sobota 1. září 2012

Ctihodný otec Serafim (Rose) jeromonach Platinský (1934-1982) 
(památka v den zesnutí 20. srpna podle církevního kalendáře/ to je 2. září dle světského)


Kristus je jediné východisko z tohoto světa, jen v Něm je spasení.
jeromonach Serafim (Rose)

Blažený otec jeromonach Serafím, světským jménem Eugene Dennis Rose, se narodil 12. srpna (datum dle světského kalendáře) 1934 v Kalifornii v přímořském městě San Diego kde vyrůstal v typické americké protestantské rodině. Již ve svém dětství, obracel na sebe pozornost učitelů pro svůj výjimečný talent ve studiu.
S vyznamenáním zakončil roku 1952 střední školu a na podzim téhož roku pokračoval na vysoké škole v Pomonu (Pomona College -Claremont, Kalifornie). V té době Eugina přestávalo naplňovat křesťanství, v alternativě kterou mu nabízel protestantismus a zcela se od křesťanství odvrátil.
Po ukončení vysoké školy v roce 1956, byl, Eugene přijat na Americkou akademii asijských studií (The American Academy of Asian Studies)v San Francisku a půl roku na to byl ještě přijat na Kalifornskou Univerzitu v Berkley (University of California at Berkeley). Studium srovnávacího náboženství při akademii, mu dalo tu možnost, aby sám sebe zkoušel v různých duchovních školách: v hinduismu, buddhismu, judaismu, súfismu a dalších. Eugene, prostudoval a prozkoumal všechny tyto duchovní školy, hledaje jak on sám říkal především pravdu, přičemž každé z těchto náboženství studoval v jejich rodném jazyce. Na univerzitě za svoji práci o starých nářečích čínského jazyka později získal titul magistra.
V tomto období, Eugene zcela odešel od protestantství svých rodičů, které mu bylo směšné a jeho hledání pravdy nenaplnila ani západní filozofie. Eugene, byl zcela pohlcen východní filosofií a nakonec ateismem. Žil bohémským životem, byl pohlcen tehdejším odmítáním morálních pravidel západního světa, tak jak to činila mladá generace, přičemž z východních filozofií si „nová“ generace vybírala jen to, co se jí hodilo a líbilo. Za několik let poté o tomto svém hledání, a odmítání Boží vůle jasně hovořil těmito slovy: Já jsem byl v pekle. Vím co to je (Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. Ž 139, 8). Osobní zkušenost v pekle života, přebývání v hříšném životě, nechápání smyslu svého bytí, duchovní lenost, nakonec přiměla Eugena hledat spasení opět v náboženství.
Jeden z jeho akademických přátel, který se specializoval na východní křesťanství, mu jedenkráte poradil, aby, když už se zajímá o východ, navštívil i pravoslavnou bohoslužbu. To se stalo na Velký Pátek Strastného týdne v ruském pravoslavném chrámu v San Francisku. Prvně si myslel, že jen navštíví chrám, aby poznal ještě jedno učení, ale jak sám později řekl, poté co přestoupil práh pravoslavného chrámu, stalo se něco, co si předtím ještě nikdy neuvědomil. Nedovedl si to vysvětlit, protože neznal jazyk bohoslužby, nerozuměl bohoslužbě, jeho srdce mu, ale říkalo, že tady je jeho domov. Po této návštěvě začal pravidelně navštěvovat pravoslavné bohoslužby, učil se ruský jazyk a četl knihy o pravoslaví.
