Vítězství pravoslaví

památka v první neděli velkopostní

Vítězství Pravoslaví, jakožto památka a oslava vítězství nad ikonoboreckou herezí ¹, bylo ustanoveno v roce 843, a to na první neděli Velkého půstu. Tehdy císařovna Theodora shromáždila v Konstantinopoli hierarchy Církve a vyznavače církevní úcty k ikonám, nechala sesadit patriarchu-heretika Jana VII. Grammatika a obnovila rozhodnutí Sedmého všeobecného sněmu, který ustanovil úctu ke svatým ikonám.

Kvůli ikonoborecké herezi strádala a trpěla Církev Boží více od samotných křesťanů než od pohanů. Více než 100 let trval zápas za čistotu víry (byla dvě období ikonoborecké hereze, v letech 726–780 a 814–842) ². Během té doby byli křesťané pronásledováni za to, že mají v úctě ikony; ikonoborci rozhodli o tom, že ikony nejsou nic jiného než modly. Pravoslavní křesťané byli mučeni, vězněni a zabíjeni, čestné ikony a ostatky svatých byly ničeny.

Když v 8. století započal byzantský císař Leon III. Syrský nelítostný boj proti uctívání ikon – ikonoborectví, tento boj pak pokračoval ještě za jeho syna a vnuka. Po Sedmém všeobecném sněmu (787), který potvrdil úctu k ikonám, pronásledování polevilo, ale až v polovině 9. století byli pravoslavní ctitelé ikon osvobozeni z otroctví a mohli se vrátit na svá dřívější místa. Ikonoborci byli následně nuceni byli následně nuceni buď se zříci své hereze, nebo se zříci církevní služby.

Svatý Metoděj (♰ 847), zvolený patriarchou konstantinopolským, tehdy ustanovil slavnostní bohoslužbu. Na této bohoslužbě se po liturgii oslavuje vítězství Pravoslavné Církve nad všemi herezemi a rozkoly, utvrzuje se pravoslavné učení o úctě k ikonám, jakož i dogmata a ustanovení sedmi Všeobecných sněmů. Taktéž je žehnáno těm, kdož ctí svaté ikony, a všem, kdož ve víře a zbožnosti žijí nebo již odešli k Pánu.

Tato bohoslužba klade zvláštní důraz na vyhlášení anathemy ³ těm, kteří se dopustili těžkých hříchů proti Církvi, a těm, kteří byli nakaženi heretickými bludy.

Tropar, hlas 2.

Přečistému obrazu tvému klaníme se, blahý, prosíce za odpuštění hříchů svých, Kriste, Bože; neboť tys ráčil dobrovolně tělem vstoupiti na kříž, abys vysvobodil z otroctví nepřítele ty, jenž jsi byl stvořil.  Proto vděčně voláme k tobě: radostí naplnil jsi vše, Spasiteli náš, přišed spasit svět.

____________

¹ Ikonoborecká hereze. Tato hereze vznikla na počátku 8. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů byl Konstantin, biskup z města Nakoleia ve Frygii. Ikonoborci nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou a chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na VII. Všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji. 

² První období ikonoborectví (mezi lety 726–780), začalo za vlády císaře Leona III. Isaurského a skončilo za regentství svaté císařovny Ireny. Během tohoto období byly vydávány dekrety zakazující uctívání ikon, což vedlo k jejich ničení a pronásledování těch, kteří je ctili. Druhé období ikonoborectví (814–843) bylo obdobím znovuobnoveného boje proti úctě ke svatým ikonám v Byzantské říši, které začalo za císaře – heretika Leona V. Arména a skončilo v roce 843 za císařovny Theodory. Toto období ikonoborectví se vyznačovalo opakováním událostí z prvního období, včetně svolání ikonoboreckého sněmu v roce 815, a nakonec skončilo znovuobnovením úcty k ikonám. To je pak připomínáno každého roku v První neděli Velkého půstu, kdy je připomínáno Vítězství pravoslaví.

