v halasném shonu světa postupně zapomínal na počáteční Boží volání a výzvu k mnišské službě.

Pán jej však ubránil před ponořením se do hloubky a propasti hříchu a znovu jej přizval k tomu, aby se vzdal světského shonu a marnosti a aby vstoupil na cestu mnišství.

Stalo se, že jednou, když se vrátil domů z procházek, usnul a v lehkém snu viděl sám sebe jakoby ze strany i spatřil, jak do něj proniká páchnoucí had. Pocítil takové znechucení, až se probudil, a v tom okamžiku uslyšel slova pronesená samou Přesvatou Bohorodicí: "Ty jsi spolknul ve snu hada a bylo ti to protivné, stejně tak i mě je těžko dívat se na to, co děláš". Simeon si uvědomil své hříchy, učinil z nich upřímné pokání před Pánem a děkoval Matce Boží, za její k němu projevenou dobrotu. Simeon poté znovu pocítil přání zasvětit svůj život Bohu.

Vojenskou službou prošel v Petrohradu. Byl považován za svědomitého vojína s příkladným chováním, spolehlivého ve službě a k ostatním bratrům ve zbrani, za což byl velmi oblíben. V armádě se velkou měrou projevil jeho dar moudré rady, díky čemuž mnozí nalezli duševní pokoj a štěstí. Z vojenské služby odcházel s hlubokým vědomím kajícnosti, Simeon už tehdy nikdy nezapomínal na Boha. V tom čase se mu ukázalo i místo jeho mnišského zápasu – Svatá Hora Athos³. Nedlouho před ukončením vojenské služby požádal Simeon o modlitbu a požehnání svatého Jana Kronštadtského. Po ukončení služby pobyl Simeon doma jen jeden týden. Shromáždil jen dary pro monastýr a věci nezbytné na cestu, rozloučil se všemi a vydal se na Athos.

Na podzim roku 1892 ctihodný přicestoval na Svatou Horu, kde byl přijat jako poslušník v Ruském monastýru sv. vlmč. Pantelejmona⁴ v době největšího rozkvětu tohoto monastýru. Život poslušníka v monastýru byl obyčejný, prostý a v ničem výjimečný: z počátku dostal za úkol jako poslušník v monastýru vykonávat těžkou práci na mlýně, kterou potom zaměnil za pracnou činnost ekonoma ⁵, kdy se staral o chod monastýrských dílen, potravinový sklad a ke konci života také o prodejní obchůdek monastýru. Prošel si celou cestou počátečních mnišských zkoušek, až byl v roce 1896 postřižen do mantije s mnišským jménem Siluan a v roce 1911 přijal také mnišskou schimu, zatímco si ponechal své předchozího mnišské jméno. Mnich Siluan nebyl pod přímým duchovním vedením starce, ale stejně jako i mnoho ostatních mnichů byl vychováván v duchovní tradici, společné atmosféře pro mnichy Athosu, kdy své mnišství prožíval tak, jak to požaduje mnohaletý způsob tamějšího života, čili v neustálé Ježíšově modlitbě, na dlouhých bohoslužbách v chrámu, v půstu a bdění, při časté zpovědi a přijímání Kristových tajin, čtení duchovních knih a práci.

Od prvního do posledního dne ctihodný představoval zpodobnění dokonalého duchovního poslušenství. Prožil 46 let ve společném mnišském spolužití. Ctihodný asketa nikdy nesměřoval k odchodu do úplného uzavření se před světem (tzv. zátvoru) anebo života v samotě pustiny, to totiž považoval za pomocné prostředky, nikoli za cíl křesťanského života. Současně byl vzdálen všem světským zájmům. Přesto, že se neustále nacházel uprostřed lidí, zachoval si mysl a srdce čisté od postranních myšlenek, které očišťoval od vášní; celým svým životem utvrzoval ostatní v tom, že právě to je sama nejkratší cesta ke spáse. Celý jeho život byl naplněn modlitbou srdce až do velkých slz, výjimečný to nejvyšší duchovní zápas lásky k Pánu.

