Životy Svatých

Svt.  Theofan Zatvornik, biskup vyšenský

Dny památky 10. /23. ledna a 16. /29. června (přenesení ostatků)

Světitel Theofan (světským jménem Georgij Vasiljevič Govorov) se narodil 10. ledna 1815 ve vesnici Černavskoje v Orlovské gubernii, v rodině kněze, jako páté ze sedmi dětí. Roku 1837 absolvoval Orlovský duchovní seminář a byl přijat do Kyjevské duchovní akademie. Během studia na kyjevské Akademii přijal mnišství s novým jménem Theofan. Později na svůj mnišský postřih vzpomínal takto: 

V Kyjevské akademii nás postřihli na mnichy čtyři, po postřihu nás poslali do Lávry (Kyjevsko-pečerská lávra – pravoslavný klášterní komplex, založený roku 1051 poustevníky Feodosijem a Antonijem), ke zbožnému starci, jeroschimonachu Parfeniovi, zpovědníku a  duchovníku Lávry i samotného metropolity, umnému modlitebníku, který nám řekl: „Tak, učení mniši, vzali jste na sebe pravidla a míry, pamatujte však na to, že jedno je potřebnější nade vše: modlit se, modlit se nepřetržitě k Bohu s rozumem v srdci – to je to, o co se snažte.“  A já jsem od těch dnů hledal možnosti a prosil jsem, aby mi nikdo nepřekážel či nebránil přebývat nepřetržitě s Bohem.

V roce 1841, kdy absolvoval Akademii s titulem magistra bohosloví, byl rukopoložen nejprve na jerodiákona a poté na jeromonacha. Na kyjevské Akademii zůstal jako rektor, poté působil na Novgorodském duchovním semináři jako inspektor a učitel psychologie a logiky. Od roku 1844 pak pracoval na Petrohradské duchovní akademii, v roce 1846 zde působil jako inspektor Akademie a sborový jeromonach Alexandro-něvské lávry.

V roce 1847 byl vyslán jako člen Ruské duchovní misie do Jeruzaléma, kde navštěvoval svatá místa, dávné monastýry. Navštívil také Svatou Horu Athos, kde vedl duchovní besedy se starci a učil se dílům svatých Otců podle starých rukopisů. Na Blízkém Východě se budoucí světitel důkladně naučil řecký a francouzský jazyk a seznámil se s jazyky hebrejským a arabským. S nástupem Krymské války (1853-56) byli členové Ruské duchovní misie odvoláni do Ruska. V roce 1855, už v hodnosti archimandrity, opět přednášel na Petrohradské duchovní akademii, poté se stal rektorem Oloneckého duchovního semináře (v Karélii, na severozápadě Ruska). V roce 1856 je archimandrita Theofan jmenován představeným chrámu na velvyslanectví v Konstantinopoli, v roce 1857 opět rektorem Petrohradské duchovní akademie.

Roku 1859 byl rukopoložen na biskupa tambovského a šackého (západní část Ruska, Tambov leží necelých 500 km jihovýchodně od Moskvy). S cílem pozvednout národní vzdělanost organizoval biskup Theofan při  každé církevní obci klasické a nedělní školy, založil ženskou střední eparchiální školu. Pečoval též o nástavbové vzdělávání duchovenstva. Od roku 1863 spravoval svt. Theofan Vladimirskou eparchii. V roce 1866 byl na vlastní žádost propuštěn na odpočinek do Vyšenské poustevny, zasvěcené svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, nacházející se v Tambovské eparchii.

Tiché stěny monastýru však neznamenaly pro srdce vladyky pokoj a klid, ale vyzvaly jej k novému duchovnímu úkolu. Čas, který mu zůstával po bohoslužbách a osobních modlitbách, zasvěcoval spisovatelské práci. Po Pasše v roce 1872, odešel do zátvoru (uzavření; jde o duchovní podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel, aby se oddali nepřetržité modlitbě). V té době píše své literárně-teologické práce: výklady Svatého Písma, překlady děl svatých Otců a učitelů církve, odpovídá na mnohé dopisy, které jsou mu zasílány s otázkami po duchovním životě člověka. Když se jej ptali na množství dopisů, odpovídal: Psát a odpovídat je služba Církvi potřebná a nutná. Nejlepší upotřebení daru psát a mluvit jest obrácení tohoto daru k napravení hříšníků.

