středa 24. prosince 2008

Ctihodný Alexij Karpatoruský, vyznavač (1877 – 1947)
(památka 19.listopadu církevního kalendáře/ 2. prosince světského)

Vyznavač svatého Pravoslaví, svatý a ctihodný otec schiarchimandrita Alexij (světským jménem Alexandr Ivanovič Kabaljuk) se narodil 1. března roku 1877 ve vesnici Jasinja zbožným rodičům Ivanovi a Anně Kabaljukovým, kteří byli řeckokatolického vyznání1. V rodině Kabaljukových se narodilo osmero dětí, z toho dva chlapci zemřeli ještě v dětství. Rodiče Alexandra byli zemědělci a sám Alexandr jim často pomáhal s hospodářstvím. Maminka Anna byla velmi zbožná žena, která v této zbožnosti vychovávala i všechny své děti. Zbožnost matky se hluboce vtiskla do srdce malého Alexandra. Alexandr chodil do obecné školy, zřízené při místním chrámu, a velmi záhy získal pověst zbožného a poctivého chlapce, který i ve škole prospíval s úspěchem. Poté, co Alexandr zakončil obecnou školu, přál si dále pokračovat ve studiích, jeho rodiče se však obávali, aby nebyl příliš vystaven uherskému (maďarskému) vlivu, jenž by v něm mohl zadusit víru a duch slovanství. Alexandr se tedy vzdělával doma sám, hodně se zabýval četbou duchovní literatury, zejména životy svatých, ve kterých nacházel mnoho duchovní útěchy. Zanedlouho nastoupil dospívající Alexandr vojenskou službu, která v něm nikterak neuhasila plamen zbožnosti. Když se vrátil z vojny domů, našel svého otce na smrtelném loži. Po otcově smrti a po rozdělení dědictví mezi děti Ivana Kabaljuka přišel čas, kdy se měl Alexandr rozhodnout, jakou cestou se v životě rozhodne jít. Buďto se ožení, nebo se vydá do nějakého monastýru, kde se v samotě zcela oddá duchovnímu životu. Jsa hluboce věřícím člověkem, neodvažoval se Alexandr k tak vážnému rozhodnutí sám, ale plně se oddal do Božích rukou.
V té době získal mezi místními věřícími všeobecný věhlas igumen Arkadij z Biskadského monastýru (nynější území Rumunska), jenž byl známý svým ctnostným životem a zbožný národ v něm viděl Božího proroka s darem prozorlivosti. Právě jeho se rozhodl mladý Alexandr požádat o radu. Otec Arkadij mu poradil, aby nadále kráčel cestou duchovní, v oddanosti Bohu. Mladík přijal starcovu radu jako Boží vůli a s radostí se vrátil domů. Doma se krátce na to seznámil s jedním člověkem, který několikrát navštívil Kyjev a jeho proslulé pravoslavné monastýry, o kterých Alexandrovi s pochvalou vyprávěl. Od něj se mladý karpatský Rusín nadchl pro ruské pravoslaví a získal jako dar knihu svt. Dimitrije Rostovského Duchovní abeceda, se kterou se dlouho nemohl rozloučit. Po oduševnělé besedě se Alexandr vydal na pouť k ruským svatyním, což se stalo v roce 1905, když mu bylo 28 let. Návštěva Kyjeva, „Matky ruských měst“, a jeho svatyní v něm zanechala hluboký dojem. V Kyjevě nakoupil mnoho duchovní literatury a po návratu domů na Zakarpatí si postavil pro osobní účely malou kapličku, ve které se modlil podle pravoslavného způsobu. Jakmile začal dýchat svatým Pravoslavím, nenechal si jeho pravdivost a krásu jen pro sebe, neuzavřel se zcela před světem, ale dál je šířil slovem i knihami mezi svými krajany.