³ Anathema (řecky: ἀνάθεμα). Je vyloučení křesťana nebo skupiny křesťanů z církevního obecenství s věřícími Pravoslavné Církve. Je to odloučení od svatých tajin, uplatňované jako nejvyšší církevní trest za těžké hříchy (především za uchýlení se k herezi nebo rozkolu) a je vyhlašované sněmem.

 

Svatý mučedník Nikeforos antiochijský (♰ 257)

památka 9. / 22. února

V syrském městě Antiochii¹, za vlády Valeriana a Galliena, kteří vládli v letech 253 až 260, žil kněz Sapricius a zbožný věřící Nikeforos. Jejich přátelství bylo tak silné, že se říkalo, že sdíleli jednu duši, jedno srdce a jednu vůli.

Avšak z popudu nepřítele našeho spasení se toto přátelství jednou změnilo v nesmiřitelné nepřátelství. Nikeforos si však za nějaký čas uvědomil, že v očích Pána není nic cennějšího než vzájemná láska a smíření mezi těmi, které rozděluje ďábelská nenávist.

Nejprve Nikeforos k Sapriciovi poslal své přátele, aby mu předali jeho slova lítosti a požádali ho o odpuštění. Tito prosebníci o mír se však pokaždé setkali se zatvrzelým srdcem kněze, který přestoupil Pánovo přikázání a obětoval svatou oběť, aniž by se smířil se svým bratrem (Matouš 5, 23). Pokorný Nikeforos se pak rozhodl sám padnout k nohám nemilosrdného Sapricia v naději, že ho tak obměkčí. Avšak Sapricios šel dál svou cestou a na svého přítele ležícího na zemi se ani nepodíval.

Mezitím se v té době obnovilo pronásledování křesťanů. Sapricius byl tehdy zajat a předveden před prokonzula. Tam pevně přiznal, že slouží jako křesťanský kněz, a vyznal, že raději zemře, než aby obětoval falešným bohům. Protože však zůstával nezlomným i při mučení, byl odsouzen k popravě.

Nikeforos, který s dojetím sledoval, jak jeho přítel, oddělený od bratra, obětuje život za Krista, se k němu vrhl a křičel: „Mučedníku Kristův, odpusť mi činy, pro které se na mě hněváš!“ Avšak Sapricius, chladný a lhostejný, doslova jako kámen, si ničeho nevšímal a pokračoval dál. Nikeforos se však nenechal odradit, znovu ho dostihl na jiném místě a prosil ho za posměchu stráží o odpuštění, ale bez úspěchu. Zkusil to pak ještě jednou, když už dorazili na místo popravy. Ale na jeho slzy lítosti se mu dostalo jako odpověď jen plno hněvu a urážek mučedníka.

Pak v okamžiku, kdy už kat zvedal svůj meč a z nebe se chystala sestoupit neporušitelná mučednická koruna, Bůh nehodnému Sapriciovi odebral blahodať. Ten se nečekaně obrátil ke katovi a zeptal se ho: „Proč mi chceš useknout hlavu?“ Kat mu odpověděl: „Protože odmítáš poslouchat císařovy příkazy a nechceš se poklonit bohům.“

Tehdy se Sapricius, který už téměř dostihl blaženého konce mučedníka, začal náhle bát smrti a souhlasil s obětováním modlám.

Nikeforos se slzami v očích v tom okamžiku ke svému příteli zvolal: „Nedělej to, milovaný bratře, nedělej to! Nyní nezapírej Pána, neztrať korunu, o kterou jsi usiloval po tolika mukách!“

Avšak ten, kdo zůstával tvrdohlavě hluchý k jeho prosbám o smíření předtím, odmítal i nyní naslouchat jeho slovům a vytrval na svém zřeknutí se víry.