Svt. Nikolaj Velimirović v jednom článku o ctih. Siluanovi napsal: O tomto mnichovi je možno říci jen jedno: sladká duše! Sladkost této duše jsem pocítil nejen já, ale každý poutník na Svaté Hoře, který se s ním setkal. Siluan byl sice vysokým a velkým, s velkou černou bradou, ale nebyl to jeho zevnějšek, který okamžitě získal pozornost člověka. Většinou stačil jeden jediný rozhovor s ním, aby si ho člověk zamiloval. "Pán nás nevyslovitelně miluje", říkal každému otec Siluan. A při těchto slovech se jeho oči vždy zaplnily slzami. Byly červené od slz. Ze všeho nejvíce ale hovořil o lásce Boží k lidem. Když si mu někdo stěžoval na svůj zármutek anebo těžkosti a pokušení, Siluan jej utěšoval a povzbuzoval ho slovy o lásce Boží. "Pán zná, že strádáš, ale jeho láska tě zahřeje, tak jako slunce zahřívá zemi. Neboj se, toto je pro tvé blaho". On nebyl přísný k cizím hříchům nehledě na to, jak velké byly. Hovořil o bezměrné lásce Boží k hříšníkovi a přiváděl tak hříšného člověka k tomu, aby odsoudil nejprve sám sebe. "Kdybychom my přestali reptat na Boha, tak bychom ani nezačali odsuzovat ani Jeho stvoření, především lidi", říkal Siluan a jeho oči se naplnily slzami. "My však reptáme na Něj, pro všechny těžkosti a útrapy života a potom odsuzujeme i Jeho stvoření. My reptáme na Boha, protože necítíme jeho lásku. Takto stejně to bylo i se mnou. Šel jsem jednou k monastýru Dafnion. Ztratil jsem cestu a zabloudil v těžko prostupných keřích. Nebylo vidět už ani na cestu. Rozzlobil jsem se. A především jsem se rozhněval na Boha a vykřikl jsem: Pane, cožpak to nevidíš, že jsem zabloudil a ztratil se. Zachraň mne! A najednou jsem uslyšel hlas: Jdi stále, po celou dobu po pravé straně! Duše se mi v těle zachvěla. Nikde nikoho nebylo. Šel jsem po celou dobu po pravé straně, dokud jsem nevyšel u Dafnionu. Celou noc jsem potom proplakal. Pocítil jsem tehdy živou přítomnost Boha a zakusil Jeho lásku ke mně nedůstojnému. Od té doby jsem nedopustil, aby bylo něco mezi mnou a láskou Boží ".⁶

Ctih. Paisij Svatohorec, ve svém vyprávění o starci Tichonovi (Golenkovovi), napsal: Jen Bůh zná duchovní míru svatých. Dokonce ani sami svatí jí neznali, neboť poměřovali jen své hříchy, a ne svoji duchovní výši. Majíce před sebou toto pravidlo svatých, kteří nemilovali lidskou chválu, staral jsem se ohraničit své vyprávění jen tím, že popíši to nejnutnější. Věřím, že bude rád i otec Tichon a nebude si stěžovat, tak jako si mu stěžoval starec Siluan, když otec Sofronij poprvé vydal jeho životopis ⁷. Tehdy se totiž starec Siluan zjevil otci Tichonovi a řekl mu: Tento požehnaný otec Sofronij napsal mnoho pochval na mou adresu. Já bych to však nechtěl.⁸

A nakonec sám archimandrita Sofronij (Sacharov)⁹ takto popsal svého duchovního učitele, v jeho pozdním období duchovního života: "Pokušení a těžkosti snášel s velikou odvahou… Měl výjimečně silnou vůli, ale bez tvrdohlavosti a svéhlavosti; prostota, svoboda, neohroženost a nebojácnost, spolu s pokorou a blahosklonností; pokora a poslušnost – bez poníženosti a snahy zalíbit se lidem – to byl skutečný člověk, Boží obraz a Jeho podoba."

24. (11.) září roku 1938 starec schimonach Siluan mírně a v pokoji zesnul. Svým mnišským životem zjevil příklad pokory, mírnosti a lásky k bližním. Padesát let po jeho zesnutí, roku 1987, Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu přičetl blaženého starce k zástupu svatých. 

Hlava ctihodného Siluana Athoského

¹ Volosť -  (rusky во́лость) je jednotka administrativně-teritoriálního dělení v Rusku, Lotyšsku, Estonsku a některých dalších zemích.

² Újezd - někdejší administrativní dělení Rusi, Moskevského knížectví Ruského impéria, původ sahá do 13. století.

³Athos – Svatá Hora, z řeckého Άγιο Όρος (Agion Óros) – je jeden ze tří poloostrovů na severořeckém Chalkidiki. Nachází se zde mnišský stát tvořený dvaceti mužskými monastýry a mnoha poustevnami.

⁴ Monastýr svatého velkomučedníka Pantelejmona  - řecky - Μονή Αγίου Παντελεήμονος ruský monastýr na Svaté Hoře Athos v Řecku, devatenáctý v hierarchii svatohorských monastýrů. Monastýr se nachází na jihozápadním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Xenofont a Simonos Petra.

⁵ Monastýrský ekonom – hospodář, mnišské poslušenství a hodnost; ekonom se stará o hospodářský chod celého monastýru.

⁶  Člověk velké lásky – článek  svt. biskupa Nikolaje Velimiroviće o starci Siluanu Athoském, napsaný roku 1938.

⁷ Myšlena kniha – Starec Siluan – sepsaná otcem Sofronijem (Sacharovem) a vydaná roku 1952 v Paříži.

⁸ Otcové svatohorci a svatohorské historie. Kniha ctihodného Paisija (Eznepidise) Svatohorce Kapitola – Otec Tichon.

⁹ Archimandrita Sofronij (Sacharov) 1896 – 1993. Schiarchimandrita, učedník a životopisec ctih. Siluana Athoského, spisovatel duchovní literatury. Zakladatel monastýru sv. Jana Křtitele ve vesnici Moldon (hrabství Essex v Anglii).

Monastýr svatého velkomučedníka Pantelejmona