Těchto aktivit mladého Alexije Kabaljuka si nemohly nepovšimnout uherské (maďarské) úřady. Několikráte byl proto Alexij předvoláván na výslechy s podezřením na „protistátní činnost“. I přesto se obnově svatého Pravoslaví, víry otců, na Zakarpatí dařilo: skrytě před uherskými úřady vznikaly pravoslavné církevní a modlitební spolky, které pomáhaly dalším Rusínům zakládat modlitební domy. Modlitební domy vznikly v Mukačevu, Ize a Velkých Loučkách. S obrodou Pravoslaví, která zasáhla velkou část Zakarpatí, vznikla i potřeba pravoslavného kněze, který by se staral o potřeby věřících. Věřící se mezi sebou dohodli, že s prosbou o vysvěcení pravoslavného kněze pro zakarpatské Rusíny vypraví do Kyjeva právě mladého Alexandra Kabaljuka. V roce 1906 odjel Alexandr do Kyjeva, kde se setkal s kyjevským metropolitou Flaviánem, členem Posvátného synodu. Ten jej vyslechl, ale přání o vyslání kněze splnit nemohl. Alexijovi však poradil, aby se obrátil na biskupa žitomirského Antonije (Chrapovického, pozdějšího metropolitu). Toho však v Žitomiru nezastihl, vrátil se tedy domů s další pravoslavnou literaturou, kterou nakoupil. Po návratu se spolu s dalšími věřícími rozhodl, že se vydají do Počájevské lavry, kde opět požádají o kněze a o radu, jak dál pokračovat s obrozením svatého Pravoslaví na Zakarpatí. V Počájevské lavře se Alexandr setkal s vladykou Antonijem, kterému podrobně vyprávěl o snaze obrodit Pravoslaví mezi karpatskými Rusíny. Vladyka Antonij mu poradil, aby přijal mnišský postřih s následným rukopoložením na kněze, čímž by byla vyřešena počáteční potřeba karpatských Rusínů. Zároveň by se tím vyřešila i budoucnost pozdějšího schiarchimandrity Alexije, který by tak mohl udělat mnoho pro své krajany. Mladý Alexandr Kabaljuk se ale nemohl zdržet v Počájevu tak dlouho, jak bylo třeba k přijetí mnišského postřihu a rukopoložení; věděl, jak netrpělivě jej doma očekávají s novými zprávami. Vrátil se proto domů, kde jej pravoslavní věřící obratem vypravili s poselstvím na Svatou Horu Athos, odkud měl přivézt na Zakarpatí pravoslavné svatyně, jimiž by posílil ducha věřících.
Blahým Božím řízením se podařilo Alexandrovi vypravit nejen na Svatou Horu Athos, ale podniknout též pouť do Svaté Země, kde v roce 1907 prožil paschální oslavy. Ve Svaté Zemi prožil Alexandr téměř dva měsíce a viděl zde všechny palestinské svatyně. Přivezl odtud mnoho ikon a ostatků, které jsou dodnes na Zakarpatí ve velké úctě. Na svatou Padesátnici se Alexandr vrátil zpět na Athos, do monastýru svatého Pantelejmona. Zde se setkal s mnichem Vjačeslavem (Agostou), který sám pocházel z vesnice Berezovo na Zakarpatí (dnešní Chustská oblast). Ten jej seznámil s představeným monastýru archimandritou Misailem, který jej přijal s láskou a s velkou radostí vyslechl všechny nové zvěsti o obrodě Pravoslaví na Zakarpatské Rusi. Duchovní rada monastýru 8. června roku 1908, v den svátku ikony přesvaté Bohorodice Kazaňské, rozhodla o sjednocení Alexandra se svatou Pravoslavnou Církví. Po sjednocení a po přijetí svaté Eucharistie mu byla z rukou archimandrity Misaila darována ikona přesvaté Bohorodice „Akathistní“. Ta se nyní nachází v pravoslavném chrámu Zvěstování přesvaté Bohorodice v městě Chust. Na její zadní straně je napsáno věnování, na kterém je v závěru tato krátká modlitba: „Přesvatá Bohorodice, spasiž služebníka svého. Matko Boží, osvěť všechny zbloudilé.“ Poté se Alexandr vrátil se všemi těmito svatyněmi a dalšími pravoslavnými knihami domů, kde byl radostně přivítán svými souvěrci.