Tehdy se Nikeforos obrátil ke katovi a zvolal: „Jsem křesťan. Věřím v našeho Pána Ježíše Krista, kterého tento muž právě zapřel. Propusť ho a mě nech zemřít místo něj!“

O tom, co se stalo, bylo řečeno veliteli, který nařídil Sapriciovo propuštění a Nikeforovu popravu. Nikeforos pak s radostí položil svou hlavu před kata na špalek a vydal svůj život, napodobuje Krista, za toho, kdo skrze pýchu a zatvrzelost srdce ztratil odměnu za všechny své bitvy.

Poté, co svatý Nikeforos jako mučedník vystoupil do nebe, aby tam přijal korunu slávy, zanechal křesťanům živoucí obraz slov pronesených Duchem Svatým: „…kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). „Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Matouš 6,15). „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“ (Matouš 7,2).

_ 

¹ Též Syrská Antiochie nebo Antiochie nad Orontem, bylo historické město na severu Sýrie na řece Orontés, u Isského zálivu na severovýchodě Středozemního moře. Antiochie byla hlavním městem Seleukovské říše, poté římské provincie Sýrie a Antiochijského patriarchátu, za křížových výprav Antiochijského knížectví. Dnes se na jeho místě nachází turecké město Antakya.

 

Svatý prorok Zacharjáš

památka 8. / 21. února

 

Prorok Zacharjáš je jedním z dvanácti malých starozákonních proroků¹.

Svatý prorok Zacharjáš, syn Berechjáše, vnuk Idův, se narodil během babylonského zajetí, přežil ho a po svém návratu ze zajetí výrazně přispěl k morální obrodě lidu. Prorokovi patří starozákonní kniha nesoucí jeho jméno – Kniha proroka Zacharjáše – a zaujímá předposlední místo mezi prorockými knihami.

Začal prorokovat v Jeruzalémě společně s prorokem Aggeem (16. / 29. prosince) v druhém roce vlády Dareia (Za 1,1). Jeho kázání povzbuzovala národ k obnově jeruzalémského chrámu. Zacharjáš nabádal lid, aby opustil své zlé skutky a vrátil se k Bohu těmito slovy: „Toto praví Hospodin zástupů: Obraťte se ke mně, je výrok Hospodina zástupů, a já se obrátím k vám, praví Hospodin zástupů“ (Za 1,3). Poté v několika prorockých viděních zvěstoval, že obnova chrámu bude znamením znovuzrození v Boží přízni pro trpící lidi: „Hospodin znovu potěší Sijón a znovu si vyvolí Jeruzalém“ (Za 1,17). Dále pak: „Toto praví Hospodin: Vrátím se na Sijón a budu bydlet uprostřed Jeruzaléma. Jeruzalém bude nazýván Město věrné a hora Hospodina zástupů Hora svatá“ (Za 8,3).

Kniha proroka Zacharjáše obsahuje mnoho oduševnělých proroctví o Spasiteli. Prorokoval o Kristu, o Jeho vítězoslavném vjezdu do Jeruzaléma na oslíkovi (Za 9,9), o tom, jak bude zrazen za třicet stříbrných (Za 11,12–13), o probodnutí Jeho boku (Za 12,10) a o Jeho Nanebevstoupení (Za 14,4).

Podle tradice se prorok Zacharjáš dožil vysokého věku, zemřel v posledním roce vlády Dareia I. Velikého (Hystaspa), kolem roku 520 před Kristovým narozením, a byl pohřben nedaleko Jeruzaléma vedle svého slavného současníka a společníka, proroka Aggea.

__________

¹ Malými proroky je pojmenováno dvanáct starozákonních proroků a jejich pojmenování „malí“ se týká nikoli toho, že by byli méně významní než tzv. velcí proroci, ale spíše menšího rozsahu jejich prorockých knih. Mezi malé proroky tak patří: proroci Ozeáš (památka 17. / 30. října), Jóel (památka 19. října / 1. listopadu), Ámos (památka 15. / 28. června), Abdijáš (památka 19. listopadu / 2. prosince), Jonáš (památka 22. září / 5. října), Micheáš (památka 5. / 18. ledna), Nahum (památka 1. / 14. prosince), Abakuk (památka 2. / 15. prosince), prorok Sofonjáš (památka 3. / 16. prosince), Aggeus (památka 16. / 29. prosince), Zacharjáš (památka 8. / 21. února), Malachiáš (památka 3. / 16. ledna).