Nakonec učinil pro sebe rozhodující závěr: Kristus je jediné východisko z tohoto světa, jen v Něm je spasení. Všechno ostatní: radosti smilstva, politické utopie, ekonomická nezávislost, jsou jen slepými uličkami, kde našli svůj konec a došli úpadku mnozí a mnozí.
Eugene, začal přednášet, a byl na prahu velké vědecké kariéry, byl také, ale zároveň i rozčarován, neboť dle jeho slov: vědecký a naučný svět stal se spíše původcem všeobecného tlení, než aby ukazoval cestu k pravdě.
V té době přemýšlel napsat a začal i psát knihu «Království lidské a Království Boží», zcela jí oddal všechnu svoji energii. Vědecká kariéra se mu nyní jevila jako nesmyslná. Roku 1961 dokončil svoji diplomovou práci, a získal titul magistra, dokončil i dizertační práci k získání titulu bakaláře. Svým rodičům k jejich úžasu, ale napsal, že nenastoupí učitelskou kariéru, ale že se rozhodl vlastnit a mít ne více, než je mu zapotřebí k životu, aby se takto zcela zasvětil službě Hospodinu. Peníze na živobytí si vydělával „podřadnými pracemi“, které neodpovídaly „jeho“ vzdělání ani „společenskému postavení“. Eugene, pokračoval tedy v psaní své knihy studií, která se zabývala duchovním stavem současného člověka. Tato práce nakonec nebyla nikdy zcela dokončena, a ze 14 zamýšlených kapitol, byla dokončena a vytisknuta jen jedna (vyšla pod názvem Nihilismus: kořen revoluce moderní doby - Nihilism: The Root of the Revolution of the Modern Age). Mnohé kapitoly se zachovaly jen v rukopisech, některé úryvky byly použity v jeho další knize Pravoslaví a náboženství budoucnosti (Orthodoxy and the Religion of the Future).
V tomto roce 1961, Eugene vážně onemocněl, a měl problémy s tenkým střevem, bylo mu řečeno, že toto onemocnění je považováno za neléčitelné. Všechnu svoji naději vložil v Hospodina, v jednom uměleckém obchůdku si koupil fotografii ikony Boží Matky „Tříruké“. Před tou se modlil a prosil o uzdravení a to se mu i dostalo (před touto ikonou byl uzdraven i ctihodný Jan Damašský, ikona se nacházela v Lávře sv. Sávy ve Svaté zemi, nyní se ikona nachází v srbském monastýru Chilandar na sv. hoře Athos).
V chrámu, který navštěvoval, nalezl nové přátele po duchu, našel i nová svatá místa ruské Ameriky. Nakonec si plně uvědomil, že si přeje stát se pravoslavným křesťanem a v lednu roku 1962, byl přijat do lůna Pravoslavné Církve. Jméno mu zůstalo stejné, Eugene tj.  Евгений, Evžen.