Na Zakarpatí však Rusíni stále neměli svého pravoslavného kněze, proto se roku 1909 konal v městě Chust sněm, kde bylo rozhodnuto, aby se Alexandr Kabaljuk znovu vydal na pravoslavnou Rus. Na cestě se dozvěděl, že kromě vladyky Antonije byli již o obrodě pravoslavné víry na Zakarpatí informováni také vladyka Jevlogij (Georgijevskij) a hrabě Bobrinskij, a proto se Alexandr rozhodl, že přijme jejich pozvání a odjede za nimi do Cholmska (území dnešního Polska). Zde se Alexandr dozvěděl, že vladyka Jevlogij o jeho osobě hovořil i s prokurátorem Posvátného synodu Ruské pravoslavné církve Sablerem, který doporučil Alexandrovi, aby prozatím zůstal v Jabločinském monastýru svatého Onufrije v Chlomsku. Alexandr to přijal s pokorou jako Boží vůli a odcestoval do tohoto monastýru, kde jej přivítali hrabě Bobrinskij a představený monastýru archimandrita Serafim; ti mu také navrhli, aby vstoupil do monastýrského bratrstva. Alexandr byl již nyní pevně rozhodnut přijmout mnišský postřih a zcela se oddat službě Bohu. Ještě předtím ale odjel domů, aby zde své souvěrce informoval o výsledcích jednání. Netušil, že po návratu domů bude za údajnou protistátní činnost okamžitě zatčen. Tak se i stalo. Pro nedostatek důkazů jej úřady sice propustily, byl mu však zabaven pas. Alexandr věděl, že brzy může následovat další zatčení, a tak se pod cizím jménem vydal přes hranice do Jabločinského monastýru.
V Jabločinském monastýru se Alexandr začal připravovat na mnišské postřižení a následné rukopoložení na kněze. Dne 7. dubna (25. března dle juliánského kalendáře), v den svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice, přijal Alexandr malou schimu (druhý stupeň pravoslavného mnišství) se jménem sv. Alexije, člověka Božího. Jelikož měl být rukopoložen na jerodiákona, avšak postrádal osobní doklady, musel odjet spolu s archimandritou Serafimem do města Sučavi (dnešní Rumunsko), kam se jezdili modlit pravoslavní Rusíni, kteří by jeho totožnost mohli potvrdit. Protokol dosvědčující jeho totožnost podepsalo padesát lidí z různých vesnic Zakarpatí; o. Alexij se tak mohl vrátit zpět do Jabločinského monastýru. Hned po svém návratu byl mnich Alexij 11. / 24. července roku 1910 rukopoložen na jerodiákona a vzápětí (na svátek Zesnutí Přesvaté Bohorodice) na jeromonacha. Po svém vysvěcení přijal Alexij ruské občanství a získal zahraniční pas. S požehnáním arcibiskupa Jevlogije se chystal odjet na Svatou Horu Athos, kde měl změnit své ruské (mnišské) doklady za svatohorské (athoské), které by mu umožnily volný návrat zpět do vlasti. Na počátku roku 1911 se tedy rozloučil s bratřími z monastýru sv. Onufrije a vydal se na cestu. Na Athosu byl radostně přijat bratřími z monastýru sv. Pantelejmona, kde také získal nové doklady, které později potvrdil i konstantinopolský patriarcha Joakim. Ten mu ještě poradil, aby se s důvěrou obracel na srbského patriarchu Lukijana (Bogdanovića), pod nějž jurisdikčně spadali všichni pravoslavní věřící v rakousko – uherské monarchii. Na jaře téhož roku se proto Alexij vydal do Sremských Karlovců, kde mu srbský patriarcha Lukijan udělil své požehnání sloužit všechny bohoslužby pro potřeby karpatských Rusínů.
Do své rodné vlasti se o. Alexij vrátil s nadšením; psal se rok 1911 a probíhal právě Veliký půst. Přicestoval v doprovodu Ilji Perčaka, jednoho z dalších obrozenců svatého Pravoslaví. Když přicestoval až do Mukačeva, ubytoval se o. Alexij u svého dávného známého Ivana Chomi. Zde, v malé místnosti, konal po dobu dvou týdnů bohoslužby, sem za ním také přicházeli Rusíni, které oddával, křtil, zpovídal a podával jim svaté Přijímání. Nemohl se zde ale zdržovat dlouho, neboť mohl vzbudit nechtěnou pozornost maďarských četníků. Přesídlil proto na prosbu obyvatel Velikých Luček do jejich vesnice. Hned jak sem přišel, posvětil věřícím jejich modlitební dům a na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice zde sloužil Všenoční bdění, kde vyzpovídal více než tisíc věřících, kteří poté všichni přistoupili ke svatému Přijímání. Taktéž zde oddal a pokřtil velké množství pravoslavných Rusínů. Ihned poté odjel do Chustu a dalších vesnic, kde tajně sloužil bohoslužby. Neustále mu přitom hrozilo zatčení. Potom ještě navštívil svou rodnou vesnici, odkud odjel se svým „pojízdným chrámem“ v převlečení za prostého sedláka a sloužil pravoslavné bohoslužby v dalších vesnicích.