 

Svt. Parthenios lampsakoský (♰ 350)

památka 7. / 20. února

Svatý Parthenios, rodák z města Miletopolis v provincii Hellespont, byl synem diákona místního chrámu a od mládí byl vychováván v bázni Boží. Jako chlapec, když vyrůstal, chodil k nedalekému jezeru, kde chytal ryby, ty pak prodával a z peněz, co za ně dostal, obdarovával chudé.

Když mu bylo osmnáct let, začal z vůle biskupa města Miletopolis studovat knihy Písma svatého a jako důstojný, byl poté rukopoložen na presbytera. Kromě důstojnosti a ctnostného života, mu byla Pánem, také darována, blahodať činění zázraků.

Metropolita Achilleos z Kyziku, když uslyšel o ctnostném životě tohoto muže, ustanovil ho biskupem ve městě Lampsakos. To se stalo za vlády Konstantina Velikého, okolo roku 325.

Tehdy však Parthenios ve městě našel jen málo křesťanů, většina tam byli pohané. Avšak dávajíc vlastní příklad ve zbožnosti a poučujíc především vlastním zbožným životem, modlitbami a zázraky Boží blahodati, následně přivedl místní občany k poznání pravého Boha a na místech modlářských chrámů s královským svolením a podporou, pak nechal vystavět Boží chrámy.

Jednou, ke svatému Partheniovi přivedli rodiče mladíka posedlého běsem a žádali ho, aby se pomodlil za jeho uzdravení. Parthenios jim však na to řekl: „Váš syn, není důstojný uzdravení, zlý duch ho mučí, stejně jako otcovraha, protože vás často trápil a vy ve svém zármutku, jste se modlili, aby ho Bůh potrestal. Tak ať tedy trpí, tento trest je pro něj dobrý.“ Avšak rodiče toho syna, jej znovu se slzami v očích prosili o modlitby a odpuštění pro nešťastného mladíka. Svatý, dojat slzami a vytrvalými prosbami rodičů, pohnut soucitem s nimi, pomodlil se za nemocného k Bohu a uzdravil ho.

Milosrdenství a soucit svatého, byli tak velké, že neodmítal uzdravovat nikoho z těch, kteří k němu přicházeli nebo ty, které potkával na cestách. Ať už trpěli tělesnými neduhy, nebo byli, posedlí nečistými duchy.

Když jednou svatý vyhnal démona z muže, který jím byl takto posedlý od dětství, nečistý duch ho prosil, aby mu dal jiné místo, kde by mohl přebývat. Svatý mu tedy slíbil, že mu takové místo ukáže. Otevřel pak svá ústa a řekl démonovi: „Pojď a přebývej ve mně.“ Ďábel, jako by ho popálili ohněm, vykřikl: „Jak mohu vejít do domu Božího?“ a skryl se před svatým, na pustých a nedostupných místech. Na těch místech, pak nečistý duch křičel, tak, že jej všichni slyšeli, že to Boží oheň, ho žene do ohnivé pekelné gehenny.

Takto svatý Parthenios lidem ukázal, velkou sílu víry v Krista.

Svatý Parthenios zemřel v pokoji okolo roku 350 a byl slavnostně pohřben vedle katedrálního chrámu města Lampsakos v kapli, kterou sám postavil.

Svaté ostatky tohoto divotvůrce, jsou nyní uloženy v monastýru Panagia Makrimallis – Μονή Παναγίας Μακρυμάλλης, poblíž města Chalkis, uprostřed ostrova Evvia – Εύβοια v Řecku.

 

Podle:

Svt. Filaret (Gumilevský), arcibiskup černigovský a nižynský (♰ 1866)

Životy svatých, s poučeními o svátcích Páně, Přesvaté Bohorodice a zjeveních divotvorných ikon