Od tohoto okamžiku, byl aktivním věřícím, navštěvoval všechny bohoslužby (bohoslužby byly v jazyce církevně slovanském i anglickém), s vyznamenáním zakončil tříleté studium bohosloveckých kursů v San Francisku. 
Roku 1962 vstoupil na katedru arcibiskupa San Franciské eparchie Ruské Pravoslavné Církve v Zahraničí, svt. Jan (Maximovič - roku 1994 svatořečen), ten mu nabídl, aby četl v církevním chóru. Eugene, si velmi rychle osvojil pro Američana těžký církevněslovanský jazyk a osvojil si i postup bohoslužeb. Svt. Jan si Eugena vzal pod svá ochranná křídla, neboť v něm spatřil jeho talent a nakonec byl, Eugene, svt. Janem postřihnut na čtece. S požehnáním svt. Jana, začal, Eugene psát články do místního pravoslavného zpravodaje "Pravoslavný věstník" (Православный вестник).
Spolu s nejbližším z přátel, Glebem Podmošenským s požehnáním svt. Jana, roku 1963 zakládají Pravoslavné misijní bratrstvo v čest Hermana Aljašského (ten byl svatořečen až roku 1970, ale již tehdy byl ctěn jako svatý a Bohu milý přímluvce a ochránce pravoslavné Ameriky), které se aktivně věnovalo pravoslavné misii.  V následném roce 1964 je bratrstvem otevřen obchod nedaleko San Francisského chrámu - ”Pravoslavné knihy a ikony” který se posléze stal centrem pro anglicky mluvící pravoslavné Američany. Eugene, pracoval v obchodě a od roku začalo bratrstvo vydávat časopis v angličtině, Pravoslavné Slovo ("The Orthodox Word" časopis vychází dodnes). Po blaženém zesnutí svt. Jana, roku 1966, začalo bratrstvo schraňovat svědectví o zázracích, modlitebním zastání a pomoci tohoto velkého světce 20. století a to jak za jeho života, tak i po jeho zesnutí.
Čím dál tím více pomýšlel, Eugene nato, že by zcela odešel ode všeho světského a že by přijal mnišský postřih. V létě roku 1967 spolu se svým spolubratrem Glebem, koupili pozemek, několik mil od městečka Platina v Severní Kalifornii, kde roku 1969 založili skyt bratrstva Hermana Aljašského (dnes je na tomto místě monastýr Ctihodného Hermana Aljašského – St. Herman of Alaska monastery). V říjnu 1970 Eugene, přijal mnišský postřih se jménem Serafim, v čest ctihodného Serafima Sárovského.
Cesta, kterou si zvolil otec Serafim, byla nová a zvláštní nejenom pro americké věřící, ale i pro ruské emigranty.
Celým svým bytím oponoval duchu doby, proto bylo vybráno i místo pro skyt, kde nebyla voda, ani dostupnost elektřiny nebo telefonního spojení. Žili zcela vzdáleni od civilizace.
V skytu, který vyrostl z ničeho uprostřed divoké přírody, se vedl přísný asketický život, který, ale nezabraňoval v misijní činnosti otce Serafima, který i nadále pokračoval v časopise Pravoslavné Slovo, který si získal velkou popularitu v celé Americe a měl tisíce čtenářů. 