Na počátku roku 1912 byl o. Alexij na krátko zatčen. Když jej propustili, eskortovali jej četníci do vesnice Jasinja. Přesto si však věřící lid na úřadech vydobyl právo k další bohoslužebné činnosti pro o. Alexije. Těchto bohoslužeb se vždy účastnilo velké množství lidí. Neustálé pronásledování ze strany uherské policie však o. Alexije přinutilo, aby na čas odjel do Ruska a odtud do Severní Ameriky, kde ve stejném období jako na Zakarpatí přecházelo z unie k Pravoslaví velké množství Rusínů. V Americe zůstal s požehnáním metropolity Platona (Rožděstvenského) více než půl roku a aktivně se podílel na tamějším životě pravoslavné církve. Po svaté Pasše roku 1913 byl povolán zpět do Ruska, odkud měl odjet do Rakouska – Uherska. Oproti původním plánům však odjel z Ruska zpět do Ameriky, kam byl povolán do farnosti, o kterou se měl jako pastýř duchovně starat. Jelikož byl ve stejné době na Zakarpatí spolu s dalšími věřícími obžalován, opustil svou farnost v Americe a vrátil se domů. Začíná nechvalně známý třetí Marmaroš-Sihoťský proces (1904, 1906, 1913 – 1914), který byl veden proti těm, kteří se snažili o obnovu svatého Pravoslaví na Zakarpatské Rusi. V procesu, kterého se o. Alexij účastnil jako jeden z hlavních obžalovaných, pronesl při závěrečné řeči tato slova: „Tam, kde lidé hledají pravdu, je svaté místo jako chrám. Zde stojíme, věřící a já jako kněz. Já v tomto chrámu přísahám, že jsem nevinen a neudělal jsem nic proti vlasti. Vše, co jsme konali, konali jsme ve jménu víry, a proto v této věci řekne poslední slovo Kristus.“ Na to předseda senátu na o. Alexije začal křičet, ale o. Alexij pokračoval dál: „Ať již bude rozsudek jakýkoli, my jej přijmeme. Jestliže budeme strádat, budeme strádat za svaté dílo. Prošel jsem tři části světa, a když jsem byl v Americe a dozvěděl jsem se o svém obvinění, ihned jsem přijel domů; táhla mě sem láska k mé vlasti. Jestliže stádo strádá, místo pastýře je uprostřed strádajících. A tam nahoře?“ – přitom zvedl ruce k nebi – „Bůh ví, že nás vede jen pravda víry, a ne protistátní činnost.“
Vyšetřování v tomto procesu nakonec trvalo dva měsíce. 3. března 1914 byl vynesen rozsudek: o. Alexij Kabaljuk byl odsouzen ke čtyřem letům a šesti měsícům s peněžní pokutou. Brzy po skončení soudu daroval car Nikolaj II. o. Alexijovi zlatý náprsní kříž za jeho vyznavačský boj a v pravoslavných chrámech po celé Rusi byly slouženy molebny za zdar jeho duchovního boje. Věznění, mučení a strádání všech ostatních věřících a jejich duchovních pro pravoslavnou víru trvalo až do roku 1918. Po tomto roce, když byla Zakarpatská Rus připojena k Československu, se situace alespoň trochu zlepšila. Pravoslavná církev byla konečně oficiálně uznána, věřící na Zakarpatí mohli tehdy svobodněji vyznávat svoji pravoslavnou víru i rusínskou národnost. Byly zakládány nové monastýry a chrámy. Všechny mají nějakou blízkou souvislost s osobností o. Alexije. V roce 1920 přišel o. Alexij do Chustu, kde založil nejprve modlitební dům a při něm později i internát pro pravoslavné žáky gymnázia a učňovské školy. V monastýru sv. Nikolaje v Ize, který též spoluzakládal, byl 17. srpna 1921 všemi bratřími monastýru zvolen za představeného. Na druhý den jej pak vladyka Dositej (Vasić), první biskup po znovuobnovení svatého Pravoslaví na Zakarpatí, jmenoval igumenem tohoto monastýru. Z monastýru sv. Nikolaje, který založil ctih. Alexij, vzešel biskup a později metropolita naší místní církve Dorotej, jenž byl duchovním dítětem ctih. Alexije.