Světitel měl velký vliv na duchovní obnovu společnosti. Jeho učení je v mnohém duchovně příbuzné učení ctihodného starce Paisije Veličkovského (památka je 15. /28. listopadu), hlavně v ozřejmění tématu starectví, umném konání modlitby a modlitby vůbec. Nejvýznamnější jeho díla jsou: Dopisy o křesťanském životě, ruský překlad Dobrotoljubija (Filokalia - významná sbírka duchovních textů církevních Otců, zabývající se hesychasmem), Výklad apoštolských listů či Náčrt křesťanské etiky.

Světitel pokojně zesnul 6. ledna 1894, na svátek Zjevení Páně. Při oblékání zesnulého do biskupského roucha zazářil na jeho tváři blažený úsměv. Pohřben byl v Kazaňském chrámu Vyšenské poustevny.

Svatořečení světitele Theofana se uskutečnilo roku 1988. Jako světec hluboké víry a zbožnosti zapůsobil velkým vlivem na duchovní obnovu společnosti, zejména svými četnými díly, která jsou vnímána jako praktické učebnice křesťanské spásy.

  

V čem je podstata křesťanství?

Říkají v lásce. Ne, počkejte: láska – to je kvetoucí a plody přinášející sad. Nejprve je ale zapotřebí očistit půdu, zorat ji, zasít a až pak může vše růst. Co řekl Hospodin o Svém příchodu? Proč přišel? Nalézt a spasit ztracené, hynoucí. A jak budou hynoucí spaseni? Tím, že odloží staré a oblečou se v nové. Především je třeba svléci, shodit ze sebe a zahodit všechnu tu veteš vášní a hříchů, a z toho se potom zrodí nové. Přichází bázeň Boží a rodí se pokání, pokání přivádí k činění dobrých skutků, z nichž se pak už zrodí láska.

Svatý Izák Syrský hovoří takto: «Tak jako je nemožné přeplout velké moře bez lodi a člunu, tak nikdo nemůže bez bázně dostihnout lásky. Páchnoucí moře mezi námi a myšleným duchovním rájem můžeme překonat jen na lodi pokání, na které jsou veslaři bázně. Jestliže ale tito veslaři neřídí loď pokání, na které po moři tohoto světa přicházíme k Bohu, pak v tomto páchnoucím moři toneme. Pokání je lodí, korábem, a bázeň je jejím kormidelníkem, láska pak Božským přístavem. Proto nás bázeň přivádí na loď pokání, převáží nás po onom páchnoucím moři života a přivádí nás do Božského přístavu, kterým je láska. K tomuto přístavu přicházejí všichni, kdož se namáhají a jsou obtížení pokáním. »

Modlitba

Modlitba je prvním skutkem, prvotním činem v křesťanském životě. Modlitba je dechem duše. Když existuje modlitba, žije duch, když není modlitby, není ani života v duchu.

Stát před ikonou a činit poklony není modlitba, ale toliko součást modlitby; číst modlitby nazpaměť nebo z knížky nebo je poslouchat, to také ještě není modlitba, ale toliko nástroj modlitby, způsob jejího hledání nebo jejího probouzení.

Samotná modlitba je postupné zrození v našem srdci zbožných myšlenek a pocitů k Bohu – pocitu sebeponížení, oddanosti, vděčnosti, chvály, prosby, lítosti a pocitu pokornosti vůči vůli Boží.

Ve světě je zapotřebí nežít světsky

Názor, že ve světě nelze dojít spásy, je správný potud, pokud v něm žijeme světsky, světským životem…

Jestliže je třeba ve světě nežít světským způsobem, pro spásu to neznamená žádné neštěstí. Kolik bylo a je těch, kteří si získali a získávají spásu ve světě? Proč nevstoupit do jejich zástupu?

Svět – to jsou vášně a lidé žijící ve světě výhradně jen pro ně, v zajetí zvyků a prostředků světského života, vynalezených pro uspokojení vášní… Jestliže toho všeho zanecháme, zanecháme a zřekneme se světa, třebaže kolem všichni žijí světsky nebo napůl, tu podle světa, tu ne podle něj, smíšeně.

Život rodinný a občanský sám o sobě není světský, ale bývá takový, když do každodenního života proniknou vášně a jejich uspokojování. Existují přikázání pro rodinný a občanský život (Exodus 20, 2–17; Matouš 22, 37–39). Jestliže si zařídíme náš život tak, aby v něm vládla přikázání, a vyženeme z něj vše, co je plné světské vášně a náruživosti, pak nebudeme žít světským, ale svatým, Bohem požehnaným životem.