Vstupní brána do monastýru ctihodného Hermana Aljašského
 V roce 1976 přijal z rukou přeosvíceného Nektarije (Konceviče), biskupa Seatlského vikáře Západo - Americké eparchie, diákonské svěcení, a následujícího roku 1977, jím byl vysvěcen na jeromonacha. Je zapotřebí říci, že vladyka Nektarij (Koncevič), byl obětavým spolupracovníkem svt. Jana (Maximoviče) a velmi pomáhal a podporoval po zesnutí svt. Jana, bratrstvo ctih. Hermana v Platine.
Roku 1979, 12 mil (tj. 19.31 km)od skytu ctih. Hermana, byl založen ženský skyt v čest blažené Xenie Petrohradské (St. Xenia Orthodox Skete).
Otec Serafim se seznámil s duchovním odkazem ctihodného Paisije Moldavského (Veličkovského) a stejně tak přísně asketické mnišství si přál zasadit i v Americe. Chápal, že nakolik starců, tak jako za doby ctih. Paisije není a jen s obtížemi lze nalézt učitele duchovního života, je zapotřebí učit se duchovnímu životu dle duchovních knih. V poslušenství se opírat druh o druha v Kristu. Od samého počátku ve skytu byl ustanoven řád, který se zachovává až doposud: jelikož všichni obyvatelé měli přibližně stejnou duchovní zkušenost, byli povinni žádat druh od druha požehnání.
Takto to činili první obyvatelé skytu otec Serafím (Rose) a otec Herman (Podmošenský) - předtím než cokoli chtěli udělat, bylo zapotřebí, aby šel pro požehnání k dílu otec Herman za otcem Serafímem, a naopak otec Serafím k otci Hermanovi. To se činilo proto, aby se zabránilo sebeklamu a obelstěním sebou samým, i když mohl být jeden zkušenější než ten druhý. Takto jeden druhého chránili od nesprávných kroků v duchovním životě.
Otec Serafím nepřestajně poukazoval na nutnost co největšího vnímání a pozornosti k vnitřnímu životu, k vnitřnímu mnišství. Tato výzva, toto volání, stále hledat skutečné mnišství a bránit se čistě vnějšímu plnění mnišských slibů – bylo hlavním tématem jeho knih a lekcí. Vnější projevy duchovnosti, doslovně jakoby činěné před zrcadlem, mu byly protivné a on se vždy staral chránit sebe od takovýchto projevů a i ty, kteří postupně přicházeli do monastýru.
Sám otec Serafím žil jako mnich velmi prostě a jednoduše, stávalo, že si ani své vousy nerozčesával, jeho oblečení bylo skromné, to co měl, co mu kdo dal, to i nosil. K tomu říkal: žijeme tady v pustině, před kým se máme, krášlit a předvádět? Věřící, kteří navštěvovali monastýr a znali otce Serafíma, říkali, že byl obyčejný člověk, ničím se neodlišoval od ostatních, a když se k němu někteří začali chovat, jako k někomu výjimečnému, on aby tomu unikl, začal se navenek chovat jurodivě - záměrně skrýval své osobní ctnosti. Sebe sama považoval za velikého hříšníka, za toho, kdo se ještě teprve učí životu v Duchu.
Otec Serafím chápal misijní činnost, vydávání publikací a časopisu Pravoslavné Slovo ("The Orthodox Word"), jako práci, která je potřebná a nutná v monastýru. Lidé ve světě se tímto zaobírat nemohou, protože mnoho sil a času jim berou světské záležitosti. Otec Serafím se snažil přivádět do monastýru ty, kteří mohli pomáhat a pracovat ve vydavatelské činnosti. Zároveň však, trval na tom, aby mniši, kvůli vydavatelské práci, nevynechávali bohoslužby. Sám sloužil bohoslužby každý den a i na cestě se snažil, plnil a četl všechny jitřní a večerní služby.
Otec Serafím si velmi přál, aby Američané nalezli pravoslavnou víru. Šíření pravoslaví v Americe, považoval za své poslání. Jezdil po různých městech, kde přednášel a to i na univerzitách.  (V monastýru dnes žijí dva jeromonaši, kteří tehdy byli na jedné z takovýchto přednášek a díky otci Serafímovi zahořeli přáním po duchovním životě. Jeden je otec Gerasim a je igumenem monastýru a druhý je jeromonach Damaskin, který pokračuje ve vydavatelské činnosti započaté otcem Serafímem.)
Díky každodenním bohoslužbám, nepřestajnému učení duchovní literatury a osamocenému životu od světa, otec Serafím získával více a více hlubokou duchovní zkušenost. Ducha díla svatých otců, která nepřestajně studoval, poté úspěšně předával i ve svých pracích, tisícům čtenářů.
V roce 1982, před svátkem Proměnění Páně, otec Serafím pronesl své poslední kázání. Pro svoji pokoru, si nikdy nestěžoval na svůj zdravotní stav, a když onemocněl, mlčky se vzdálil do své kelije, aby se tam modlil.  
Nicméně bratři brzy poznali, že velmi vážně onemocněl a odvezli ho do nejbližší nemocnice. Po operaci, ale lékaři upozornili na možnost blízké smrti. Druhého září (20. srpna podle církevního kalendáře) otec Serafím se odebral k Hospodinu, bylo mu 48 let. 