V červenci roku 1925 byl igumen Alexij povýšen na archimandritu a byl uznán za hlavního představeného Duchovní konzistoře autonomní Karpatoruské církve v Chustu. V Chustu také o. Alexij později vybudoval chrám zasvěcený svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodici, ve kterém sloužil jako hlavní představený až do konce svého života. Přes všechna strádání a prožité životní útrapy se archimandrita Alexij dožil sedmdesáti let. Nedlouho před svou smrtí, 9. listopadu 1947, přijal velkou schimu. Dne 19. listopadu/ 2. prosince pokojně umírá v ženském monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice, který za svého života materiálně i duchovně značně podporoval. Jeho čestné ostatky byly poté převezeny do monastýru sv. Nikolaje v Ize, kde byly 22. listopadu/ 5. prosince slavnostně pohřbeny. K jeho ostatkům poté stále přicházeli věřící, kteří hledali duchovní útěchu i tělesnou pomoc. Roku 1999 byly svaté ostatky o. Alexije vyzdviženy a přeneseny do modlitebního domu Svatonikolajevského monastýru v Ize, kde dodnes spočívají netlené. Již krátce po vyzdvižení svatých ostatků byly zaznamenány mnohé případy zázračného uzdravení těžce nemocných lidí na přímluvy ctih. Alexije Karpatoruského (roku 2003 při návštěvě svatonikolajevského monastýru vyprávěla jedna žena, která přijela až z Moskevské oblasti, jak ctih. Alexij pomohl její těžce nemocné dceři).
Slavnostní kanonizace proběhla v monastýru sv. Nikolaje 20. října 2001 kanonizace, při níž byl schiarchimandrita Alexij připočten k zástupu svatých Pravoslavné církve.



Tropar, hlas 8.:
Zamiloval sis celým srdcem pravdu, / pouta a rozličná strádání mírně jsi přetrpěl, / blahoslovení Svaté Hory Athoské jsi přinesl, / na Zakarpatské Rusi Pravoslaví jsi obrodil. / Přeblažený náš otče Alexiji, / pros Krista Boha, aby sváry vykořenil / a duším našim seslal pokoj a velikou milost.

Kondak, hlas 4.:
Uctěme hvězdu karpatskou, / jasným světlem zazářivší, a apoštolům podobnou, / bohonosného otce našeho Alexije, / Pravoslaví si zamilovavší, / a národ svůj k pravé víře navrátivší. / Proto i my, vděčně mu pějeme: / Raduj se, přemocná hvězdo Rusi karpatské!


Modlitba ke ctihodnému Alexiji Karpatoruskému, vyznavači


Posvěcená hlavo, ctihodný otče Alexiji, vědomy si toho, že stojíce před trůnem Přesvaté Trojice, máš nyní smělost v modlitbách a prosbách před Hospodinem, obracíme se v modlitbě k tobě, zhlédni na nás nyní, hříšné a nedůstojné, děti tvoje, k tobě přibíhající, a horlivě tě prosící. Pros Hospodina, aby nám daroval rozhodnost a odhodlání, získávat zbožnost otců našich, kterou jsi ty od mladosti své získával. Tys ve svém životě, byl horlivým zastáncem a ochráncem pravé víry, pomoz i nám neochvějně zachovat víru Pravoslavnou. Tvá tichá duše přemnoho uspěla v pokorné moudrosti Boží, i nás nauč rozum náš živit, pokorným poznáním vůle Boží, spíše než, mnoho vzpurnou moudrostí lidskou. Služebníku Boží, nepřezírej nás, modlící se k tobě, neboť tě nežádáme jen o to, abys nás zbavil od neštěstí, strádání a zármutků. Ale prosíme tě také, o sílu a pevnost, velkodušnost a lásku, to abychom bez repotu přenesly ony těžkosti a pokušení, povstávající na nás. Vypros nám i neustálou trpělivost, až dokonce našeho života, pokoj v Hospodinu, a hříchů odpuštění. Otče svatý, utiš v zemi naší, vichry nevíry, zmatků a nepokoje. Nechť Hospodin rozhostí po zemi naši mír, zbožnost, a lásku nelicoměrnou. Modlitbami tvými, nechť ji ochraňuje od bratrovražedných svárů, nechť upevní naší Svatou Církev Pravoslavnou, aby nezchudla o pastýře pravé, dobře pracující, řádně hlásající slovo pravdy Evangelia. Chraň i zbloudilé ovečky stáda Kristova, dej ať se obrátí na cestu zbožnosti a spasení. Ponejvíce pros Hospodina mocností, nechť obrodí se země naše svatým pokáním, nechť proslaví Boha podivuhodného ve svatých svých, v Trojici oslavovaného, Otce i Syna i Svatého Ducha na věky věkův. Amen.

Žádné komentáře:

Okomentovat