Obraz a podoba Boží

Obraz a podoba Boží se vztahuje ne k tělu, ale k duši. Obraz Boží spočívá v podstatě duše a podoba spočívá ve svobodně a dobrovolně jí samou získaných Bohu podobných vlastností. To, že naše duše je nehmotná, prostá, duchovní, nesmrtelná a rozumně-svobodná, to náleží k obrazu Božímu. A když ona skrze patřičné užití rozumu a svobody pozná pravdu, a počne ji vroucně a upřímně zachovávat, srdce ozdobí všelikými ctnostmi, jimiž jsou: mírnost, milosrdenství, zdrženlivost, mírumilovnost, trpělivost a tomu podobné (ctnosti), tehdy v ní tyto vlastnosti utvoří Boží podobnost.

Podoba, obtisknuta pomocí blahodati v (Božím) obraze, objímá vše vnitřní v nás: naše myšlenky, rozpoložení, pocity a činí Bohu podobným i naši mysl, vůli a srdce.

Naše Bohu-podobná mysl, když si je jasně vědoma Vyznání víry, pak se přidržuje všeho v něm obsaženém bez licoměrnosti. Apoštol Pavel hovoří o sobě a o všech apoštolech: My pak mysl Kristovu máme (1. Kor. 2, 16). A tuto mysl Kristovu apoštolové nezadržovali v sobě samých, ale předali ji Církvi a věřícím v živém slově a v Písmu.

Svatá Církev ji shromáždila všechnu v jedno a vyložila krátce ve Vyznání víry. Tak tedy, ten, kdo věří vroucně a upřímně, pevně zachovává vše, čemu učí Vyznání víry, ten má mysl Kristovu, neboli, je u něho mysl podobná mysli Kristově, jeho mysl se stane Bohu-podobnou. Tvůrčí moc člověka bývá Bohu podobna tehdy, když se ozdobí všemi ctnostmi, které byly ukázány Pánem v učení o Blahoslavenstvích (Mat. 5, 3–12). Že tomu tak je, o tom pro nás vydává svědectví svatý apoštol Pavel.

Co může oživit člověka?

Kolik let posloucháme Evangelium, a jeho slova útěchy se míjejí svým účinkem, prolétají kolem naší hlavy. I dá nakonec Bůh člověku nějakou příležitost, a on je uslyší svým srdcem. Tehdy slovo vstoupivší dovnitř učiní zde své podivuhodné, rozrušující a současně obnovující dílo, podstatou kterého je skutečný a pravý život.

Nesení vlastního kříže

U každého z nás je jeho vlastní kříž. Skládá se ze všeho, co znepokojuje a tíží našeho ducha, co mučí naše srdce na pravé cestě k Pánu, a co se děje po všechny dny našeho života.

První druh kříže představují neduhy naší přirozené povahy a špatné nasměrování našich sil, jimiž jsou: omezenost, nesoudnost a nezralost v rozhodnutí, nedostatek síly naší vůle, její strnulost a neochota reagovat na dlužné skutky (vůči našemu Spasiteli). Skleslost našich smyslů a jejich náklonnost k marnivosti, především k potomkům našeho já – zástupům vášní a všeho druhu žádostivosti těla. Probudivšího ducha, který toto všechno v sobě vidí, toto vše tíží, a on to na sobě nosí jako nějaký zločinec, kterému byla za trest k ramenům přivázána tlející mrtvola. Toto je kříž padlého lidského pokolení.

Druhý druh kříže představují všechny životní námahy a mrzutosti. Přejeme si spokojenost, dobré vztahy se všemi, aby vše, co děláme, probíhalo v pořádku, ale většinou ve všech stránkách našeho života, skoro každou minutu, nás potkávají nepříjemnosti a někdy i neštěstí. V naší snaze se vyhnout nepříjemnostem, bojujeme s nimi a svůj život vláčíme podobně tomu, jako když někdo prochází uprostřed trnů a šípkovím a každou chvíli získá na těle nějaký škrábanec a oděrku. To je kříž života.

Třetí druh kříže se skládá z práce, kterou každý máme uloženu a jsme povinni ji konat. Každý z nás je obklopen povinnostmi a každá povinnost má svůj okruh činností; u každé činnosti je přitom zapotřebí práce a trpělivosti, aby byla vykonána od začátku až do konce v tom duchu, pořádku a plnosti, jaká je její podstata.

Každý, kdo začne žít křesťanským životem, si krok za krokem začíná uvědomovat a chápat, jak obtížné je ono „nesení kříže“, a tuto skutečnost poznává tím více, čím více se pod křížem zastavuje, čím více s ním zakopává, ba dokonce upadá. Přijímá to však jako největší požehnání.

Převeliká je Boží útěcha pro ty, kteří nosí takový kříž; a jako první dary Boží útěchy přijímají tito věřící kajícné slzy, pocity vlastní hříšnosti, ale současně i Boží lásky.

Svt.  Theofan Zatvornik