Knihy, které byly napsány otcem Serafímem za roky asketického života, měly a mají velký vliv na rozmach pravoslaví v Americe. Staly se duchovní klasikou XX. století.  

Hrob otce Serafíma na monastýrském hřbitově, Platina - Kalifornie


Poučení otce Serafíma (Rose)

"It's later than you think. Hasten therefore, to do the work of God."
״Je mnohem později, než si myslíš. Proto si pospěš, abys konal dílo Boží. ״

„Křesťan od křesťanství může a smí očekávat jen jediné: ukřižování. Druhé cesty ke světlému Vzkříšení není, a ani být nemůže. Pokud je tedy lékem Kristův kříž, kterým přišla radost celému světu a skrze který se stala všechna strádání a všechna muka jednou pro vždy smysluplnými, pak ten, kdo strádá a je mučen, se musí rozhodnout, že ponese tento Kristův kříž. Křížů, které pravoslavní křesťané nosí, jsou, dle učení světitele Theofana Zatvornika, tři druhy, a ve všech případech jde o výraz následování Spasitele. První kříž je vnější, který pochází od vnějších neštěstí a běd, nemocí a životních nesnází, které člověka v životě potkávají; druhý je vnitřní, který vznikne v duši během boje proti vášni, žádostivosti, hříchu a proti potření Božího řádu ve svém nitru; třetí kříž je pak kříž blahodatný, který nám na ramena vkládá sám Hospodin, když se zcela oddáme jeho svaté vůli. Každý, kdo začne žít křesťanským životem, si krok za krokem začíná uvědomovat a chápat, jak obtížné je ono „nesení kříže“, a tuto realitu poznává tím více, čím více se pod křížem zastavuje, čím více s ním zakopává, ba dokonce padá. A přitom to přijímá jako největší požehnání. Převeliká je Boží útěcha pro ty, kteří nosí takový kříž; a jako první dary Boží útěchy přijímají tito věřící kajícné slzy, pocity vlastní hříšnosti, ale současně i Boží lásky. Právě proto pravoslavní křesťané milují svatý kříž a radují se z něho jako ze svého nejdražšího přítele, který je přivádí do Nebeského království. Ti, kteří milují svět, na kříž pohlížejí jako na bláznovství, Kristovu oběť na kříži přehlížejí, a takto se rouhají Kristu i křesťanům. Ve své bláhovosti nám křesťanům říkají: „Sestupte s kříže!“ Jejich tragédie tkví ovšem v tom, že i oni, nehledě na to, že si myslí, jak jsou v tomto světě šťastní, budou jednou od tohoto světa také ukřižováni. Neboť svět neustále přibíjí na kříž, jak ty, kteří tento svět milují, tak ty, kteří jej přezírají a hledají proto útěchu a pomoc v Boží náruči. Všechna pozemská uspokojení mají i svou míru bolesti, jak praví sv. Maxim Vyznavač. A čím více a větší jsou pozemská uspokojení, o to více přichází později bolesti a neštěstí, až si nakonec svět, tato hromada hříchu a vášní, přijde pro svou odměnu…(pod světem zde není chápáno Boží stvoření, nýbrž, jak učí ctihodný Izák Syrský, „všeliká hříšnost světa“). Nakonec to dopadá tak, že na Golgotě bývají ukřižováni spolu s Bohočlověkem Kristem všichni lidé: jedni po jeho pravici, druzí po jeho levici. Po pravici jsou rozumní lotři, hříšníci a hříšnice, tedy ti, kteří padají pod tíhou hříchu a kteří si jsou svého pádu vědomi a současně se chytají za ruku svého Pána a vzývají jej přitom slovy: „Rozpomeň se na nás, Pane, v království svém!“ Po levici jsou naopak pomlouvači, kteří nenávidí Dobro, a také ti, kteří i v mukách nacházejí větší uspokojení v tom, že se rouhají Bohu, než v tom, že by mysleli na svou spásu. Ti první po vytrpěných mukách uslyší: „Amen pravím vám, ještě dnes se mnou budete v ráji!“; zatímco ti po Kristově levici, stále se držící „stébla“ světských požitků, utonou ve víru sebe ubíjejícího zoufalství…“


 Dopis otce Serafima (Rose)
Okolo roku 1979, jeden pravoslavný věřící, jménem Thomas Brecht napsal dopis otci Serafimu (Rose), neboť usilovně hledal duchovní vedení a poučení. Na jeho dopis (napsaný ve Spojených Státech Amerických ve II. polovině 70. let 20. stol.)mu o. Serafim Rouse odpověděl:

Drahý bratře v Kristu!
Zdravím tě v Pánu našem, Ježíši Kristu! Děkuji ti za dopis. Jsem si vědom vážnosti toho, co jsi napsal, a se stejnou vážností ti odpovím.
Nejprve ze všeho ti musím říci, že alespoň tak, jak je nám známo, nežijí dnes již takoví starci jako v dřívějších dobách; to znamená skuteční bohonosní starci (v duchu optinských starců), kteří by tě mohli vést ne svou vlastní moudrostí anebo tlumočením skutků svatých otců, ale spíše osvícením Duchem Svatým. Tento způsob duchovního vedení není určen pro naši dobu, a po pravdě řečeno my si jej ani nezasluhujeme, neboť jsme již velmi slabí, zkažení a hříšní.
Pro naši dobu je určen jiný, poněkud skromnější způsob duchovního života, který biskup Ignatij Brjančaninov ve své pozoruhodné knize „Přínos dnešnímu mnišství“ (máš li ji?) nazývá „životem skrze poučení“, tj. životem řízeným Božími přikázáními, které poznáváme z Písma svatého a skutků svatých Otců, ve kterém nám pomáhají ti, kteří jsou starší a zkušenější než my. Starec může dávat přikázání podobně jako „rádce“ dává radu, kterou musíš podrobit zkoušce. Nevíme, zda existuje někdo, kdo by byl natolik způsobilý, aby ti poradil v anglickém jazyce. Pokud je ti to opravdu zapotřebí, Bůh ti ho pošle v ten správný čas a podle tvé víry a potřeby, není zapotřebí, abys jej nějak zvláště hledal.
Protože jsi mi však napsal, dovolím si, na základě toho, cos mi řekl ve svých dopisech, poukázat na několik obecných rad, založených na zkušenosti našeho malého monastýrského příbytku a čtení svatých Otců.
1. Především se nauč, abys s pokorou přijal tu duchovní situaci, která ti je určena a abys ji také využil co možná nejlepším způsobem. Pokud se nacházíš v duchovní pustině, nedopusť aby tě to zbavilo odvahy; naopak, nechť tvá práce na tom, co ty sám můžeš udělat pro svůj duchovní život, bude ještě horlivější. Účast na svatých tajinách a tvá řádná přítomnost na církevních bohoslužbách představuje samo o sobě velmi důležitý krok. Kromě toho bys měl poctivě číst jitřní a večerní modlitby se svou rodinou a rovněž duchovní literaturu; čti vše, ale pamatuj, že to musí být v souladu s tvou silou a možnostmi, které máš.
2. Hovoříme-li o duchovní literatuře, bylo by třeba, abys četl ponejvíce knihy, které jsou určeny pro lidi, kteří žijí ve světě (laiky). Mezi vhodné knihy, jež představují „abecedu duchovního života“, patří např.: „Můj život v Kristu“ sv. Jana Kronštadtského, „Neviditelný boj“ sv. Nikodéma Svatohorce a životy svatých vůbec, jakož i „Přínos dnešnímu mnišství“ , biskupa Ignatije Brjančaninova. Posledně jmenovaná kniha je určena poslušníkům, tj. novicům, ale hodí se i pro lidi, kteří žijí ve světě, neboť představuje obecně přijatelnou „abecedu duchovního života“, použitelnou v dnešní moderní době).
3. Bylo by také dobré, aby sis vedl deník (sešity s tvrdou vazbou, které se prodávají v papírnictví, jsou k tomu nejvhodnější), který ti pomůže ve tvém duchovním růstu a bude tě utvrzovat v duchovní pravdě; bylo by třeba aby deník obsahoval úryvky z duchovních knih, které čteš a které budou pro tebe důležité a užitečné. Možná bys mohl přidat i své osobní komentáře povzbuzené tímto čtením a rozjímáním, včetně krátkých zápisků o tvých nedostatcích, které bude třeba napravovat. Svatý Jan Kronštadtský poznal, že mu tento postup velmi prospěl: jen pohlédni do jeho knihy Můj život v Kristu.
4. Nekritizuj a neodsuzuj druhé lidi; na všechny lidi se dívej jako na anděly, ospravedlňuj jejich nedostatky a slabosti, odsuzuj jen sebe jako nejhoršího hříšníka. To je první krok v jakémkoli druhu duchovního života.
Zasílám ti tato poučení a doufám, že ti budou ku pomoci. S radostí ti odpovím na všechny tvé otázky, zvláště v souvislosti se svatootcovským učením; jejich díla jsou nám dostupná i v ruském jazyce.

Modli se za nás,
S láskou v Kristu Serafim, mnich


Žádné komentáře:

Okomentovat